Ake­bi­na ná­moř­nic­ká uni­for­ma je man­gou z pe­ra kres­lí­ře pu­b­li­ku­jí­cí­ho pod pseu­do­ny­mem Hi­ro. V je­ho dí­le hol­čič­ka Ake­bi Ko­mi­či, vy­růs­ta­jí­cí v za­pad­lé ves­ni­ci bez vrs­tev­ní­ků, na­stu­pu­je na dru­hý stu­peň zá­klad­ní ško­ly a ne­mů­že se do­čkat vy­tou­že­ných ka­ma­rá­dek, kte­ré do­po­sud po­strá­da­la. Man­ga je dal­ším při­ro­ze­ným kro­kem au­to­ra ke své­mu ide­á­lu a v jis­tém smě­ru ji mů­že­me vní­mat ja­ko nej­čist­ší pro­mít­nu­tí je­ho ten­den­cí do děl, kte­rá kres­lí. Za­tím­co zá­klad­ní kon­strukt Hi­ro­va pře­de­šlé­ho dí­la, Ju­me­ku­ri, na­va­zo­val na tra­di­ci chla­pec­ké­ho pro­ta­go­nis­ty ob­klo­pe­né­ho roz­lič­ně pů­vab­ný­mi dív­ka­mi, v Ake­bi-čan se au­tor po­hy­bu­je ve svě­tě, kde muži zdán­li­vě ne­e­xis­tu­jí, pří­pad­ně fun­gu­jí pou­ze v ro­lích, kte­ré ne­o­hro­žu­jí svo­bo­du dív­čích hr­di­nek (te­dy mi­lu­jí­cí ot­co­vé, ma­lí brat­ři, apod.). Ač je Ju­me­ku­ri zda­ři­le vy­sta­vě­ným pří­bě­hem, pří­tom­nost chla­pec­ké­ho pro­ta­go­nis­ty pů­so­bí v Hi­ro­vě vy­prá­vě­ní, kte­ré sta­ví roz­to­mi­lé dív­ky a je­jich osob­ní kouz­lo na­de vše, zvlášt­ně ne­pa­t­řič­ně.

V Ake­bi-čan se dí­ky na prv­ní po­hled drob­né změ­ně pří­stu­pu do­čká­vá­me au­to­ra v pro­stře­dí, jež mu ne­mů­že svěd­čit ví­ce. Ne­vin­né pří­běhy o vzá­jem­ném po­zná­vá­ní sku­pi­ny zá­kla­do­ško­la­ček, kte­ré jsou kaž­dá tro­chu ji­ná, a přes­to do­ká­ží na­jít spo­leč­nou řeč, v hlav­ní ro­li s po­sta­vou, je­jíž kaž­dá in­ter­ak­ce s oko­lím před­sta­vu­je ně­co no­vé­ho a vy­ja­dřu­je ne­o­do­la­tel­nou ra­dost z všed­nos­ti. Nicmé­ně všech­ny drob­né od­vy­prá­vě­né pří­běhy sou­čas­ně pro­hlu­bu­jí pou­ta Ake­bi-čan s je­jí­mi no­vý­mi ka­ma­rád­ka­mi (a čte­ná­řem). Ty pak po peč­li­vě vy­mě­ře­ných od­stu­pech od­měňuje sil­ný­mi oka­mži­ky či­ré ka­tar­ze, v nichž jsou ne­kom­pro­mis­ně utvr­zo­vá­ny me­zi­lid­ské vaz­by od přá­tel­ství po ro­di­nu. Hi­ro pre­zen­tu­je svět, v němž jsou op­ti­mis­mus, sou­cit a dob­ro­sr­deč­nost vždy na prv­ním mís­tě. Po­chy­by a stesk exis­tu­jí ja­ko pr­cha­vé oka­mži­ky bu­do­vá­ní na­pě­tí, na je­jichž kon­ci mu­sí při­jít hře­ji­vé svět­lo. Lo­ni v lis­to­pa­du vy­šel 6. sva­zek a k je­ho pří­le­ži­tos­ti po­sky­tl Hi­ro vzác­ný roz­ho­vor webo­vé­mu por­tá­lu co­micspa­ce. Pře­klad roz­ho­vo­ru, kte­rý se vě­nu­je za­čát­kům au­to­ra, je­ho tvůr­čím ten­den­cím a po­cho­pi­tel­ně i Ake­bi-čan, na­lez­ne­te ní­že.

– Roz­ho­vor ve­dl Ma­ši­ro. –

– Na obál­ce šes­té­ho svaz­ku jsou Ake­bi, Ki­za­ki, Usagi­ha­ra a Ta­cumo­ri, čty­ři děv­ča­ta, ač­ko­li obál­ky všech do­sa­vad­ních knih zdo­bi­la pou­ze Ake­bi sa­mot­ná.

Hi­ro: Ne­můžu říct, že by to mě­lo z mé stra­ny ně­ja­ký zvlášt­ní vý­znam. Do­po­sud se ob­je­vo­va­la Ake­bi sa­mot­ná, je­li­kož mi to tak ně­jak vy­šlo. V šes­tém svaz­ku vy­rá­ží Ake­bi i s ka­ma­rád­ka­mi do měs­ta za zá­ba­vou, což je pří­běh, kte­rý by se v pří­pa­dě ji­ných mang ob­je­vil nej­spíš už v prv­ní kni­ze. Na obál­ku jsme vy­bra­li scé­nu, kdy si děv­ča­ta po­ří­dí ob­rá­zek ve fo­to-bud­ce.

– Ilu­stra­ce obál­ky prv­ní­ho svaz­ku vy­ob­ra­zu­je Ake­bi na­po­do­bu­jí­cí idol Mi­ki, což by­la kres­ba pří­mo pře­vza­tá ze sa­mot­né man­gy.

Hi­ro: Nejdří­ve jsem měl v úmys­lu na­kres­lit pro obál­ku ori­gi­nál­ní ilu­stra­ci, je­nomže na po­ra­dě o for­má­tu kniž­ní­ho vy­dá­ní mi gra­fic­ký ná­vr­hář uká­zal prv­ní ná­střel, jak by si to před­sta­vo­val, k ně­muž po­u­žil da­nou ilu­stra­ci, a v oka­mži­ku, když jsem ho uvi­děl, mi by­lo hned jas­né, že to je přes­ně ono. A pro­to jsme ho po­ne­cha­li.

Osob­ně ve­li­ce rád kres­lím ce­lá lid­ská tě­la, pro­to jsou ob­ra­zo­vé kom­po­zi­ce v mé man­ze spí­še od­dá­le­né. Ale pan ná­vr­hář do­ká­zal vy­tvo­řit pre­ciz­ním za­ostře­ním na tvář hod­ně pů­so­bi­vou obál­ku.

– Do­po­sud jste svá dí­la pu­b­li­ko­val v ča­so­pi­sech na­kla­da­te­lů Hóbun­ša a KA­DO­KA­WA. Jak do­šlo k to­mu, že jste pře­šel pod kří­d­la Šúe­išy a je­jí­ho To­na­ri no Young Jump?

Hi­ro: Při­bliž­ně půl roku před­tím, než skon­či­la má teh­dej­ší sé­rie Ju­me­ku­ri (vy­chá­ze­jí­cí v mě­síč­ní­ku Co­mic Ali­ve od na­kla­da­tel­ství KA­DO­KA­WA), mě oslo­vil re­dak­tor ze Šúe­išy, a tím to za­ča­lo. Na jed­nu stra­nu mi na­bíd­ka li­cho­ti­la, ale by­lo mi až bo­les­ti­vě jas­né, že se svou rych­los­tí je se­ri­a­li­za­ce v tý­de­ní­ku ne­mož­ná, pro­to jsem ne­če­kal, že by z to­ho ně­co vze­šlo. Ale re­dak­tor dou­fal, že bychom se moh­li ale­spoň se­jít, k če­muž jsem svo­lil.

– A na se­tká­ní se váš pří­stup změ­nil?

Hi­ro: Ně­jak jsem měl za­fi­xo­vá­no, že Šúe­iša = tý­den­ní pu­b­li­ka­ce, ale pře­de mnou se na­jed­nou ob­je­vi­lo ne­o­če­ká­va­né množ­ství růz­ných mož­nos­tí. Je­li­kož jsem ne­měl do­mlu­ve­nou žád­nou dal­ší prá­ci, ře­kl jsem, že se po­ku­sím ně­co vy­mys­let.

– Jak jste se do­stal k té­ma­tu všed­ních dní na dru­hém stup­ni dív­čí zá­klad­ní ško­ly?

Hi­ro: Při dis­ku­zích s re­dak­to­rem se nám ča­sem vy­je­vi­lo té­ma „mi­ni za­hra­dy“.

– Mi­ni za­hra­da?

Hi­ro: Bez kon­krét­ní­ho pro­ta­go­nis­ty, vy­ob­ra­zit všed­ní ži­vot děv­čat ško­lou po­vin­ných z po­hle­du ne­stran­né­ho po­zo­ro­va­te­le. Když vez­me­me spor­tov­ní sé­rie, člo­věk si vy­be­re tře­ba stol­ní ne­bo nor­mál­ní te­nis, a tím se pak z mé­ho po­hle­du v pod­sta­tě ome­zu­je. Chtěl jsem, aby byl té­ma­tem škol­ní ži­vot ja­ko ta­ko­vý, abych si mohl kres­lit co­ko­li, co se mi zrov­na za­chce.

Od­tud jsem se od­ra­zil a vy­mys­lel ně­ko­lik po­stav. Jed­nou z nich by­la i Ake­bi Ko­mi­či, je­nom v té do­bě za­tím je­nom jed­nou z řa­dy spo­lu­ža­ček.

– Pů­vod­ně te­dy Ake­bi ne­by­la hlav­ní po­sta­vou. Proč jste se roz­ho­dl pro prv­ní rok na dru­hém stup­ni na­mís­to stře­do­škol­ských dob­ro­druž­ství?

Hi­ro: Chtěl jsem vy­ob­ra­zit mno­há „po­pr­vé“ svých po­stav. Stře­do­ško­lá­ci už ma­jí ně­ja­ké zku­še­nos­ti, ně­co za se­bou, za­sa­ze­ní na dru­hý stu­peň mi při­šlo při­ro­ze­něj­ší. S ujas­ně­ným zá­kla­dem se pak pro­ta­go­nist­kou sta­la Ake­bi. Když jsem zí­ral na na­kres­le­né po­sta­vy spo­lu­ža­ček, na­jed­nou mě na­padlo „když udě­lám hlav­ní po­sta­vu z té­to hol­čič­ky, mohl bych do­sáh­nout pěk­né dy­na­mi­ky“. Bu­de mít zá­jem o spous­tu růz­ných vě­cí a do­ká­že se bez ostý­chá­ní ba­vit s kým­ko­li.

– A způ­sob, kte­rým jste se do­pra­co­val k ná­zvu „Ake­bi­na ná­moř­nic­ká uni­for­ma“?

Hi­ro: Že bu­de je­di­ná s ná­moř­nic­kou uni­for­mou, jsem vy­mys­lel při prá­ci na scé­ná­ři k prv­ní ka­pi­to­le. Když jsme se ba­vi­li s re­dak­to­rem, nad­ho­dil jsem, co kdy­by mě­la od­liš­nou uni­for­mu, a je­mu se ná­pad za­lí­bil.

Vzhled Ake­bi je v pod­sta­tě kon­cen­t­ra­cí čis­té­ho ja­pon­ské­ho ide­á­lu; je to vysně­ná, ne­re­ál­ná dív­ka. Je tro­chu těž­ké se do ní vcí­tit. Pro­to jsem uva­žo­val, kdy­by cho­di­la do ško­ly, kde bu­de mít ja­ko je­di­ná od­liš­nou uni­for­mu, moh­lo by prá­vě to­hle po­mo­ci čte­ná­řům ob­lí­bit si ji, dr­žet jí pal­ce.

– Takhle to te­dy by­lo. Byl jsem pře­svěd­čen, že to vze­šlo z tou­hy ne ne­po­dob­né „Chci kres­lit ná­moř­nic­kou uni­for­mu!“.

Hi­ro: Po­cho­pi­tel­ně rád kres­lím ná­moř­nic­ké uni­for­my, ale ty sa­my o so­bě nejsou ústřed­ním mo­ti­vem. Ostat­ně mám rád i sáč­ka, kte­rá no­sí zby­tek děv­čat.

Ře­kl bych, že spí­še než kon­krét­ně ná­moř­nic­kou uni­for­mu jed­no­du­še rád kres­lím ob­le­če­ní. Vy­ob­ra­zo­vat vlast­nos­ti od­liš­ných tex­ti­lií, pli­so­vá­ní na suk­ních, zá­hy­by apod. Za­jí­mám se o to, z če­ho a ja­kým způ­so­bem jsou uši­ty ša­ty, co běž­ně no­sí­me, a sna­žím se je věr­ně vy­ob­ra­zit ve svých ilu­stra­cích.

– Co se tý­če va­še­ho kre­seb­né­ho sty­lu, když jej po­rov­ná­me s Ju­me­ku­ri, dí­lem, na němž jste dě­lal před Ake­bi, nelze si ne­všim­nout, jak moc se změ­nil. Do­šlo k to­mu při­ro­ze­ně?

Hi­ro: Ví­ce­mé­ně k to­mu do­šlo z vlast­ní vů­le. Ješ­tě na ško­le jsem chtěl být ani­má­to­rem, a tím by­ly po­zna­me­ná­ny i mé ob­ráz­ky, ale za­čal jsem si ří­kat, jak chci vlast­ně oprav­du kres­lit?

Se za­čát­kem Ake­bi jsem zce­la změ­nil způ­sob kres­by de­tai­lů očí, ta­ky se teď peč­li­vě vě­nu­ji kaž­dé­mu pra­mín­ku vla­sů. Pře­stal jsem brát ohled na čas a za­čal ma­lo­vat, jak se mi zlí­bí.

– Ten­to pří­stup lze pl­ně po­cí­tit hned v prv­ním svaz­ku ve scé­ně se sal­tem vzad. Ake­bi ská­če bez po­za­dí i pa­ne­lů, kres­by vy­pa­da­jí ja­ko ani­mač­ní klí­čo­vé sním­ky.

Hi­ro: Dě­ku­ji. Vždy, když kres­lím, si po­tře­bu­ji před­sta­vit ce­lý po­hyb. Pro je­ho věr­né vy­ob­ra­ze­ní mu­sí člo­věk dbát i na dů­le­ži­té de­tai­ly ja­ko jsou ko­neč­ky prs­tů a vla­sů. Ob­vykle chci te­dy kres­lit ce­lá tě­la, čímž už ne­mám pro­stor na po­za­dí ani pa­ne­ly.

Při kres­le­ní sal­ta vzad jsem se dí­val na zá­zna­my mo­der­ní gym­nasti­ky a ba­le­tu a uva­žo­val nad tím, kte­ré pózy vy­pa­da­jí nej­lé­pe a kte­ré ur­či­tě ne­chci vy­ne­chat, což do­padlo tím způ­so­bem, že jsem na­kres­lil všech­ny. Ostý­cha­vě jsem ob­ra­zo­vý scé­nář dal re­dak­to­ro­vi k pře­čte­ní a on re­a­go­val, že to vy­pa­dá skvě­le. Če­kal jsem, že mi vy­na­dá, pro­to­že jsem to pře­hnal a na­ko­nec bu­du muset ce­lou sek­ven­ci vy­pus­tit, ale on mě mís­to to­ho po­chvá­lil, což ved­lo k vý­sled­ku.

– Ne­po­chyb­ně v tom mu­se­lo hrát ro­li, že jde o webo­vý ma­ga­zín. V tiš­tě­ném ča­so­pi­se by to mož­ná ne­by­lo pro­ve­di­tel­né.

Hi­ro: Má­te prav­du. V ča­so­pi­se člo­věk vy­chá­zí z po­čtu strá­nek a to­mu ná­sled­ně upra­vu­je dě­jo­vou i ob­ra­zo­vou kom­po­zi­ci ka­pi­to­ly. Jsem ne­sku­teč­ně vděč­ný za to, že si teď můžu dě­lat, v pod­sta­tě co chci, tře­ba i vra­zit ba­rev­nou strán­ku do­prostřed ka­pi­to­ly.

– Před chví­lí jste ří­kal, že je těž­ké s Ake­bi sou­cí­tit, což mě osob­ně pře­kva­pi­lo. Ja­kou po­va­hu pod­le vás Ake­bi má?

Hi­ro: Po­va­hu… Ře­kl bych, že prá­vě Ake­bi žád­nou po­va­hu ne­má. Je čis­tá, prů­hled­ná ne­bo ji­nak ře­če­no prázd­ná.

– Ne­má po­va­hu?

Hi­ro: Po­va­ha ne­ní ně­co, o čem mů­že člo­věk roz­hod­nout v izo­la­ci sám, ale spíš to, co si člo­věk uvě­do­mí, až když je kon­fron­to­ván s oko­lím a ostat­ní­mi. Když mu ně­kdo řek­ne „ty jsi ta­ko­vý a ma­ko­vý“.

Je­nomže Ake­bi by­la na prv­ním stup­ni sa­ma, ne­mě­la s kým se po­rov­nat. Ob­do­bí, kdy si mě­la za­čít uvě­do­mo­vat sple­ti­tost přá­tel­ství a lid­ských vzta­hů a osob­nost­ně růst, strá­vi­la dě­lá­ním to­ho, co ji zrov­na ba­vi­lo nej­víc. Ni­kdy ne­mě­la dů­vod jak­ko­li pře­mýš­let o vlast­ní po­va­ze.

– Ake­bi se dob­ře učí, jdou jí spor­ty a je hod­ně spo­le­čen­ská, v ur­či­tém ohle­du je tím me­zi svý­mi spo­lu­žá­ky nej­ví­ce ne­do­spě­lá.

Hi­ro: Správ­ně. Děv­če, kte­ré ne­ro­zu­mí vlast­ní po­va­ze, se kaž­do­den­ním stý­ká­ním se svý­mi vrs­tev­ní­ky po­ma­louč­ku po­le­houč­ku do­pra­cu­je k se­be­po­zná­ní. Co si ostat­ní za­ži­li již na prv­ním stup­ni, na­še Ake­bi po­pr­vé po­zná­vá až na stup­ni dru­hém.

– Ve tře­tí ka­pi­to­le prv­ní­ho svaz­ku jste před­sta­vil všech­ny Ake­bi­ny spo­lu­žač­ky. Měl jste je všech­ny vy­myš­le­né už na za­čát­ku se­ri­a­li­za­ce, i se jmé­ny a tvá­ře­mi?

Hi­ro: Ano, vy­tvo­řil jsem je ješ­tě před za­čát­kem vy­dá­vá­ní. Nejdří­ve jsem měl pů­vod­ních šest sedm po­stav včet­ně Ake­bi. A jakmi­le jsem se roz­ho­dl udě­lat pro­ta­go­nist­ku z ní, na­kres­lil jsem dal­ší po­sta­vy, abych s ni­mi vy­pl­nil tří­du. Šest­náct dí­vek, kte­ré mě bu­de ba­vit kres­lit.

– Kte­ré vás bu­dou ba­vit kres­lit? V ja­kém smys­lu?

Hi­ro: Když má člo­věk ji­nou po­va­hu, než by člo­věk na prv­ní po­hled pod­le vzhle­du če­kal. Mám ten­to druh po­stav hod­ně rád, ať už jde o chlap­ce ne­bo o dív­ky.

– Po­sta­vy, kte­ré v so­bě ma­jí ur­či­tý ne­sou­lad.

Hi­ro: Ano, ano. V tom­to roz­ho­vo­ru, ale i všu­de jin­de, když se člo­věk s ně­kým ba­ví, vždy si v du­chu na zá­kla­dě vzhle­du po­mys­lí „te­nhle člo­věk bu­de asi ta­ko­vý“ a vy­tvo­ří si vlast­ní před­sta­vu. Ať už se nám to lí­bí ne­bo ne, vzhled hra­je v prv­ním dojmu ohrom­nou ro­li.

Při fi­na­li­za­ci spo­lu­žá­ků jsem upře­ně ci­věl na je­jich kres­by a ří­kal si, co kdy­by to­hle děv­če s přís­ným vý­ra­zem by­lo ve sku­teč­nos­ti hroz­ně hod­né, a tak po­dob­ně. Po­kud mě zrov­na ta­hle myš­len­ka nadchla, vě­děl jsem, že jde o správ­nou vol­bu, a ne­by­lo-li mi zá­ro­veň úpl­ně jas­né, jak by se cho­va­la při stře­tu s Ake­bi, pak už jed­no­du­še ne­šlo vy­brat ji­nak.

– Ki­za­ki je prá­vě ta­ko­vou po­sta­vou. S dvě­ma cu­lí­ky vy­pa­dá na prv­ní po­hled přís­ně, ale ve sku­teč­nos­ti je oprav­du mi­lá.

Hi­ro: V kaž­dé z mých mang je jed­na po­sta­va s dvě­ma cu­lí­ky. Ne­mám to na­sta­ve­né ja­ko pra­vi­dlo, ale vždyc­ky k to­mu ně­jak při­ro­ze­ně do­jde.

– Zna­me­ná to, že má­te ra­dě­ji cu­lí­ky, i když ve va­šich man­gách pře­va­žu­jí hr­din­ky s čer­ný­mi dlou­hý­mi vla­sy?

Hi­ro: Tímhle se vra­cí­me k ne­sou­la­du, o němž jsme mlu­vi­li. Po­sta­vy s cu­lí­ky pů­so­bí se­be­vě­do­mě, pro­to je snaz­ší vy­mys­let je­jich skry­tou strán­ku. Ve hře Ka­non vy­stu­pu­je po­sta­va Sa­wa­ta­ri Ma­ko­to, kte­rou mi­lu­ju. Lo­gic­ky na mě mě­la vel­ký vliv.

Po­cho­pi­tel­ně mám rád i dlou­hé čer­né vla­sy. Kres­lit je tr­vá hroz­ně dlou­ho, ale když se je­jich vlá­ním po­da­ří vy­ob­ra­zit emo­ci, člo­věk do­sáh­ne skvě­lé­ho za­dos­tiu­či­ně­ní.

– Je me­zi po­sta­va­mi ně­ja­ká jas­ná čte­nář­ská fa­vo­rit­ka?

Hi­ro: Nej­spíš Ki­za­ki a Usagi­ha­ra, což je však při­ro­ze­ně dá­no tím, že se ve­d­le Ake­bi ob­je­vu­jí nej­čas­tě­ji. Pře­de­vším se sna­žím nad ob­lí­be­nos­tí jed­not­li­vých po­stav moc ne­pře­mýš­let.

– Abys­te pod­le ode­zvy po­sta­vy zá­měr­ně ne­u­před­nostňoval či na­o­pak ne­u­po­za­ďo­val?

Hi­ro: Ano. V sou­čas­né do­bě se nej­čas­tě­ji ob­je­vu­je Ki­za­ki, ale to je způ­so­be­no tím, že by­la prv­ní spo­lu­žač­kou, kte­rou Ake­bi po­zna­la, a ta­ké ješ­tě ve tří­dě se­dí ve­d­le se­be, ale ji­nak se Ake­bi ke všem svým spo­lu­žač­kám sta­ví stej­ně a ne­dě­lá roz­dí­ly.

Je to děv­če, kte­ré se vždy na­pl­no vě­nu­je člo­vě­ku před se­bou a ne­má po­tře­bu ko­ho­ko­li ně­jak srov­ná­vat s ostat­ní­mi a pod­le to­ho mě­nit svůj pří­stup. Sna­žím se být při kres­le­ní ja­ko ona a ne­dě­lat roz­dí­ly me­zi tím, kdo je zrov­na ob­lí­be­ný a kdo ne­ní, ji­nak by se mi pří­běh ja­ko ten­to kres­lil těž­ko.

– Teď bych se chtěl ze­ptat na jmé­na va­šich po­stav. Spous­ta jich má ve jmé­nech zví­řa­ta, je to zá­měr, ne­bo…

Hi­ro: Zví­řa­ta?

– Usagi­ha­ra (兎原 – usagi – krá­lík), Ta­cumo­ri (龍守 – tat­su – drak) atd.

Hi­ro: Aha, už chá­pu! Zví­řa­ta mám si­ce rád, ale to­hle zá­měr ne­byl. Tím by­la spíš barva. Vy­mys­let po­sta­vě te­ma­tic­kou bar­vu a v ná­vaz­nos­ti na ni po­u­žít ve jmé­ně ko­re­spon­du­jí­cí znak.

Na­pří­klad Wa­šio Hi­to­mi (鷲尾瞳) má čer­né vla­sy, sil­né obo­čí a tvr­dou po­va­hu, pro­to jsem ji aso­ci­o­val s čer­nou bar­vou a vy­bral zna­ky, kte­ré u mě na­vo­zo­va­ly po­dob­ný po­cit. Je­li­kož ma­jí spous­tu ta­hů, tak už od po­hle­du vy­pa­da­jí čer­ně.

Na­o­pak Mi­na­ka­mi Ri­ri (水上りり) má svět­lé kašta­no­vé vla­sy, vy­bral jsem te­dy zna­ky s má­lo ta­hy. Ri­ri jsem zvo­lil, aby pů­so­bi­la víc zá­pad­ně a mo­der­ně.

– Ovšem, vy­šel jste z ba­rev. Tře­ba Ka­mi­moku Ne­ko (神黙根子) je ale po­sta­va oprav­du při­po­mí­na­jí­cí koč­ku (fo­ne­tic­ky ne­ko – kočka).

Hi­ro: Co se Ne­ko tý­če, u té jsem vy­šel z kon­cep­tu po­sta­vy při­po­mí­na­jí­cí koč­ku. Z před­sta­vy sto­jí­cí no­ha­ma na ze­mi jsem vy­bral 根 (ko­řen, zá­klad). Ale v je­jím pří­pa­dě ne­zů­sta­ne jen u no­hou, ale sva­lí se na zem ce­lým tě­lem a us­ne.

– Ja­kou man­gu jste če­tl ja­ko ma­lý?

Hi­ro: Na zá­klad­ce jsem pře­váž­ně lí­tal ven­ku, ale dí­ky star­ší­mu bra­t­ro­vi jsem če­tl ale­spoň Co­ro­Co­ro Co­mic a Co­mic Bom­Bom. Gran­der Musa­ši, Ba­kukj­ú­re­n­pa­cu!! Su­per B-Da­man a Ba­kusó kjódai Let’s & Go!! jsem měl je­den čas hod­ně rád.

Me­zi ni­mi oku­po­val zvlášt­ní mís­to SD Gun­dam, kte­rý jsem mi­lo­val. Je­nomže když jsem s ním za­čí­nal, už se po­ma­lu pře­stá­va­ly vy­rá­bět hrač­ky apod. Cho­dil jsem si do půj­čov­ny pro OVA a čas­to­krát se na něj dí­val.

– Co se vám na SD Gun­da­mu lí­bi­lo?

Hi­ro: Pří­běh byl za­jí­ma­vý, ale před­ně mi při­šel roz­to­mi­lý. Osob­ně vě­řím, že když člo­věk do­ká­že na­kres­lit SD Gun­dam, bu­de scho­pen na­kres­lit i krás­né dív­ky.

– Co?! Při­zná­vám, že je roz­to­mi­lý, ale k děv­ča­tům to má pře­ci je­nom hod­ně da­le­ko.

Hi­ro: Ne, ne. Mys­lím, to váž­ně.

– Když to ří­ká­te vy, člo­věk kres­lí­cí pří­běhy Ake­bi a je­jích ka­ma­rá­dek, pak to má svou váhu. Před chví­lí jste zmí­nil, že jste se chtěl stát ani­má­to­rem. Po­věz­te nám o tom ví­ce.

Hi­ro: Ješ­tě před ani­má­to­rem jsem zva­žo­val dráhu ilu­strá­to­ra, to moh­la být střed­ní, dru­hý tře­tí roč­ník. Spo­lu­žák mi půj­čil kníž­ku a na obál­ce by­lo otiš­tě­no i jmé­no ilu­strá­to­ra, což se mnou dost otřás­lo, a po­pr­vé jsem si po­řád­ně uvě­do­mil, že exis­tu­jí i li­dé, kte­ří se kres­le­ním ži­ví.

– Teh­dy jste za­čal uva­žo­vat nad ka­ri­é­rou ilu­strá­to­ra.

Hi­ro: Do té do­by jsem si mys­lel, že se kres­le­ním do­ká­žou ži­vit je­nom ma­lí­ři, kte­ří po­řá­da­jí vý­sta­vy vlast­ních děl, což jsem já, kres­lí­cí je­nom pro zá­ba­vu, oprav­du ne­byl, a pro­to jsem tuhle ces­tu nejdřív vzdal. Jakmi­le jsem zjis­til, že ta zeď ne­ní tak vy­so­ká, za­čal jsem při stu­do­vá­ní na při­jí­mač­ky zjiš­ťo­vat způ­so­by, jak se člo­věk mů­že stát ilu­strá­to­rem.

– To vás do­ved­lo k ani­ma­ci.

Hi­ro: Ano. Kon­krét­ně šlo o ani­me Ka­mi­ču!. Vi­děl jsem ope­ning, kte­rý byl krás­ně na­kres­le­ný, a ješ­tě ke vše­mu v něm z ti­tul­ků ne­vy­ční­va­jí téměř žád­ná jmé­na, do­hro­ma­dy vy­tvá­ře­jí­cí uhla­ze­ný ce­lek, což mi při­šlo úžas­né.

Od té do­by jsem za­čal po­řád­ně ski­co­vat. Ze vše­ho nejdřív jsem se po­tře­bo­val na­u­čit, jak správ­ně a věr­ně na­kres­lit ce­lé lid­ské tě­lo. Od kost­ry přes sva­lo­vi­nu a je­jich pro­po­je­ní; po­cti­vě jsem si všech­no vtlou­kal do hla­vy.

– Chtěl jste být ani­má­to­rem, ale ny­ní tvo­ří­te ja­ko man­gaka. Do­šlo k ně­če­mu kon­krét­ní­mu, co změ­ni­lo směr va­ší ces­ty?

Hi­ro: Na vy­so­ké, když na­stal čas hle­dat prá­ci, jsem ro­ze­sí­lal ži­vo­to­pi­sy do růz­ných ani­mač­ních spo­leč­nos­tí a byl na ně­ko­li­ka po­ho­vo­rech. Jen­že teh­dy jsem už v Man­ga Ti­me Ki­ra­ra Ca­rat pra­co­val na Aqua­ri­um.

– Aqua­ri­um by­lo de­set let zpát­ky, tak­že jste ješ­tě mu­sel být na vy­so­ké, že?

Hi­ro: Bral jsem to tak, že po­vo­lá­ní man­ga­ky mu­sí být po­dob­ně ob­tíž­né ja­ko ma­lí­ře. Nejde je­nom o kres­le­ní ob­ráz­ků, ale je­ho pro­po­je­ní s vy­prá­vě­ním pří­bě­hů. Ale i přes­to jsem teď sho­dou okol­nos­tí a ná­hod prá­vě man­ga­kou.

Žel by­lo roz­hod­nu­to, že Aqua­ri­um skon­čí dru­hým svaz­kem, ale hned po­té mi při­šla na­bíd­ka od re­dak­to­ra, z kte­ré vze­šlo Ju­me­ku­ri, a v téměř stej­né chví­li se mi ozva­lo jed­no ani­mač­ní stu­dio, že mě be­re. Kdy­by na sto­le ne­by­la mož­nost kres­lit Ju­me­ku­ri, pak bych ani na oka­mžik ne­vá­hal, ale takhle jsem se hod­ně trá­pil s roz­hod­nu­tím a na­ko­nec si vy­bral man­gu.

– Chá­pu, že ne­šlo o snad­né roz­ho­do­vá­ní. Nicmé­ně při čte­ní Ake­bi­ny ná­moř­nic­ké uni­for­my jsou va­še ani­má­tor­ské am­bi­ce cí­tit zce­la ne­po­pi­ra­tel­ně.

Hi­ro: Asi ano. Dí­ky in­ten­ziv­ní­mu stu­diu jsem se do­stal na úro­veň, kdy do­ká­žu kres­lit tak, jak bych chtěl. A můžu si dě­lat i to, co se blí­ží ani­ma­ci, pro­to své teh­dej­ší vol­by ne­li­tu­ji.

– Dě­ku­je­me vám za cen­né in­for­ma­ce. Na zá­věr nám pro­sím řek­ně­te, na co by si pod­le vás mě­li dát čte­ná­ři v šes­tém svaz­ku dob­rý po­zor.

Hi­ro: V šes­té kni­ze se uká­že, jak to by­lo s Usagi­ha­rou a Ta­cumo­ri na prv­ním stup­ni. Ake­bi, pro niž to bu­de prv­ní střet s mi­nu­los­tí svých ka­ma­rá­dek, za­ži­je dal­ší vý­znam­nou zku­še­nost, kte­rá jí mož­ná po­mů­že za­se tro­chu do­spět.

– Při­šlo mi, že část s mi­nu­los­tí Usagi­ha­ry by­la v rám­ci to­ho­to ti­tu­lu, pre­zen­tu­jí­cí­ho mi­lý a veskr­ze op­ti­mis­tic­ký ob­raz svě­ta, ně­čím oje­di­ně­lým, co jsme za­tím ne­vi­dě­li.

Hi­ro: Dal­ší ne­sou­lad v rám­ci po­sta­vy. I ra­dost­né děv­če ja­ko Usagi­ha­ra mů­že mít ne­pří­jem­né vzpo­mín­ky. Te­nhle pří­běh jsem pro ni měl vy­myš­len od za­čát­ku a ny­ní ko­neč­ně do­šlo k je­ho od­vy­prá­vě­ní.

Jak se bu­de Ake­bi cí­tit, když po­zna­la mi­nu­lost svých spo­lu­ža­ček, a jak se za­cho­vá? To mám v úmys­lu roz­vi­nout v dru­hém dni ces­ty do To­kia. Pro­za­tím si užij­te prv­ní den, kte­rý je roz­kres­len v šes­tém svaz­ku. Dě­ku­ji.

– Ko­nec –

Ake­bi-čan před­sta­vu­je neje­nom skvě­lý pří­běh pl­ný pod­ma­ni­vých po­stav a bez­bře­hé­ho op­ti­mis­mu, ale rov­něž dal­ší fas­ci­nu­jí­cí krok v pro­stře­dí no­vo­do­bé­ho pu­b­li­ko­vá­ní ob­sa­hu. Man­ga je se­ri­a­li­zo­vá­na v To­na­ri no Young Jump, což je webo­vá odnož tiš­tě­né­ho ča­so­pi­su Šúkan Young Jump (na­kla­da­tel­ství Šúe­iša), a je­nom má­lo dal­ších ti­tu­lů vy­u­ží­vá mož­nos­ti, kte­ré to­to pu­b­li­kač­ní pro­stře­dí na­bí­zí, na­to­lik pl­ně a ná­pa­di­tě ja­ko prá­vě Ake­bi-čan. Jak již by­lo ře­če­no v roz­ho­vo­ru sa­mot­ném, v tra­dič­ním for­má­tu by by­lo mno­hem ob­tíž­něj­ší na­pl­nit man­gu ta­ko­vým po­ci­tem dy­na­mič­nos­ti a vol­nos­ti, kte­rou re­pre­zen­tu­jí „ani­mo­va­né“ sek­ven­ce a ba­rev­né strán­ky vlo­že­né do­prostřed ka­pi­tol. Po­cho­pi­tel­ně ni­ko­li vě­ci ne­slý­cha­né, avšak dí­ky mož­nos­tem webo­vé se­ri­a­li­za­ce vy­u­ži­té bez zá­bran. Ať už jde o mo­ment dě­jo­vé­ho či emoč­ní­ho vy­vr­cho­le­ní ne­bo je­nom o oka­mžik mis­tr­ně vy­ob­ra­ze­né­ho ges­ta, po­cit pře­kva­pe­ní z ne­če­ka­né ba­rev­né strán­ky kde­ko­li v ka­pi­to­le je je­nom dal­ším aspek­tem při­ro­ze­ně do­tvá­ře­jí­cím svět té­to man­gy a je­ho te­ma­tic­kou lin­ku. Re­dak­to­rem z Šúe­išy, kte­rý dí­ky své tvr­do­hla­vos­ti k té­to pří­le­ži­tos­ti Hi­roa při­ve­dl, je Óku­ma Hakkó. Ne­zbý­vá než mu vy­já­d­řit vděk za to, že do­ká­zal do­stat vý­ji­meč­né­ho tvůr­ce k plat­for­mě, jež do­ká­že do­ko­na­le vy­u­žít je­ho před­nos­tí.

Dal­ší okruh, kte­ré­ho bych se chtěl do­tknout, je Hi­ro a je­ho pří­stup k ani­ma­ci, re­spek­ti­ve je­ho ko­ke­to­vá­ní s ani­mač­ním svě­tem. Ži­vel­ná dy­na­mi­ka je­ho man­gy je jed­nou z čás­tí, kte­rá oka­mži­tě pou­tá po­zor­nost. Pře­ci jen již prv­ní ka­pi­to­la na­bí­zí de­tail­ně vy­kres­le­né dechbe­rou­cí ak­ro­ba­tic­ké čís­lo ja­ko­by mi­mo­cho­dem po­tvr­zu­jí­cí Hi­ro­vy úmys­ly. Uva­žo­vá­ním nad tím, jak moc je Hi­ro spjat (ať už pří­mo či ne­pří­mo) s ani­mač­ním prů­mys­lem, pří­pad­ně jak hlu­bo­ký je je­ho zá­jem o ani­ma­ci, jsem strá­vil spous­tu ča­su. Pro­to byl ten­to roz­ho­vor v jis­tém smys­lu po­žeh­ná­ním. Do­pad Hi­roa a je­ho kre­seb­ní sty­lis­ti­ky na ani­mač­ní prů­my­sl jsme již moh­li po­cí­tit, jme­nuj­me na­pří­klad ani­má­to­ra Ima­mu­ru Rjóa (a li­dí ko­lem něj), v je­hož prá­ci se po­stu­pem ča­su Hi­rův vliv pro­mí­tá čím dál sil­ně­ji, pře­de­vším pa­tr­né v Ima­mu­ro­vě pří­stu­pu ke kres­le­ní zá­hy­bů na oša­ce­ní v po­sled­ních ně­ko­li­ka le­tech. Cha­rak­ter lát­ky pů­so­bí zna­tel­ně ži­vě­ji, což se pro­mí­tá i do ce­lých tě­les­ných fi­gur po­stav. Že vliv prou­dí smě­rem od Hi­ra moh­lo být bys­trým očím zřej­mé již před roz­ho­vo­rem, avšak po­tvr­ze­ní Hi­ro­vy fas­ci­na­ce ani­ma­cí by­lo dych­ti­vě žá­da­nou in­for­ma­cí, ale­spoň v mém pří­pa­dě.

O to slad­ší jsou de­tai­ly, kte­ré ja­ko by Hi­ro utkal prá­vě pro mou ma­lič­kost. Ka­mi­ču! ja­ko vstup­ní bod zájmu o ani­ma­ci, do­ko­na­lé! Skvě­lý se­ri­ál o tak tro­chu ne­všed­ních všed­ních dnech sku­pin­ky zá­kla­do­ško­la­ček, z nichž se jed­na sta­ne bo­hy­ní. Ale jak, proč a bo­hy­ní če­ho? Na tom pře­ci ne­zá­le­ží, vždyť… po­řád mu­sí cho­dit do ško­ly a dě­lat úko­ly. Ka­mi­ču! je jed­nou z au­tor­ských pra­cí sku­pi­ny po­u­ží­va­jí­cí hro­mad­ný pseu­do­nym Bésa­me Mu­cho. Ta ofi­ci­ál­ně se­stá­vá z re­ži­sé­ra Ma­suna­ri­ho Kódži­ho, scé­náris­ty Ku­ra­ty Hi­dej­uki­ho a pro­du­cen­ta Oči­ko­ši­ho To­mo­no­ri­ho. Nicmé­ně ja­ko dal­ší ne­díl­né čle­ny sku­pi­ny mů­že­me vní­mat ilu­strá­to­ra Uo­na Ta­ra­kua a ani­má­to­ra Iši­ha­mu Ma­sa­ši­ho. Je­jich spo­leč­né prá­ce za­hr­nu­jí R.O.D (a na­va­zu­jí­cí -THE TV-), kde ješ­tě ne­po­u­ží­va­li pseu­do­nym, Ka­mi­ču! a film Učú Show e jóko­so. Na sku­pi­nu je (re­spek­ti­ve by­la v ob­do­bí ak­ti­vi­ty) pak na­po­je­na ce­lá řád­ka ani­má­to­rů, kte­rá s ni­mi pu­to­va­la od jed­no­ho pro­jek­tu ke dru­hé­mu. Středo­bod tvo­řil pře­de­vším Ma­suna­ri Kódži a do jis­té mí­ry Iši­ha­ma Ma­sa­ši. Z těch nej­za­jí­ma­věj­ších jme­nuj­me na­pří­klad Či­bu Taka­hi­roa, Ta­ke­u­či­ho Tecu­ju, Su­zuki­ho Hi­ro­fu­mi­ho, Su­zuki­ho Fu­to­ši­ho a Ja­ma­ši­tu Júa, ale je dob­ré mít na pa­mě­ti, že vaz­by sa­ha­ly mno­hem dál ke spous­tě dal­ších skvě­lých tvůr­ců. Ne­ní te­dy di­vu, že byl, dí­ky Ku­ra­to­vě hra­vé­mu scé­ná­ři, Ma­suna­ri­ho peč­li­vé­mu sto­ry­bo­ar­du a dal­ším aspek­tům tvo­ří­cím vy­tří­be­ný ce­lek Ka­mi­ču!, Hi­ro une­sen při­ro­ze­nou při­taž­li­vos­tí ani­ma­ce. Při­hléd­ne­me-li k Hi­ro­vě vlast­ní tvor­bě, je­nom těž­ko na­jde­me vhod­něj­ší­ho kan­di­dá­ta než prá­vě ten­to se­ri­ál.

Po­sled­ní a nej­kon­krét­něj­ší za­stáv­kou, kte­rou chci zmí­nit, je prá­vě úvod­ní ti­tul­ko­vá sek­ven­ce ke Ka­mi­ču!, na níž opět při­šla řeč i v roz­ho­vo­ru. Ope­ning re­ží­ro­val Iši­ha­ma Ma­sa­ši, pro kte­ré­ho šlo o jed­nu z prv­ních zku­še­nos­tí na tom­to po­li. Co ví­ce, pod­mín­ky ne­by­ly zrov­na ide­ál­ní, ne­boť sek­ven­ci měl pů­vod­ně re­ží­ro­vat ně­kdo ji­ný, ten však na­ko­nec při­šel s tím, že ne­bu­de scho­pen do­dat ma­te­ri­ál, pro­to Ma­suna­ri po­žá­dal Iši­ha­mu, kte­rý při­jal. Iši­ha­ma na pro­jek­tu ji­nak chy­běl, což za­pří­či­ni­ly po­vin­nos­ti jin­de, pro­to byl jím zpra­co­va­ný ope­ning ale­spoň jis­tou útě­chou (a ja­kou). Vzhle­dem k si­tu­a­ci, kdy by­la Iši­ha­mo­vi prá­ce při­dě­le­na poz­dě­ji z dů­vo­du od­stou­pe­ní je­ho před­chůd­ce, měl na tvor­bu zhru­ba dva týd­ny. Hlav­ní otáz­ka, kte­rá se tvůr­ci ho­ni­la hla­vou by­la, jak v tak krát­kém ča­se vy­tvo­řit ope­ning, kte­rý bu­de pů­so­bit pro­myš­le­ně a ni­ko­li tak, že byl spích­nut hor­kou jehlou? Od­po­vě­dí nám mů­že být vý­sled­ný film sa­mot­ný, kte­rý do své zá­klad­ní fi­lo­zo­fie adap­to­val dva hlav­ní bo­dy vy­tvá­ře­jí­cí po­cit semknu­té, pro­pra­co­va­né sek­ven­ce. Pros­tý, ale jas­ný pří­běh a při­ro­ze­né vlo­že­ní au­tor­ských ti­tul­ků. V pří­pa­dě prv­ní­ho – ope­ning sle­du­je je­den den všed­ní­ho ži­vo­ta po­stav – ran­ní vstá­vá­ní, sní­da­ni, ces­tu do ško­ly, uče­ní, pře­stáv­ku, ces­tu do­mů, od­po­led­ní nu­du a zá­pad Slun­ce. Jed­no­du­ché, ale ve­li­ce efek­tiv­ní. Dru­hým bo­dem jsou pak vlo­že­né (ne­bo spí­še vno­ře­né) ti­tul­ky, kte­ré se tak stá­va­jí při­ro­ze­nou a ne­ru­ši­vou sou­čás­tí vi­zu­ál­ní­ho zá­žit­ku, až je ra­dost je ob­je­vo­vat; oče­ká­vá­ní, ja­kým způ­so­bem bu­de do ob­ra­zu za­kom­po­no­vá­no příští jmé­no, je­nom bu­du­je dal­ší vrst­vu na­pě­tí a po­ži­tek ze sek­ven­ce. Zde je tře­ba zmí­nit, že nic ne­vzni­ká ve va­kuu a i ani­mač­ní prů­my­sl má pes­trou his­to­rii a ne vždy úpl­ně jas­nou síť tvůr­čích vli­vů. Iši­ha­mu ja­ko re­ži­sé­ra OP/ED sek­ven­cí nej­ví­ce for­mo­va­li ani­má­to­ři Umecu Ja­su­o­mi a Ma­cu­ta­ke To­ku­juki. Bu­de­me-li hle­dat v mno­ha ohle­dech nej­zku­še­něj­ší­ho a nej­žá­da­něj­ší­ho spe­ci­a­lis­tu na úvod­ní a zá­vě­reč­né zněl­ky, pak je Umecu Ja­su­o­mi jas­ným kan­di­dá­tem, ale v tom­to pří­pa­dě je re­le­vant­něj­ším Ma­cu­ta­ke To­ku­juki, kte­rý s Iši­ha­mou spo­lu­pra­co­val na R.O.D – Ma­cu­ta­ke re­ží­ro­val zna­me­ni­tý ope­ning k OVA i ná­sled­né te­le­viz­ní sé­rii. V nich spo­ju­je rych­lé stři­hy na pro­stře­dí pří­bě­hu, ať už jde o po­sta­vy či mís­ta, a sen­su­ál­ní ob­ra­zy osa­mo­ce­ných na­hých žen­ských těl vy­ob­ra­ze­ných ob­ry­sy, na je­jichž ků­ži jsou na­ma­lo­vá­ny ti­tul­ky. Kon­trast­ní du­a­li­ta na jed­né stra­ně do­tý­ka­jí­cí se aspek­tů se­ri­á­lu a na stra­ně dru­hé vy­tvá­ře­jí­cí izo­lo­va­né in­tim­ní oka­mži­ky, v nichž exis­tu­je je­nom di­vák a onen pr­cha­vý ob­raz. Prá­vě Ma­cu­ta­ke­ho pří­stup u R.O.D byl před­ním zdro­jem jed­né z in­spi­ra­cí u Iši­ha­mo­va Ka­mi­ču! ope­nin­gu – vno­ře­ní ti­tul­ků do ob­ra­zu. Což se po­stu­pem ča­su sta­lo jed­ním z je­ho hlav­ních vý­ra­zo­vých pro­střed­ků. A Iši­ha­ma vy­ros­tl v jed­no­ho z nej­žá­da­něj­ších tvůr­ců pů­so­bi­vých OP/ED sek­ven­cí.

Ope­ning R.O.D a R.O.D -THE TV- (ob­ra­zo­vý scé­nář a re­žie Ma­cu­ta­ke To­ku­juki).

Ope­ning Ka­mi­ču! (ob­ra­zo­vý scé­nář a re­žie Iši­ha­ma Ma­sa­ši).

Abych se opět vrá­til k hlav­ní­mu té­ma­tu člán­ku, Hi­ro má dob­ré oko a cit; být okouz­len Ka­mi­ču!. Ne­zbý­vá než se dá­le tě­šit, kam nás na své pou­ti s Ake­bi-čan za­ve­de. Šes­tý sva­zek zna­me­nal nejen pro ti­tul­ní po­sta­vu, ale i pro sé­rii ja­ko ta­ko­vou mno­há po­pr­vé – dří­ve byl ne­zdo­la­tel­ný op­ti­mis­mus na­nej­vý­še chvil­ko­vě za­kryt br­zy ro­ze­hna­ným drob­ným mračnem ne­jis­to­ty, ale zde Hi­ro do své­ho svě­ta po­pr­vé opa­tr­ně uve­dl kon­krét­ní bo­lest. Bu­de-li do­dr­že­na tra­di­ce v pu­b­li­kač­ních od­stu­pech, pak se ná­sle­du­jí­cí­ho svaz­ku do­čká­me ko­lem květ­na červ­na, kdy nás v Hi­ro­vě po­dá­ní če­ká jis­tě vy­vr­cho­le­ní, kte­ré na­sta­ve­né kon­flik­ty pře­bi­je ne­ú­stup­nou vlíd­nos­tí je­nom dá­le pro­hlu­bu­jí­cí se vzá­jem­né vzta­hy a in­ti­mi­tu na­šich dí­vek. Vždyť ta­ko­vý je svět Ake­bi-čan, ta­ko­vý je Hi­rův svět.