Ja­ko je­den ze tří čle­nů re­dak­ce, kte­ří na­vští­vi­li le­toš­ní let­ní Co­mi­ket C84, vám při­ná­ším krát­ký re­port o tom, jak z mé­ho po­hle­du tři dny Co­mi­ke­tu pro­běh­ly.

Na Co­mi­ket jsem vy­ra­zil v pá­tek ve­čer, ně­kdy po půl dva­nác­té. Ze čtvr­ti Kiyo­ka­wa jsem se vla­kem pře­su­nul do čtvr­ti Gin­za, kte­rá je asi ho­di­nu pěš­ky od To­kyo Big Si­ght, kde se Co­mi­ket ko­ná. Můj plán byl pros­tý, pře­čkat kus no­ci v Gin­ze a po­té se pěš­ky vy­dat k To­kyo Big Si­ght. Jed­no z pra­vi­del na Co­mi­ke­tu, byť hoj­ně po­ru­šo­va­né, za­ka­zu­je no­co­vá­ní na mís­tě. Pra­vi­dla však do­vo­lu­jí za­řa­dit se do fron­ty již ve 4.30, což je ješ­tě dlou­ho před pří­jez­dem prv­ní­ho vla­ku, a pro­to jsem svůj pří­chod na Co­mi­ket plá­no­val na tu­to ho­di­nu.

Pů­vod­ně jsem se chtěl umís­tit do Pa­se­la Re­sorts Gin­za ka­ra­o­ke ba­ru, ale tam by­lo pl­no, a tak jsem se mu­sel spo­ko­jit s Uta Hi­ro­ba ka­ra­o­ke ba­rem, kte­rý byl hned ve­d­le. Když se na to po­dí­vám z té svět­lé strán­ky, tak mě to ale­spoň vy­šlo o ně­co lev­ně­ji. Zdřím­nout si ne­při­chá­ze­lo v úva­hu, pro­to­že ce­na za to, kdy­bych za­spal, by moh­la být vy­so­ká. Na­víc když už jsem byl na ka­ra­o­ke, tak jsem pře­ce ne­mohl ode­jít bez to­ho, že bych si za­zpí­val. To by by­la ško­da pe­něz. Po zhru­ba třech ho­di­nách ani­me skla­deb pro­lo­že­ných hi­tem Me­me­shi­ku­te od Gol­den Bom­ber jsem ně­kdy po půl čtvr­té opus­til pod­nik a vy­dal se smě­rem k To­kyo Big Si­ght. Ces­tou jsem po­tkal řa­du li­dí se stej­ným cí­lem, a když jsem byl ko­lem půl pá­té již vel­mi blíz­ko cí­le, po­tkal jsem i li­di vy­stu­pu­jí­cí z růz­ných au­to­bu­sů, kte­ré svá­že­jí ná­vštěv­ní­ky na Co­mi­ket a při­jíž­dě­jí prá­vě na 4.30.

Do fron­ty na vstup jsem se za­řa­dil asi ve 4.40, ale i tak by­lo pře­de mnou pod­le do­stup­ných in­for­ma­cí již víc jak tři ti­sí­ce li­dí. Do po­hy­bu jsme se opět da­li ně­kdy v 9.45 a v 10.00 jsme pro­chá­ze­li vcho­dem dovnitř. To jsme ale ješ­tě ne­tu­ši­li, že ten­to­krát bu­dou ná­vštěv­ní­ci smě­řu­jí­cí k fi­rem­ním stán­kům muset obe­jít ce­lé par­ko­viš­tě, na kte­rém se pro­voz opět po­za­sta­ví a vy­tvo­ří se dal­ší dlou­há fron­ta. Ješ­tě jsem se ta­ké ne­zmí­nil, že tep­lo­ty na le­toš­ním Co­mi­ke­tu by­ly ex­trém­ně vy­so­ké a blí­ži­ly se ke 40 °C ve stí­nu (v bu­do­vě by­lo prý na­mě­ře­no do­kon­ce 46 °C a 98% vlh­kost), a o to by­lo če­ká­ní ve fron­tě ven­ku bo­les­ti­věj­ší. Když jsem se do­stal dovnitř a za­řa­dil se do fron­ty ke stán­ku Stu­dia DE­EN, tak by­lo už půl je­de­nác­té. Fron­ta se stá­la ven­ku a tam při­šlo to nej­hor­ší, pro­to­že bě­hem těch cca pat­nác­ti mi­nut na te­ra­se jsem měl po­cit, že mi ho­ří ru­ce. Ta­ko­vý byl žár. Na­štěs­tí jsem to­to vše ne­pod­ni­kal zby­teč­ně a na stán­ku kou­pil je­den ze 300 ku­sů sa­dy man­ga/dra­ma CD pro­jek­tu Wa­a­na­bi.jk s líst­kem na owa­ta­shi­kai (ak­ce, na kte­ré člo­věk do­sta­ne vět­ši­nou bro­mi­de fot­ku, pla­kát či ně­co ji­né­ho od da­né oso­by a mů­že si s ní při­tom vy­mě­nit pár slov) Mi­ka­mi Shi­o­ri (Aka­za Aka­ri z Yu­ru Yu­ri, Chris­ta Renz z Shin­geki no Ky­o­jin) a Ku­su­dy Ai­ny (Tou­jou No­zo­mi z Lo­ve Li­ve!), jež se ko­nal tře­tí den Co­mi­ke­tu na stán­ku Stu­dio DE­EN. Tím mo­je hlav­ní po­vin­nost prv­ní­ho dne skon­či­la, ale ješ­tě jsem si obe­šel stán­ky a kou­pil si trič­ko na stán­ku 2.5-ji­gen TV, kde pro­dá­va­ly dvě z asi­s­te­nek z to­ho­to in­ter­ne­to­vé­ho po­řa­du, Mu­raka­wa Rie (Fu­ta­ba Aoi z Vi­vid­red Ope­rati­on, Escha z hry Ate­lier Escha & Lo­gy) a Mo­chi­zuki Rei (Mukai Aki­ra z Chou­so­ku Hen­kei Gy­ro­zetter).

V zá­pad­ní ha­le s fi­rem­ní­mi stán­ky by­lo vel­mi dob­ře po­znat, že byl po­ko­řen re­kord v ná­vštěv­nos­ti, pro­to­že hus­to­ta li­dí pře­ko­na­la hra­ni­ci, kdy pros­té pro­chá­ze­ní se oko­lo stán­ků pře­stá­vá být pří­jem­né. Ani ně­kdy před jed­nou ho­di­nu, kdy jsem ha­lu de­fi­ni­tiv­ně opus­til, se na tom nic ne­změ­ni­lo. Nejdel­ší fron­ty se stá­ly ja­ko vždy na Na­no­hu, Shaft, Po­ny Ca­ny­on, Ani­plex, atd. Ten­to­krát by­la po­tře­ba na ty­to fron­ty ex­tra por­ce od­va­hy, pro­to­že vy­dr­žet ho­di­nu či déle sma­že­ní na te­ra­se, kde se dob­ře od­rá­ží slu­neč­ní pa­prsky i od ze­mě, vy­ža­du­je sluš­nou dáv­ku od­va­hy, tou­hy po zbo­ží či po­še­ti­los­ti.

Dru­hý den jsem jel o dost poz­dě­ji a při­jel jsem k To­kyo Big Si­ght au­to­bu­sem (mi­mo­cho­dem, to by­lo po­pr­vé, co jsem jel v To­kiu au­to­bu­sem) v cca 10.30. Mys­lel jsem, že hlav­ní vl­na na vstup do vý­chod­ních hal s dou­jin pro­duk­cí už bu­de kon­čit a dovnitř se do­sta­nu tak do je­de­nác­ti, ale na­ko­nec jsem če­kal ve fron­tě sko­ro ho­di­nu.

Vevnitř jsem sti­hl kou­pit pou­ze dvě vě­ci, na­štěs­tí ty s nej­vyš­ší pri­o­ri­tou, jed­nou z nich byl no­vý díl dou­jin­shi So­re ga Se­iy­uu! EX od man­ga­ky Ha­ty Ke­n­ji­roua (au­tor Ha­ya­te no Go­to­ku) a se­iy­uu Asa­no Ma­su­mi (Ha­ra­da Ri­sa z D.​N.​Angel, Sons­a­ku Ha­ku­fu z Ik­ki­tou­sen). Po­té jsem šel ješ­tě pozdra­vit zná­mé­ho a v půl jed­né jsem opus­til pro­stor Co­mi­ke­tu a vy­dal se na li­ve event k ani­me Haiy­o­re! Nya­ru­ko-san W, kte­rý se ko­nal v ne­da­le­kém Ze­pp To­kyo Di­ver­Ci­ty.

Na event jsem šel spo­lu se zná­mým z Twit­te­ru a dí­ky dob­ré­mu po­řa­do­vé­mu čís­lu pro vstup a na­ším ul­ti­mát­ním skil­lům se nám po­da­ři­lo do­stat se do ně­ja­ké čtvr­té pá­té řa­dy (všech­ny líst­ky jsou na stá­ní, tak­že těž­ko ur­čit přes­ně řa­du) a vy­chut­nat si tak vše vel­mi zblíz­ka. Vy­stu­pu­jí­cích by­lo oprav­du hod­ně a kro­mě se­iy­uu (Asu­mi Ka­na, Ki­ta­mu­ra Eri, Mat­suki Miyu, Oot­subo Yu­ka, Yu­zuki Ry­ou­ka, Ha­ta­no Wa­ta­ru, Arai Sa­to­mi, Hi­saka­wa Aya, Kouda Ma­ri­ko, Ya­ma­ki­ta Sa­ki) to byl i re­ži­sér ani­me Na­ga­sa­wa Tsu­y­oshi, skla­da­tel Ta­na­ka Hi­de­ka­zu, skla­da­tel­ské duo RA­MM a ge­ni­ál­ní textař­ka Ha­ta Aki. Po otáz­kách a od­po­vě­dích na různá té­ma­ta a sou­tě­ži do­šlo sa­mo­zřej­mě i na hu­deb­ní část, kte­rá ob­sa­ho­va­la jed­not­li­vé en­ding sklad­by, du­et Ma­hi­ra a You­i­chi­ho a na zá­věr ope­ning.＼(・ω・＼)SAN値!(／・ω・)／ピンチ! Ja­ko en­co­re pak za­zněl ope­ning z prv­ní řa­dy ani­me.(」・ω・)」うー！(／・ω・)／にゃー！

Tře­tí den jsem do­ra­zil ta­ké asi až v de­set ho­din a dovnitř se do­stal asi po je­de­nác­té ho­di­ně. Před dva­nác­tou jsem se za­sta­vil u dal­ší­ho zná­mé­ho kvů­li pře­dá­ní ně­ja­kých vě­cí (včet­ně líst­ků na Ani­me­lo Sum­mer Li­ve), a pak jsem již jen nervózně če­kal na owa­ta­shi­kai, ja­ko by mě če­ka­la ně­ja­ká zkouš­ka ve ško­le. Po ně­ja­kých dvou ho­di­nách owa­ta­shi­kai za­čal, a když už se mi po­da­ři­lo se ve fron­tě ně­jak uklid­nit a měl jsem po­cit, že jsem při­pra­ve­ný, tak sa­mo­zřej­mě vše vza­lo za své a můj mo­zek se vy­prázd­nil. Když jsem se do­stal na řa­du, Mi­ka­shii (Mi­ka­mi Shi­o­ri) mě pozdra­vi­la a ihned dě­ko­va­la, že jsem při­šel na ve­řej­né ra­dio vy­sí­lá­ní, jež se ko­na­lo tři dny před tím před bu­do­vou Bun­ka Hou­sou. I když jsem byl na­ko­nec spí­še na té při­ta­ká­va­cí stra­ně a moc se ne­zmohl ně­co říct, by­la to čtvrt­mi­nu­ta, na kte­rou ni­kdy ne­za­po­me­nu a jen tak za nic bych ji ne­vy­mě­nil. Na­štěs­tí jsem přes noc sti­hl na­psat fan­let­ter asi na tři A5, tak­že tam jsem zvlá­dl sdě­lit, co jsem chtěl.

Po ho­vo­ru s Mi­ka­shii ná­sle­do­val sa­mo­zřej­mě ješ­tě ho­vor s Kus­sun (Ku­suda Ai­na), kte­rá ne­ní tak zvyk­lá na po­dob­né ak­ce ja­ko Mi­ka­shii, a tak jsem mu­sel ini­ci­a­ti­vu ho­vo­ru pře­vzít já, ale můj mo­zek na­for­má­to­va­ný úsmě­vem Mi­ka­shii ne­byl schop­ný pro­du­ko­vat kon­ver­za­ci ad hoc, a tak mi těch pat­náct sekund bo­ha­tě sta­či­lo ke sdě­le­ní to­ho, co jsem si pro­mys­lel pře­dem.

Mi­ka­mi i Ku­suda pře­dá­va­ly bro­mi­de kar­tič­ku s ofi­ci­ál­ní ilu­stra­cí k Wa­a­na­bi.jk a je­jich na­tiš­tě­ný­mi pod­pi­sy. Po owa­ta­shi­kai pro mě Co­mi­ket v zá­sa­dě skon­čil, ale po­čkal jsem si v ha­le s fi­rem­ní­mi stán­ky ješ­tě zhru­ba ho­di­nu na ofi­ci­ál­ní ukon­če­ní Co­mi­ke­tu 84, a pak jsem se při­po­jil k zá­pla­vě li­dí mí­ří­cí k vý­cho­du, kde na mě již če­kal Si­mik.

Cosplay jsem se le­tos bo­hu­žel po­řád­ně ne­vi­děl. Prv­ní den byl ven­ku pe­kel­ný žár a já už měl spá­le­né ru­ce z če­ká­ní ve fron­tě. Vů­bec ob­di­vu­ji všech­ny cospla­ye­ry, kte­ří za ta­ko­vých pod­mí­nek vy­dr­že­li do­bu pózo­vat ven­ku, ať už skrov­ně ob­le­če­ní, vy­sta­vu­jí­cí svou ků­ži os­t­rým slu­neč­ním pa­prs­kům, či odě­ní do kos­tý­mů, v nichž se mu­se­li pa­řit. Je nut­né říct, že jich ta­ké by­lo mé­ně, než bý­vá ob­vyk­lé. Dru­hý den jsem na cosplay vů­bec ne­měl čas a tře­tí den jsem ne­mohl jít ven, abych ne­byl před owa­ta­shi­kai zpo­ce­ný jak pra­se. Mi­mo­cho­dem le­toš­ní tře­tí den jsem s se­bou po­pr­vé ta­hal na Co­mi­ket parfém.