Útok ti­tá­nů je nej­no­věj­ší man­ga sé­rií u nás. Je­jí prv­ní díl vy­da­lo na­kla­da­tel­ství Crew le­tos v zá­ří po dlou­ho­do­bém nátla­ku ze stra­ny fa­nouš­ků a hlav­ně dí­ky je­ho ce­lo­svě­to­vé­ho úspě­chu pod­tr­že­né­ho ani­me adap­ta­cí. V Ja­pon­sku br­zy vy­jde již 15. sva­zek, při­čemž au­tor Hadži­me Isa­ja­ma avi­zo­val, že man­ga ješ­tě ke své­mu kon­ci ne­spě­je. Proč si ale zís­ka­la ta­ko­vou ob­li­bu? Z Crwe nám za­sla­li re­cenz­ní vý­tisk prv­ní­ho svaz­ku to­ho­to hi­tu, a tak se na tu­to otáz­ku ny­ní po­ku­sí­me na­jít od­po­věď. Je nám sa­mo­zřej­mě jas­né, že zejmé­na dí­ky ani­me je pří­běh Šin­geki no Kj­odžin už no­to­ric­ky zná­mý, ale i tak by ná­sle­du­jí­cí re­cen­ze moh­la při­jít vhod ně­ko­mu, kdo to­to uni­ver­zum buď ne­zná, ne­bo vá­há s ná­ku­pem čes­ké­ho vy­dá­ní.

Man­ga se ode­hrá­vá v za­jí­ma­vém svě­tě pl­ném li­do­žra­vých ob­rů (ti­tá­nů), pro­ti kte­rým se po­sled­ní zbyt­ky lid­stva obr­ni­ly 50­me­t­ro­vou zdí, přes kte­rou se žád­ný ti­tán ne­do­stal dlou­hých sto let. Aby to ovšem ne­by­la nuda, au­tor nás s ra­dos­tí vrh­ne rov­nou do oka­mži­ku kon­ce to­ho­to re­la­tiv­ně bez­sta­rost­né­ho ži­vo­ta oby­va­tel krá­lov­ství za zdí, kdy se ob­je­ví ob­ří ti­tán pře­vy­šu­jí­cí mo­hut­nou zeď a pro­ra­zí v ní dí­ru pro své o ně­co men­ší soukme­nov­ce. Za­čí­ná tak boj o pře­ži­tí, pro­to­že jakmi­le vás ně­kte­rý z ti­tá­nů do­že­ne, je ko­nec. Již za­čá­tek pří­bě­hu tak dá­vá jas­ně na­je­vo, co od něj lze na­dá­le oče­ká­vat. Ak­ce, po­cit stra­chu a smrt v kni­ze oprav­du ne­chy­bí. Sa­mo­zřej­mě jsou pří­tom­né i uke­ca­né pa­sá­že, ty ale ne­nu­dí a vta­hu­jí čte­ná­ře do fun­go­vá­ní to­ho­to uni­ver­za ba­lan­cu­jí­cí­ho na hra­ně zá­ni­ku lid­ské ra­sy. Prv­ní sva­zek tak krás­ně uvá­dí do pří­bě­hu a před­klá­dá hned ně­ko­lik zá­had, na je­jichž vy­ře­še­ní si čte­nář bu­de muset po­čkat do bu­douc­na. Kni­ha má skvě­lý roz­jezd, na­čež při­bliž­ně v po­lo­vi­ně zpo­ma­lí, aby ve svém zá­vě­ru uká­za­la, v čem je je­jí sí­la. Bě­hem čte­ní po­sled­ních stran ne­bu­de­te vě­řit svým očím a po za­vře­ní kni­hy bu­de­te ce­lí ne­sví z to­ho, že na čes­kých pul­tech ješ­tě ne­ní dal­ší díl, kte­rý by vám pro­zra­dil, jak to bu­de dál.

S po­sta­va­mi je to už tro­chu hor­ší. Chy­bí jim totiž ja­ká­ko­liv hloub­ka. U ve­d­lej­ších po­stav se to dá od­pus­tit (pře­de­vším kvů­li je­jich vy­so­ké úmrt­nos­ti), u hlav­ních hr­di­nů to ale před­sta­vu­je pro­blém. Jsou ne­vý­raz­ní a kaž­dý z nich má snad jen je­den cha­rak­te­ro­vý rys. Dou­fej­me te­dy, že se bu­dou v bu­douc­nu pro­hlu­bo­vat a vy­ví­jet. Na dru­hou stra­nu si však au­tor za­slou­ží po­chva­lu, že z nich ne­dě­lá kdo­ví­ja­ké hr­di­ny. Jsou vel­mi lid­ští a je tře­ba uznat, že se cho­va­jí po­měr­ně uvě­ři­tel­ně. Je to znát pře­de­vším v si­tu­a­cích, kdy jim jde o ži­vot. Au­tor zde krás­ně uka­zu­je, co s člo­vě­kem udě­lá strach, když se dí­vá do tvá­ře pat­nác­ti­me­t­ro­vé smr­ti.

A pak tu má­me kresbu, kvů­li kte­ré se fa­nouš­ci té­to man­gy tak čas­to há­da­jí s je­jí­mi od­půr­ci. Jed­ná se totiž o au­to­ro­vu pr­vo­ti­nu. Hadži­me Isa­ja­ma má oči­vid­ně hned ně­ko­lik pro­blé­mů s kresbou po­stav, a to zejmé­na v prv­ní po­lo­vi­ně kni­hy. Na­pří­klad po­sta­vy na­kres­le­né v po­hy­bu vy­pa­da­jí spí­še ja­ko na­a­ran­žo­va­né fi­gurí­ny. Nej­ví­ce to od­ná­ší ana­to­mie tě­la v po­hle­dech z dál­ky. De­tail­něj­ší scé­ny jsou po­měr­ně v po­řád­ku, ale jakmi­le jsou po­sta­vy na­kres­le­né z vět­ší vzdá­le­nos­ti, na­bí­zí se ob­čas otáz­ka, jak je mož­né, že se vů­bec udr­ží na no­hou. Nej­hůře se ten­to ne­duh pro­je­vil na dě­tech, je­jichž fy­zic­ké pro­por­ce nejsou ko­li­krát v sou­la­du se ži­vo­tem a je­jichž vel­ké hla­vy vám ne­da­jí spát. Kres­ba se s po­stu­pem kni­hy na­štěs­tí zlep­šu­je, tak­že lze před­po­klá­dat, že se au­tor svých ne­do­stat­ků ča­sem zba­ví. Když se ovšem sna­ží, do­ká­že kres­lit oprav­du pěk­ně. Nej­ví­ce je to znát na dvoj­strán­kách, kte­ré vy­pa­da­jí jed­no­du­še skvě­le. Ješ­tě je tře­ba do­dat, že Hadži­me Isa­ja­ma rád a hoj­ně vy­u­ží­vá šra­fo­vá­ní. Nej­spí­še se jed­ná pou­ze o po­kus za­krýt zmí­ně­né ne­do­stat­ky, ve vý­sled­ku to však při­spí­vá k at­mo­sfé­ře stra­chu a tře­su. Cel­ko­vě vza­to na tom te­dy kres­ba ne­ní tak špat­ně. Děj se ode­hrá­vá v oby­čej­ných měs­tech obehna­ných zdí, na po­za­dí tak ne­ní pří­liš co zka­zit a kres­ba po­stav se po­stup­ně zlep­šu­je. Hlav­ně ale ten­to ne­do­ko­na­lý a ne­zvyk­lý styl spo­leč­ně s ne­zdra­vou pře­mí­rou šra­fo­vá­ní do­dá­vá prv­ní­mu svaz­ku správ­ný ho­ro­ro­vý ná­dech. Mů­že­me tak po­le­mi­zo­vat nad tím, zda au­to­ro­vi nejsou je­ho ne­do­stat­ky v kresbě spí­še k užit­ku.

To­lik ke zhod­no­ce­ní dí­la ja­ko ta­ko­vé­ho, ale jak si na­kla­da­tel­ství Crew po­ra­di­lo s je­ho čes­kým vy­dá­ním? Po­kud jde o lo­go kni­hy, to je na­pros­to pa­rád­ní. Ná­pis Útok ti­tá­nů má skvě­lou gra­fi­ku, je­jíž třeš­nič­kou na dor­tu bu­diž kr­va­vý šrám přes ce­lé lo­go. Dob­ře od­ve­de­ná edi­tač­ní prá­ce Mar­ti­na Šveňka po­kra­ču­je i uvnitř sa­mot­né kni­hy. Jak bý­vá u Crwe zvy­kem, všech­ny ja­pon­ské zna­ky jsou pryč a jsou na­hra­ze­ny čes­kým ja­zy­kem. Bod na­víc do­stá­vá edi­tor za tref­né po­u­ži­tí fon­tů u ci­to­slov­cí. Ob­čas tro­chu va­dí ci­to­slov­ce „Fííííííí“, kte­ré svým vtip­ným zně­ním mů­že po­ka­zit at­mo­sfé­ru (na­víc se v kni­ze ob­je­vu­je dost čas­to), nicmé­ně pro ví­tr se ji­ný vý­raz hle­dá sa­mo­zřej­mě dost těž­ko. Tím se ale už do­stá­vá­me k pře­kla­du. Ten do­sta­la na sta­rost An­na Kři­ván­ko­vá, kte­rá pro na­kla­da­tel­ství Crew pře­lo­ži­la již dost ti­tu­lů a v tom­to obo­ru má za se­bou i dří­věj­ší prá­ci pro Ha­na­mi. Pře­kla­da­tel­ka te­dy ne­ní žád­ným no­váč­kem a v Úto­ku ti­tá­nů jí to­ho nelze moc vy­tknout. Ta­ké chyb gra­ma­tic­kých je zde po­skrov­nu. Za po­všim­nu­tí sto­jí pou­ze jed­no špat­ně roz­dě­le­né slo­vo na kon­ci řád­ku a sem tam chy­bě­jí­cí teč­ka na kon­ci vě­ty. V Crwi ja­ko vždy od­ved­li dobrou prá­ci, a tak ne­ní dů­vod, proč se čes­ké­mu pře­kla­du Úto­ku ti­tá­nů vy­hý­bat.

Útok ti­tá­nů je dob­ré čte­ní, i když se ne­jed­ná o žád­né pře­vrat­né dí­lo oplý­va­jí­cí ge­ni­a­li­tou. Je to ovšem man­ga pře­té­ka­jí­cí at­mo­sfé­rou a roz­hod­ně ne­nu­dí. Tak­že na nic ne­če­kej­te a fíííííí do knih­ku­pec­tví či esho­pu, li­to­vat ne­bu­de­te. Je pro to ide­ál­ní čas. Již br­zy (8. pro­sin­ce) totiž vy­jde dru­hý sva­zek, bez kte­ré­ho bys­te po zá­vě­ru to­ho prv­ní­ho ne­do­čka­vos­tí dlou­ho ne­vy­dr­že­li.

Za po­skyt­nu­tí re­cenz­ní­ho vý­tis­ku dě­ku­je­me na­kla­da­tel­ství Crew.