Vzrůs­ta­jí­cí kva­li­ty sé­rie Útok ti­tá­nů by­ly prů­běž­ně pa­tr­né snad ve všech ohle­dech. Zlep­šo­va­la se kres­ba, děj byl stá­le zá­živ­něj­ší, po­sta­vy za­jí­ma­věj­ší. Vy­prá­vě­ní pří­bě­hu ja­ko ta­ko­vé pů­so­bi­lo mno­hem kva­lit­ně­ji a sná­ze čte­ná­ře vta­ho­va­lo do udá­los­tí těch­to ma­lých, čer­no­bí­lých kní­že­ček pl­ných pře­rost­lých mon­ster. Se sed­mým svaz­kem ovšem ja­ko­by se au­tor za­vřel za vy­so­ké zdi a veš­ke­ré mé chvá­ly by­ly ty tam.

Mož­ná pro­to pů­so­bí os­mý sva­zek ja­ko sna­ha au­to­ra o opra­vu ne­vy­da­ře­né­ho vy­vr­cho­le­ní do­sa­vad­ní­ho dě­je a ser­ví­ru­je fi­ná­le čís­lo dvě. Žen­ská ti­tán­ka se vra­cí  – re­spek­ti­ve je vy­lá­ká­na svý­mi ne­přá­te­li, aby na­pra­vi­li svou po­ráž­ku a zno­vu se po­ku­si­li o je­jí za­je­tí. Ten­to­krát má sva­zek ale mno­hem vět­ší am­bi­ce, než jen před­vést vel­ko­le­pou ru­bač­ku ti­tá­nů. S od­ha­le­ním iden­ti­ty ti­tán­ky se ne­za­há­lí a je tak uči­ně­no hned na za­čát­ku svaz­ku. Nej­vět­ším šo­kem je ale od­ha­le­ní ta­jem­ství, kte­ré skrý­vá pra­sta­rá zeď ochraňují­cí pře­ži­vší lid­stvo před vy­hy­nu­tím. Po­drob­nos­ti vy­pi­so­vat ne­bu­du, ale ta­dy se ko­neč­ně pí­še ně­co vel­ké­ho. Mys­te­riózno je­de na pl­né ob­rát­ky. Svět a his­to­rie ti­tá­nů oči­vid­ně má co na­bíd­nout a snad se bu­de i na­dá­le pro­hlu­bo­vat.

Je vlast­ně po­měr­ně těž­ké o no­vém dí­le ně­co psát bez vy­zra­ze­ní pří­bě­hu ja­ko ta­ko­vé­ho. Děj je na­huš­tě­ný a sva­zek je pře­čten jed­ním de­chem. Kres­ba si­ce ne­ko­pe prv­ní ani dru­hou li­gu a ob­čas vy­kouz­lí na tvá­ří po­směš­ný úškle­bek, ve všem ostat­ním je ale ten­to­krát au­tor ve for­mě. Sou­boj s ti­tán­kou je ko­neč­ně zda­ři­lý a ne­jed­ná se o pou­hé má­chá­ní kon­če­ti­na­mi, ale do­jde i na efekt­ní mo­men­ty či de­duk­ci a plá­no­vá­ní, pří­pad­ně i na efek­tiv­ní im­pro­vi­za­ci. Zra­da ti­tán­ky je na­víc do­pro­vá­ze­na ne­po­cho­pe­ním a na­ru­ší už tak otře­se­né emo­ce hlav­ních hr­di­nů. Na dru­hou stra­nu i ná­hled do dět­ství ti­tán­ky sa­mot­né hra­je na ci­ty a uka­zu­je, že nic ne­bu­de tak čer­no­bí­lé, jak by se na prv­ní po­hled moh­lo zdát.

Na­pra­ve­no, od­puš­tě­no. Co jsem po­sled­ně vy­t­kl, již ne­pla­tí. Ale­spoň ne v pl­ném zně­ní. Ten­to­krát se již pra­vé fi­ná­le pří­bě­ho­vé­ho ar­cu po­ved­lo bez zby­teč­né­ho pře­há­ně­ní a mís­to to­ho se nám do­sta­lo po­měr­ně chyt­ré­ho, na­pí­na­vé­ho a emoč­ní­ho fi­ná­le za­kon­če­né­ho mys­te­riózní teč­kou, za kte­rou by se ne­mu­se­li sty­dět ani moz­ky sto­jí­cí na­pří­klad za se­ri­á­lem Ztra­ce­ni. Dal­ší sva­zek bu­du vy­hlí­žet s ne­do­čka­vos­tí, vy­pa­dá to, že se bu­dou dít vě­ci. Na­víc se pří­běh ko­neč­ně do­stal do fá­ze, kte­rou do­po­sud sti­hl za­dap­to­vat ani­me se­ri­ál. Čte­ná­ři, kte­ří ho vi­dě­li, tak příš­tě ko­neč­ně do­sta­nou víc, než jen pou­hou re­ka­pi­tu­la­ci dě­je, kte­rý již zna­jí.

Za po­skyt­nu­tí re­cenz­ní­ho vý­tis­ku dě­ku­je­me na­kla­da­tel­ství Crew.