Tři­nác­tý sva­zek, tři­nác­tá re­cen­ze. Netře­ba dal­ších slov. S čím sé­rie Útok ti­tá­nů vy­ru­ko­va­la ten­to­krát?

Do­chá­zí k ob­ra­tu v pří­bě­hu. Stře­dem po­zor­nos­ti pře­stá­va­jí být ti­tá­ni, pro­ti kte­rým se ve­de vál­ka. Mís­to to­ho se za­čí­ná vést taj­ná vál­ka uvnitř zdí, pl­ná ko­rup­ce, po­prav na ob­jed­náv­ku a po­ku­sů o pře­vrat. Je tu ně­co shni­lé­ho ve stá­tě dán­ském a zů­stá­vá na Ere­no­vi a dal­ších, aby roz­lousk­li za­pekli­tou há­dan­ku, kte­rá ve­de až do sfér nej­vyš­ších. Oceňuji au­to­ro­vu sna­hu o ně­co no­vé­ho. Oči­vid­ně při­chá­zí ta část pří­bě­hu, o kte­ré jsem do­po­sud sly­šel ja­ko o ja­pon­ské va­ri­a­ci na Ži­vé mrt­vé. A ač se pod­le mě ne­jed­ná o zrov­na nej­šťast­něj­ší při­rov­ná­ní, chá­pu ho.

Bo­hu­žel, co se pro­ve­de­ní tý­če, tak žád­ná slá­va. V prv­ní řa­dě je na vi­ně po­měr­ně zma­te­né a ne­pře­hled­né vy­prá­vě­ní. Ně­ko­li­krát jsem se při­sti­hl, že jsem se o pár bub­lin vra­cel na­zpět, abych se vy­znal v tom, co se na strán­ce dě­je a co kte­ré po­sta­vy vy­řknu­ly, a po­ku­sil se tak lé­pe zo­ri­en­to­vat v dě­ji. Ne­po­ve­de­ná kres­ba to­mu ta­ké moc ne­po­má­há. Au­to­ro­vy pů­vod­ní zá­mě­ry na­víc ka­zí sna­ha o pro­pa­šo­vá­ní hu­mo­ru i do míst, do kte­rých ne­pat­ří. Do­sa­ze­ní Ar­mi­na ja­kož­to dvoj­ní­ka His­to­rie si­ce po­ba­ví, ale i přes je­jich po­měr­nou po­do­bu mi jed­no­du­še ne­při­jde prav­dě­po­dob­né, že by byl kdo­ko­liv na­to­lik hloupý, aby ten­to pod­vod pro­šel.

Sekun­dár­ní ro­vi­nou pří­bě­hu je ná­hled do His­to­rii­ny his­to­rie. Jed­ná se o po­měr­ně hut­né pří­bě­ho­vé dra­ma s ma­fi­án­ský­mi aspek­ty. Těž­ko říct, co přes­ně se za tou­to dě­jo­vou li­nií skrý­vá, jed­ná se ale o ne­mi­lo­srd­ný pro­ži­tek. Zá­ro­veň je ale po­tře­ba říct, že ta­dy au­tor už šel oprav­du po­měr­ně přes čá­ru a His­to­rii­na mi­nu­lost pů­so­bí do­sti pře­hna­ně. Ja­ko by ne­sta­či­lo, že je kli­max je­jí­ho fla­shbac­ku jak vy­stři­žen z ma­fi­án­ské­ho fil­mu: vše, co to­mu před­chá­zí, pů­so­bí ne­vě­ro­hod­ně, až fan­tasma­go­ric­ky. Od mat­ky, kte­rá svou dce­ru z hlou­bi du­še ne­ná­vi­dí, až po zá­zrač­nou ci­zin­ku, kte­rá fun­gu­je ja­ko slav­né za­ří­ze­ní na ma­zá­ní pa­mě­ti z Mužů v čer­ném. Po­sta­va His­to­rie ja­ko ta­ko­vá na­víc ne­ní zrov­na pře­svěd­či­vým vy­ob­ra­ze­ním lid­ské by­tos­ti. Od­ha­le­ní, že svou po­va­hu po ce­lou do­bu je­nom před­stí­ra­la, a je tak úpl­ně ji­ným člo­vě­kem, do­nu­tí čte­ná­ře ťu­kat si na če­lo a ptát se, co to na něj au­tor zkou­ší.

Ti­tá­ni se vy­dá­va­jí no­vou ces­tou, ale zů­stá­va­jí jak­si ně­kde na­půl ces­ty a au­tor ne­ní scho­pen no­vý směr lát­ky kon­zis­tenč­ně ucho­pit. Lze jen dou­fat, že bu­dou­cí svaz­ky pro­ká­ží, že za to to­hle za­škobrt­nu­tí stá­lo. Osob­ně dou­fám ve ví­ce po­li­ti­ka­ře­ní, ně­ja­ké­ho kon­struk­tiv­ní­ho van­da­lis­mu a tře­ba i tro­chy in­te­li­gent­ní špi­o­ná­že. Kva­li­ta sé­rie si za­tím dr­ží svůj stan­dard alá hor­ská drá­ha. Snad příš­tě opět vy­je­de­me na­ho­ru.