Útok ti­tá­nů je svým způ­so­bem ve­li­ce zvlášt­ní man­ga a ne­ní di­vu, že ota­ku ko­mu­ni­tu roz­dě­lu­je na sku­pi­nu li­dí, kte­ří sé­rii mi­lu­jí, a ty, kte­ří ji vi­dí ja­ko jed­no­du­chý pa­tos pro pu­ber­ťá­ky bez vět­ší hloub­ky za­lo­že­ný na rá­do­by šo­ku­jí­cím za­bí­je­ní po­stav. Kam nás v té­to pro­ble­ma­ti­ce po­sou­vá pá­tý sva­zek?

Jest­li ně­co v no­vém svaz­ku za­slou­ží vy­zdvih­nout, pak je to úvod­ní ka­pi­to­la, kte­rá čte­ná­ře na pár strá­nek za­ve­de pryč od hr­di­nů pří­bě­hu. Vy­prá­ví o opuš­tě­né pře­ži­vší z vý­zkum­né­ho od­dí­lu za hradba­mi na úze­mí ti­tá­nů. Je­jí se­tká­ní s ti­tá­nem má úcty­hod­nou gra­da­ci, at­mo­sfé­ru, je na­pí­na­vé a vše­ho všu­dy je to­to in­ter­mez­zo dle mé­ho ná­zo­ru do­po­sud nej­lep­ším mo­men­tem v ce­lé sé­rii, kte­rý na­víc do­dá­vá dal­ší dů­le­ži­tý stří­pek k do­po­sud ne­kom­plet­ní mo­zai­ce o pů­vo­du ti­tá­nů.

Po­té se děj vra­cí k Ere­no­vi a ostat­ním, jak jsme již zvyklí. Na­va­zu­je tam, kde se po­sled­ně skon­či­lo, a Eren se tak do­stá­vá před soud, ve kte­rém nejde o nic men­ší­ho než o je­ho ho­lý ži­vot. Jed­ná se te­dy o to, jest­li lze je­ho schop­nost pře­mě­nit se v ti­tá­na po­u­žít ja­ko zb­raň, ne­bo jest­li je pou­hou zrů­dou a ne­pří­te­lem a měl by tak být bez mi­los­ti po­pra­ven. Scé­na si­ce ne­ní tak na­pí­na­vá, jak by být moh­la, ale čte­nář v ní roz­hod­ně do­stá­vá šir­ší ná­hled na chod a stav spo­leč­nos­ti svě­ta li­dí za zdí. Ná­zo­ro­vé roz­dí­ly, roz­hod­nu­tí hna­ná stra­chem, ma­ni­pu­la­ce, vliv ná­bo­žen­ství. Tu­há at­mo­sfé­ra a na­pě­tí ko­neč­ně ne­pa­nu­jí je­nom při se­tká­ní s ti­tá­ny a nej­spíš se nám tu ro­ze­hrá­vá do bu­douc­na snad dů­le­ži­tá dě­jo­vá lin­ka, kte­rá by moh­la ohro­žo­vat pře­ži­tí lid­stva ví­ce než je­ho „při­ro­ze­ní ne­přá­te­lé“. Ere­no­va zá­vě­reč­ná ob­ha­jo­ba si­ce je s ohle­dem na stres po­cho­pi­tel­ná, ale úpl­ně ve scé­ně ne­fun­go­va­la. Ale­spoň tak ale dal pří­le­ži­tost Le­vi­mu k tak tro­chu ben­ke­i­ov­ské­mu co­ol mo­men­tu.

Ná­sle­du­je men­ší pro­ta­ho­vač­ka s ve­d­lej­ší­mi po­sta­va­mi, kte­ré se roz­ho­du­jí, do ja­ké­ho od­dí­lu ar­má­dy se při­dat. Mno­hem vět­ší po­zor­nost si ale za­slou­ží ve­li­tel­ka Han­ge, kte­rá je ja­kousi va­ri­a­cí na ší­le­nou věd­ky­ni. Ví­ce než je­jí vý­zkum ti­tá­nů by ale ur­či­tě byl za­jí­ma­věj­ší vý­zkum ob­sa­hu je­jí hla­vy. Ovšem nejde si ji ne­za­mi­lo­vat. Je si­ce jed­no­du­še ře­če­no šáh­lá, ale roz­hod­ně si lze před­sta­vit, že bys­te ta­ko­vé­ho člo­vě­ka oprav­du moh­li ně­kde po­tkat. A klid­ní bys­te ne­by­li.

Na kon­ci kni­hy si na své při­jdou i mi­lov­ní­ci ak­ce. Ač po akč­ní strán­ce byl Útok ti­tá­nů do­po­sud dost plo­chý, ne zrov­na zá­živ­ný a vlast­ně ak­ce ne­by­la ani kre­seb­ně do­sta­teč­ně uspo­ko­ji­vá, ten­to­krát se jed­ná o dob­ře zvlád­nu­tou a za­jí­ma­vou chu­ťov­ku.

Útok ti­tá­nů krá­čí opět kupře­du. Od ne úpl­ně cha­risma­tic­ké­ho ma­sa­k­ru, kte­rý si sna­žil vy­do­být po­pu­la­ri­tu na ak­ci a sna­ze šo­ko­vat, se sé­rie po­sou­vá k cel­kem so­lid­ní­mu dra­ma­tu. Do sí­ně slá­vy svě­to­vé li­te­ra­tu­ry se Útok ti­tá­nu roz­hod­ně ne­má šan­ci do­stat, ale ja­ko dra­ma­tic­ká mý­dlo­vá ope­ra na­mo­če­ná v kr­va­vé láz­ni si roz­hod­ně za­slou­ží uzná­ní po­ho­do­vé­ho čte­ní. Nelze se ovšem ubrá­nit po­ci­tu, že by to šlo ješ­tě lé­pe a snad au­tor v bu­douc­nu vy­u­ži­je po­ten­ci­ál to­ho­to svě­ta a po­stav na­pl­no.

A po­znám­ka na zá­věr: ti­tá­ni ten­to­krát oprav­du stá­li za to. Ve svaz­ku jich na­jde­te šest a bez­po­chy­by si kni­hu kra­dou pro se­be. Au­tor se v nich oči­vid­ně vy­ží­vá. Ší­le­ně­ji pů­so­bí už jen ve­li­tel­ka Han­ge.

Za po­skyt­nu­tí re­cenz­ní­ho vý­tis­ku dě­ku­je­me ti­tán­ské­mu na­kla­da­tel­ství Crew.