Foto: Aurielle

22. až 24. srp­na se v Pra­ze ko­nal dru­hý roč­ník ani­me fes­ti­va­lu Natsu­con. Nej­vět­ší změ­nou opro­ti prv­ní­mu roč­ní­ku by­lo pře­su­nu­tí ak­ce z Kul­tur­ní­ho cen­t­ra Za­hra­da na praž­ském Cho­do­vě do pro­stor ob­chod­ní aka­de­mie ve Sva­to­sla­vo­vě uli­ci v Nus­lích. Ná­vštěv­ní­ci, je­jichž po­čet byl pod­le oče­ká­vá­ní vět­ší než lo­ni, se moh­li tě­šit na pro­mí­tá­ní růz­ných ti­tu­lů v če­le s Ces­tou do Fan­ta­zie od Mi­ja­za­ki­ho Ha­jaa, na před­náš­ky na roz­lič­ná té­ma­ta, moh­li si za­sou­tě­žit o věc­né ce­ny na­pří­klad v sou­tě­ži in­spi­ro­va­né ja­pon­ský­mi zá­bav­ní­mi po­řa­dy ane­bo tře­ba ochut­nat ně­co z ja­pon­ských cuk­ro­vi­nek. Hlav­ní pro­gram se ode­hrá­val v pě­ti míst­nos­tech a v ně­ko­li­ka dal­ších pak pro­bí­hal pro­gram ve­d­lej­ší, na němž si moh­li ná­vštěv­ní­ci vy­zkou­šet na­pří­klad re­tro her­ní au­to­ma­ty ve­d­le stá­le ješ­tě re­la­tiv­ně no­vé­ho Ki­nec­tu. Zá­jem­ci ta­ké mě­li mož­nost vy­zkou­šet VR dis­plej na hla­vu, Ocu­lus Rift. Řa­da li­dí, zejmé­na cospla­ye­rů, pak ta­ké vy­u­ží­va­la pro­stor ma­lé­ho par­ku před ško­lou.

Ve­de­ní Natsu­co­nu již ta­ké ozná­mi­lo, že příští rok se usku­teč­ní tře­tí roč­ník fes­ti­va­lu, a to přes­ně 21. až 23. srp­na, te­dy prak­tic­ky ve stej­nou do­bu ja­ko le­tos. Aby ne­zů­sta­lo jen u struč­ných ho­lých fak­tů, při­ná­ší­me vám re­por­ty z ak­ce od dvou účast­ní­ků Natsu­co­nu, kte­ří se za svůj ži­vot zú­čast­ni­li již mno­ha čes­kých co­nů a fes­ti­va­lů. Ten prv­ní bu­de z po­hle­du čle­na sta­f­fu, Rat­mie­ho, kte­rý měl na sta­rost her­nu s des­ko­vý­mi hra­mi, a ten dru­hý bu­de z po­hle­du řa­do­vé­ho ná­vštěv­ní­ka mJezd­ce.

[tl­dr tit­le=“Natsu­con 2014 – od­spo­da a z ro­hu“]

Natsu­con 2014 byl nej­spíš váž­ně dob­rý con. Až je mi lí­to, že jsem na něm prak­tic­ky ne­byl.

To by­lo totiž tak: když mi, stej­ně ja­ko všem ostat­ním, při­šla ob­síl­ka od Atelwen, zda bych ne­chtěl zno­vu slou­žit, sou­hla­sil jsem a po­žá­dal o des­kov­ky ja­ko mi­nu­le.

Ač­ko­liv jsem byl vá­za­ný mít je­nom tři služ­by, což je pro nor­mál­ní­ho po­moc­ní­ka cca dva­náct ho­din se­ze­ní na je­ho po­za­dí, bě­hem kte­rých se mů­že vě­no­vat prak­tic­ky če­mu­ko­liv kro­mě spa­ní, by­lo to se mnou tro­chu slo­ži­těj­ší. Na des­kov­kách ob­vykle chce­te mít ně­ko­ho, kdo hrám ro­zu­mí a umí li­dem na­bíd­nout tu správ­nou hru na zá­kla­dě je­jich pre­fe­ren­cí. Ne­byl jsem k to­mu tu­díž ni­čím nu­cen, ale oče­ká­va­lo se ode mě, že bu­du ja­kým­si des­kov­ko­vým hi­ki­ko­mo­rim.

Čte­te-li te­dy re­por­ty, abys­te se do­zvě­dě­li, jak se lí­bi­la va­še před­náš­ka či ja­ká by­la ta, kte­rou jste mu­se­li ože­let, to­to nej­spíš ne­ní re­port pro vás. Po­kud vás ale fas­ci­nu­jí zá­ku­lis­ní de­tai­ly a pří­běhy nej­niž­ších vrs­tev ura­že­ných a po­ní­že­ných, v nichž hr­dé grá­cie Kri­ti­ka a Re­a­li­ta ve­dou vál­ku a sla­ví svat­bu jed­na s dru­hou, čtě­te smě­le dál.

By­vše člo­vě­kem zá­dum­či­vým a roz­tr­ži­tým, je klid­ně mož­né, že jsem pře­hlé­dl ně­co na­pros­to evi­dent­ní­ho. Na­pří­klad, tře­bas or­ga­ni­za­ce mě­la pod­chy­ce­né vě­ci, kte­ré mi pod­chy­ce­né ne­při­šly, a já šel po je­jich drát­kách, aniž bych o tom vě­děl. Strá­vil jsem ta­ké men­tál­ně vět­ši­nu ča­su kde­si na onom po­me­zí me­zi de­li­ri­em spán­ko­vé de­pri­va­ce a de­li­ri­em ko­fei­no­vým. By­lo-li ně­co ji­nak, ne­styď­te se na to upo­zor­nit.

Pátek

Do­ra­zil jsem asi o půl ho­di­ny poz­dě, čímž mi nej­spíš utek­la spous­ta prá­ce. Šel jsem tou zda­le­ka nej­hor­ší ces­tou, ko­lem Pan­krá­ce, po­ně­vadž jsem ne­po­cho­pil, že je to ta ško­la, kde jsem už byl asi de­setkrát. Se špat­ně vy­tisk­nu­tou ma­pou a bo­tou o čís­lo men­ší jsem se půl ho­di­ny po­kou­šel tu bl­bou sil­ni­ci před Pan­krá­cem obe­jít ne­bo pře­jít, než jsem si všim­nul, že má pod­chod. Pak jsem ješ­tě pěk­ně dlou­hou blou­dil v těch troj­ú­hel­ní­ko­vých uli­cích. Pra­ha je ja­ko Du­wang – nád­her­něj­ší­ho měs­ta na svě­tě ne­ní.

Ná­ho­da to­mu chtě­la, že jsem ja­ko prv­ní u bran­ky po­tkal Bliz­zy a mu­sel jsem si za­na­dá­vat zrov­na jí. Uvnitř jsem na­šel Cam­pa­ri­ho, kte­rý mě před­sta­vil Atelwen, jež mi uká­za­la des­kov­ky. Do­stal jsem la­mi­nač­ku s nic­kem, kte­rá by­la hezká, ale nic k ní. Zvlášt­ní. Kdy­by ale­spoň by­la ta Wi-fi, abych si mohl pro­gram na­jít. Ur­či­tě je to tak, ří­kal jsem si, že re­cep­ci ješ­tě ne­o­te­vře­li a poz­dě­ji si ho pů­jde vy­zved­nout.

To, že kdo ne­má pás­ku, je sta­ff, je nicmé­ně moc dob­rý sys­tém. Za­jí­ma­lo by mě, ko­lik li­dí se na con do­ved­lo pro­pa­šo­vat. Le­da by si tu pás­ku pře­střih­li, pře­da­li a za­le­pi­li izo­le­pou na zá­pěs­tí. Po­ně­vadž to­ho by si, mys­lím, vů­bec ni­kdo ne­vši­ml.

Za­tím­co jsem ba­rev­né sto­ly uvnitř kom­pul­ziv­ně srov­ná­val do vzo­rů, vy­u­žil jsem hod­né a ne­za­da­né pá­ny sta­f­fá­ky k no­še­ní těž­kých bez­bar­vých la­vic snad až z pů­dy. Ře­di­te­lé škol, bdě­te. Dá­vat niž­ší tří­dy s leh­ký­mi la­vi­ce­mi do pří­ze­mí a vyš­ší s těž­ký­mi na­ho­ru je pi­to­most. Stej­ně ja­ko být pou­ze sta­rý vám sa­mo o so­bě pri­vi­le­gi­um ne­za­ru­čí, být mla­dý ne­ní tě­les­né po­sti­že­ní. Když se k nim bu­de­te cho­vat ja­ko ke kri­plům, bu­dou se ja­ko kri­plo­vé cho­vat k vám až vy­ros­tou. Le­ze­ní do scho­dů si dob­ré dí­tě uží­vá, ale vy­lo­že­ná ra­dost z po­hy­bu je na­u­če­ný re­flex. Ze špat­né­ho člo­vě­ka se jen skr­ze vel­kou ná­ma­hu sta­ne člo­věk dob­rý a mě­lo by se za­čít v mlá­dí. Nu­ce­ně. Šlo by zde i in­vo­ko­vat Ni­e­tz­s­che­ho – je­jich tě­la ma­jí pře­ce ne­vy­vra­ti­tel­ný vliv na je­jich my­sl. Pak si na­dá­vej­te, že se vám zvy­šu­je obe­zi­ta. NE­E­To­vé jsou veskr­ze hu­be­ní li­dé a kaž­dý vám po­tvr­dí, že do to­ho skle­pa je nut­no se pro­pra­co­vat z ve­li­kých vý­šin.

A ta­ky je pak straš­ná pa­kár­na to no­sit.

Des­kov­ky sa­mot­né by­ly z Me­phi­tu – tím­to jim dě­ku­ji za spon­zo­ro­vá­ní co­nu. By­lo by ale mno­hem lep­ší, kdy­bych do­stal pře­dem ně­ja­ký se­znam to­ho, s čím bu­du pra­co­vat. Atelwen ří­ka­la, že se to roz­hod­ne až na mís­tě, ale já po­řád ně­jak ne­chá­pu, proč by to­hle ne­mě­lo jít za­ří­dit. Na­pří­klad jsem před­po­klá­dal, že le­tos při­ne­sou za­se pět pau­pe­r­o­vých ba­lí­ků na uče­ní MtG. Mi­nu­lý rok tak uči­ni­li, což od nich by­lo ve­li­ce ga­lant­ní, a nic se jim ne­ztra­ti­lo – i čis­to­tu a ne­po­škrá­ba­nost oba­lů jsem kon­t­ro­lo­val. Kdy­bych vě­děl, že tam ten­to­krát ne­bu­dou, dal bych pár paklí­ků com­mo­nů do­hro­ma­dy sám.

Z kra­bi­ce na mě vy­ba­fl kro­mě kla­sic­ké sa­dy Osad­ní­ků, Car­ca­s­so­ne, Jun­gle Spe­e­du a Di­xi­tu ješ­tě pře­lo­že­ný Mu­n­ch­kin. To by­lo pří­jem­né pře­kva­pe­ní. Zá­klad­ní ba­le­ní ale ne­má žád­nou ma­pu na le­ve­ly, tu­díž jsem mu­sel po­u­žít magii stu­den­ta umě­ní a při­pra­vit hrá­čům sli­de­ry z kan­ce­lář­ských spo­nek.

Na Jun­gle Spe­ed jsem na­štěs­tí měl mrňavé prvňáč­kov­ské la­vi­ce a židle, což je asi nej­lep­ší způ­sob, jak tu hru hrát. Po­div­né by­lo do­stat Vlád­ce To­kia. Hra je to krás­ná a ba­rev­ná a há­zí­te v ní to­li­ka kost­ka­mi, ja­ko bys­te hrá­li Sha­dowrun, ale ta­ky je po­měr­ně snad­no zni­či­tel­ná. Ti­me­li­ne by­la ta­ky hra, kte­rou jsem oce­nil. Jed­no­du­chá a po­uč­ná. A po­ko­řu­jí­cí. Při­tom jsem se bál, pod­le oba­lu, že to bu­de dal­ší nud­ná ste­am­pun­ko­vá kra­vi­na.

Za­to Ma­lac­ca je ne­sku­teč­ně špat­ná hra. Stá­le ne tak my­sl za­stí­ra­jí­cí a hlou­pá ja­ko tře­ba Alham­b­ra, ale s Yu­f­fie a Ur­zu­em jsme poz­dě­ji tuhle pi­rát­skou hru pro je­jí ne­sne­si­tel­nou špat­nost mu­se­li pře­stat hrát upro­střed. Chudák Yu­f­fie se nám ke kon­ci má­lem za­kous­la do sto­lu. V Hlav­ní ro­li tam by­la ta­ky a kva­li­tou se řa­dí hned ve­d­le.

Na­ko­nec mi Atelwen a tu­ším i Aki­ko při­šly říct, že asi při­jdou jak li­di od šógi, tak od go (kte­ří ni­kdy ne­při­šli), stej­ně ja­ko už v pro­gra­mu ozná­me­ní hrá­či po­ke­ru. Bu­de příš­tě ma­hjong? By­lo by to fajn. Le­tos jsem ale měl dle si­tu­a­ce v míst­nos­ti tak šest až de­set sto­lů a kdy­by ně­kdo chtěl při­nést ješ­tě vlast­ní CCG ne­bo to go, ob­zvlášť v pá­tek ve­čer, míst­nost by prask­la ve švech.

Kde­si me­zi sta­vě­ním a no­še­ním la­vic mě ta­ky vy­táh­li na pro­slov hlav­ní or­ga­ni­zá­tor­ky. Sta­ff ne­do­sta­ne pro­gram, pro­to­že je pro­gra­mů má­lo. Dob­rý vtip. Všich­ni se smě–. Ne, to­hle by se ne­mě­lo opa­ko­vat. Sta­ff se pak ne­mohl ubrá­nit dojmu, že je míň než ná­vštěv­ník. Což by si­ce v jis­tém smys­lu kaž­dý sta­f­fák cí­tit měl, ale to­hle ne­ní ten správ­ný způ­sob, jak vy­pěs­to­vat v pod­da­ných po­ko­ru. Vzpo­mí­nám si teď mi­mo­cho­dem na čí­si zmín­ku, že si ná­vštěv­ní­ci bra­li pro­gra­my po ně­ko­li­ka, ale po­tvr­dit to ne­můžu.

Když jsem měl po­sta­ve­no, při­šel pán od po­ke­ru s tím, že bu­dou po­tře­bo­vat dva troj­sto­ly a dva­cet židlí. Dva­cet židlí ve ško­le už bo­hu­žel vů­bec ne­by­lo, tak jsem jim k ve­če­ru mu­sel při­sta­vět ty, co by­ly zrov­na vol­né. Klu­ci ze šógi jsou dob­ří li­dé a spo­ko­ji­li se se dvě­ma la­vi­ce­mi pro ma­xi­mál­ně osm li­dí, ale zby­la mi i tak míň než půl­ka sá­lu. Tou do­bou mi za­ča­lo do­chá­zet, že si asi bu­du chtít do­o­prav­dy dá­vat na míst­nost po­zor.

I když mě za­jí­ma­la Ne­owor­mo­va fran­couz­ská před­náš­ka, blok ex­pe­ri­men­tál­ních před­ná­šek, stej­ně ja­ko ta ex­trém­ně za­jí­ma­vá před­náš­ka od Bliz­zy a Mi­ra­bel, kte­rá mě­la v ano­ta­ci na­psa­né „nit­ro+“, ne­da­lo se nic dě­lat. Zrov­na jsem v těch chví­lích měl služ­bu ne­bo jsem do­sta­teč­ně ne­vě­řil ná­vštěv­ní­kům a tak.

Vět­ši­nu ča­su mi tam dě­lal dob­ro­vol­nou spo­leč­nost Fen­s­te. Měl služ­bu ven­ku v pří­ze­mí, ale byl prak­tic­ky ne­u­stá­le v des­kov­kár­ně. Těž­ko říct zda z pře­byt­ku či ne­do­stat­ku zvě­da­vos­ti. Zvlášt­ní člo­věk. Po třech dnech mi z roz­ho­vo­rů s ním už tro­chu hra­ba­lo. Hod­ně tam byl ta­ky Ur­zu a míst­nost mi pár­krát po­hlí­dal; to by­lo fajn.

Když se k ve­če­ru v míst­nos­ti za­sta­vi­la Ika, shle­da­la, že hra­ju Car­ca­s­so­ne s ně­ja­kým sotva de­se­ti­le­tým klu­kem a au­to­ma­tic­ky usou­di­la, že je to ně­ja­ký můj zná­mý, když tam ni­kdo ro­di­čo­vi­tý ni­kde ne­se­děl. Ale prav­da je hor­ší: klu­ka tam ne­chal se­dět je­ho otec, kte­rý se sám šel ba­vit na con. Šógis­té se s klu­kem snad do­kon­ce zna­li, tak­že to prav­dě­po­dob­ně ani ne­by­lo po­pr­vé.

Je­ho otec ne­vy­pa­dal ni­jak zvlášť úžas­ně a po­kou­šel se mi, než ode­šel, vy­svět­lit, kterak od­por ke Co­mic San­su je před­su­dek a že je da­bing roz­hod­ně ve všech pří­pa­dech pre­fe­ro­va­ný před ori­gi­ná­lem ne­bo ti­tul­ky; kro­mě preque­lů Hvězd­ných vá­lek. To­hle bych si ani ne­do­ká­zal vy­mys­let. Ne­bo­hý hoch měl evi­dent­ně za tá­tu Na­pů­la. Když jsem ho po­zo­ro­val už asi dru­hou ho­di­nu, jak cho­dí od sto­lu ke sto­lu a pro­hlí­ží si všech­ny ty hry, kte­ré ne­u­mí hrát, ne­moh­lo se mi ho ne­z­že­let. Car­ca­s­so­ne, kte­ré jsem se na­bí­dl ho na­u­čit, rych­le po­cho­pil. Hrál ho po­tom s ne­u­vě­ři­tel­nou po­zor­nos­tí.

Ke kon­ci hry za­čal po­ma­lu kro­mě pros­té­ho ký­vá­ní hla­vou kluk i mlu­vit a ve­d­le vý­še zmí­ně­né Iky se při­va­lil ki­bi­co­vat i As­t­rak. Mla­dík na­ko­nec vy­pa­dal, že si to váž­ně užil, z če­hož mám si­ce ra­dost, ale do­ma to pro něj asi ta­ko­vá sran­da ne­ní.

El­da mi mi­mo­cho­dem půj­či­la Dr­zej dódžin, kte­rý mě opro­ti všem oče­ká­vá­ním na­dchnul. Chci být sou­čás­tí té­hle vě­ci. Bu­du v so­bě muset tu se­xu­ál­ní frustra­ci ně­jak pěs­to­vat, abych vů­bec měl ná­mět.

Ten po­ker na ve­čer se schá­zel ve­li­ce po­ma­lu, ale na­ko­nec se se­šel. Přes­to­že dva­cet li­dí to ne­by­lo, oba sto­ly se po­u­ži­ly. Do ve­če­ra jsem ví­ce­mé­ně po­zo­ro­val hra­ní po­ke­ru, se­děl u Fi­re Em­ble­mu, učil a hrál Mu­n­ch­kin a když už mě ne­vy­hnu­tel­ně zne­chu­ti­lo a rozzlo­bi­lo všech­no ostat­ní, kres­lil jsem si na ta­bu­li Mur­der­fa­ce hra­jí­cí po­ker. Hod­ně jsem pod­ce­nil kří­du na ta­bu­li ja­ko mé­di­um, by­lo to fakt těž­ké. Dě­ku­ji mai­do ka­vár­ně za za­půj­če­ní rů­žo­vé kří­dy.

Sobota

Noc by­la straš­ná. Ml­ha­vě si ta­ky vy­ba­vu­ju, že mě ně­ja­ký tlus­tý chlap ro­ze­spa­lé­ho ští­pal do pe­ká­če, ale hor­ší by­lo, že si tam ně­kdo pouš­těl ně­ja­kou pi­to­mou k-po­po­vou pís­nič­ku po­řád do­ko­la a já sám jsem se mu­sel se­brat a říct mu, že v té míst­nos­ti pár li­dí spí a ostat­ní se asi chtě­jí sou­stře­dit na hru.

Roz­pis slu­žeb mi teď ří­ká, že tou do­bou mě­la služ­bu v míst­nos­ti ta de­pre­siv­ně vy­hlí­že­jí­cí vy­so­ká zrz­ka Dor­ry, kte­rá se mi před­tím svě­ři­la, že má v so­bě dvě pi­va. Tře­ba ho pak vy­pro­vo­di­la ona, ne­tu­ším, pří­liš usi­lov­ně jsem se po­kou­šel spát. Kaž­do­pád­ně to ne­by­lo nic, co jsem měl ne­bo chtěl ře­šit.

Ran­ní ká­va a toas­ty moc uspo­ko­ji­vé ne­by­ly, ale na­štěs­tí jsem po­tkal v bu­fe­tu Gre­ka a mohl si u něj zku­sit špl­hnout ra­dost­ným pozdra­vem, pro­to­že ji­nak ne­tu­ším, jak by se mi tu před­náš­ku na Aki­co­nu moh­lo po­vést zís­kat.

Ten­to den byl na pro­gra­mu zla­tý hřeb: ediso­no­va a As­t­ra­ko­va před­náš­ka Jak se dě­lá fan­sub. Po­prav­dě, ona to ne­by­la až ta­ko­vá pec­ka, jak všich­ni oče­ká­va­li. Vel­mi jí chy­běl hu­mor. To asi ply­ne z to­ho smut­né­ho fak­tu, že po­u­ka­zo­vá­ní na ne­před­sta­vi­tel­né chy­by už těm na­šim no­vo­do­bým ko­ni­ášům ani ne­při­jde zvlášť vtip­né. Spo­leh­li se tu­díž na to, že na před­náš­ku při­jde mno­ho „po­sti­že­ných“ a mís­to ně­ja­kých sran­di­ček ten čas pl­ně vě­no­va­li sna­ze je ně­co na­u­čit.

Moc se mi ne­chtě­lo se hned vra­cet, když jsem des­kov­kár­nu jed­nou opus­til a ne­chal v ru­kou zod­po­věd­ně pů­so­bí­cí­ho hlí­da­če, je­hož jmé­no si ne­vy­ba­vu­ji. Obe­šel jsem si te­dy své bo­dy zájmu, na­bral stra­ven­ky a roz­ho­dl se vy­zkou­šet, zda ma­jí maid­ky a but­le­ři lep­ší ka­fe než „bu­fe­ťá­ci“.

Ja­ko blesk z čis­té­ho ne­be se mi v mai­do ka­vár­ně po­ved­lo za­stih­nout xD25. Byl to zjev­ně na­skrip­to­va­ný event ve vi­zu­ál­ní no­ve­le mé­ho ži­vo­ta. Pro­je­vil se ja­ko člo­věk pře­kva­pi­vě uvě­do­mě­lý a zá­živ­ný, vlast­ní­cí Pa­ra­len i Ibal­gin. Ce­lý con by pro mě bez něj byl po­nu­rej­ší.

Měl jsem, jak jsem chtěl, mož­nost ochut­nat tu pře­ka­pá­va­nou ká­vu, dru­há mož­nost by­la in­stant­ní. Teď ne­vím, jest­li pů­so­bím od po­hle­du až tak ja­ko bez­do­mo­vec, ne­bo jest­li nic lep­ší­ho pros­tě ne­mě­li – nicmé­ně ká­va by­la vel­mi prů­měr­ná. Ale­spoň ne­stá­la tři­cet ko­run, ja­ko ta v bu­fe­tu. Stra­ven­ky jsme mě­li do­stat do me­i­do ka­vár­ny – je­jich ká­va by­la stra­vi­tel­ná.

Strá­vit per­so­nál už by­lo těž­ší. Maid­ka, co asi mě­la být emo a vla­sy mě­la ja­ko Ge­ne Si­m­mons, by­la usmě­va­vá a in­ves­to­va­ná, gen­ki tom­boy na­o­pak ne­by­la ani tro­chu gen­ki. Odžó-sa­ma ne­by­la po­vzne­se­ná, spíš sto­ic­ká až ot­rá­ve­ná. Ani o-cho-cho ne­dě­la­la. Ja­ma­to Na­de­ši­ko by­la ne­cha­rak­te­ris­tic­ky lí­ná. Za­to by­ly všech­ny do­džik­ko ja­ko hrom. Kdy­by si čas­tě­ji vší­ma­ly, že ně­kdo do­pil, a tr­pě­li­vě stá­ly po­blíž, než se bu­dou mo­ci vlou­dit do ho­vo­ru a ze­ptat se, jest­li ne­chce­te dal­ší, do­stá­va­ly by těch dý­šek da­le­ko víc. But­le­ry zhod­no­tit ne­mo­hu.

Jed­na maid­ka nám ta­ky ne­po­cho­pi­tel­ně po­lo­ži­la na stůl Uno, tá­žíc se, zda si ne­chce­me za­hrát. Pak se šla vě­no­vat vy­pa­dá­ní dob­ře v ro­hu a nám zů­sta­la na sto­le hra bla­hé pa­mě­ti ur­če­ná pro os­mi­le­té dě­ti, kte­rou jsme ani je­den ne­u­mě­li, k to­mu bez při­lo­že­ných pra­vi­del. Je­di­né ro­zum­né vy­svět­le­ní, kte­ré mi při­chá­zí na my­sl, je, že sly­še­la dva sotva oho­le­né ne­c­kbear­dy, jak se ba­ví o des­kov­kách, a chtě­la jim tím­to způ­so­bem ně­co zce­la kon­krét­ní­ho na­zna­čit.

xD25 chtěl uká­zat pře­lo­že­ný Mu­n­ch­kin, pro­to­že ho kdy­si pře­klá­dal sám. Když jsem se s ním tu­díž vrá­til, abych mu uká­zal ja­ký straš­li­vý a co­micsan­so­vý pře­klad ofi­ci­ál­ní Mu­n­ch­kin má, všim­nul jsem si, že ně­ja­ký ji­ný ha­rant, co byl na co­nu se svo­jí má­mou, mi tro­chu po­ško­dil Vlád­ce To­kia. Moc mač­kal ty kar­to­no­vé fi­gur­ky. Měl hop­per­skou mi­ki­nu, hop­per­skou če­pi­ci a vla­sy ja­ko Gil. Ne ja­ko Gil­ga­meš z Fa­te, mys­lím ja­ko Gil z Bra­víč­ka. Ne­pa­ma­tu­je­te už si Gi­la? Já ta­ky ne. Buď­me to­mu rá­di.

Neděle

Noc by­la ten­to­krát da­le­ko pří­jem­něj­ší. Spo­leč­nost mi v brz­kých ho­di­nách dě­la­lo Wol­fii­ho zna­ve­né a bez­vlád­né tě­lo, spí­cí dle mé­ho vzo­ru peč­li­vě roz­lo­že­né me­zi židlí, sto­lem a ruka­ma.

K po­led­ní­mu se tam za­sta­vil Ne­oworm a šel se mnou na před­náš­ku, tak­že jsem vi­děl ale­spoň jed­nu dal­ší než tu po­vin­nou od dvo­ji­ce As­t­rak&edison. Pro­blém s před­ná­še­ním, kte­rý si má­lo­kdo za­čí­na­jí­cí uvě­do­mí, je, že žád­ný uni­kát­ní ti­tul ne­má to­lik po­vrch­ní­ho ma­te­ri­á­lu, aby se o něm da­lo mlu­vit uspo­řá­da­ně bez spo­i­le­rů. Sní­žit se ke spo­i­lo­vá­ní ne­ní ře­še­ní to­ho­to pro­blé­mu. A udě­lat po­ke­co­vou před­náš­ku pro za­svě­ce­né i ne­za­svě­ce­né vám si­ce za­ru­čí ur­či­tou účast, ale ta­ky vám udě­lá vel­ký ne­po­řá­dek v tom, co je váš cíl a ja­ká by k ně­mu mě­la vést ces­ta. Vý­sle­dek bu­de dost plyt­ký.

Pe­t­ro­va před­náš­ka o Me­tal Gea­ru na to­hle hod­ně tr­pě­la. Když si chce­te po­po­ví­dat o ně­čem na té­hle úrov­ni, udě­lá­te líp, když s tím pů­jde­te do hos­po­dy ne­bo ča­jov­ny. Ta­hle snůš­ka spo­i­le­rů a mlže­ní si­ce ne­by­la ne­pří­jem­ná, ur­či­tě by­la lep­ší než před­náš­ka řá­du FF ne­bo Ze­ny­ho, ale do před­náš­ko­vé­ho sá­lu pře­ce je­nom těž­ko pa­t­ři­la. Klid­ně mů­že­te do­dat, že tak je to u prv­ní před­náš­ky vždyc­ky. For­ma před­ná­še­jí­cí­ho sa­mot­né­ho by­la sluš­ná a mlu­vil o ně­čem, co ho zjev­ně váž­ně za­jí­ma­lo, ale ma­te­ri­ál by ve vší své ab­sur­di­tě šel uspo­řá­dat líp. Hlav­ně ke kon­ci. Snad se po­u­čí.

As­t­ra­ko­va šes­ti­čle­ná spo­leč­nost Mu­n­ch­ki­nů na­ko­nec oprav­du do des­kov­kár­ny do­ra­zi­la, ale asi ho­di­nu a půl před kon­cem co­nu. Ne­e­xis­to­va­la tu­díž na­dě­je, že by hru moh­li do­hrát, což jim ale ne­za­brá­ni­lo to zku­sit. Když se mě­lo kon­čit, už jsem jim mu­sel za­čít ta­hat židle z pod zad­ků a na­hra­zo­vat je tě­mi, co do míst­nos­ti sku­teč­ně pa­t­ři­ly. Tr­va­lo dlou­ho, než se smí­ři­li s ne­do­hra­nou hrou a za­ba­li­li to.

Je tře­ba zmí­nit to, že sto­ly a židle by­ly roz­ta­ha­né od míst­nos­ti k míst­nos­ti straš­li­vým až anál­ním způ­so­bem. Mai­do ka­vár­na by­la na­pros­to nej­u­ráž­li­věj­ší. Je klid­ně mož­né, že tam vza­du zů­sta­lo za­hra­ba­ných pár ku­sů od­ji­nud, ale ni­kdo už ne­měl ná­la­du sun­dá­vat z té hro­ma­dy tři la­vi­ce a pět židlí, aby by­lo mož­né pro­vě­řit tu jed­nu, na kte­rou už ne­by­lo vi­dět. Roz­hod­li jsme se dou­fat, že kdo­ko­liv je tam takhle idi­ot­sky na­sklá­dal, vě­děl, co dě­lal.

Ne­měl jsem do­jem, že by se kdo­ko­liv z pří­tom­ných – a nut­no po­dotknout, dob­ro­vol­ných a zhus­ta ne­sta­f­fác­kých – no­si­čů la­vic a židlí jak­ko­liv ští­til prá­ce. Ať už fan­tas­tic­ky ohav­ně kle­jí­cí Ne­oworm, na­pros­to al­tru­is­tic­ký Ero, stat­ný blonďák kte­ré­mu jsem ne­při­šel na jmé­no, ne­bo in­te­li­gent­ní sta­f­fác­ké sleč­ny, kte­ré po­cho­pi­ly, že nám hod­ně po­mů­žou, když nás bu­dou na­vá­dět na správ­né dve­ře. Byl by ale ta­ko­vý pro­blém, aby je­den člo­věk pře­dem pro­šel všech­ny sá­ly s pa­pí­rem, zjis­til, ko­lik je po­tře­ba ja­kých la­vic na co, a pak vy­hle­dal, kde nej­blíž pře­bý­va­jí? To, co jsme no­si­li, by­lo ob­čas nej­dál od se­be, jak to šlo.

Při uklí­ze­ní jsem si mi­mo­cho­dem vši­ml (a otra­vo­val s tím po­slé­ze Cam­pa­ri­ho), že pla­ká­ty jsou hroz­ně bl­bě říz­nu­té. Ří­kej­te mi, že jsem hni­do­pich – na­psal jsem pře­ce zrov­na ně­co na Ko­na­tu – ale pla­kát, na kte­rém je me­zi mí­nus dvě­ma až plus tře­mi mi­li­me­t­ry bí­lé mís­to, je z pro­fe­si­o­nál­ní­ho hle­dis­ka dost ne­o­mlu­vi­tel­ná věc. Po­kud ně­kdo z or­ga­ni­zá­to­rů vlast­ní takhle dobrou tis­kár­nu, ale oře­zá­val pla­ká­ty od­la­mo­vá­kem a prk­nem, ať příš­tě rad­ši říz­ne do bar­vy. Pro­pa­gač­ní gra­fi­ka 101.

Když už to vy­pa­da­lo, že ni­kdo nic ne­chce od­nést, mohl jsem se ve své o čís­lo men­ší bo­tě od­pajdat do­mů. Se­dě­ly ve­d­le mě ve vla­ku dvě pa­ní, kte­ré zjev­ně je­ly do Dob­řan. Ne­vím, jest­li to ně­co zna­me­na­lo.

Zá­vě­rem vám mu­sím sdě­lit, že mi na Natsu­co­nu si­ce by­lo straš­li­vě, ale by­la to pře­de­vším mo­je vlast­ní vi­na. Hlad, po­ho­dl­ný a dlou­hý spá­nek, čís­lo bot, to vše jsem měl vzít v úva­hu. Ke kon­ci mi však by­lo už da­le­ko lé­pe a můj do­jem z po­sled­ních pár ho­din snad ne­bu­de za­střen vše­li­ja­kou re­tro­ak­tiv­ní de­val­va­cí pro­žit­ku a pro­jek­cí.

Natsu­con sto­jí na na­šich snech a na­dě­jích. Nás au­to­rů, kte­ří na něm ne­chce­me nic zka­zit a kaž­dý opa­tr­ně při­dá­vá­me svůj peč­li­vě na­brou­še­ný stří­pek je­ho mo­zai­ky, i na­šich ná­vštěv­ní­ků, kte­ří jsou s ná­mi tak čas­to osob­ně pro­vá­zá­ni a ne­do­vo­li­li by si ne­ba­vit se na něm, i kdy­by jen pro nás, vě­dou­ce, ja­kou prá­ci do něj vklá­dá­me. Sna­ží­me se oži­vit du­cha staré­ho AD­Ví­ku z kaž­dé­ho své­ho dojmu. Je­ho ne­smr­tel­nost už ne­bu­de ta­ko­vou zvrá­ce­nou ne­smr­tel­nos­tí Kun­de­ro­vou, ja­kou je nám hro­ze­no z Vý­cho­du. Pra­vý po­to­mek, je­ho myš­len­ka­mi od­cho­va­ný, na se­be vez­me bří­mě sna­hy o ide­ál. Sám AD­Vík však mohl ide­á­lu do­sáh­nout jen pro­to, že jen co je mrt­vé, do­ve­de být sku­teč­ně do­ko­na­lé. Kdy­by tr­val, kdo mů­že za­ru­čit je­ho ne­měn­nost? Ni­kdo, a tak je to správ­né, ne­boť člo­věk jest tvo­rem věč­ně ne­do­ko­na­lým, do­kud bu­de živ, a sa­ma změ­na se tak stá­vá ma­té­rií na­šich ži­vo­tů. Natsu­con je ja­ko na­še dí­tě. Le­tos mu je­ho ša­ty by­ly vel­ké a pře­ce by se do nich br­zy ne­mu­sel ve­jít.

Ach, bě­da! Jak krás­né je mlá­dí, a jak straš­li­vá je do­spě­lost. Tě­lo se mě­ní a ma­te my­sl. To­lik ide­á­lů je v ní roz­dr­ce­no v prach. Dvě stov­ky ná­vštěv­ní­ků z cí­lo­vé sku­pi­ny Vaš­ka Prav­dy by ná­mi le­tos otřásly v zá­kla­dech. Má­lo­kdo z nás by chtěl vy­pro­vá­zet de­set opil­ců za noc. Ne­mů­že­me je ni­jak za­sta­vit, mu­sí­me je na­u­čit nás re­spek­to­vat.

Při­prav­me se na ně. Jsou už za dveř­mi. Tri­le­nid ří­kal co­si o sluš­nos­ti a eti­ce. By­lo by zá­hod­no si přes­ně vy­ba­vit, co to by­lo.

Rat­mie

[/tl­dr]

[tl­dr tit­le=“Ra­port z Natsu­co­nu 2014″]

Hned na za­čát­ku je dob­ré upo­zor­nit, že ten­to re­port po­pi­su­je con oči­ma ně­ko­ho, kdo už byl na hod­ně moc co­nech, a tak se je­ho ná­hled znač­ně li­ší od běž­ných ná­vštěv­ní­ků fes­ti­va­lů, kte­ří oplý­va­jí op­ti­mis­mem a na­i­vi­tou. Ne­če­kej­te tu­díž, že bu­du zmiňovat, že se ně­co pro­mí­ta­lo. Na pro­mí­tá­ní se totiž cho­dí jen na prv­ní, po­pří­pa­dě dru­hé ak­ci, ne? Po­tom člo­věk zjis­tí, že se da­jí dě­lat i ji­né za­jí­ma­věj­ší vě­ci.

Pár dní před Natsu­co­nem jsem zjis­til, že ne­bu­de na pů­vod­ním mís­tě, ale ně­kde jin­de. Ni­jak to ne­by­lo na ško­du, za ro­hem by­lo me­t­ro. Zhru­ba stej­ně da­le­ko ja­ko v pří­pa­dě mi­nu­lé­ho roč­ní­ku. Či­li mi­lé pře­kva­pe­ní… co to ke­cám. Byd­lím v Pra­ze, tak­že mi sta­čí, když je to v Pra­ze. S na­star­to­va­ným Pu­b­tran­sem a na­vi­ga­cí od strejdy Go­o­gla (ano, oprav­du, na ne­ce­lých 100 me­t­rů se šlo pod­le na­vi­ga­ce) jsem se úspěš­ně v pá­tek pře­su­nul ke ško­le kdo­ví­če­ho. Před vstu­pem mě če­ka­la jen ma­lá fron­ta, a to ješ­tě ne­pro­běh­lo Za­há­je­ní, na kte­ré jsem se vy­kaš­lal a s ná­ram­kem se vy­dal na před­náš­ku Cí­sař a Ja­pon­sko. Mi­mo­cho­dem ten ná­ra­mek ani moc ne­škrá­bal a byl z ně­ja­ké­ho cel­kem pří­jem­né­ho plas­tu. Ako­rát ke kon­ci se mi tro­chu odchli­po­val ten pře­ční­va­jí­cí ko­nec, pro­to­že mám úz­kou ru­ku.

Před­náš­ka o cí­sa­řích by­la ta­ko­vá shr­nu­jí­cí, tak­že jsem se v tom za­čal ori­en­to­vat a jen če­kám, kdy to opět všech­no za­po­me­nu. Ja­ko bo­nus by­lo ně­ko­lik za­jí­ma­vos­tí ohled­ně to­ho, že cí­sař sá­zí rý­ži, a když se mu dce­ra vdá za plebs, tak s ní sko­ro vů­bec ne­smí mlu­vit. Ne­můžu říct, že to byl ztra­ce­ný čas. No, a po­tom byl čas vy­hle­dat ta­ver­nu, dát si jíd­lo a ně­co k pi­tí. Na co­ny se ko­nec kon­ců jez­dí kvů­li li­dem, ne kvů­li pro­gra­mu.

Hos­po­da Zlý ča­sy by­la hezká, mě­li vel­ký vý­běr kdeja­kých piv, ale ji­nak nic moc. Vý­běr jíd­la byl spíš pro vy­pl­ně­ní dlou­hé chví­le, a tak jsem smut­ně kou­kal na div­ný omáč­ky, kte­ré styd­ly, než do­ra­zi­ly úpl­ně ji­né hra­nol­ky. Ne­zbý­va­lo, než rych­le za­ve­let ústup a kam ji­nam, než zpět do ško­ly. Ta mě­la dvě pa­t­ra, ale k to­mu ješ­tě poz­dě­ji. Ten­to­krát to by­lo na té­ma Kočka v ja­pon­ské kul­tu­ře. Před­náš­ka pa­t­ři­la me­zi ty po­pu­lár­ně na­uč­né. Tak­že ha­fo div­ných ob­ráz­ků při pre­zen­ta­ci do­pl­ně­né o se­riózní in­for­ma­ce k os­t­ro­vům, kde je hod­ně moc ko­ček. Osob­ně nejsem moc fa­nou­šek te­o­rie „ko­ček mu­sí být pl­ný in­ter­net“. Po­prav­dě to­ho mám už pl­ný zu­by a pře­stá­vá mi to při­pa­dat vtip­ný. Ale ta­hle před­náš­ka mě za­u­ja­la. Te­da až na ga­le­rii „ta­dy je kočka a ta­dy je ta­ky kočka a ta­dy je ta­ky kočka“. No tak… kdo při­šel s touhle úchyl­kou na koč­ky? Zpět k před­náš­ce. Lí­bi­la se mi zmín­ka o ko­či­čích ce­lebri­tách. Při­pa­da­ly mi asi sto­krát vtip­něj­ší než Grum­py Cat. Tře­ba vi­deo, kde kočka vů­bec nic ne­dě­lá. No, a pak by­la před­náš­ka ukon­če­na s do­dat­kem o ab­sen­ci do­ta­zů ze stra­ny obe­cen­stva. Jo, chyt­rý to před­ná­še­jí­cí. Při­šel na to, že pu­b­li­kum bu­de jen za­ry­tě ml­čet ja­ko na střed­ní při do­ta­zech uči­te­lů.
Mi­mo­cho­dem, do­ce­la jsem se di­vil, co dě­lá v pro­gra­mu Ad­ven­tu­re Ti­me. Sil­ně jsem to ne­chá­pal, a tak byl čas na pra­vi­del­ný ve­čer­ní hro­mad­ný der­ping u neja­pon­ských ná­po­jů. Slá­va, že v Pra­ze do­ra­zí piz­za i po půl­no­ci.

V so­bo­tu rá­no (pro ne­zna­lé: při­bliž­ně tak v 11 ho­din) byl vý­let do ja­pon­ské re­stau­ra­ce Kat­su­ra, o níž jsem ne­měl po­ně­tí, že exis­tu­je. Ser­vír­ka vy­tasi­la ja­pon­šti­nu, a tak jsem mohl roz­hý­bat svou vlast­ní wea­boo ja­pon­šti­nu a če­kat, kdy do­sta­nu la­vo­rem po hla­vě. Ku­po­di­vu se tak ne­sta­lo a ná­vště­va se tak pro­mě­ni­la v pří­jem­né po­se­ze­ní, u kte­ré­ho jsem pře­mýš­lel, ko­lik ja­pon­ských zvyk­los­tí jsem asi po­ru­šil. Jíd­lo mi moc chut­na­lo a po­pr­vé jsem ochut­nal slav­né „ka­ré raj­su“. Při­pa­da­lo mi jem­ně pá­li­vé, ale prý to ja­ko ne­by­lo pá­li­vé vů­bec. Asi jsem hroz­ně roz­maz­le­ný, či co. Ce­ny by­ly o tro­chu vyš­ší než v běž­né re­stau­ra­ci, ale to mě ni­jak ne­pá­li­lo. Mlu­vi­li na mě ja­pon­sky, pouš­tě­li v te­le­vi­zi po­div­né ja­pon­ské show, z re­pro­duk­to­rů hrál j-pop a já si mohl po jíd­le za­u­ja­tě pro­hlí­žet tis­ko­vi­ny s roz­sy­pa­ným ča­jem, kte­ré­mu ani zb­la ne­ro­zu­mím. Te­da až na znak „no“, ale ten za­vi­náč po­zná asi kaž­dý.

S pl­ným ža­lud­kem opět do ško­ly, kte­rá mě­la dvě pa­t­ra a hroz­ně dlou­hé chod­by do tva­ru L a scho­dy do dal­ší­ho po­scho­dí by­ly hned na za­čát­ku u vcho­du. Před­náš­ko­vé sá­ly by­ly po­cho­pi­tel­ně úpl­ně na kon­ci cho­deb. Proč to zmiňuji… o tom poz­dě­ji.

Na dal­ší před­náš­ce byl Grek a ná­pl­ní by­lo po­jed­ná­ní o se­ijú. I když ono je v pod­sta­tě jed­no, o čem by­la, byl tam Grek. Ko­na­lo se to ve vel­kém sá­le, což by­la ma­lá tě­lo­cvič­na, kde byl na pódiu Grek. Do­zvě­děl jsem se tam pl­no za­jí­ma­vos­tí ze svě­ta se­ijú a obec­ně vý­vo­ji roz­hla­so­vých sta­nic, kar­te­lů a po­div­nos­tí, kte­ré se sta­ly. Do­ce­la jsem se u před­náš­ky ba­vil a hez­ké by­lo, že Grek zmí­nil i Hi­ra­no Aju. Bo­hu­žel před­náš­ka tr­va­la jen ho­di­nu a tak ne­zbý­va­lo, než se s Gre­kem roz­lou­čit a vy­mys­let co dál. V tu chví­li mě ješ­tě na­padlo, že jsem ne­po­cí­til sí­lu or­gů, po­kud ne­po­čí­tám před­ná­še­jí­cí (ja­ko tře­ba Gre­ka) ne­bo ty, co se­dě­li u vcho­du. To by­lo na vý­sost pří­jem­né, pro­to­že to při­dá­va­lo co­nu dal­ší bo­dy. Ne­bo mož­ná ná­vštěv­ní­ci ne­dě­la­li ta­ko­vý braj­gl. Kdo ví?

Kaž­do­pád­ně když jsem ušel od vel­ké­ho sá­lu, kte­rý byl na kon­ci chod­by, jen pár kro­ků, zjis­til jsem na­pros­to úchvat­nou věc. Všech­ny ty dlou­hé ces­ty sem a tam by­ly to­tál­ně zby­teč­né. Upro­střed chod­by totiž by­ly scho­dy. Proč mi to ni­kdo ne­řekl? Ne­u­stá­le jsem se tr­má­cel sem a tam s na­dáv­ka­mi na té­ma ar­chi­tek­tu­ra v Če­chách. Při­tom sta­či­lo cho­dit po těch po­de­zře­lých scho­dech, čímž bych si ušet­řil asi tak mi­li­on kro­ků.

To mě tak zmoh­lo, že jsem se roz­ho­dl na­brat ener­gii. Kde jin­de než v Mai­do kafé? Bo­hu­žel tam ne­by­la žád­ná lo­li. Tak­že jsem tam jen tak se­děl a po 15 mi­nu­tách to vzdal prv­ní. To byl ide­ál­ní čas od­ho­dit te­o­rii o zu­ři­vých cun-cun maid­kách a po­su­nout vy­svět­le­ní na vyš­ší úro­veň. Pře­ce jen jsem vi­děl dost fan­ta­sy ani­me, abych ne­roz­po­znal, že ko­lem nás je zá­had­ná ba­ri­é­ra, kte­rá má ča­so­vý zá­mek na­sta­ve­ný na 29 mi­nut. Po roz­pa­du ba­ri­é­ry jsem si rych­le dal ice-kafé se zvrhle vlaž­nou tep­lo­tou a to­též v zá­zvo­ro­vém po­dá­ní.

Ne­byl čas pře­mýš­let, mu­sel jsem va­lit na „Sub­text: Zá­pad vs. Vý­chod“. Zvlášt­ní to ná­zev před­náš­ky, že? Ono jim tam vy­padlo slo­vo ju­ri, což po­střeh­lo oko ju­ri fan­boy ko­le­gy. Ješ­tě­že všich­ni ne­vy­hy­nu­li a pár nás ješ­tě zbý­vá. Před­náš­ka by­la na­pros­tá pec­ka. Do té do­by jsem si mys­lel, že mám ju­ri brý­le. Zjis­til jsem však, že před­ná­še­jí­cí ne­sa­hám ani po kot­ní­ky. Te­o­rii, že „idol ani­me“ jsou jen živ­ná pů­da pro ju­ri, jsem jakž­takž dá­val s hod­ně od­ře­ný­mi uši­ma. Ono to šlo však ješ­tě dál. Při­šel roz­bor Ha­na­ja­ma­ty. Ja­ko chá­pu, že ta sé­rie je, ehm, „gay“, ale ni­kdy by mě ne­na­padlo tam hle­dat ju­ri. Na­ru se čer­ve­ná sko­ro kdy­ko­liv, ale te­nhle syn­drom se na­jde tře­ba v To­kyo Ra­vens, kde se čer­ve­na­jí u vše­ho. Ja­ja se fi­xu­je na Na­ru, pro­to­že je to je­jí je­di­ná ka­ma­rád­ka. A Ha­na je jen pře­fe­to­va­ná ener­ge­ťá­ky. Kaž­do­pád­ně před­náš­ka mi da­la hod­ně k za­myš­le­ní, zda mi Sa­ku­ra Trick ne­po­škrá­bal brý­le. Bu­du muset na to­mhle po­řád­ně za­ma­kat. Dru­há část před­náš­ky by­la o hra­ných se­ri­á­lech. To po mně ni­kdo ne­mohl chtít, abych to ně­jak vní­mal.

Ná­sled­ně by­la trap­ta­ta­da­dá~ hos­po­da. Ten­to­krát to by­lo Cha­padlo hned za ro­hem s ban­dou li­dí, o kte­rých jsem vů­bec ne­tu­šil, kdo jsou. To mi ni­jak ne­va­di­lo. Hos­po­da by­la po­lo­prázd­ná, a tak do­šlo i na vel­mi pěk­ná té­ma­ta. Což je přes­ně ten dů­vod, proč by měl člo­věk jez­dit na po­dob­né co­ny/fes­ti­va­ly.

No, ale aby to ne­by­lo trap­né, tak jsem chtěl ješ­tě za­jít na „Jak před­ná­šet o hen­tai“, kam jsem se po­cho­pi­tel­ně ne­do­sta­vil, pro­to­že vě­ci, li­di, po­ci­ty… na­víc před­náš­ka stej­ně na­ko­nec padla, tak­že mi nic vlast­ně ani ne­u­teklo. Jen snad ne­po­cho­pi­tel­ný ohňos­t­roj. Ko­ho vů­bec moh­lo na­pad­nout upro­střed Pra­hy dě­lat ohňos­t­roj?

Ovšem na ná­sled­né „Ja­pon­sko – ze­mě dé­mo­nů“ jsem se do­sta­vil. Byl jsem už si­ce una­ve­ný, ovšem před­náš­ka by­la na­to­lik za­jí­ma­vá, že jsem si ji vy­chut­nal do dna. Po 30 mi­nu­tách před­ná­še­jí­cí skon­či­la pre­zen­ta­ce a mu­se­la rych­le mi­zet, pro­to­že vě­ci, li­di, po­ci­ty… Kaž­do­pád­ně to by­la hod­ně za­jí­ma­vá před­náš­ka o kdeja­kých sta­ro­by­lých dé­mo­nech, je­jichž zna­lost se šik­ne při kou­ká­ní na ani­me. Na­víc by­lo vi­dět, že před­ná­še­jí­cí by­la do té­ma­tu hod­ně váž­ně za­žra­ná.

A co ne­dě­le… Tu jsem vy­ne­chal a šel na Wot­ko, pro­to­že Gi­rls und Pan­zer und Gefühle.

mJez­dec

[/tl­dr]