Na­vzdo­ry všu­dypří­tom­ným ne­i­de­ál­ním pod­mín­kám nás mů­že tě­šit, že se Ake­bi-čan do­čka­la mod­ré­ho z ne­be v po­do­bě jed­no­ho z má­la tvůr­čích tý­mů, kte­rý sku­teč­ně bu­de scho­pen za­chy­tit pod­sta­tu před­lo­hy v je­jích mno­ha po­do­bách, té po­hy­bo­vé ne­vy­jí­ma­je. Pro­jekt v ru­kou tří­má Ku­ro­ki Mi­juki, po­pr­vé sa­ma ja­ko re­ži­sér­ka, kte­rou mů­že­me brát ja­ko ma­lý sym­bol ce­lé­ho tý­mu, jež na adap­ta­ci pra­cu­je. Ku­ro­ki za­čí­na­la ja­ko ani­má­tor­ka v zá­vě­ru nul­tých let, je­jí čas pro růst však při­šel v úvod­ní po­lo­vi­ně let de­sá­tých, kdy se sta­la jed­nou z po­sled­ní do­mně­lé ge­ne­ra­ce „Ma­suna­ri­ho dě­tí“ a te­dy ne­díl­nou sou­čás­tí na­da­né tvůr­čí sku­pi­ny ma­jí­cí své mís­to v nej­sil­něj­ších pro­jek­tech stu­dia A-1 Pictu­res (v té do­bě, dnes Clo­verWorks). Po­stup­ným prů­cho­dem pro­jek­ty s tou­to par­tou Ku­ro­ki ja­ko ani­má­tor­ka do­spí­va­la, až se je­jí zra­ky za­ča­ly upí­rat k re­žii. Je­jí zku­še­nos­ti i um ne­mo­hou ne­chat ni­ko­ho na po­chy­bách, že je u ní Ake­bi-čan v dob­rých ru­kou. Pro vhod­nou ukáz­ku je­jí prá­ce do­po­ru­ču­ji epi­zo­dy se­ri­á­lu Occul­tic;Ni­ne, jež mě­la v ru­kou (dru­há a je­de­nác­tá).

Dru­hou sleč­nou s nemé­ně dů­le­ži­tou úlo­hou je ani­má­tor­ka Kóno Me­gu­mi, kte­rá na­kres­li­la ná­vrhy po­stav, do­hlí­ží na kres­by i po­hyb ja­ko ani­mač­ní re­ži­sér­ka a sa­ma bu­de v se­ri­á­lu ani­mo­vat mno­hé stři­hy. Kóno za­čí­na­la v prů­mys­lu o ně­co má­lo dří­ve než Ku­ro­ki, nicmé­ně je­jí kro­ky ved­ly ob­dob­nou ces­tou. Po krát­kém pů­so­be­ní v pozd­ním Ga­i­na­xu (mi­mo ji­né čtvr­tý en­ding k Ha­na­ma­ru jóči­en) za­kot­vi­la u mla­dí­ků, kte­ří pod­ni­ka­li fi­nál­ní kro­ky ke své­mu pl­né­mu usta­no­ve­ní v prů­mys­lu ja­ko ne­pře­hléd­nu­tel­né sí­ly (či­mo a spol.). Avšak do­ba je­jí­ho nej­vět­ší­ho roz­pu­ku při­šla s Ni­ši­go­ri­ho im@​sem, kte­rý Kóno před­sta­vil ja­ko před­ní ani­má­tor­ku ta­neč­ních sek­ven­cí a snad je­nom s ma­lým množ­stvím nad­ne­se­ní z ní udě­lal přes noc le­gen­du. Peč­li­vé vy­ob­ra­ze­ní jed­not­li­vých po­hy­bů, ne­hle­dě na to jak drob­ných, přes­to ne­po­zbý­va­jí­cí do­jem spon­tán­ní ži­vel­nos­ti. Ani­má­tor­ka se tak sta­la dal­ší ne­díl­nou sou­čás­tí ná­sle­du­jí­cích pro­jek­tů stej­né­ho kre­a­tiv­ní­ho usku­pe­ní a po dlou­hou do­bu téměř sy­no­ny­mem s ta­neč­ní­mi sek­ven­ce­mi v ani­mo­va­ných adap­ta­cích im@​su (je­jí ne­pří­tom­nost v i tak na­pros­to fan­tas­tic­kém VOY@​GER vi­deo­kli­pu stá­le za­mr­zí…). Brát Kóno ja­ko ani­má­tor­ku jed­no­ho od­vět­ví by nicmé­ně by­la chy­ba – v je­jím bo­ha­tém re­per­toá­ru na­jde­me jak cha­rak­te­ro­vé he­rec­tví, tak hor­li­vou ak­ci, a mi­mo ty i prá­ci s efek­ty. Po­sled­ní pro­lo­me­nou ba­ri­é­rou by­ly ná­vrhy po­stav, o něž se po­pr­vé po­sta­ra­la ve vi­deo­kli­pu Shel­ter, do­ko­na­lém mi­k­ro­kosmu je­jích ten­den­cí, ne­boť sa­ma vše i ani­mo­va­la. V Ake­bi-čan uvi­dí­me je­jí prá­ci v hlav­ní ro­li na ve­li­kém pro­jek­tu, a jak již na­po­vě­dě­ly čet­né upou­táv­ky a před­pre­mi­é­ra, zce­la ne­po­chyb­ně pů­jde o dal­ší krok vpřed již tak vý­ji­meč­né ani­má­tor­ky. Ten­to­krá­te ni­ko­li ja­ko­by mi­mo­cho­dem, ná­ho­dou či izo­lo­va­ně, ale zce­la cí­le­ně a úpl­ně od pí­ky vy­tvá­ří po­hy­bo­vý slov­ník dí­la ja­ko cel­ku a upřím­ně, kte­rý ti­tul by z to­ho mohl tě­žit ví­ce, než prá­vě Ake­bi-čan, pro kte­rou je vy­ob­ra­ze­ní ne­o­do­la­tel­né tou­hy hý­bat se jed­ním ze zá­klad­ních te­ma­tic­kých i cha­rak­te­ro­vých mo­ti­vů?

Přes­to je po­tře­ba uvést se zpět v re­a­li­tu – Ake­bi-čan se ne­za­ča­la ani­mo­vat tak do­ce­la br­zy, roz­hod­ně by si vzhle­dem ke svým am­bi­cím za­slou­ži­la vět­ší před­stih. V ne­ú­pros­né hon­bě za chr­le­ním dal­ších a dal­ších ti­tu­lů se v prů­mys­lu z či­ré nut­nos­ti tříští i ty nejsemknu­těj­ší týmy, a pro­to v Ake­bi-čan ne­u­vi­dí­me všech­ny sta­ré zná­mé, kte­ré bychom ji­nak oče­ká­va­li, ne­boť část jich pra­cu­je pri­már­ně na Ki­se­koi a dal­ší stříp­ky na 24­ku. I přes ne­pří­liš pří­z­ni­vé pod­mín­ky je však tvůr­čí tým na­to­lik zku­še­ný a ro­bust­ní, že by pro­jekt měl zrych­lu­jí­cí pro­dukč­ní tem­po ustát byť hru­bou si­lou a ne­pod­daj­nos­tí jed­not­li­vých ani­má­to­rů. Již prv­ní epi­zo­da (stej­ně ja­ko úvod­ní ti­tul­ko­vá sek­ven­ce) v ru­kou Ku­ro­ki a Kóno je ma­lým zá­zra­kem, kte­rý dá­le ko­ru­nu­jí zá­vě­reč­né ti­tul­ky v re­žii ani­má­tor­ky Na­ka­mu­ry Šóko.

Otáz­kou je, kdo by se do­ká­zal ujmout po­dob­né­ho tex­tu a byl jej scho­pen pře­ta­vit v au­di­o­vi­zu­ál­ní dí­lo ne­po­zbý­va­jí­cí nic z ur­gen­ce své před­lo­hy. Ve vprav­dě šťast­ném vý­vo­ji udá­los­tí ne­zbý­vá než uznat, že se ma­te­ri­ál do­stal do ru­kou jed­no­ho z nej­po­vo­la­něj­ších, kte­ré si lze před­sta­vit. Ika­ri­ja Acu­ši. Ani­má­tor, je­hož pri­már­ní de­ví­zou se re­la­tiv­ně br­zy v je­ho ka­ri­é­ře sta­la ak­ce. Pro vět­ši­nu nej­sná­ze před­sta­vi­tel­ným ti­tu­lem bu­de Fa­te/Ze­ro, kde se ve­d­le ná­vrhů po­stav (na nichž dě­lal s ka­ma­rá­dem Sudóem To­mo­no­rim), po­sta­ral i o ani­mač­ní re­žii řád­ky epi­zod a pře­de­vším ani­ma­ce spous­ty akč­ních sek­ven­cí. Po­měr­ně zá­sad­ním zlo­mem pro něj by­la prá­ce na Aka­me ga Kill!, pře­de­vším na 23. epi­zo­dě, kte­rou re­ží­ro­val, na­kres­lil pro ni ob­ra­zo­vý scé­nář, pro­ve­dl enorm­ní množ­ství ani­mač­ních ko­rek­cí a sám ne­za­ne­dba­tel­nou část epi­zo­dy i ani­mo­val – od zbě­si­lé ak­ce přes chlad­nou bru­ta­li­tu až po srd­cervou­cí tesk­ná roz­lou­če­ní. V Ika­ri­jo­vých ru­kou do­šlo k při­ro­ze­né­mu spo­je­ní re­ži­sér­ské­ho ve­de­ní a ani­má­tor­ské re­a­li­za­ce. To však by­lo pou­hou před­zvěs­tí to­ho, co ješ­tě mě­lo při­jít, te­dy prá­ce na ID:IN­VA­DED, kte­rá ko­neč­ně na­pl­no do ani­me svě­ta uved­la sku­teč­nou pod­sta­tu spi­so­va­te­le Mai­džóa Ótaróa. Ika­ri­ja neje­nomže na­vr­ho­val po­sta­vy a do­hlí­žel na ani­ma­ci ce­lé­ho se­ri­á­lu, což je spous­ta prá­ce sa­mo o so­bě, ale rov­něž na­kres­lil ob­ra­zo­vé scé­ná­ře a sám re­ží­ro­val dvě epi­zo­dy, v nichž opět znač­nou část i ani­mo­val. Před­ně ta de­vá­tá by­la sku­teč­ným do­spě­ním Ika­ri­ji ja­ko re­ži­sé­ra – do­ko­na­lá kon­t­ro­la tem­pa a vy­já­d­ře­ní ne­ú­pros­nos­ti si­tu­a­ce. Zvlášt­ní zmín­ku za­slou­ží akč­ní sek­ven­ce zá­měr­ně po­zbý­va­jí­cí ja­kou­ko­li atrak­ti­vi­tu, kte­rá je pro ten­to typ scén ji­nak vlast­ní. V ne­lí­tost­ném stře­tu pro­ta­go­nis­ty s ne­pří­te­lem ne­ní pro­stor pro ja­ké­ko­li vi­zu­ál­ní nad­ne­se­ní; sle­du­je­me pro­to zou­fa­lou rvač­ku o to pře­žít, v níž exis­tu­je je­nom od­ta­ži­tá bru­ta­li­ta. A je­di­ný dů­kaz od­li­šu­jí­cí ví­tě­ze od po­ra­že­né­ho je fakt, že stá­le dý­chá. Zde Ika­ri­ja před­ve­dl své pl­ně zfor­mo­va­né se­be­vě­do­mí pev­ně tří­ma­jí­cí v ru­kou všech­na vlák­na ve­dou­cí ke smys­lu­pl­né­mu vy­prá­vě­ní.

Bis­co bu­de pro Ika­ri­ju ja­ko re­ži­sé­ra dal­ším lo­gic­kým kro­kem, ne­boť bu­de mít ten­to­krá­te pod do­hle­dem pro­jekt ja­ko ce­lek. To v je­ho pří­pa­dě ovšem ne­zna­me­ná, že by se snad chtěl stáh­nout do po­za­dí. Ve­d­le re­žie se­ri­á­lu, ná­vrhů po­stav a ob­ra­zo­vých scé­ná­řů se mů­že­me opět tě­šit i na je­ho ani­mač­ní ko­rek­ce a ani­ma­ci sa­mot­nou – po­cho­pi­tel­ně však spí­še roz­tříš­tě­nou do dí­la ja­ko cel­ku než kon­cen­t­ro­va­nou do ně­ko­li­ka bo­dů (nicmé­ně i ty v men­ší mí­ře bu­dou pří­tom­ny). Opo­rou mu bu­de tvr­dé tvůr­čí já­dro, kte­ré pra­co­va­lo na ID:IN­VA­DED. To se téměř bez ob­měn pře­su­nu­lo k pra­cím na Sa­bi­kui Bis­co, což se ne­tý­ká je­nom ani­mač­ní­ho tý­mu, ale v pod­sta­tě všech při­dru­že­ných od­dě­le­ní. Do­kon­ce se stej­ně ja­ko v pří­pa­dě ID:IN­VA­DED za­ča­lo ani­mo­vat re­la­tiv­ně br­zy (nicmé­ně ne za­se to­lik, ID by­lo v tom­to smě­ru pře­ci je­nom po­ně­kud oje­di­ně­lý pří­pad). V cel­ko­vém ob­ra­zu mů­že­me ří­ci, že prav­dě­po­dob­ně ne­by­lo vhod­něj­ší­ho sou­bě­hu okol­nos­tí, kte­ré by při­pra­vi­ly Ika­ri­ju na je­ho prv­ní vel­ký re­ži­sér­ský pro­jekt (lát­ka, pod­po­ra tvůr­čí­ho tý­mu, apod.). Ne­zbý­vá mu, než aby šan­ci po­pa­dl za pa­če­sy a uká­zal nám všem, co dal­ší­ho v už tak na­da­ném tvůr­ci ješ­tě vě­zí. A ne­boť jde o Ika­ri­ju… ne­mám oba­vy, že by snad pří­le­ži­tost pro­vá­hal.