Současné limity digitální produkce a 5. epizoda Furi kuri Progressive

29. září 2018 měl v Japonsku premiéru seriál Furi kuri Progressive, kdy bylo všech šest epizod uvedeno v kinech. Diskuze, proč se po tolika letech dočkáváme dalšího Furi kuri a ještě v tak roztodivných podmínkách, je jistě na místě, nicméně není záběrem tohoto článku. I těm, jimž přijde seriál existenčně zbytečný, narativně prázdný a tematicky neaktuální, nemohla při sledování uniknout odlišnost 5. epizody od všech ostatních. Stál za ní animátor a režisér Suezawa Kei a zvolil velice netradiční přístup ke tvorbě, který je v širším měřítku zatím víceméně nemožné aplikovat na větší projekty. Avšak jedna epizoda zcela svěřená do kreativních rukou nápaditého tvůrce představovala dokonalé malířské plátno pro experimenty s barvami. A Suezawa se jí chopil.

Pro mnohé může být s podivem, že Progressive nedopadlo příliš slavně vzhledem k tomu, že byla každá z jeho epizod svěřena nadanému mladému tvůrci: Arai Kazuto, Ibata Yoshihide i Ogawa Yuuki jsou mladí a schopní animátoři. Ikehata Hiroshi, zvaný ahoboy, je zase velice dobrý režisér, jehož epizody z druhé poloviny nultých let jsou již legendární (například 39. epizoda Hayate no gotoku!). Ikehata má především talent obklopit se mladými a nadějnými animátory a poskytnout jim prostor pro vlastní sebevyjádření v rámci jím kontrolovaného prostoru. V novém Furi kuri to ovšem tak nějak nevyšlo. Na vině byly především neideální časové prostředky. A pochopitelně i celkové okolnosti vzniku projektu; sotva můžeme očekávat, že se dílo vytvářené „na zakázku“ vyrovná kousku, který vznikal s láskou a péčí všech zúčastněných. Výsledek tak v případě Progressive není ucelený a semknutý, ani nenabízí gejzíry nekontrolovatelné tvůrčí jedinečnosti, které bychom po předchozích zkušenostech od Furi kuri očekávali… se skromnou výjimkou Suezawovy epizody.


Suezawa Kei (režisér) a Terada Kazuo (produkční asistent), foto Gigazine.

Mladý Suezawa do průmyslu vtrhl tím nejvýznamnějším televizním projektem své doby – Dennou Coil, na kterém ještě jako student pomáhal s kompozitem a v poslední epizodě i s animací. O několik let později se jako mladý animátor účastnil produkce z programu Anime Mirai. Následně na sebe upozornil především opakovanými výstupy v seriálu Shigatsu wa kimi no uso, v němž mezi jeho největší úspěchy patřila animace hudebních vystoupení dua hlavních postav ve 4. a 22. epizodě. Furi kuri pak představovalo jeho první výpravu na post režiséra a rovněž autora obrazového scénáře.

Jako mladý animátor k sobě přitáhl spoustu svých známých vrstevníků – Tsuchigami Itsukiho, Yamamoto Kena, Imamura Ryoua, Nishitani Shuuheiho, Bahi JD, Miyamura Akiru, Mebachi a další. Zázemí pro Suezawovy snahy poskytlo studio SIGNAL.MD, nejnovější sesterská společnost Production I.G. Za velice osobitým vizuálním stylem 5. epizody stála režisérova prostá myšlenka „chci, aby by výsledný obraz co nejvíce odpovídal původním kresbám“. V běžné produkci jsou kresby animátorů hlavních snímků předány animátorům mezisnímků, po jejich práci je pak kompletní střih předán týmu koloristů, kteří kresby zpracují do barevného obrazu, následuje kompozitní oddělení, které přidá efekty, aby se animace nebila s ilustracemi pozadí. Po průchodu tímto procesem jsou původní kresby uhlazeny, opatřeny vrstvami barev i efektů a značná část jejich původního kouzla je ztracena. Aby se tomuto vyhnul, pokusil se Suezawa pro svou epizodu vytvořit prostředí umožňujícím členům týmu i jemu samotnému daleko větší kontrolu nad vlastní animací.

Pro to byla ideálním prostředím animace skrze digitální programy, mezi něž patří například TV Paint, CLIP STUDIO a FLASH. Právě v prvním jmenovaném probíhala většina prací. Pro jednodušší dosažení vizuální soudržnosti v rámci dílu vytvořil tým sady přednastavených nástrojů – štětce, barevné sady, listové šablony v nativním rozlišení 2198 × 1554 px. Ty byly distribuovány všem členům, aby se snížil počet chyb a následných korekcí. Záměrem bylo, aby animátoři zpracovali vlastní kompletní animaci od klíčových snímků přes mezisnímky až po kolorizaci.

Scénové rozvržení předcházející fázi animace klíčových snímků bylo rovněž řešeno digitálně. Klíčová animace byla kreslena v černobílém módu, opět ve snaze o sjednocení a zjednodušení celého procesu. Digitální prostředí v této fázi značně zrychlilo korekce i komunikaci. Stačilo ve společném prostředí poslat dokončený návrh režisérovi, který jej okamžitě zkontroloval, v případě potřeby na novou vrstvu nakreslil své úpravy a poznámky a soubor poslal zpět. Po dokončení animační části přišla na řadu kolorizace, u níž vyvstaly někdy nepříjemné obtíže, které způsobovaly především případy nedotažených linek v některých kresbách. Ty znemožňovaly správné vybarvení a protahovaly práce. Dalším problémem byly některé složité úhly v kresbách, kvůli nimž mohli animátoři přehlédnout a opomenout kolorizaci drobných částí. Byly proto potřeba velice důkladné kontroly, aby se všechny mouchy vychytaly a žádná nepronikla do výsledku.


Scénové rozvržení a hlavní animační fáze, foto Gigazine.

Celý proces, v rámci nějž mají jednotliví animátoři zcela v rukou vlastní práci, ušetřil čas a především práci produkčním asistentům – v případě této epizody jimi byli Terada Kazuo a Itou Masahiro. Díky specifickým pracovním procesům ubylo především přenášení a převážení tašek s animačními kresbami od klíčových animátorů a jejich následná doprava k animátorům mezisnímků a tak dále. Ve skutečnosti bylo zhruba 90 % mezisnímkové animace vytvořeno na domácí půdě SIGNAL.MD, což je v kontextu dnešního japonského animačního průmyslu, kdy se animační studia často uchylují k předání kompletního mezisnímkového procesu jiným společnostem, úspěch. Jednou z komplikací, s níž se musel Suezawa vyrovnat, byla přirozená nezkušenost animátorů v oblasti výsledné kolorizace, jelikož i být kolorizátorem je specializace, která pro rychlou práci vyžaduje praxi. Instinktivní úsudek ve specifických situacích získá člověk až časem s přibývajícími zkušenostmi. Bylo proto nutné při každém nejistém okamžiku animátora na Suezawovi a vedoucí koloristce Yokoi Mice, aby poradili.

Suezawa výsledek sám ohodnotil slovy „myslím, že to všechno dalo více práce a museli jsme vynaložit větší úsilí, ale zároveň jsme ušetřili trochu času“. A stálo to za to. Režisérovy snahy dokázaly vytvořit fascinující výsledek; jak po technické stránce, tak po umělecké. Osobité vizuální pojetí se vymyká nejen projektu samotnému, ale i zbytku produkce. Byly zjednodušeny pracovní procesy, zkrátil se čas prodlev, který bylo možno využít jinde. Větší kontrolou jednotlivce nad kompletní částí epizody se rovněž dosáhlo větší kvalitativní stability. Avšak je třeba brát v potaz kompletní obrázek, který nezahrnuje pouze pozitiva. V první řadě v současném prostředí existuje naprosté minimum studií, které jsou schopny adoptovat a aplikovat tento přístup k produkci. Dále je i v dnešní době poměrně složité přitáhnout k projektu animátory ochotné pracovat v čistě digitálním prostředí, neboť v průmyslu stále vládne tužka a papír, i přes velké množství nových nadšenců proudících do branže v posledních deseti letech. Logicky můžeme očekávat, že postupem času se bude situace dále měnit a nejspíše dojde ke zrychlení, ale stejně si nějakou chvilku počkáme. Nepříjemností v tomto případě je i nemožnost předělit část práce mimo domácí pole, kdyby došlo ke zdržením a bylo potřeba odlehčit nápor na hlavní tým – není nikdo, kdo by se tak specifickému přístupu k tvorbě dokázal přizpůsobit. Což je v dnešní době uspěchaných produkcí, kdy je může vykolejit cokoli a kdykoli, velice omezující. Nutností je i zvýšená komunikace mezi jednotlivými sekcemi týmu. Režisér, případně animační režisér, musí neustále aktivně komunikovat s animátory. V dalších fázích produkce je potřeba častá komunikace režiséra a jednotlivých animátorů i s kontrolorem mezisnímků a vedoucím koloristou. A další v seznamu je i zvýšená potřeba kontrol kolorizace s ohledem na přirozenou nezkušenost animátorů setkávajících se s tímto odvětvím napřímo často poprvé.

Animace: Bahi JD.

Epizoda jako celek sestává z přibližně 320 střihů a 7 500 kreseb. Suezawa sám animoval tu a tam dohromady kolem šedesáti střihů. Yamamoto Ken animoval absorpční scénu u bazénu, Bahi JD pak akční scénu na horské dráze, Kugai Norifumi odpálení „raketového“ šinkansenu. Tím nejzajímavějším, kdo si zaslouží zmínku, je tvůrčí skupina Nazo no anime-dan („Záhadná anime skupina“) – zkráceně Nazoani. Do té patří například Suezawa, Mebachi a Yoshinari Kou. Poslední jmenovaný je víceméně vůdcem a mentorem drobné skupiny, která sdružuje tvůrce obdobné vizuální stylistiky. A právě Suezawovi kamarádi ze skupiny byli další hnací silou epizody. Yoshinari s Mebachi společně animovali abstraktní úvod trvající celé dvě minuty. Yoshinari pak ve zbytku epizody animoval ještě téměř celou další minutu. Drobná část dílu byla vytvořena rotoskopicky, konkrétně šlo o scénu kolemjdoucích na ulici. Referenční materiál se vydal natočit produkční asistent Terada Kazuo, o němž již byla řeč.

Animace: Yoshinari Kou.

Ačkoliv Suezawův důkaz (téměř) kompletní digitální produkce v současné chvíli sám o sobě znamená v kontextu celého průmyslu jenom málo, představuje fascinující a neotřelý přístup k tvorbě a ve své podstatě nám dává nahlédnout do budoucnosti. Sice nejspíše ještě vzdálené, ale přesto! Jak již bylo řečeno, průmysl zatím není na podporu velkých projektů tohoto typu připraven, nicméně již nyní můžeme sledovat, jak se jeho dílky ženou vpřed. Vedle SIGNAL.MD se o postupnou digitalizaci procesů již od své geneze zarputile snaží i Studio Colorido, které ve svém středu sdružuje mladé nadějné tvůrce s Ishidou Hiroyasuem v čele. Podobně na tom je nové Studio Durian, jenž si založil skvělý animátor Oshiyama Kiyotaka, jenomže to je zatím velice malé a Oshiyama jej zřejmě nemá v úmyslu v dohledné době příliš rozšiřovat. Další společností, která je v tomto ohledu o něco dál je Tatsunoko Production, které v roce 2017 produkovalo sérii Makeruna!! Aku no Gundan! sestávající z krátkých epizod. Ty vznikaly v podobném duchu jako 5. epizoda Furi kuri – každý animátor měl zcela kontrolu nad svou prací od klíčových snímků po kolorizaci. Avšak tyto projekty budou ještě po nějakou dobu výjimkami.

Animace: Yamamoto Ken.

Nás v současné době může těšit, že se Suezawa Kei stal režisérem prvního ze dvou filmů Fate/Grand Order –Shinsei entaku ryouiki Camelot-, na němž pracuje opět u SIGNAL.MD. Očekávat kompletní digitální produkci takového rozměru je zatím bláhové, nicméně řekněme, že těšit se na zajímavé zpracování a zúčastněné animátory by nemělo být chybou.

Zanechte komentář