Akebina námořnická uniforma je mangou z pera kreslíře publikujícího pod pseudonymem Hiro. V jeho díle holčička Akebi Komiči, vyrůstající v zapadlé vesnici bez vrstevníků, nastupuje na druhý stupeň základní školy a nemůže se dočkat vytoužených kamarádek, které doposud postrádala. Manga je dalším přirozeným krokem autora ke svému ideálu a v jistém směru ji můžeme vnímat jako nejčistší promítnutí jeho tendencí do děl, která kreslí. Zatímco základní konstrukt Hirova předešlého díla, Jumekuri, navazoval na tradici chlapeckého protagonisty obklopeného rozličně půvabnými dívkami, v Akebi-čan se autor pohybuje ve světě, kde muži zdánlivě neexistují, případně fungují pouze v rolích, které neohrožují svobodu dívčích hrdinek (tedy milující otcové, malí bratři, apod.). Ač je Jumekuri zdařile vystavěným příběhem, přítomnost chlapeckého protagonisty působí v Hirově vyprávění, které staví roztomilé dívky a jejich osobní kouzlo nade vše, zvláštně nepatřičně.

V Akebi-čan se díky na první pohled drobné změně přístupu dočkáváme autora v prostředí, jež mu nemůže svědčit více. Nevinné příběhy o vzájemném poznávání skupiny základoškolaček, které jsou každá trochu jiná, a přesto dokáží najít společnou řeč, v hlavní roli s postavou, jejíž každá interakce s okolím představuje něco nového a vyjadřuje neodolatelnou radost z všednosti. Nicméně všechny drobné odvyprávěné příběhy současně prohlubují pouta Akebi-čan s jejími novými kamarádkami (a čtenářem). Ty pak po pečlivě vyměřených odstupech odměňuje silnými okamžiky čiré katarze, v nichž jsou nekompromisně utvrzovány mezilidské vazby od přátelství po rodinu. Hiro prezentuje svět, v němž jsou optimismus, soucit a dobrosrdečnost vždy na prvním místě. Pochyby a stesk existují jako prchavé okamžiky budování napětí, na jejichž konci musí přijít hřejivé světlo. Loni v listopadu vyšel 6. svazek a k jeho příležitosti poskytl Hiro vzácný rozhovor webovému portálu comicspace. Překlad rozhovoru, který se věnuje začátkům autora, jeho tvůrčím tendencím a pochopitelně i Akebi-čan, naleznete níže.

– Rozhovor vedl Maširo. –

– Na obálce šestého svazku jsou Akebi, Kizaki, Usagihara a Tacumori, čtyři děvčata, ačkoli obálky všech dosavadních knih zdobila pouze Akebi samotná.

Hiro: Nemůžu říct, že by to mělo z mé strany nějaký zvláštní význam. Doposud se objevovala Akebi samotná, jelikož mi to tak nějak vyšlo. V šestém svazku vyráží Akebi i s kamarádkami do města za zábavou, což je příběh, který by se v případě jiných mang objevil nejspíš už v první knize. Na obálku jsme vybrali scénu, kdy si děvčata pořídí obrázek ve foto-budce.

– Ilustrace obálky prvního svazku vyobrazuje Akebi napodobující idol Miki, což byla kresba přímo převzatá ze samotné mangy.

Hiro: Nejdříve jsem měl v úmyslu nakreslit pro obálku originální ilustraci, jenomže na poradě o formátu knižního vydání mi grafický návrhář ukázal první nástřel, jak by si to představoval, k němuž použil danou ilustraci, a v okamžiku, když jsem ho uviděl, mi bylo hned jasné, že to je přesně ono. A proto jsme ho ponechali.

Osobně velice rád kreslím celá lidská těla, proto jsou obrazové kompozice v mé manze spíše oddálené. Ale pan návrhář dokázal vytvořit precizním zaostřením na tvář hodně působivou obálku.

– Doposud jste svá díla publikoval v časopisech nakladatelů Hóbunša a KADOKAWA. Jak došlo k tomu, že jste přešel pod křídla Šúeišy a jejího Tonari no Young Jump?

Hiro: Přibližně půl roku předtím, než skončila má tehdejší série Jumekuri (vycházející v měsíčníku Comic Alive od nakladatelství KADOKAWA), mě oslovil redaktor ze Šúeišy, a tím to začalo. Na jednu stranu mi nabídka lichotila, ale bylo mi až bolestivě jasné, že se svou rychlostí je serializace v týdeníku nemožná, proto jsem nečekal, že by z toho něco vzešlo. Ale redaktor doufal, že bychom se mohli alespoň sejít, k čemuž jsem svolil.

– A na setkání se váš přístup změnil?

Hiro: Nějak jsem měl zafixováno, že Šúeiša = týdenní publikace, ale přede mnou se najednou objevilo neočekávané množství různých možností. Jelikož jsem neměl domluvenou žádnou další práci, řekl jsem, že se pokusím něco vymyslet.

– Jak jste se dostal k tématu všedních dní na druhém stupni dívčí základní školy?

Hiro: Při diskuzích s redaktorem se nám časem vyjevilo téma „mini zahrady“.

– Mini zahrada?

Hiro: Bez konkrétního protagonisty, vyobrazit všední život děvčat školou povinných z pohledu nestranného pozorovatele. Když vezmeme sportovní série, člověk si vybere třeba stolní nebo normální tenis, a tím se pak z mého pohledu v podstatě omezuje. Chtěl jsem, aby byl tématem školní život jako takový, abych si mohl kreslit cokoli, co se mi zrovna zachce.

Odtud jsem se odrazil a vymyslel několik postav. Jednou z nich byla i Akebi Komiči, jenom v té době zatím jenom jednou z řady spolužaček.

– Původně tedy Akebi nebyla hlavní postavou. Proč jste se rozhodl pro první rok na druhém stupni namísto středoškolských dobrodružství?

Hiro: Chtěl jsem vyobrazit mnohá „poprvé“ svých postav. Středoškoláci už mají nějaké zkušenosti, něco za sebou, zasazení na druhý stupeň mi přišlo přirozenější. S ujasněným základem se pak protagonistkou stala Akebi. Když jsem zíral na nakreslené postavy spolužaček, najednou mě napadlo „když udělám hlavní postavu z této holčičky, mohl bych dosáhnout pěkné dynamiky“. Bude mít zájem o spoustu různých věcí a dokáže se bez ostýchání bavit s kýmkoli.

– A způsob, kterým jste se dopracoval k názvu „Akebina námořnická uniforma“?

Hiro: Že bude jediná s námořnickou uniformou, jsem vymyslel při práci na scénáři k první kapitole. Když jsme se bavili s redaktorem, nadhodil jsem, co kdyby měla odlišnou uniformu, a jemu se nápad zalíbil.

Vzhled Akebi je v podstatě koncentrací čistého japonského ideálu; je to vysněná, nereálná dívka. Je trochu těžké se do ní vcítit. Proto jsem uvažoval, kdyby chodila do školy, kde bude mít jako jediná odlišnou uniformu, mohlo by právě tohle pomoci čtenářům oblíbit si ji, držet jí palce.

– Takhle to tedy bylo. Byl jsem přesvědčen, že to vzešlo z touhy ne nepodobné „Chci kreslit námořnickou uniformu!“.

Hiro: Pochopitelně rád kreslím námořnické uniformy, ale ty samy o sobě nejsou ústředním motivem. Ostatně mám rád i sáčka, která nosí zbytek děvčat.

Řekl bych, že spíše než konkrétně námořnickou uniformu jednoduše rád kreslím oblečení. Vyobrazovat vlastnosti odlišných textilií, plisování na sukních, záhyby apod. Zajímám se o to, z čeho a jakým způsobem jsou ušity šaty, co běžně nosíme, a snažím se je věrně vyobrazit ve svých ilustracích.

– Co se týče vašeho kresebného stylu, když jej porovnáme s Jumekuri, dílem, na němž jste dělal před Akebi, nelze si nevšimnout, jak moc se změnil. Došlo k tomu přirozeně?

Hiro: Víceméně k tomu došlo z vlastní vůle. Ještě na škole jsem chtěl být animátorem, a tím byly poznamenány i mé obrázky, ale začal jsem si říkat, jak chci vlastně opravdu kreslit?

Se začátkem Akebi jsem zcela změnil způsob kresby detailů očí, taky se teď pečlivě věnuji každému pramínku vlasů. Přestal jsem brát ohled na čas a začal malovat, jak se mi zlíbí.

– Tento přístup lze plně pocítit hned v prvním svazku ve scéně se saltem vzad. Akebi skáče bez pozadí i panelů, kresby vypadají jako animační klíčové snímky.

Hiro: Děkuji. Vždy, když kreslím, si potřebuji představit celý pohyb. Pro jeho věrné vyobrazení musí člověk dbát i na důležité detaily jako jsou konečky prstů a vlasů. Obvykle chci tedy kreslit celá těla, čímž už nemám prostor na pozadí ani panely.

Při kreslení salta vzad jsem se díval na záznamy moderní gymnastiky a baletu a uvažoval nad tím, které pózy vypadají nejlépe a které určitě nechci vynechat, což dopadlo tím způsobem, že jsem nakreslil všechny. Ostýchavě jsem obrazový scénář dal redaktorovi k přečtení a on reagoval, že to vypadá skvěle. Čekal jsem, že mi vynadá, protože jsem to přehnal a nakonec budu muset celou sekvenci vypustit, ale on mě místo toho pochválil, což vedlo k výsledku.

– Nepochybně v tom muselo hrát roli, že jde o webový magazín. V tištěném časopise by to možná nebylo proveditelné.

Hiro: Máte pravdu. V časopise člověk vychází z počtu stránek a tomu následně upravuje dějovou i obrazovou kompozici kapitoly. Jsem neskutečně vděčný za to, že si teď můžu dělat, v podstatě co chci, třeba i vrazit barevnou stránku doprostřed kapitoly.

– Před chvílí jste říkal, že je těžké s Akebi soucítit, což mě osobně překvapilo. Jakou povahu podle vás Akebi má?

Hiro: Povahu… Řekl bych, že právě Akebi žádnou povahu nemá. Je čistá, průhledná nebo jinak řečeno prázdná.

– Nemá povahu?

Hiro: Povaha není něco, o čem může člověk rozhodnout v izolaci sám, ale spíš to, co si člověk uvědomí, až když je konfrontován s okolím a ostatními. Když mu někdo řekne „ty jsi takový a makový“.

Jenomže Akebi byla na prvním stupni sama, neměla s kým se porovnat. Období, kdy si měla začít uvědomovat spletitost přátelství a lidských vztahů a osobnostně růst, strávila děláním toho, co ji zrovna bavilo nejvíc. Nikdy neměla důvod jakkoli přemýšlet o vlastní povaze.

– Akebi se dobře učí, jdou jí sporty a je hodně společenská, v určitém ohledu je tím mezi svými spolužáky nejvíce nedospělá.

Hiro: Správně. Děvče, které nerozumí vlastní povaze, se každodenním stýkáním se svými vrstevníky pomaloučku polehoučku dopracuje k sebepoznání. Co si ostatní zažili již na prvním stupni, naše Akebi poprvé poznává až na stupni druhém.

– Ve třetí kapitole prvního svazku jste představil všechny Akebiny spolužačky. Měl jste je všechny vymyšlené už na začátku serializace, i se jmény a tvářemi?

Hiro: Ano, vytvořil jsem je ještě před začátkem vydávání. Nejdříve jsem měl původních šest sedm postav včetně Akebi. A jakmile jsem se rozhodl udělat protagonistku z ní, nakreslil jsem další postavy, abych s nimi vyplnil třídu. Šestnáct dívek, které mě bude bavit kreslit.

– Které vás budou bavit kreslit? V jakém smyslu?

Hiro: Když má člověk jinou povahu, než by člověk na první pohled podle vzhledu čekal. Mám tento druh postav hodně rád, ať už jde o chlapce nebo o dívky.

– Postavy, které v sobě mají určitý nesoulad.

Hiro: Ano, ano. V tomto rozhovoru, ale i všude jinde, když se člověk s někým baví, vždy si v duchu na základě vzhledu pomyslí „tenhle člověk bude asi takový“ a vytvoří si vlastní představu. Ať už se nám to líbí nebo ne, vzhled hraje v prvním dojmu ohromnou roli.

Při finalizaci spolužáků jsem upřeně civěl na jejich kresby a říkal si, co kdyby tohle děvče s přísným výrazem bylo ve skutečnosti hrozně hodné, a tak podobně. Pokud mě zrovna tahle myšlenka nadchla, věděl jsem, že jde o správnou volbu, a nebylo-li mi zároveň úplně jasné, jak by se chovala při střetu s Akebi, pak už jednoduše nešlo vybrat jinak.

– Kizaki je právě takovou postavou. S dvěma culíky vypadá na první pohled přísně, ale ve skutečnosti je opravdu milá.

Hiro: V každé z mých mang je jedna postava s dvěma culíky. Nemám to nastavené jako pravidlo, ale vždycky k tomu nějak přirozeně dojde.

– Znamená to, že máte raději culíky, i když ve vašich mangách převažují hrdinky s černými dlouhými vlasy?

Hiro: Tímhle se vracíme k nesouladu, o němž jsme mluvili. Postavy s culíky působí sebevědomě, proto je snazší vymyslet jejich skrytou stránku. Ve hře Kanon vystupuje postava Sawatari Makoto, kterou miluju. Logicky na mě měla velký vliv.

Pochopitelně mám rád i dlouhé černé vlasy. Kreslit je trvá hrozně dlouho, ale když se jejich vláním podaří vyobrazit emoci, člověk dosáhne skvělého zadostiučinění.

– Je mezi postavami nějaká jasná čtenářská favoritka?

Hiro: Nejspíš Kizaki a Usagihara, což je však přirozeně dáno tím, že se vedle Akebi objevují nejčastěji. Především se snažím nad oblíbeností jednotlivých postav moc nepřemýšlet.

– Abyste podle odezvy postavy záměrně neupřednostňoval či naopak neupozaďoval?

Hiro: Ano. V současné době se nejčastěji objevuje Kizaki, ale to je způsobeno tím, že byla první spolužačkou, kterou Akebi poznala, a také ještě ve třídě sedí vedle sebe, ale jinak se Akebi ke všem svým spolužačkám staví stejně a nedělá rozdíly.

Je to děvče, které se vždy naplno věnuje člověku před sebou a nemá potřebu kohokoli nějak srovnávat s ostatními a podle toho měnit svůj přístup. Snažím se být při kreslení jako ona a nedělat rozdíly mezi tím, kdo je zrovna oblíbený a kdo není, jinak by se mi příběh jako tento kreslil těžko.

– Teď bych se chtěl zeptat na jména vašich postav. Spousta jich má ve jménech zvířata, je to záměr, nebo…

Hiro: Zvířata?

– Usagihara (兎原 – usagi – králík), Tacumori (龍守 – tatsu – drak) atd.

Hiro: Aha, už chápu! Zvířata mám sice rád, ale tohle záměr nebyl. Tím byla spíš barva. Vymyslet postavě tematickou barvu a v návaznosti na ni použít ve jméně korespondující znak.

Například Wašio Hitomi (鷲尾瞳) má černé vlasy, silné obočí a tvrdou povahu, proto jsem ji asocioval s černou barvou a vybral znaky, které u mě navozovaly podobný pocit. Jelikož mají spoustu tahů, tak už od pohledu vypadají černě.

Naopak Minakami Riri (水上りり) má světlé kaštanové vlasy, vybral jsem tedy znaky s málo tahy. Riri jsem zvolil, aby působila víc západně a moderně.

– Ovšem, vyšel jste z barev. Třeba Kamimoku Neko (神黙根子) je ale postava opravdu připomínající kočku (foneticky neko – kočka).

Hiro: Co se Neko týče, u té jsem vyšel z konceptu postavy připomínající kočku. Z představy stojící nohama na zemi jsem vybral 根 (kořen, základ). Ale v jejím případě nezůstane jen u nohou, ale svalí se na zem celým tělem a usne.

– Jakou mangu jste četl jako malý?

Hiro: Na základce jsem převážně lítal venku, ale díky staršímu bratrovi jsem četl alespoň CoroCoro Comic a Comic BomBom. Grander Musaši, Bakukjúrenpacu!! Super B-Daman a Bakusó kjódai Let’s & Go!! jsem měl jeden čas hodně rád.

Mezi nimi okupoval zvláštní místo SD Gundam, který jsem miloval. Jenomže když jsem s ním začínal, už se pomalu přestávaly vyrábět hračky apod. Chodil jsem si do půjčovny pro OVA a častokrát se na něj díval.

– Co se vám na SD Gundamu líbilo?

Hiro: Příběh byl zajímavý, ale předně mi přišel roztomilý. Osobně věřím, že když člověk dokáže nakreslit SD Gundam, bude schopen nakreslit i krásné dívky.

– Co?! Přiznávám, že je roztomilý, ale k děvčatům to má přeci jenom hodně daleko.

Hiro: Ne, ne. Myslím, to vážně.

– Když to říkáte vy, člověk kreslící příběhy Akebi a jejích kamarádek, pak to má svou váhu. Před chvílí jste zmínil, že jste se chtěl stát animátorem. Povězte nám o tom více.

Hiro: Ještě před animátorem jsem zvažoval dráhu ilustrátora, to mohla být střední, druhý třetí ročník. Spolužák mi půjčil knížku a na obálce bylo otištěno i jméno ilustrátora, což se mnou dost otřáslo, a poprvé jsem si pořádně uvědomil, že existují i lidé, kteří se kreslením živí.

– Tehdy jste začal uvažovat nad kariérou ilustrátora.

Hiro: Do té doby jsem si myslel, že se kreslením dokážou živit jenom malíři, kteří pořádají výstavy vlastních děl, což jsem já, kreslící jenom pro zábavu, opravdu nebyl, a proto jsem tuhle cestu nejdřív vzdal. Jakmile jsem zjistil, že ta zeď není tak vysoká, začal jsem při studování na přijímačky zjišťovat způsoby, jak se člověk může stát ilustrátorem.

– To vás dovedlo k animaci.

Hiro: Ano. Konkrétně šlo o anime Kamiču!. Viděl jsem opening, který byl krásně nakreslený, a ještě ke všemu v něm z titulků nevyčnívají téměř žádná jména, dohromady vytvářející uhlazený celek, což mi přišlo úžasné.

Od té doby jsem začal pořádně skicovat. Ze všeho nejdřív jsem se potřeboval naučit, jak správně a věrně nakreslit celé lidské tělo. Od kostry přes svalovinu a jejich propojení; poctivě jsem si všechno vtloukal do hlavy.

– Chtěl jste být animátorem, ale nyní tvoříte jako mangaka. Došlo k něčemu konkrétnímu, co změnilo směr vaší cesty?

Hiro: Na vysoké, když nastal čas hledat práci, jsem rozesílal životopisy do různých animačních společností a byl na několika pohovorech. Jenže tehdy jsem už v Manga Time Kirara Carat pracoval na Aquarium.

– Aquarium bylo deset let zpátky, takže jste ještě musel být na vysoké, že?

Hiro: Bral jsem to tak, že povolání mangaky musí být podobně obtížné jako malíře. Nejde jenom o kreslení obrázků, ale jeho propojení s vyprávěním příběhů. Ale i přesto jsem teď shodou okolností a náhod právě mangakou.

Žel bylo rozhodnuto, že Aquarium skončí druhým svazkem, ale hned poté mi přišla nabídka od redaktora, z které vzešlo Jumekuri, a v téměř stejné chvíli se mi ozvalo jedno animační studio, že mě bere. Kdyby na stole nebyla možnost kreslit Jumekuri, pak bych ani na okamžik neváhal, ale takhle jsem se hodně trápil s rozhodnutím a nakonec si vybral mangu.

– Chápu, že nešlo o snadné rozhodování. Nicméně při čtení Akebiny námořnické uniformy jsou vaše animátorské ambice cítit zcela nepopiratelně.

Hiro: Asi ano. Díky intenzivnímu studiu jsem se dostal na úroveň, kdy dokážu kreslit tak, jak bych chtěl. A můžu si dělat i to, co se blíží animaci, proto své tehdejší volby nelituji.

– Děkujeme vám za cenné informace. Na závěr nám prosím řekněte, na co by si podle vás měli dát čtenáři v šestém svazku dobrý pozor.

Hiro: V šesté knize se ukáže, jak to bylo s Usagiharou a Tacumori na prvním stupni. Akebi, pro niž to bude první střet s minulostí svých kamarádek, zažije další významnou zkušenost, která jí možná pomůže zase trochu dospět.

– Přišlo mi, že část s minulostí Usagihary byla v rámci tohoto titulu, prezentujícího milý a veskrze optimistický obraz světa, něčím ojedinělým, co jsme zatím neviděli.

Hiro: Další nesoulad v rámci postavy. I radostné děvče jako Usagihara může mít nepříjemné vzpomínky. Tenhle příběh jsem pro ni měl vymyšlen od začátku a nyní konečně došlo k jeho odvyprávění.

Jak se bude Akebi cítit, když poznala minulost svých spolužaček, a jak se zachová? To mám v úmyslu rozvinout v druhém dni cesty do Tokia. Prozatím si užijte první den, který je rozkreslen v šestém svazku. Děkuji.

– Konec –

Akebi-čan představuje nejenom skvělý příběh plný podmanivých postav a bezbřehého optimismu, ale rovněž další fascinující krok v prostředí novodobého publikování obsahu. Manga je serializována v Tonari no Young Jump, což je webová odnož tištěného časopisu Šúkan Young Jump (nakladatelství Šúeiša), a jenom málo dalších titulů využívá možnosti, které toto publikační prostředí nabízí, natolik plně a nápaditě jako právě Akebi-čan. Jak již bylo řečeno v rozhovoru samotném, v tradičním formátu by bylo mnohem obtížnější naplnit mangu takovým pocitem dynamičnosti a volnosti, kterou reprezentují „animované“ sekvence a barevné stránky vložené doprostřed kapitol. Pochopitelně nikoli věci neslýchané, avšak díky možnostem webové serializace využité bez zábran. Ať už jde o moment dějového či emočního vyvrcholení nebo jenom o okamžik mistrně vyobrazeného gesta, pocit překvapení z nečekané barevné stránky kdekoli v kapitole je jenom dalším aspektem přirozeně dotvářejícím svět této mangy a jeho tematickou linku. Redaktorem z Šúeišy, který díky své tvrdohlavosti k této příležitosti Hiroa přivedl, je Ókuma Hakkó. Nezbývá než mu vyjádřit vděk za to, že dokázal dostat výjimečného tvůrce k platformě, jež dokáže dokonale využít jeho předností.

Další okruh, kterého bych se chtěl dotknout, je Hiro a jeho přístup k animaci, respektive jeho koketování s animačním světem. Živelná dynamika jeho mangy je jednou z částí, která okamžitě poutá pozornost. Přeci jen již první kapitola nabízí detailně vykreslené dechberoucí akrobatické číslo jakoby mimochodem potvrzující Hirovy úmysly. Uvažováním nad tím, jak moc je Hiro spjat (ať už přímo či nepřímo) s animačním průmyslem, případně jak hluboký je jeho zájem o animaci, jsem strávil spoustu času. Proto byl tento rozhovor v jistém smyslu požehnáním. Dopad Hiroa a jeho kresební stylistiky na animační průmysl jsme již mohli pocítit, jmenujme například animátora Imamuru Rjóa (a lidí kolem něj), v jehož práci se postupem času Hirův vliv promítá čím dál silněji, především patrné v Imamurově přístupu ke kreslení záhybů na ošacení v posledních několika letech. Charakter látky působí znatelně živěji, což se promítá i do celých tělesných figur postav. Že vliv proudí směrem od Hira mohlo být bystrým očím zřejmé již před rozhovorem, avšak potvrzení Hirovy fascinace animací bylo dychtivě žádanou informací, alespoň v mém případě.

O to sladší jsou detaily, které jako by Hiro utkal právě pro mou maličkost. Kamiču! jako vstupní bod zájmu o animaci, dokonalé! Skvělý seriál o tak trochu nevšedních všedních dnech skupinky základoškolaček, z nichž se jedna stane bohyní. Ale jak, proč a bohyní čeho? Na tom přeci nezáleží, vždyť… pořád musí chodit do školy a dělat úkoly. Kamiču! je jednou z autorských prací skupiny používající hromadný pseudonym Bésame Mucho. Ta oficiálně sestává z režiséra Masunariho Kódžiho, scénáristy Kuraty Hidejukiho a producenta Očikošiho Tomonoriho. Nicméně jako další nedílné členy skupiny můžeme vnímat ilustrátora Uona Tarakua a animátora Išihamu Masašiho. Jejich společné práce zahrnují R.O.D (a navazující -THE TV-), kde ještě nepoužívali pseudonym, Kamiču! a film Učú Show e jókoso. Na skupinu je (respektive byla v období aktivity) pak napojena celá řádka animátorů, která s nimi putovala od jednoho projektu ke druhému. Středobod tvořil především Masunari Kódži a do jisté míry Išihama Masaši. Z těch nejzajímavějších jmenujme například Čibu Takahiroa, Takeučiho Tecuju, Suzukiho Hirofumiho, Suzukiho Futošiho a Jamašitu Júa, ale je dobré mít na paměti, že vazby sahaly mnohem dál ke spoustě dalších skvělých tvůrců. Není tedy divu, že byl, díky Kuratově hravému scénáři, Masunariho pečlivému storyboardu a dalším aspektům tvořícím vytříbený celek Kamiču!, Hiro unesen přirozenou přitažlivostí animace. Přihlédneme-li k Hirově vlastní tvorbě, jenom těžko najdeme vhodnějšího kandidáta než právě tento seriál.

Poslední a nejkonkrétnější zastávkou, kterou chci zmínit, je právě úvodní titulková sekvence ke Kamiču!, na níž opět přišla řeč i v rozhovoru. Opening režíroval Išihama Masaši, pro kterého šlo o jednu z prvních zkušeností na tomto poli. Co více, podmínky nebyly zrovna ideální, neboť sekvenci měl původně režírovat někdo jiný, ten však nakonec přišel s tím, že nebude schopen dodat materiál, proto Masunari požádal Išihamu, který přijal. Išihama na projektu jinak chyběl, což zapříčinily povinnosti jinde, proto byl jím zpracovaný opening alespoň jistou útěchou (a jakou). Vzhledem k situaci, kdy byla Išihamovi práce přidělena později z důvodu odstoupení jeho předchůdce, měl na tvorbu zhruba dva týdny. Hlavní otázka, která se tvůrci honila hlavou byla, jak v tak krátkém čase vytvořit opening, který bude působit promyšleně a nikoli tak, že byl spíchnut horkou jehlou? Odpovědí nám může být výsledný film samotný, který do své základní filozofie adaptoval dva hlavní body vytvářející pocit semknuté, propracované sekvence. Prostý, ale jasný příběh a přirozené vložení autorských titulků. V případě prvního – opening sleduje jeden den všedního života postav – ranní vstávání, snídani, cestu do školy, učení, přestávku, cestu domů, odpolední nudu a západ Slunce. Jednoduché, ale velice efektivní. Druhým bodem jsou pak vložené (nebo spíše vnořené) titulky, které se tak stávají přirozenou a nerušivou součástí vizuálního zážitku, až je radost je objevovat; očekávání, jakým způsobem bude do obrazu zakomponováno příští jméno, jenom buduje další vrstvu napětí a požitek ze sekvence. Zde je třeba zmínit, že nic nevzniká ve vakuu a i animační průmysl má pestrou historii a ne vždy úplně jasnou síť tvůrčích vlivů. Išihamu jako režiséra OP/ED sekvencí nejvíce formovali animátoři Umecu Jasuomi a Macutake Tokujuki. Budeme-li hledat v mnoha ohledech nejzkušenějšího a nejžádanějšího specialistu na úvodní a závěrečné znělky, pak je Umecu Jasuomi jasným kandidátem, ale v tomto případě je relevantnějším Macutake Tokujuki, který s Išihamou spolupracoval na R.O.D – Macutake režíroval znamenitý opening k OVA i následné televizní sérii. V nich spojuje rychlé střihy na prostředí příběhu, ať už jde o postavy či místa, a sensuální obrazy osamocených nahých ženských těl vyobrazených obrysy, na jejichž kůži jsou namalovány titulky. Kontrastní dualita na jedné straně dotýkající se aspektů seriálu a na straně druhé vytvářející izolované intimní okamžiky, v nichž existuje jenom divák a onen prchavý obraz. Právě Macutakeho přístup u R.O.D byl předním zdrojem jedné z inspirací u Išihamova Kamiču! openingu – vnoření titulků do obrazu. Což se postupem času stalo jedním z jeho hlavních výrazových prostředků. A Išihama vyrostl v jednoho z nejžádanějších tvůrců působivých OP/ED sekvencí.

Opening R.O.D a R.O.D -THE TV- (obrazový scénář a režie Macutake Tokujuki).

Opening Kamiču! (obrazový scénář a režie Išihama Masaši).

Abych se opět vrátil k hlavnímu tématu článku, Hiro má dobré oko a cit; být okouzlen Kamiču!. Nezbývá než se dále těšit, kam nás na své pouti s Akebi-čan zavede. Šestý svazek znamenal nejen pro titulní postavu, ale i pro sérii jako takovou mnohá poprvé – dříve byl nezdolatelný optimismus nanejvýše chvilkově zakryt brzy rozehnaným drobným mračnem nejistoty, ale zde Hiro do svého světa poprvé opatrně uvedl konkrétní bolest. Bude-li dodržena tradice v publikačních odstupech, pak se následujícího svazku dočkáme kolem května června, kdy nás v Hirově podání čeká jistě vyvrcholení, které nastavené konflikty přebije neústupnou vlídností jenom dále prohlubující se vzájemné vztahy a intimitu našich dívek. Vždyť takový je svět Akebi-čan, takový je Hirův svět.