Útok titánů se v minulých dvou svazcích poměrně držel zkrátka a překvapivě to sérii dost prospívalo. Bylo samozřejmě ale potřeba nakonec sklidit připravovanou půdu a přijít s něčím velkým. Povedlo se?

Sedmý svazek vlastně nezačíná zrovna špatně. Arminovo filozofování o obětování životů pro vyšší účel má něco do sebe a slouží jako skvělá otevírací sekvence knihy. Nás ale především zajímá ženská titánka, která byla chycena výzkumným týmem na konci minulého svazku. Ta se v šokující únikové akci dostane na svobodu, aby se mohl Eren opět předvést ve své titání formě. Na to se samozřejmě všichni fanoušci třásli nedočkavostí. Kdo by se netěšil na epický souboj těchto dvou titánů, na pořádnou rvačku, která v této sérii doposud chyběla. Bohužel se jedná o nenápaditý souboj bez emocí, jakékoliv invence, dynamiky, či momentu překvapení. Tuhle letí jedna pěst, poté přichází další rána pěstí…  možná přijde i nějaký kopanec. Eren s titánkou do sebe jednoduše řežou tak dlouho, dokud se jeden z nich nevyčerpá. Jedinou světlou chvilkou v tomto souboji bylo letmé využití prostředí. Neuvěřitelně promarněná příležitost, která potápí celý, jinak dobře vystavěný, příběhový arc.

Titánka sama o sobě nejprve působí opravdu výhružně, obzvláště když začnou jako mouchy padat zkušení a uznávaní vojáci, ale velmi rychle se respekt k ní vypaří. Jak dostane strach z Erena, její výhružný a sebevědomý výraz se promění v tvář ustrašené puberťačky a z toho není cesty zpět. Eren navíc není jediný, kdo bere ženské titánce vítr z plachet. Kapitán Levi jí také dá co proto. Létá kolem ní zběsilou rychlostí, přeseká jí všechny šlachy na těle a vyšvihne se s nejedním obdivuhodným akrobatickým kouskem. Ovšem přestože bych rád tyto vizuálně efektivní kreace pochválil, nemůžu. Ač se jedná o záživnou chvilku, ve které Levi zazáří, dost to ubírá na pocitu realističnosti. Nelze nechat nepřítelem zlikvidovat několik zkušených vojáků, o kterých se skládají hrdinské básně, aby situaci posléze vzala do rukou jedna postava, která jakoby svými schopnostmi vypadla z jiné mangy. Tohle není Bleach, nelze boostovat postavy na úkor uvěřitelnosti jakožto scenáristický únik ze slepé uličky. Bez ohledu na to, kolik zkušeností Levi v boji má, to jednoduše nepůsobí věrohodně.

Pochvalná slova se nedotknou ani kresby. Zatímco v průběhu série kvalita kresby mírně stoupala, tentokrát se autor moc nepředvedl. Těžko uvěřit, že by už tak ne zrovna kresebně nadaný autor mohl klesnout, realita je ovšem jiná. A nejde o pozvolnou změnu stylu, která je nyní ještě patrnější. Pozadí je jednotvárné a odbyté, proporce postav se ne vždy povedou a občas má autor i problém s realistickým tvarem hlavy či se zasazením obličeje na správné místo. Navíc dokonce bývá obtížné rozpoznat od sebe některé postavy. A jako by toho nebylo málo, velmi špatný střih mezi scénami to vše ještě zhoršuje. V jednu chvíli mi dokonce pár rámečků trvalo, než jsem si uvědomil, že se děj nachází na jiném místě s jinými postavami.

Vyloženě o katastrofě se mluvit nedá. Příběh není úplně nezajímavý, je plný dobrých nápadů a překvapení. Isajama Hadžime ovšem s tímto svazkem ukázal, že je mizerným vypravěčem. Dobrý scénář zabila jeho realizace a nemůžu se tak zbavit pocitu, že by se měl Útok titánů lépe v jiných rukou. Snad se jedná o pouhé škobrtnutí. Svazků, které by mě mohly vyvést z omylu, je před námi ještě požehnaně.