Ale­spoň pro mne před­sta­vu­je po­čá­tek vzta­hu s tím­to ani­má­to­rem je­ho prá­ce zkra­je je­ho ka­ri­é­ry, kte­rá mě­la již od za­čát­ků str­mý vze­stup, kdy mu by­la bě­hem ve­li­ce krát­ké do­by svě­ře­na po­zi­ce ani­mač­ní­ho re­ži­sé­ra a po­vin­nos­ti, kte­rá ta­to ro­le ob­ná­ší. A hned ve svém de­bu­tu dal svě­tu vě­dět o pří­cho­du no­vé­ho ne­pře­hléd­nu­té­ho tvůr­ce. Je­ho epi­zo­da NHK ni jóko­so! pat­ří ke zna­me­ni­tým oka­mži­kům te­le­viz­ní tvor­by. Mi­mo ni pak ja­ko ani­má­tor pod­po­ro­val ce­lou sé­rii vy­ni­ka­jí­cí­mi mo­men­ty. Vr­cho­lem úvod­ních čás­tí je­ho ka­ri­é­ry jsou však je­ho epi­zo­dy ani­me Bo­ku­ra­no, kte­ré vy­pra­co­val v tan­de­mu se svým de fac­to men­to­rem Ka­wa­ba­tou Er­ki­nem, se kte­rým se dal do­hro­ma­dy o ně­ko­lik let dří­ve na se­ri­á­lu Spe­ed Gra­pher. Je­jich vý­ra­zo­vé pro­střed­ky a ten­den­ce v so­bě na­šly do­ko­na­lou sou­hru, je­jíž sí­lu jsme moh­li ve stříp­cích po­cí­tit již v NHK, kde prá­vě Ka­wa­ba­ta a Na­cu­me stá­li za tím nej­o­so­bi­těj­ším a nej­věr­něj­ším vy­já­d­ře­ním roz­ča­ro­vá­ní hlav­ní po­sta­vy a je­jí ne­schop­nos­ti na­lézt ve svě­tě, ve kte­rém se vše dro­lí pod ruka­ma, byť je­di­ný styč­ný bod. Po­stup­ný spi­rá­lo­vi­tý se­stup na dno do­pro­vá­ze­ný zten­ču­jí­cím se spo­je­ním s re­a­li­tou. Pád do pro­pas­ti, kde na­bý­va­jí dez­i­lu­ze zdán­li­vě hma­ta­tel­nou po­do­bu, a po­kra­ču­jí­cí ne­zda­ry hle­dá­ní smys­lu v na­ší sku­teč­nos­ti. Vše vy­já­d­ře­no ho­řeč­ným po­hy­bem, v němž nelze ne­cí­tit zou­fal­ství hlav­ní­ho ak­té­ra (a neje­nom to­ho). Uvol­ně­né kres­by, v nichž svět i po­sta­vy mnoh­dy po­zbý­va­jí jas­ných kon­tur a mě­ní se ve ví­ce či mé­ně abs­trakt­ní re­pre­zen­ta­ci své­ho du­šev­ní­ho sta­vu. Ka­wa­ba­ta (ob­ra­zo­vý sé­nář a epi­zod­ní re­žie) a Na­cu­me (ani­mač­ní re­žie a ani­ma­ce) však před se­bou cí­li­li ješ­tě je­den krok – zmí­ně­né Bo­ku­ra­no. Kde NHK hle­da­lo kon­flikt v zou­fa­lém úni­ku před re­a­li­tou, Bo­ku­ra­no na­bíd­lo stej­ným tvůr­cům si­tu­a­ci vprav­dě opač­nou – pří­mý střet s ne­vy­hnu­tel­nou re­a­li­tou na­to­lik tí­ži­vou, že pod je­jím tla­kem ne­mů­že zů­stat ni­kdo ne­do­tče­ný. Jed­no z nej­zá­sad­něj­ších sci-fi děl nul­tých let na­bíd­lo na­ší dvo­ji­ci v ně­ko­li­ka epi­zo­dách do­ko­na­lé plát­no. Bo­ku­ra­no sklou­bí jis­tou ti­chost a zdán­li­vou od­ta­ži­tost s ve­li­ce oje­di­ně­lý­mi oka­mži­ky in­ten­ziv­ní­ho lid­ské­ho dra­ma­tu a vý­buš­nos­ti. Oso­bi­té kres­by, stav­ba pro­sto­ru v rám­ci scé­no­vé­ho roz­vr­že­ní a při­ro­ze­né pře­lé­vá­ní jed­no­ho stři­hu do dru­hé­ho da­ly sbor­ně vznik­nout uni­kát­ním epi­zo­dám, kte­ré již při let­mém po­hle­du pů­so­bí ji­nak, ja­ko by ve své ji­na­kos­ti za­chy­co­va­ly po­koj­né já­dro věr­něj­ším způ­so­bem než ty ostat­ní. A s ne­vy­hnu­tel­ným pří­cho­dem ne­pří­te­le do­chá­zí i k ná­sil­né­mu vý­buchu spi­rá­ly emo­cí, v níž se do­sa­vad­ní od­mě­ře­nost mě­ní v in­ten­ziv­ní pro­jev nej­ni­ter­něj­ších ci­tů – hněv, zá­vist, křiv­da, zou­fal­ství, smu­tek – kte­rým mu­sí po­sta­vy če­lit. Krát­ký, ale o to vý­znam­něj­ší pro­jev vzdo­ru před ne­ú­pros­ným pří­cho­dem osu­du, jejž nejde změ­nit.

Vý­znam­nou zku­še­nos­tí pro Na­cu­me­ho by­la prá­ce po­moc­né­ho re­ži­sé­ra u me­zi­ge­ne­rač­ní­ho Ha­ga­ren fil­mu z roku 2011, v němž re­pre­zen­to­val stra­nu dra­vých mla­dí­ků. Ve­d­le po­cho­pe­ní kom­pro­mi­sů u vel­ké­ho pro­jek­tu ta­ké znač­ně roz­ší­řil svou sít kon­tak­tů, kte­rá se uká­za­la být ne­do­ce­ni­tel­nou v mno­ha je­ho bu­dou­cích sna­že­ních. Prv­ní sa­mo­stat­ná re­ži­sér­ská pří­le­ži­tost pro Na­cu­me­ho ja­ko ve­dou­cí­ho ce­lé­ho pro­jek­tu by­la před téměř de­se­ti le­ty OVA Ho­ri-san to Mi­ja­mu­ra-kun, kte­rá nám do­přá­la zá­ži­tek na hra­ni­ci ko­merč­ní a ne­zá­vis­lé sfé­ry. Epi­zo­da vy­tvo­ře­ná spo­leč­ně s ani­má­to­rem Ku­cu­nou Ke­ni­čim za vy­u­ži­tí mi­ni­mál­ních zdro­jů pro mne před­sta­vo­va­la jis­tý ide­ál Na­cu­me­ho tvor­by a byl jsem v oče­ká­vá­ní, kam se vy­dá dá­le. Je­ho kro­ky však smě­řo­va­ly do stře­du prů­mys­lu a již zmí­ně­ná sé­rie pro­jek­tů za­čí­na­jí­cí Spa­ce Dan­dym; fan­tas­tic­ká dí­la, aby ne­do­šlo k omy­lu, nicmé­ně pou­ze na­zna­ču­jí­cí sku­teč­ný Na­cu­me­ho cit sto­jí­cí v po­za­dí.

To se ale ny­ní změ­ni­lo. Son­ny Boy, ori­gi­nál­ní po­čin z Na­cu­me­ho hla­vy, kte­rý si sám na­psal i zre­ží­ro­val. Do­ko­na­lá re­pre­zen­ta­ce je­ho ži­vo­ta ja­ko ani­má­to­ra i je­ho tvůr­čích ten­den­cí. Sklou­be­ní obou je­ho strá­nek – při­ro­ze­né tíh­nu­tí k vy­ja­d­řo­va­cím pro­střed­kům, kte­ré se při­bli­žu­jí k hra­ni­ci to­ho, co si ob­vykle ko­merč­ní pro­jek­ty do­vo­lu­jí na­bíd­nout, na stra­ně jed­né a zá­ze­mí a pod­po­ra sil­né pro­duk­ce v tan­de­mu s osvě­žu­jí­cím pop-ar­tem na stra­ně dru­hé. Pro ta­ko­vý osob­ní pro­jekt je po­cho­pi­tel­né ne­ne­chat nic ná­ho­dě, pro­to nás mů­že ve­d­le sta­rých zná­mých na vět­ši­ně po­stů (Ku­gai No­ri­fu­mi ja­ko ná­vr­hář po­stav) tě­šit na­pří­klad Fudži­no Ma­ri ja­ko ve­dou­cí vý­pra­vy, je­jíž vý­tvar­ný um je ne­zpo­chyb­ni­tel­ný. A i oplá­ce­ní po­lo­za­po­me­nu­tých služ­bi­ček v po­do­bě asi­s­ten­ce Ko­ni­ši­ho Ke­ni­či­ho. Me­zi ani­má­to­ry se mů­že­me tě­šit na Na­ga­sa­ku Ke­i­tu, Odu Góse­ie, Iwa­za­wu Tórua, Satóa To­ši­juki­ho, ale i drob­něj­ší pře­kva­pe­ní, ja­ko bu­dou Eno­ki­do Šun ne­bo Saka­zu­me Taka­hi­to (ta vět­ší pře­kva­pe­ní bu­de pře­ci je­nom lep­ší ne­pro­zra­zo­vat). Z re­ži­sér­ské ka­te­go­rie jsem zvě­dav na Saitóa Ke­ii­čiróa, kte­rý v po­sled­ních le­tech ros­te ja­ko z vo­dy a je­ho vlast­ní pro­jekt je v pod­sta­tě jen otáz­kou ča­su. A na­hléd­ne­me-li i do ro­vi­ny osob­ních přá­ní, pak jsem pře­svěd­čen, že spo­je­ní Na­cu­me­ho osob­ní­ho sty­lu s je­di­neč­nos­tí kaž­dé­ho ani­má­to­ra by na­bíd­lo skvě­lé pro­stře­dí pro Ni­hoa, Sa­ki­ja­mu i Ku­cu­nu.

Po­ho­dl­ně uve­le­ben v ná­ru­čí své­ho dvor­ní­ho ani­mač­ní­ho pro­du­cen­ta Fu­ku­ši­ho Jú­i­čiróa, s nímž vy­tvo­řil vět­ši­nu pro­jek­tů v po­sled­ních le­tech, a pod­po­rou ohrom­né­ho množ­ství svých zná­mých nás Na­cu­me zve na ces­tu s tří­dou dě­tí, je­jichž osud je ne­jas­ný. Měl-li bych snad zmí­nit je­di­né zkla­má­ní, po­kud se to­mu tak dá vů­bec ří­kat, pak když se za­ča­lo še­po­tat, že se­ri­ál na­bíd­ne svě­ží pří­stup k hud­bě, kte­rá bu­de se­stá­vat pri­már­ně z vy­u­ži­tí pís­ní běž­ných uměl­ců (tra­dič­ní hu­deb­ní do­pro­vod slo­žil pi­a­nis­ta Co­nisch), dou­fal jsem, že mi před­sta­ví ale­spoň jed­no­ho dva mně do­po­sud ne­zná­mé in­ter­pre­ty, žel se tak ne­sta­lo. Ovšem to sotva ob­sto­jí ja­ko ví­ce než je­nom drob­ný po­vzdech, když jsou všich­ni zvo­le­ní uměl­ci na­to­lik skvě­lí a na­ko­nec bu­de fas­ci­nu­jí­cí sle­do­vat, ja­ké pís­ně pro se­ri­ál slo­ží. Ne­zbý­vá než se stej­ně ja­ko stu­dent­ské osa­zen­stvo v pří­bě­hu sa­mot­ném ne­chat vol­ně uná­šet prou­dem…