Alespoň pro mne představuje počátek vztahu s tímto animátorem jeho práce zkraje jeho kariéry, která měla již od začátků strmý vzestup, kdy mu byla během velice krátké doby svěřena pozice animačního režiséra a povinnosti, která tato role obnáší. A hned ve svém debutu dal světu vědět o příchodu nového nepřehlédnutého tvůrce. Jeho epizoda NHK ni jókoso! patří ke znamenitým okamžikům televizní tvorby. Mimo ni pak jako animátor podporoval celou sérii vynikajícími momenty. Vrcholem úvodních částí jeho kariéry jsou však jeho epizody anime Bokurano, které vypracoval v tandemu se svým de facto mentorem Kawabatou Erkinem, se kterým se dal dohromady o několik let dříve na seriálu Speed Grapher. Jejich výrazové prostředky a tendence v sobě našly dokonalou souhru, jejíž sílu jsme mohli ve střípcích pocítit již v NHK, kde právě Kawabata a Nacume stáli za tím nejosobitějším a nejvěrnějším vyjádřením rozčarování hlavní postavy a její neschopnosti nalézt ve světě, ve kterém se vše drolí pod rukama, byť jediný styčný bod. Postupný spirálovitý sestup na dno doprovázený ztenčujícím se spojením s realitou. Pád do propasti, kde nabývají deziluze zdánlivě hmatatelnou podobu, a pokračující nezdary hledání smyslu v naší skutečnosti. Vše vyjádřeno hořečným pohybem, v němž nelze necítit zoufalství hlavního aktéra (a nejenom toho). Uvolněné kresby, v nichž svět i postavy mnohdy pozbývají jasných kontur a mění se ve více či méně abstraktní reprezentaci svého duševního stavu. Kawabata (obrazový sénář a epizodní režie) a Nacume (animační režie a animace) však před sebou cílili ještě jeden krok – zmíněné Bokurano. Kde NHK hledalo konflikt v zoufalém úniku před realitou, Bokurano nabídlo stejným tvůrcům situaci vpravdě opačnou – přímý střet s nevyhnutelnou realitou natolik tíživou, že pod jejím tlakem nemůže zůstat nikdo nedotčený. Jedno z nejzásadnějších sci-fi děl nultých let nabídlo naší dvojici v několika epizodách dokonalé plátno. Bokurano skloubí jistou tichost a zdánlivou odtažitost s velice ojedinělými okamžiky intenzivního lidského dramatu a výbušnosti. Osobité kresby, stavba prostoru v rámci scénového rozvržení a přirozené přelévání jednoho střihu do druhého daly sborně vzniknout unikátním epizodám, které již při letmém pohledu působí jinak, jako by ve své jinakosti zachycovaly pokojné jádro věrnějším způsobem než ty ostatní. A s nevyhnutelným příchodem nepřítele dochází i k násilnému výbuchu spirály emocí, v níž se dosavadní odměřenost mění v intenzivní projev nejniternějších citů – hněv, závist, křivda, zoufalství, smutek – kterým musí postavy čelit. Krátký, ale o to významnější projev vzdoru před neúprosným příchodem osudu, jejž nejde změnit.

Významnou zkušeností pro Nacumeho byla práce pomocného režiséra u mezigeneračního Hagaren filmu z roku 2011, v němž reprezentoval stranu dravých mladíků. Vedle pochopení kompromisů u velkého projektu také značně rozšířil svou sít kontaktů, která se ukázala být nedocenitelnou v mnoha jeho budoucích snaženích. První samostatná režisérská příležitost pro Nacumeho jako vedoucího celého projektu byla před téměř deseti lety OVA Hori-san to Mijamura-kun, která nám dopřála zážitek na hranici komerční a nezávislé sféry. Epizoda vytvořená společně s animátorem Kucunou Keničim za využití minimálních zdrojů pro mne představovala jistý ideál Nacumeho tvorby a byl jsem v očekávání, kam se vydá dále. Jeho kroky však směřovaly do středu průmyslu a již zmíněná série projektů začínající Space Dandym; fantastická díla, aby nedošlo k omylu, nicméně pouze naznačující skutečný Nacumeho cit stojící v pozadí.

To se ale nyní změnilo. Sonny Boy, originální počin z Nacumeho hlavy, který si sám napsal i zrežíroval. Dokonalá reprezentace jeho života jako animátora i jeho tvůrčích tendencí. Skloubení obou jeho stránek – přirozené tíhnutí k vyjadřovacím prostředkům, které se přibližují k hranici toho, co si obvykle komerční projekty dovolují nabídnout, na straně jedné a zázemí a podpora silné produkce v tandemu s osvěžujícím pop-artem na straně druhé. Pro takový osobní projekt je pochopitelné nenechat nic náhodě, proto nás může vedle starých známých na většině postů (Kugai Norifumi jako návrhář postav) těšit například Fudžino Mari jako vedoucí výpravy, jejíž výtvarný um je nezpochybnitelný. A i oplácení polozapomenutých službiček v podobě asistence Konišiho Keničiho. Mezi animátory se můžeme těšit na Nagasaku Keitu, Odu Góseie, Iwazawu Tórua, Satóa Tošijukiho, ale i drobnější překvapení, jako budou Enokido Šun nebo Sakazume Takahito (ta větší překvapení bude přeci jenom lepší neprozrazovat). Z režisérské kategorie jsem zvědav na Saitóa Keiičiróa, který v posledních letech roste jako z vody a jeho vlastní projekt je v podstatě jen otázkou času. A nahlédneme-li i do roviny osobních přání, pak jsem přesvědčen, že spojení Nacumeho osobního stylu s jedinečností každého animátora by nabídlo skvělé prostředí pro Nihoa, Sakijamu i Kucunu.

Pohodlně uveleben v náručí svého dvorního animačního producenta Fukušiho Júičiróa, s nímž vytvořil většinu projektů v posledních letech, a podporou ohromného množství svých známých nás Nacume zve na cestu s třídou dětí, jejichž osud je nejasný. Měl-li bych snad zmínit jediné zklamání, pokud se tomu tak dá vůbec říkat, pak když se začalo šepotat, že seriál nabídne svěží přístup k hudbě, která bude sestávat primárně z využití písní běžných umělců (tradiční hudební doprovod složil pianista Conisch), doufal jsem, že mi představí alespoň jednoho dva mně doposud neznámé interprety, žel se tak nestalo. Ovšem to sotva obstojí jako více než jenom drobný povzdech, když jsou všichni zvolení umělci natolik skvělí a nakonec bude fascinující sledovat, jaké písně pro seriál složí. Nezbývá než se stejně jako studentské osazenstvo v příběhu samotném nechat volně unášet proudem…