K už dost proprané kauze s Yanou Toboso (autorka Kuroshitsuji) a jejím dlouhým a dosti nenávistným článkem na blogu o pirátech, stahování anime a chudácích hladovějících autorech se včera přidal ještě autor Bleache, který se pro změnu rozjel na Twitteru a taky štěkal kolem sebe jak vzteklý pes. Co se to poslední dobou děje? Je to tím rekordním vedrem, které včera rozpálilo Tokio na 38 stupňů a nejspíše přismahlo i mozky našich autorů?

Ale popořadě. Sice už to možná někteří četli třeba tady nebo na ANN (popřípadě v originále zde), ale přesto lehce zrekapituluji hlavní body. Yana Toboso, autorka Kuroshitsuji mangy a anime (a jen toho, nic jiného zatím nevyplodila, alespoň ne nic, o čem bych věděl) se na svém blogu 15.8. rozjela a začala si stěžovat na „fanoušky“, kteří stahují její mangu a anime nelegálně online. Hlavní body jejího článku byly:

• Sledovat Kuroshitsuji anime jinde, než na stránkách, které mají k vysílání licenci, je absolutně nelegální
• Mangu lze číst legálně pouze v tištěné verzi, vydávané Square Enix v Japonsku, vše ostatní je nezákoné
• Už mě štvou „fanoušci“, kteří mi píšou dopisy ve stylu „Stáhla jsem si Kuroshitsuji na zahraničních stránkách, je to prima anime“
• Nelegálním stahováním kradete tvůrcům jídlo ze stolu. Chcete, abychom umřeli hlady?
• Abychom mohli tvořit anime a mangu, potřebujeme příjmy z vysílání, DVD, mangy a goods

Není to kompletní výčet, ale pro představu to stačí. Co se ale do zahraničních překladů na Sankaku a ANN moc nedostalo bylo, jak často autorka zmiňuje „zahraniční stahovací servery“. Jakoby i v Japonsku neexistovaly systémy na sdílení dat. I když je její článek zaměřený převážně na japonské fanoušky, nemůžu se zbavit pocitu, že se snaží navézt i do těch zahraničních.

Samozřejmě, že nehodlám nijak obhajovat nelegální šíření anime ani mangy. Nehledě na to, jak se mi nelíbí její tón ani způsob, jak to říká, má bez diskuze pravdu v tom, že je to nemorální a nelegální a dělat by se to pokud možno nemělo. A už vůbec by se tím člověk neměl chlubit samotnému autorovi. Je ale v jejím článku a v jejích argumentech několik bodů, které mi zvedají žaludek.

Za prvé je to její až hystericky přehnaná hyperbola se smrtí hlady. Pojďme trochu počítat. Yana Toboso je velmi známá a dobře prodávaná autorka. Za rok 2009 se prodalo jen v Japonsku jejích mang z řady Kuroshitsuji celkem 2,169,658 výtisků (najdete jinde i jiná čísla, ale to na ANN jsou většinou jen hodnoty pro jeden volume a to na Wiki je za půl roku, ne za celý). Při ceně 590 yenů za výtisk to dělá cca 1,280 miliónů yenu. Pro ty s horší představivostí to je jeden a čtvrt miliardy yenů, to je asi čtvrt miliardy korun zisku. Průměrný plat ženy mezi 25-29 lety v Japonsku je něco pod 3 miliony yenů (údaj z roku 2005). Sice autoři mangy bývají obvykle pod průměrem, ale dopřejme jí luxus. 3 miliony yenů to je od oka 0.25% ze zisku, co za ten rok udělala. Jestli chudinka slečna Toboso nemá na misku rýže, myslím, že dřív, než začně nadávat svým fanouškům, měla by jít a trochu si promluvit se svým vydavatelem. Ano, můžete namítnout, že na manze nedělá sama a že je potřeba platit mnoho dalších lidí. Ale na to bych zase já kontroval tím, že tady počítáme jen mangu a jen tankoubony. Kdyby se někdo tak děsně nudil a spočítal celkové výdělky všech CD, DVD, mang v časopisech, vysílání anime, příjmy z licencí na všemožné goods, vsadil bych boty (a to mám teď nové, pěkné), že dojde k podobně zajímavým číslům.

Její ne příliš nenápadné narážky na zahraničí se mi taky příčí. Jde-li jí skutečně jen o ten zisk, jak tvrdí, tak ano, její stížnosti, pokud by byly směřované na USA, Francii a Německo, kde se její manga prodává, by byly pochopitelné. Co jí ale vadí na zbytku světa, to nepochopím. Vezměme dvě smyšlené země. Jedna se bude jmenovat Tobosánie a vše v ní bude probíhat tak, jak si paní autorka přeje. Není to Japonsko, manga se tam oficiálně neprodává a nikdo ze zákony dodržujících obyvatel ji tudíž nečte. Její zisky z Tobosánie jsou 0 yenů a ani o yen víc. Druhá země, řekněme třeba Moravské království, by na tom byla podobně – její manga se tam neprodává, není to totiž Japonsko. Ale jsou tam zlí, škaredí pirátí, kteří ji čtou online. Jak velké finanční ztráty ji tito piráti způsobí oproti její ideální Tobosánii? Žádné. Spíše naopak. I kdyby se jen jeden z tisíce pirátů zbláznil dost na to, aby si její mangu objednal až z Japonska, byla by se ziskem v plusu. Samozřejmě by piráti z Moravského království porušovali zákon a chovali se nemorálně, o tom není žádná. Ale paní autorce o to přece nejde. Ona chce zisk, kus žvance do pusy a novou kabelku od Vuittona.

Autor Bleache, Kubotite, se rozjel zase na trochu jinou notu. Už mu došla trpělivost s lidmi, co kritizují jeho mangu a všem takovým rýpalům přes Twitter vzkázal, že jestli dokážou nakreslit lepší mangu, než on, tak ať začnou. A jestli neumí ani kreslit ani psát příběhy, ani nechtějí nic dělat a jen kritizují, tak ať zalezou někam do rohu a přestanou otravovat. Postů napsal na Twitter ještě více, ale když vidím, jak se tento článek rozrostl, tak už ho tady nebudu moc rozebírat. Celou aférku uzavřel poměrně smírným „když se vám to nelíbí, tak to nečtěte“, což taky většina jeho odpůrců už dávno dělá. Stejně si ale neodpustím jedno rýpnutí do logiky jeho prvního argumentu – nemusím být vyučený kuchař, abych poznal, že jsou na talíři hovna.

Prozatím jsem to dal do zvláštní kategorie, ale jak by se vám líbil občas podobný, delší a trochu polemický článek? Napiště do komentářů, jestli to bylo tl;dr nebo naopak alespoň trochu čtivé.