Ne­ní to dlou­ho, co jsme re­cen­zo­va­li prv­ní vý­tisk Isa­ja­mo­va hi­tu Útok ti­tá­nů a už tu má­me vý­tisk čís­lo 2. V Crwi se zkrát­ka sna­ži­li, aby je­jich čte­ná­ři mě­li co nej­bo­hat­ší­ho Je­žíška. Těm z vás, kte­ří tu­to man­gu ješ­tě do­ma ne­ma­jí a vá­ha­jí nad ní, snad ta­to re­cen­ze po­mů­že v roz­ho­do­vá­ní. A vy, kte­ří jste si dru­hý díl bo­je me­zi lid­mi a ti­tá­ny již kou­pi­li, ne­bo ho na­šli pod stro­meč­kem, se o svůj ná­zor na tu­to man­gu mů­že­te po­dě­lit do­le v ko­men­tá­řích.

Po dechbe­rou­cím a šo­ku­jí­cím fi­ná­le prv­ní­ho svaz­ku ne­chal Útok ti­tá­nů čte­ná­ře vel­mi na­pja­té v oče­ká­vá­ní, co se bu­de dít dá­le. Děj se ten­to­krát za­mě­řu­je na Mi­ka­su, ta­jem­nou a drs­nou mla­dou sleč­nu z prv­ní­ho dí­lu, a od­ha­lu­je nám je­jí mi­nu­lost, ve kte­ré se s ní ži­vot roz­hod­ně ne­maz­lil. Do­zví­dá­me se, proč byd­le­la u Ye­age­ro­vých, proč má k Ere­no­vi tak blíz­ko a proč se vlast­ně cho­vá tak, jak se cho­vá. Dru­hý sva­zek krás­ně vy­kres­lu­je je­jí cha­rak­ter a ko­neč­ně na­vo­zu­je do­jem, že se jed­ná o ži­vou lid­skou by­tost. A to se ne­tý­ká jen Mi­ka­sy, i když u té to pla­tí nej­ví­ce. Au­tor tak na­pra­vu­je nej­vět­ší ne­do­sta­tek prv­ní­ho svaz­ku – po­sta­vy se pro­hlu­bu­jí a ko­neč­ně do­stá­va­jí ně­ja­ké jas­něj­ší po­va­ho­vé ry­sy. Kaž­dý čte­nář si zde jis­tě na­jde ně­ja­ké­ho své­ho ob­lí­ben­ce, o kte­ré­ho se bu­de bát, což je vel­ký po­krok opro­ti prv­ní­mu dí­lu, kde vám byl kaž­dý ukra­de­ný a na­o­pak jste si přá­li, aby po­sta­vy ze­mře­ly co nej­za­jí­ma­věj­ší smr­tí. Mra­ven­ci bez špet­ky sym­pa­tií pros­tě ni­ko­ho ne­za­jí­ma­li a slou­ži­li jen k efek­tiv­ní­mu za­šlápnu­tí, tak­že pa­lec na­ho­ru za pod­stat­né zlep­še­ní. Děj ply­ne rych­le, ne­nu­dí, je ná­pa­di­tý i šo­ku­jí­cí a stej­ně ja­ko mi­nu­le sva­zek kon­čí vel­kým pře­kva­pe­ním.

Zna­tel­né­ho vy­lep­še­ní se do­čka­la i kres­ba. Ano, ta se zlep­šo­va­la už v prů­bě­hu prv­ní­ho svaz­ku, ale ten­to­krát se na ob­ráz­ky dá kou­kat s mno­hem vět­ším za­lí­be­ním. Oči ne­šilha­jí, au­tor se ko­neč­ně za­čal sta­rat o ana­to­mii po­stav a i ty dě­ti ko­neč­ně ne­vy­pa­da­jí ja­ko hříč­ky pří­ro­dy. Isa­ja­ma se ta­ké na­u­čil kres­lit po­sta­vy v po­hy­bu tak, aby to vy­pa­da­lo, že se oprav­du hý­bou. S tím jde v ru­ku v ru­ce množ­ství ak­ce, kte­rá se v té­to kni­ze ob­je­vu­je ví­ce a zá­ro­veň je mno­hem pro­pra­co­va­něj­ší. Akč­ní scé­ny jsou zá­živ­né, na­pí­na­vé a do­stá­va­jí do­sta­teč­ný po­čet oké­nek. V po­rov­ná­ní s tím­to dí­lem to vy­pa­dá, že v kni­ze prv­ní chy­bě­lo bě­hem akč­ních scén pár oké­nek a čte­nář si tak mu­sel ví­ce do­mýš­let, co se vlast­ně sta­lo. Šra­fo­vá­ní i na­dá­le zů­stá­vá pří­tomno ve vel­ké mí­ře, ale au­tor to s ním už to­lik ne­pře­há­ní, po­u­ží­vá ho vhod­ně­ji a sty­lo­vě­ji, což na­po­má­há hut­né at­mo­sfé­ře ce­lé kni­hy. I v kresbě te­dy na­sta­lo vi­di­tel­né zlep­še­ní a dá se tak již mlu­vit o po­měr­ně dob­rém ma­in­stre­a­mu. Stá­le si­ce nejde o žád­né umě­lec­ké dí­lo, ale na pří­jem­né po­čte­ní to bo­ha­tě sta­čí.

An­na Kři­ván­ko­vá opět uká­za­la, že je dob­rá pře­kla­da­tel­ka. Co víc, do­kon­ce se je­jí pře­klad od mi­nu­lé­ho svaz­ku zlep­šil. Po­u­ži­tí růz­ně za­bar­ve­ných vý­ra­zů je vo­le­no správ­ně a do­kon­ce skvě­le po­má­há vy­zdvih­nout pří­pad­ný čer­ný hu­mor. Pře­kla­da­tel­ka na­víc zvlá­dá jed­not­li­vé po­sta­vy od se­be od­li­šo­vat tref­ně zvo­le­nou mluvou. Po­chva­lu si v tom­to ohle­du za­slou­ží pře­de­vším skvě­le zvo­le­ný ja­zyk šéfa spol­ku ob­chod­ní­ků.

Co se edi­ta­ce tý­če, na prv­ní po­hled je vše v po­řád­ku. Text se dr­ží ve svých bub­lin­kách (na stra­nu dru­hou bub­li­ny ob­čas až pří­liš mi­zí ve hřbe­tu kni­hy), veš­ke­rá ci­to­slov­ce jsou na­hra­ze­na la­tin­kou, a i přes­to, že se stá­le sem tam ob­je­ví na­še ob­lí­be­né „fííí ííí íííí“, bez kte­ré­ho by to snad už ani ne­by­lo ono, jsou čes­ká ci­to­slov­ce vel­mi vhod­ně zvo­le­na a v kom­bi­na­ci s tref­ný­mi fon­ty se jim da­ří krás­ně pod­tr­há­vat at­mo­sfé­ru man­gy. Ten­to­krát se ovšem ob­je­vi­la va­da na krá­se, ne­boť se do edi­ta­ce vlou­di­la chy­ba, kte­ré si ne kaž­dý všim­ne. Na­víc se táh­ne na­příč ce­lou kni­hou. O co jde? Jakmi­le se text ob­je­vu­je mi­mo tex­to­vou bub­li­nu na še­dém po­za­dí, je po­za­dí tex­tu div­ně kos­tič­ko­va­né a ne­la­dí s kresbou. Z hle­dis­ka edi­ta­ce je to bo­hu­žel zá­sad­ní chy­ba a na­kla­da­tel­ství lze jen do­po­ru­čit, aby ji do pří­pad­né­ho do­tis­ku na­pra­vi­lo. A k edi­ta­ci ješ­tě jed­na ra­da, je-li ji vů­bec mož­né pro­vést. Sku­teč­nost, že se ta­to man­ga tisk­ne čer­no­bí­le, od­ne­sl dru­hý sva­zek ti­tá­nů na svých pů­vod­ně ba­rev­ných strán­kách, jež jsou v čer­no­bí­lém pro­ve­de­ní až přespří­liš tma­vé. Po­kud je to te­dy mož­né, by­lo by pro příš­tě lep­ší, kdy­by v Crwi při edi­ta­ci za­ex­pe­ri­men­to­va­li a na­pří­klad do­da­li „ba­rev­ným“ strán­kám ví­ce ja­su, pří­pad­ně čte­ná­řům zpří­jem­ni­li čte­ní ba­rev zba­ve­ných strá­nek ně­ja­kým ji­ným způ­so­bem.

Su­ma su­má­rum zna­me­ná dru­hý sva­zek pro Útok ti­tá­nů pod­stat­né zlep­še­ní ve všech ohle­dech. Děj je zá­živ­něj­ší, po­sta­vy jsou sym­pa­tič­těj­ší a kres­ba po­sko­či­la o ně­co vý­še (tj. na úro­veň kla­sic­ké­ho prů­mě­ru). Je­di­nou vý­tku te­dy smě­ru­je­me k sa­mot­né­mu na­kla­da­tel­ství, ne­boť edi­tač­ní chy­bu s kos­tič­ko­vá­ním po­za­dí nelze od­pus­tit. Ve čte­ní to na­štěs­tí ni­jak ne­pře­ká­ží a ne­dá se ří­ci, že by to po­ži­tek z man­gy ně­jak vý­raz­ně ka­zi­lo. Dru­hý díl man­gy Útok ti­tá­nů tak lze jen do­po­ru­čit. Fa­nouš­ci prv­ní­ho dí­lu bu­dou nad­še­ni, vá­hav­ci bu­dou do man­gy snad ko­neč­ně vta­že­ni a od­půr­ci bu­dou muset ale­spoň uznat, že ti­tá­ni krá­čí smě­lý­mi kro­ky kupře­du.

Za za­slá­ní vý­tis­ku man­gy na re­cen­zi opět dě­ku­je­me na­kla­da­tel­ství Crew.

PS: Jak to, že ta mrt­vo­la mlu­ví?