Rozbor animační produkce Ballroom e Youkoso – část druhá

V první části jsme si představili tvůrčí zázemí sportovních televizních projektů ze stáje animační producentky Matsushity Keiko, které vznikají pod křídly studia Production I.G. Posléze jsme přešli k základním tvůrčím jménům seriálu Ballroom e Youkoso. Zmínili jsme mimo jiné režiséra Itazua Yoshimiho, návrháře postav Kishidu Takahiroa, přední režiséry animace Chibu Takahiroa a Hondu Masayukiho, animační režiséry akčních scén Mukoudu Takashiho a Liang BoYu i hlavního animátora Takenaku Shingoa. Nyní se přesuneme k dalším konkrétním jménům, která se na projektu podílela, ať už pravidelně či pouze jako jednorázoví hosté.

Překvapením, které nikdo nečekal a které nejvíce rozvířilo divácké vody, se stala přítomnost Hary Keiichiho. Hara je režisérem pohybujícím se přes deset let výhradně na poli filmové tvorby. Jeho posledním seriálovým projektem byl Crayon Shin-chan, jehož tým opustil v roce 2004, přičemž od té doby se jako režisér věnoval filmovým projektům; animovaným i hraným. Z těch animovaných můžeme zmínit Crayon Shin-chan: Arashi o Yobu Mouretsu! Otona Teikoku Gyakushuu, což je jeden z nejmilovanějších filmů v této sérii. Mezi projekty již nespjaté s velkou značkou patří Kappa no Coo to Natsuyasumi, Colorful a Sarusuberi: Miss Hokusai, na kterém se setkal s Itazuem. Je tedy zřejmé, že v případě Ballroom se Hara rozhodl pomoci svému známému a nakreslil pro něj obrazové scénáře hned ke čtyřem epizodám (5, 6, 11, 13). V případě epizod 5 a 13 byl scénář zcela v rukou Hary. O zbylé dvě epizody se podělil přímo s Itazuem, neb Hara přiznal, že o tanci neví zhola nic, a nechtěl zbytečně narušovat stylistickou konzistenci tanečních sekvencí, na níž tvůrčímu týmu pochopitelně záleželo. Itazu tedy nabídl, že se o tanec postará sám, aby se jeho kolega mohl soustředit na scény mimo parket. A jak se vytáhl! Fantasticky zpracované scénové rozvržení a nápadité úhly, které drží divákovo oko v pozoru a nikdy nenudí. Jeho návyk na filmové prostředí však byl někdy znát až příliš, což je zřejmé z Itazuova prohlášení, že Hararova kresba není v rámci televizní produkce z ekonomického hlediska možná. Abych se ještě vrátil k rozdělení práce na společných epizodách, tak u 6. epizody Itazu vypomohl pouze s tanečními scénami, zatímco epizodu 11. si oba pánové rozdělili půl na půl. Itazu nakreslil první polovinu, zatímco Hara druhou. Za Harův nejlepší výkon bych pak osobně označil epizodu 13., která dokonale reprezentuje jeho dovednosti realizované v omezeních televizní produkce.

Tím, koho musíme v souvislosti s Harou v tomto případě zmínit, je epizodní režisér Itoga Shintarou, který byl pověřen těžkým úkolem realizovat Harovy obrazové scénáře k epizodám 5 a 13. Zhostil se ho však zodpovědně a výsledek si zaslouží pochvalu. Mimo tyto dvě ještě režíroval další epizody (9, 18 a 20) vycházející ze scénářů od jiných tvůrců. Ke stěžejním dílům skládačky patří rovněž animátorka Satou Masako, která měla na starosti především epizody 4, 17 a 23, pro něž jak nakreslila obrazové scénáře, tak je i sama režírovala. Další Itazuovu pochvalu si vysloužil autor obrazových scénářů k epizodám 9, 14 a 18 – Yoshida Taizou. Velikou podporou pro celou produkci byl i Okuno Haruo, mezi jehož výkony patří zpracování epizod 8 a 19, u nichž se postaral o obrazový scénář, režii i animační režii. Umožnil tak ostatním animačním režisérům, aby se mohli věnovat zbylým epizodám a celé produkci tím dopřál potřebný čas navíc. Jako posledního z této skupiny zmiňuji Mitsunaku Susumua, jenž vytvořil obrazový scénář k 20. epizodě. Všichni tito tvůrci jsou zde pohromadě, neb v průběhu produkce všech sérií Haikyuu!! tvořili její pevné jádro. Právě Mitsunaka byl seriálovým režisérem volejbalového anime v případě všech tří řad. Sám si pak realistický přístup k animačnímu ztvárnění sportu odnesl z adaptace Ookiku Furikabutte, jejíž druhá série se vysílala v roce 2010 a na níž se Mitsunaka podílel jako animační režisér akční složky.

Nyní opět opustíme vody zaběhlých tvůrců z Haikyuu!! a připomeneme si další tvůrce, kteří se také blýskli. Prvním je animátor a režisér Nomura Kazuya, jenž pro Ballroom nakreslil obrazové scénáře ke třem epizodám (3, 7 a 12), oplatil tak Itazuovi službu z předchozího roku, kdy pro něj Itazu vykonal rozsáhlé práce na Joker Game, které zahrnovaly ilustrace závěrečné titulkové sekvence, obrazový scénář a režii 11. epizody a animaci několika střihů ve 12. epizodě. Ten, kdo zvládl největší kus práce, byl jednoznačně Kise Kazuchika. V současné době je to jeden ze základních tvůrčích kamenů studia Production I.G a zároveň zkušený animátor, návrhář postav i režisér, známý například díky své práci na filmech BLOOD THE LAST VAMPIRE, Kidou Keisatsu Patlabor a seriálu xxxHOLiC. Sám se postaral o obrazový scénář, epizodní režii i animační režii 10. dílu, který rovněž sám z velké části animoval. Jeho kresby byly na takové úrovni, že korekce Chiby Takahiroa a Mukoudy Takashiho (přední režisér animace a animační režisér akční složky pro danou epizodu) byly naprosto minimální. V celé epizodě tedy lze sledovat nefiltrovaný Kiseho styl. Oku diváka rovněž nemůže uniknout, že jeho kresby jsou ještě mírně zakulacenější než bývá zvykem (především pak ve vzpomínkových částech), což bylo nepochybně způsobeno tím, že v dané době souběžně pracoval na seriálu Made in Abyss, pro který vytvářel návrhy postav a byl animačním režisérem úvodní epizody.

Animace: Kise Kazuchika; Epizoda #10

V rovině čistě animátorské příjemně překvapil Suetomi Shinji v úvodní epizodě, jehož scéna byla sice velice krátká, avšak o to údernější. Suetomi patří k odchovancům studia Gainax a následovníkům hyperrealistického přístupu k pohybu mistra animátora Okiury Hiroyukiho. 11. epizoda přinesla mladého Yamamota Kena a jeho patnáct vteřin brilance. Animátor do průmyslu vstoupil účastí na seriálu Space Dandy v roce 2014. Dalším hostem zasluhujícím zmínku je Kurita Shinichi známý jako skvělý akční animátor, pravidelný epizodní animační režisér z Bleache. V rámci něj na epizodách dělal společně s režisérem Tachikawou Yuzuruem, pro kterého byl logickou první volbou jako návrhář postav ke kraťasu Death Billiards a následnému seriálovému rozšíření Death Parade. Jeho práce se objevila ve 20. epizodě. Hned v dalším dílu na něj navázal svérázný Hashimoto Shinji, jenž se vyskytuje převážně u filmových produkcí. Hashimota charakterizuje „špinavý“ a neuhlazený přístup k animaci. Postavy se v jeho podání přestávají podobat lidem a stávají se z nich spíše vrstvy skic nakupených na sebe. Pohyby v jeho scénách jsou agresivní, neopracované a připomínají fantastické gejzíry syrovosti. Často s ním spolupracuje neméně legendární kolega Oohirou Shinyou, který sdílí jeho základní animační filozofii. Zde se žel objevil Hashimoto sám. Obloukem se vracíme zpět k 1. epizodě a dalšímu animátorovi, jehož by byla škoda nezmínit – Uragami Takayuki. Mezi největší úspěchy tohoto jedince patří film Pop in Q, kde se blýskl vynikajícími návrhy postav a jako přední režisér animace.

Animace: Yamamoto Ken; Epizoda #11

Zvláštní zmínku si vysloužil Kishida Takahiro. Animátor, který se již léta věnuje výhradně návrhům postav; ty navrhoval i pro Ballroom. Díky svému citu pro ostré, avšak na pohled stále líbivé návrhy se stal velice vyhledávaným specialistou. Z jeho životopisu můžeme vypíchnout například Noein Mou Hitori no Kimi e, Baccano! a Durarara!!. Jeho působení v Ballroom produkci jej však nečekaně přivedlo zpět k animaci (sic požádal, aby jeho jméno v titulcích mezi animátory uvedeno nebylo). Stalo se tak poté, co si přední režisér animace Chiba Takahiro postěžoval, že postavu jednoho z tanečníků (konkrétně Hyoudoua Kiyoharua) je velice obtížné kreslit. Hned vzápětí nadhodil, aby jej tedy nakreslil sám Kishida, když si ho navrhnul. Tak se nakonec i stalo v případě 2. epizody a první úvodní titulkové sekvence. O které scény přesně se jedná, zatím nikdo neprozradil; i přesto jde o zábavnou drobnou anekdotu.

Jak už to u většiny projektů v tomto průmyslu bývá, ani zde se to neobešlo bez delegování práce na další společnosti. Epizody zcela zpracované jinými animačními studii byly celkem tři – druhá, šestá a čtrnáctá. 2. díl byl v rukou společnosti Pierrot, 6. zpracovalo osazenstvo studia Frontier Engine a o 14. se postarali B.S.P. Aby se tvůrci z Production I.G ujistili, že budou i epizody zpracované jinými společnostmi dosahovat vytyčenému standardu, tak je umístili do velice důsledné péče předních a akčních animačních režisérů. V mnoha případech pánové původní taneční scény zcela překreslili, aby (v nejlepším případě) nedošlo k žádnému poklesu kvality. Zajímavým drobkem je, že zatímco Mukouda je velice nesvůj (mírně řečeno) z toho, když někdo provádí korekce jeho vlastní práce, tak v opačném případě je jako animační režisér ve svých korekcích druhých velice pečlivý a nemilosrdný.

Tím se vracíme zpět k Itazuovi samotnému a jeho přístupu k projektu. Za svou nejmilejší epizodu označil tu 16., k níž nakreslil obrazový scénář společně s Kamatou Yuusukem. Epizoda nazvaná „Čtyřnohý“ obsahuje jak četné dávky lidského dramatu, kdy se spolu tanečníci při tréninku přou o své preference (skvělá scéna animovaná Takebanou Kengoem), tak přehršel tanečních scén. Jakožto stále především animátor se Itazu nebál přiložit ruku dílu i v tomto směru. Vedle toho, že se účastnil mnohých korekcí u zmíněných epizod svěřených jiným, sám animoval úžasnou přes půl minuty dlouhou taneční sekvenci v závěrečné epizodě. Vskutku fantastický způsob, jak dál seriálu sbohem.

Animace: Itazu Yoshimi; Epizoda #24

Zbývá rozebrat ještě dvě složky – integraci CGI v rámci ekonomického zacházení se zdroji produkce a ne úplně šťastnou cestu k dokončení závěrečných epizod ze scénásristického hlediska. Nejdříve k CGI režírované Itouem Kouheiem. Itazu k této složce přistupoval velice obezřetně. Předně šlo o to, nenarušit přítomností CGI prvků tradiční ruční animaci, která má zde, díky silným obrysovým linkám, poměrně osobitý vzhled. CGI bylo tedy použito pro děj nevýznamných tanečníků v pozadí parketu. Jakmile se tyto bezejmenné postavy přiblížily k hlavním párům, přišla snaha zajistit, aby byly nakresleny ručně. Další využití našlo ve scénách, kdy kamera nedržela staticky na místě, ale následovala postavy po parketu. Pozadí v těchto náročných scénách byla zpracována s využitím CGI, které celý proces usnadňuje. Itouův tým rovněž vytvořil modely tanečních hal, které animátorům opět usnadnily práci s náročnějšími scénami zahrnujícími pohyb kamery případně větší množství tanečníků a diváků.

Scénáře měl zcela v rukou divadelní spisovatel a režisér Suemitsu Kenichi, pro nějž šlo o první zkušenost s animovanou tvorbou. Společně s Itazuem měli již od začátku víceméně jasný bod, kde čtyřiadvaceti epizodní seriál, vycházející ze stejnojmenné předlohy, ukončit – na velkém tanečním turnaji, kde projdou protagonista a jeho taneční partnerka zkouškou nejen svých fyzických dovedností, ale také schopností kompromisu a vzájemné empatie. Trefné vyvrcholení obou aspektů seriálu (na parketu a mimo něj). Potíž byla v tom, že manga nebyla ještě ani zdaleka na konci tohoto dějství. Původní plány počítaly s tím, že autorka Takeuchi Tomo poskytne náčrty kapitol dopředu tak, aby z nich mohli tvůrci adaptace vytvořit vlastní verzi finále, které pak vyjde víceméně souběžně v manze a anime. Co však nabralo nečekaný směr, byl její zdravotní stav, který se na podzim razantně zhoršil a Takeuchi nebyla schopna dodat hrubé náčrty ani dokončit vlastní kapitoly. Itazu tak musel vizuální ztvárnění 24. epizody dokončit sám, což mu však nedělalo veliké obtíže. Jenom je nešťastné, že nebylo možné původní plán naplnit. Manga měla začít opět vycházet začátkem letošního roku, nicméně tak se nestalo a nakladatel (Kodansha) informoval, že další zprávu poskytne, až se bude autorka bude opět schopna věnovat kresbě. Nezbývá tedy, než Takeuchi popřát mnoho štěstí a brzké uzdravení.

Podíváme-li se na projekt jako celek, pak jde o velice solidní produkci; jednu z nejlepších loňského roku, co se televizní sféry týče. Itazu sice poněkud překvapil střídmostí, která se od tvůrce zvyklého na filmové prostředí neočekávala; respektive ne v takové míře. Na druhou stranu si ekonomičtějším přístupem k pohybu zajistil pevnější základy a solidnější časový management. I přesto se mu povedlo doplnit jádro Matsushitina týmu o vlastní silné kontakty a rozšířit tak tvůrčí základnu, která seriálu rovněž prospěla. Ve výsledku jde o příjemné sledování, jehož příběh se možná až příliš drží tradičního vyprávění růstu protagonisty skrze jeden vyvolený sport, avšak zábavná vztahová dynamika mezi postavami a neotřelé prostřední tanečních soutěží nedostatky vyvažují. A to vše je zabaleno ve skvělém vizuálním provedení, za které vděčíme týmu, jemuž se tento článek věnoval.

Zanechte komentář