V návaznosti na příspěvek Doc. Odina, bych rád shrnul své osobní zážitky na Comiketu 79, kterého jsem se měl tu čest zúčastnit jako návštěvník.  První, co mě na něm zaujalo, je jeho zvláštní atmosféra, kdy dav tisíců lidí míří do jednoho místa utrácet svoje penízky. To by ještě nebylo až tak zajímavé, ale tito lidé nejsou tak úplně normální a když se jedná o jejich oblíbený doujin, tak neznají bratra. První den, kdy jsem dorazili něco po deváté, tak jsem z té masy lidí vážně nemohl. Bohužel se to nedá popsat slovy a ani na fotce takovou masu lidí člověk prostě nedokáže pořádně zachytit. Je to jedna z věcí, co se vážně musí prožít, aby člověk pochopil a rozšířil si svoji představivost. Když mi Doc. Odine říkal: „Kolem stánků se nebudeš procházet, ale jen doufat, že tě nabere správnej proud lidí“, tak jsem se smál. A jakou pravdu měl, nejednou se mi stalo, že mě proud unesl jinam, než jsem chtěl. To byl asi první velký zážitek z Comiketu, protože první den byla většina stánků plná yaoi a na zboží od firem se stály neuvěřitelně dlouhé fronty. Se štěstím se mi podařilo dostat poslední výtisky jedné nejmenované doujin skupiny. Pak jsem se hodně času pohyboval v cosplay sekci.

Druhý den jsme se domluvili, že dáme na 4:20 sraz, což znamenalo vstávat někdy kolem 3:45 a snažit se nějak nahodit mysl na to, co člověka čeká. První linka vlaku byla v klidu, ale když jsme se přesouvali na metro, tak už jsem se opět nestačil divit. Neskutečný nával lidí a policisté, co ukazovali kudy se dostat k metru. Lidi se hrnuli ze všech stran, ale do metra jsme se ještě nějak namačkali. Byl to zajímavý pocit být jako sardinka v konzervě plné Japonců. Při přestupu na další linku jsme se však už do prvního vlaku narvat nedokázali, a tak jsme se spokojili s druhým vlakem a i tak jsme se umístili docela dobře. Řadu na CD Red Alice jsem si úspěšně vystál, nakoupil doujiny, který jsem ani původně nechtěl a radši zmizel z východní „Touhou“ haly pryč, jinak bych tam nechal víc peněz, než bych byl schopen ustát. Poté jsem stejně, jako v první den, skončil u cosplayů.

No a třetí den měl pro mě trochu stresující start, neboť Doc. zaspal a já z toho málem porodil. Naštěstí jsme se stačili úspěšně odpravit podobně jako druhý den. Ovšem tentokrát jsme získali cenou trofej a to dojetí na Comiket úplně prvním vlakem. Vevnitř jsem si poté vystál řadu na Takumi na Muchiho, koupil i pár dalších doujinů a opět zase raději utekl do cosplay sekce .

Těžce se mi hledají slova, jak bych tuhle akci mohl myšlenkově shrnout, protože jsem v životě na ničem podobném nebyl a asi na světě není nic, co by se Comiketu podobalo. Já si ho užil, dokázal mě dostat do festivalové atmosféry a je to prostě něco, co si budu pamatovat asi hodně dlouho. Těžko říct, jestli bych návštěvu Comiketu doporučil českému otaku. Většinu času buďto stojíte ve frontě, nebo se pohybujete s masou lidí do jiné fronty. Hlavně člověk nemá šanci si nic moc prohlídnout a vážně se vyplatí jít spíše na jistotu. Jinak, cosplaye Japonců mi připadali na úplně jiné úrovni, než jako to člověk vidí u českých akcích. Možná je to i tím, že jsem nenarazil na Naruta. Každopádně se návštěva vyplatí i pro člověka neznalého doujin skupin, protože ta atmosféra vážně stojí za to, pokud si ji člověk dokáže užít.