Jak se (ne)povedla adaptace Ongaku Shoujo?

Tuto letní sezónu vychází anime Ongaku Shoujo (2018). Navazuje na stejnojmennou ze čtyř animací, které vyšly z Anime Mirai 2015 a kterou mělo na starosti studio Deen. Šlo v ní o dvě dívčiny Eri a Haru, které se rozhodly zúčastnit se jako dvojice zpěvaček soutěže vypsané něčím jako je niconico. A to přes to, že Haru neumí zpívat a Eri děsí vystupování před více lidmi. Nicméně jejich trnitá cesta na pódium byla docela inspirativní. Per aspera ad astra.

Navnaděna původním, 25 minut dlouhým OVA zkouším televizní zpracování. Má mít 12 × 24 minut.

Už od začátku první episody vypadá série jako generické idol anime. V žádném ohledu nepřipomíná původní Ongaku Shoujo z projektu Anime Mirai 2015, ačkoli studio se nezměnilo. Za jednotlivými aspekty produkce teď ale stojí někdo jiný. V rámci Young Animator Training Project, pod který Anime Mirai spadá, dávají studia šanci a důležité posty méně známým spolupracovníkům. V případě původních Ongaku Shoujo to byli režisér Ishikura Kenichi, hudebník Taishi a návrhy postav dělala Majiro. V případě dvanáctidílné série překvapivě dostali možnost (jiní) neznámí pracovníci, ale výsledek značně pokulhává.

Animace je průměrná, styl kresby ničím nezaujme a první předvedená písnička je lehce zapomenutelná. Navíc jak to u idol anime bývá, jednotlivé idolky mají dost vyhraněné osobnosti. Jednoduše chci říct, že rozlišující znaky jednotlivých dívek jsou příšerné. Chápu, že si mezi nimi má divák najít tu svoji, ale musí být všechny tak ploché, tedy jednostranné? Na druhou stranu mám naději, že se to zlepší. Jedenáct idolek a ještě hlavní hrdinku totiž v sotva 24 minutách prostě nepředstavíte.

Kravičky mávající svítícími tyčinkami.
Jediný zajímavý snímek z prvního dílu.

Dostávám se k druhé episodě, ve které mě vítá do očí bijící CG. Nicméně bych mohla konečně říct, o čem tato série vlastně je. Máme jedenáctičlennou céčkovou (tím myslím horší než béčkovou) dívčí skupinu jménem Ongaku Shoujo, tedy v překladu Hudební holky. Abychom měli důvod pořádně všechno vysvětlovat, tak mezi ně hodíme roztomilou, jednostranně nadanou Hanako, která o idolkách neví prakticky nic. Máme tedy spoustu příležitostí vysvětlovat, jak to v idol byznysu funguje. Třeba jak těžké je se prosadit nebo jak to všichni berou šíleně vážně.

Milá Hanako začne pracovat pro Pine Records jako holka pro všechno. Hned první úkol zvládne na jedničku a pomalu obměkčuje místní tsundere. Nebojí se ale zajít ještě o krok dál a zasáhnout do kostýmů na vystoupení. Samozřejmě s úspěchem. Kromě toho v druhé episodě uvidíte čtvrtinu dívek nahých s cenzurou v podobě kapek stékajících po zrcadle.

Blond Haru a modrovlasá Eri z původní animace jsou dvě z jedenácti Hudebních holek.

Třetí episoda se ponoří hlouběji do osobností jednotlivých dívčin, jejich rolí v rámci skupiny a snaží se přidat trochu plastičnosti těm plochým archetypům z episody první. Hlavně Hiyou, pro změnu místní kuudere. Děj se pomalu sune kupředu.

Verdikt: Upřímně jsem čekala něco trochu jiného. Mám pocit jako by se Studio Deen snažilo vytřískat co nejvíc peněz z původních Ongaku Shoujo, tedy docela úspěšného počinu. Jenže jak už jsem psala, selhávají po všech stránkách. Po osmé episodě mají jak na MALu, tak na AniDB podprůměrné skóre a myslím, že se není čemu divit. Budu se trochu opakovat; je to generické idol anime, animací průměrné, ničím nezajímavý styl kresby, zapomenutelná hudba, postavy by se sice snad časem zlepšily, ale na první dojem nic moc. Mám tu výhodu, že koukám se zpožděním a můžu se podívat na hodnocení pozdějších dílů. Řeknu vám, také nic moc. Takže uvidíme, jestli budu rozumná a raději se budu věnovat starším osvědčeným kouskům, nebo budu tvrdohlavě trvat na dokončení načaté série. Nicméně, jedním slovem, nedoporučuji.

Řečená cenzura.

Zanechte komentář