Ani já jsem ještě neřekl poslední slovo s japonskými reporty. Řeknu jej totiž tímto článkem. V průběhu léta se na Konatě objevila zpráva o výstavě vycházející z jarního anime Ano Hi Mita Hana no Namae o Bokutachi wa Mada Shiranai. Nato byl v komentářích projeven zájem o reportáž z tohoto místa, a tak bylo interně rozhodnuto, že report bude.

Snadno se řekne, hůře udělá. Výstavy ve druhém patře akihabarského UDX se sice zúčastnila celá naše tříčlenná výprava, ovšem po jejím absolvování jsme dospěli k názoru, že reportovat vlastně není co. Akce to byla dle očekávání pěkná, ale všechno podstatné z ní se již bylo objevilo ve výše uvedeném původním článku. Dodal bych snad jen tolik, že maketa secret base byla skutečně povedená, i když dalo práci v ní fotit tak, aby vám někdo nevešel do záběru. Naopak mne zklamal tamější obchod s AnoHana suvenýry, neboť nabízené zboží mne buď nezaujalo, anebo se jednalo o věci sehnatelné v Akibě prakticky kdekoliv.

Na pořádný report zkrátka bylo málo materiálu, a tak jsem se rozhodl přidat svoje zážitky, postřehy a snímky z relativně nedalekého městečka Chichibu, kam jsem zamířil o dva dny později. Chichibu totiž posloužilo coby model pro město, ve kterém se odehrává celý děj anime AnoHana. Pochází odtud autor scénáře, takže se není čemu divit.

Na cestu jsem se vydal kolem desáté dopoledne a kvůli menšímu bloudění na poměrně rozlehlém nádraží v tokijském Ikebukuro jsem původně vybraný spoj do Chichibu prošvihl o pár minut. Limited Express Chichibu naštěstí jezdí v hodinových intervalech a navíc se toto moje malé zdržení nakonec ukázalo jako prospěšné. Následujícím spojem jsem již odcestoval bez problémů. Zajímavostí je, že po cestě tam i zpátky mi automat vyplivl identickou místenku. Vagón 2, řada 4, sedadlo D. Vzhledem k tomu, že v obou případech jsem si místenkový automat nejprve nastavil do angličtiny, jsem dospěl k názoru, že se asi jedná o místo pro gaijiny. Jízda trvala něco málo přes hodinu a čtvrt a byla ve všech ohledech příjemná. Nádraží v Chichibu jsou dvě. Jedno slouží pro lokální dopravu, druhé pro dopravu do/z vzdálenějších destinací a obě jsou zhruba stejně malá. Sotva jsem vystoupil na tom druhém a snažil se trochu rozkoukat, už u mne stál Japonec a snažil se navázat konverzaci.

Shodli jsme se na dorozumívání v angličtině, kterou ovládal velice slušně, načež jsem se dozvěděl, že podle mého trička (se kterým jsem slavil úspěch i v Akihabaře) poznal, že jsem přijel do Chichibu se stejným plánem jako on, tedy kvůli pouti po místech, která se objevila v anime, a nabídl mi, zda se k němu nechci na odpoledne připojit. Rád jsem tuto nabídku přijal, věci si odložil v nedalekém hotelu, jenž jsem zde měl zabookovaný, a mohli jsem vyrazit.

Už po prvních minutách v Chichibu mi bylo jasné, že městečko skutečně využilo příležitosti a vychází otaku turistice co nejvíce vstříc. První AnoHana plakáty bylo možné spatřit už na samotném nádraží, kde si každý zájemce rovněž mohl vzít lístek se seznamem lokací umístěných různě po městě. Na každém takovém místě byl k nalezení jeden kanji znak. Po získání a zapsání znaků do lístku ve správném pořadí z nich vyšla otázka, na níž bylo nutné napsat odpověď (samozřejmě znovu v kanji). Otázka se přirozeně týkala anime Ano Hi Mita Hana no Namae o Bokutachi wa Mada Shiranai a byla natolik jednoduchá, že snad žádný divák, který tento titul dokoukal do konce, s ní nemohl mít problém. Po odevzdání správně vyplněného lístku na určeném místě obdržel poutník odměnu v podobě AnoHana pohlednice z limitované série.

S mým čerstvě nabytým společníkem jsem se nejdříve zastavili v místním informačním centru hned vedle vlakového nádraží, kde jsme každý zdarma dostali AnoHana mapu města Chichibu (viz úvodní fotka), ve které byla vyznačena všechna místa spatřitelná v anime stejně jako lokace s výše zmíněnými kanji znaky. Podle této mapy jsme následně vyrazili do ulic. Mimochodem v jednom combini jsem narazil na saké, o kterém jsem nedlouho předtím psal. Bohužel figurka mojí waifu, jež mi zabírala celou polovinu kufru, a moje neblahé zkušenosti s bezohledným personálem na letištích mi jeho koupi rozmluvily.

V průběhu našeho putování se mi onen sympatický japonský otaku postupně představil jako Akashi, 30 let, původem z Tokia, softwarový inženýr v Hondě, tvůrce Higurashi doujinů a vizuálních novel, waifu Yuki Nagato. Dalo mi celkem práci vysvětlit, odkud že to vlastně jsem, jelikož Czech Republic mu nic neříkalo. Nakonec jsme dospěli k názvu Czechoslovakia, jenž se k němu přece jen kdysi dostal a dokonce i věděl o revoluci z osmadevadesátého. Při procházení Chichibu jsme spolu probrali všechno možné, nejvíce samozřejmě věci z otaku kultury. Rozhodně zajímavá zkušenost takhle si naživo pokecat s japonským bratrem ve zbrani.

Většinu poutních míst, která jsme navštívili, můžete vidět v galerii pod tímto reportem. Některá z nich bych dost možná ani nepoznal, kdybych neměl možnost si je rovnou ověřit na obrázcích v mapě. Největší dojem na mne zanechal chrám, ve kterém se scházeli hlavní hrdinové, nedaleký nápojový automat, ze kterého si obvykle kupovali pití (já si z jeho nabídky dal pomerančový džus jako Tsuruko), a v neposlední řadě i nezapomenutelný most, jenž byl v anime k vidění mnohokrát. Právě na tomto místě jsme se museli rozhodnout, jestli si vzít taxík a pokračovat na místo, kde byl v AnoHana odpálen ohňostroj, anebo se vrátit, vyhledat dvě zbývající lokace s kanji a získat do lístků příslušné znaky. Nakonec jsem se rozhodli pro druhou možnost.

Začal tedy závod s časem, protože už bylo po páté hodině, přičemž vyplněný lístek bylo možno odevzdat nejpozději v šest. I když se to na první pohled nezdá, tak Chichibu zase tak malé není a dostat se z jeho okraje nazpět do centra (byť zrychleným přesunem) nějaký ten čas zabere. K cíli, kterým v tomto případě byla sympatická hospůdka, jsme nakonec dorazili až lehce po šesté, takže již zavírali, nicméně tamější personál byl natolik vstřícný a milý, že jsme si mohli nejen v klidu sednout, doplnit znaky do lístků, ale dokonce si ještě i objednat pití. Paní hostinská nám navíc dala najevo, že si máme dát načas a dala nám k prolistování několik návštěvních knih plných zápisů a malůvek od ostatních AnoHana turistů. Já si odbyl svoji premiéru v psaní kanji (tedy spíše v prachsprostém opisování od Akashiho), za což jsem obdržel obálku s oním slíbeným pohledem (taktéž na úvodním snímku). Pokud vás to zajímá, tak výsledná otázka zněla „Jaká byla poslední Menmina slova?“.

Pomalu se připozdívalo (v Japonsku se v létě stmívá podstatně dříve než u nás), takže jsme naše putování zakončili rychlou večeří v jedné místní rodinné restauraci, kde jsem si pochutnal na menu skládajícím se z nudlí, tempury, olihně plus pár dalších mořských potvůrek a zalil to nemalým množstvím melon sody. Po osmé hodině už byla tma tmoucí, takže jsem se rozloučil s Akashim, který se vracel zpátky do Tokia. Doufám, že se s ním uvidím příští rok na zimním Comiketu.

Zpětně musím dát za pravdu Odinovi, který tvrdil, že na projití celého Chichibu mi bohatě stačí jeden den namísto mnou naplánovaných dvou dní a dvou nocí. Na druhou stranu musím uznat, že za svoji nečekaně rychlou (a nadmíru úspěšnou) AnoHana pouť vděčím zejména setkání s Akashim. Můj původní časový harmonogram totiž byl zcela jiný. Každopádně následujícího dne jsem zjistil, že jsem vlastně splnil plán na 120% procent a žádný další v záloze nemám. Následné prolézání Chichibu a pátrání po kombini k mému hledání Menmy již nepatří.