17. červ­na roku 2017 v praž­ském Klu­bu Cross bě­hem pro­bí­ha­jí­cí ak­ce Crwecon se­šla ja­pa­no­lož­ka a pře­kla­da­tel­ka nejen ja­pon­ské be­let­rie a man­gy An­na Kři­ván­ko­vá po scho­dech do­lů do her­ní­ho sá­lu, kde jsme ji již oče­ká­va­li. Mě­la na so­bě úchvat­né ša­ty s na­tiš­tě­ný­mi útrž­ky strá­nek z růz­ných mang, úsměv na tvá­ři. Na Crwecon při­šla spo­leč­ně se spo­lu­au­to­ry před­sta­vit při­pra­vo­va­nou pu­b­li­ka­ci o ja­pon­ské pop kul­tu­ře s ná­zvem Pla­ne­ta Nip­pon. S ra­dos­tí ale sou­hla­si­la, že ješ­tě před za­há­je­ním své před­náš­ky po­skyt­ne no­vin­ko­vé­mu por­tá­lu ko­na­ta.cz in­ter­view o pře­kla­da­tel­ství a o té­ma­tech, kte­rá po­drob­ně­ji ro­ze­bí­rá prá­vě v pu­b­li­ka­ci Pla­ne­ta Nip­pon. Po pozdra­vech a krát­ké ne­for­mál­ní kon­ver­za­ci jsme spus­ti­li zá­znam.

Když se řek­ne Ja­pon­sko, co to pro vás pře­de­vším zna­me­ná? Ja­ká slo­va se vám vy­ba­ví ja­ko prv­ní?

To je těž­ká otáz­ka. Vzhle­dem k mé­mu pů­so­be­ní za po­sled­ní roky to bu­de ně­ja­ká for­ma ja­pon­ské po­pu­lár­ní kul­tu­ry. Ať už v té ko­mik­so­vé, ne­bo ně­ja­ké ji­né. Ale je prav­da, že dřív, když jsem za­ča­la stu­do­vat ja­pa­no­lo­gii, jsem si hod­ně ob­lí­bi­la ja­pon­skou li­te­ra­tu­ru. Pře­de­vším tu z ob­do­bí Taišó či z kon­ce ob­do­bí Me­i­dži. Ja­pon­sko pro mě tím pá­dem ne­ní je­nom to mo­der­ní, ale pře­ce je­nom i to star­ší, neřku­li i to úpl­ně kla­sic­ké. Když se te­dy řek­ne Ja­pon­sko, vy­ba­vím si ně­co z ja­pon­ské kul­tu­ry, ať už po­pu­lár­ní, ne­bo kla­sic­ké. A po­tom sa­mo­zřej­mě ja­pon­skou ku­chy­ni, kte­rá je sen­zač­ní. (smích)

A ta va­še ob­se­se Ja­pon­skem za­ča­la kdy? Co to spus­ti­lo?

Spus­til to se­ri­ál Sai­lor Mo­on, když mi by­lo šest­náct. Vi­dě­la jsem ho na ně­mec­ké te­le­vi­zi, mys­lím, že to by­lo SAT1 ne­bo ně­co ta­ko­vé­ho, mož­ná RTL. Kaž­do­pád­ně teh­dy se člo­věk po­pr­vé dí­val na ani­me s tím, že vě­děl, co to je. Už před­tím jsem při­šla do sty­ku s man­gou, hlav­ně skr­ze ča­so­pi­sy Crew, kon­krét­ně tře­ba s Gun­smi­th Cats, tak­že už jsem v té do­bě mě­la ma­lin­ko po­vě­do­mí o ja­pon­ské po­pu­lár­ní kul­tu­ře, je­nom mě ješ­tě tak úpl­ně ne­chyt­la. A Sai­lor Mo­on mě oslo­vil do­ce­la hod­ně, ko­nec­kon­ců jsem by­la cí­lo­vá sku­pi­na. Při­ve­dl mě po­tom ke své ko­mik­so­vé ver­zi a tím pá­dem pak k dal­ším ko­mik­sům i se­ri­á­lům. Člo­věk za­čal po­stup­ně ob­je­vo­vat Ja­pon­sko. Neje­nom mo­der­ní, ale i to star­ší. Kon­krét­ně v Sai­lor Mo­on si vzpo­mí­nám, že by­lo hod­ně od­ka­zů na pů­vod­ní le­gen­dy a šin­to­is­mus. Tak jsem se za­ča­la za­jí­mat o spous­tu růz­ných vě­cí a ně­jak to na­ko­nec při­šlo všech­no na­jed­nou.

V šest­nác­ti le­tech, ako­rát v ča­se, kdy jste za­ča­la pře­mýš­let nad tím, co bu­de­te na vy­so­ké ško­le stu­do­vat. Tak­že za va­še stu­di­um ja­pa­nis­ti­ky mů­že Sai­lor Mo­on?

Za­ča­la jsem se učit ja­pon­sky, pro­to­že v té do­bě tu ne­by­lo téměř nic k dis­po­zi­ci a chtě­la jsem mít mož­nost si pří­pad­ně ně­co pře­číst v ori­gi­ná­le. Chvil­ku jsem se uči­la sa­ma, to se ale člo­věk ni­kdy moc ni­kam ne­do­sta­ne. Tak­že jsem za­ča­la cho­dit do ja­zy­ko­vé ško­ly na ja­pon­šti­nu vždyc­ky jed­nou týd­ně. Tam se člo­věk ta­ké moc da­le­ko ne­do­stal. (smích) Pro­to­že nás tam by­lo pět a půl a vždyc­ky ně­kdo chy­běl a pak zdr­žo­val, tak­že jsme po­řád omí­la­li do­ko­la ty sa­mé vě­ci. Ale by­la to po­měr­ně dob­rá prů­pra­va. Člo­věk se hod­ně za­mi­lo­val do to­ho ja­zy­ka a do ce­lé té kul­tu­ry. Tak­že po­tom, když jsem se roz­ho­do­va­la, co bych chtě­la dě­lat, při­šla mi ja­pa­no­lo­gie ja­ko hroz­ně atrak­tiv­ní vol­ba. Či­li jsem se roz­hod­la pro ni a vlast­ně pro nic ji­né­ho.

Tak­že to ne­by­lo je­nom o fa­nouš­kov­ství.

Ne, teh­dy už ne. Sa­mo­zřej­mě bez to­ho by to ne­šlo. To byl v pod­sta­tě ka­ta­ly­zá­tor ce­lé­ho to­ho pro­ce­su, ale v do­bě, kdy jsem se roz­hod­la, už jsem se cí­ti­la hod­ně při­ta­ho­vá­na ce­lým Ja­pon­skem, ce­lou je­ho kul­tu­rou. Sa­mo­zřej­mě jsem Ja­pon­sko teh­dy ješ­tě ne­zna­la z prv­ní ru­ky a s Ja­pon­ci ja­ko ta­ko­vý­mi jsem mě­la dost ome­ze­né sty­ky, ma­xi­mál­ně jsem se s ně­kým dva­krát do roka se­tka­la skrz Čes­ko-ja­pon­skou spo­leč­nost. Či­li ne­mě­la jsem ješ­tě tu úpl­ně re­a­lis­tic­kou před­sta­vu o Ja­pon­sku. Spíš ta­ko­vou tu vysně­nou. Tro­šič­ku se to­ho do­tý­ká­me i v Pla­ne­tě Nip­pon. Člo­věk měl ve­li­ce ro­man­tic­ké před­sta­vy o tom, jak to v Ja­pon­sku cho­dí ne­bo ne­cho­dí. O tom, jak je to tam skvě­lé. A te­pr­ve poz­dě­ji, když se tam do­stal a když za­čal stu­do­vat ně­jak se­riózně­ji, od­ha­lil i ty ne­ga­tiv­něj­ší strán­ky. Ne­bo lé­pe ře­če­no při­šel na to, že je Ja­pon­sko v mno­ha ohle­dech ze­mě ja­ko kaž­dá ji­ná. Ale teh­dy to pro něj ješ­tě by­la ta­ko­vá ta…

Vysně­ná po­hád­ka bez pro­blé­mů?

Tak. Ne že by úpl­ně bez pro­blé­mů, ale člo­věk ho oprav­du vi­děl ja­ko ně­co ji­né­ho a lep­ší­ho.

A kdy­by ja­pa­no­lo­gie ne­vy­šla, ja­ký byl plán B? Kde bys­te dnes by­la?

Těž­ko říct. Teh­dy jsem se na to tak hroz­ně upnu­la, oprav­du jsem těm pří­pra­vám na při­jí­ma­cí zkouš­ky vě­no­va­la straš­ně moc ča­su, že jsem si ani moc ne­při­pouš­tě­la, že by to ne­vy­šlo. Ale je prav­da, že jsem zva­žo­va­la stu­di­um práv a an­g­lis­ti­ky. Tak by to by­lo ně­co z to­ho.

Na­ko­nec jste te­dy úspěš­ně do­stu­do­va­la ja­pa­no­lo­gii, do­sta­la jste se i přes magis­ter­ské stu­di­um. A už ve své magis­ter­ské prá­ci jste se za­bý­va­la ja­pon­ským ko­mik­sem.

To je prav­da. Ale by­lo to ješ­tě ta­ko­vé hod­ně na­iv­ní. Dneska, když to po so­bě čtu zpět­ně, to oprav­du ne­ní nic moc. (smích) Ale mě­la jsem ra­dost, že se mi teh­dy to té­ma po­da­ři­lo pro­sa­dit. Pro­to­že na fa­kul­tě se v té do­bě ja­pon­ské po­pu­lár­ní kul­tu­ře ne­vě­no­val vlast­ně ni­kdo. Te­dy kro­mě fil­mů, to by­lo ně­co ji­né­ho, ale řek­ně­me ko­mik­sům a ko­mik­so­vé­mu prů­mys­lu cel­ko­vě. Ne­chci říct, že to by­lo úpl­ně su­per ta­bu, že když to člo­věk zmí­nil, tak se na něj za­ča­li všich­ni mra­čit, to tak úpl­ně ne. Ale pře­ce je­nom se to bra­lo ja­ko ně­co, co ne­ní tak úpl­ně vhod­né ke stu­diu. Či­li jsem mě­la ra­dost, že se mi to teh­dy po­da­ři­lo pro­sa­dit a že jsem to v pod­sta­tě šoup­la i do té dok­tor­ské. (smích) To by­lo ješ­tě vět­ší umě­ní.

A už při psa­ní magis­ter­ské prá­ce jste vě­dě­la, že chce­te pře­klá­dat man­gu do češ­ti­ny?

Roz­hod­ně, to jsem vždyc­ky chtě­la. Ne­bo lé­pe ře­če­no ne že bych na to za­se by­la ně­jak straš­li­vě upnu­tá od za­čát­ku, ale po­stu­pem ča­su se mi to za­čí­na­lo je­vit ja­ko ve­li­ce atrak­tiv­ní. Byl to ovšem pro­blém, pro­to­že ta­dy se man­ga téměř ne­vy­dá­va­la a dlou­hou do­bu to vy­pa­da­lo, že se ani vy­dá­vat ne­bu­de, pro­to­že s tím by­ly spo­je­né vel­ké pro­blémy. Nicmé­ně už teh­dy, když jsem do­kon­čo­va­la stu­di­um, by­la před­sta­va, že bych moh­la ně­kdy pře­klá­dat man­gu, ve­li­ce lá­ka­vá.

A stvo­ři­la jste i ně­ja­ké ne­o­fi­ci­ál­ní pře­kla­dy? Za­slou­ži­la jste se ně­jak o ší­ře­ní ja­pon­ské kul­tu­ry k nám ješ­tě před tím, než jste za­ča­la pře­klá­dat pro na­kla­da­tel­ství?

Sna­ži­la jsem se ji ší­řit v me­zích mož­nos­tí. To zna­me­ná, že měl člo­věk teh­dy tře­ba ně­ja­kou tu před­náš­ku na co­nech a po­dob­ně. Ne­by­lo to nic ex­trém­ně ak­tiv­ní­ho. In­ten­ziv­ní sna­ha pře­de­vším o změ­nu po­hle­du na ja­pon­ský ko­miks při­šla až kon­cem stu­dia. Dneska už je ta si­tu­a­ce za­se tro­chu ji­ná. Po­pu­lár­ní kul­tu­ře se vě­nu­je v rám­ci nej­růz­něj­ších di­plo­mo­vých a di­zer­tač­ních pra­cí da­le­ko víc li­dí. Ale teh­dy to by­lo o ně­co hor­ší, a to jak ta­dy, tak v za­hra­ni­čí. Když jsem tře­ba ješ­tě co­by stu­dent magis­ter­ské­ho stu­dia ne­bo i krát­ce po­té už ja­ko mla­dý dok­to­rand je­la na ně­ja­kou kon­fe­ren­ci ne­bo sympózi­um, stá­va­lo se, že se ně­kte­ří star­ší pro­fe­so­ři dí­va­li na člo­vě­ka hod­ně skrz prs­ty, když zmí­nil, če­mu se vlast­ně vě­nu­je. A to ve mně vzbu­di­lo ve­li­kou chuť po­dí­let se na tom, aby ve­řej­nost za­ča­la vní­mat ko­miks ji­nak. Tak, jak si to za­slou­ží. Myš­len­ka, že ma­so­vá po­pu­lár­ní kul­tu­ra mu­sí být nut­ně brak, to je straš­ný pře­ži­tek. Takhle už dneska hod­ně li­dí ne­pře­mýš­lí, při­nejmen­ším ve svě­tě. U nás je to bo­hu­žel ješ­tě po­řád tak půl na půl. I z to­ho dů­vo­du jsem se za­ča­la sna­žit, aby li­dé ten­to po­hled opus­ti­li, aby to tak pře­sta­li vní­mat.

Port­fo­li­um va­šich pře­kla­dů je do­ce­la roz­ma­ni­té. Od man­gy a ja­pon­ské be­let­rie přes ame­ric­ké Young Adult no­ve­ly…

Ano, správ­ně.

… až po pu­b­li­ka­ce o di­e­tě? Je to správ­ně?

Pře­kla­dy těch­to pu­b­li­ka­cí vznik­ly ve sty­lu „by­la jsem mla­dá, po­tře­bo­va­la jsem prá­ci.“ (smích) Pře­klá­dá­ní pro mě by­lo vždyc­ky už od střed­ní ško­ly nej­lep­ším a nej­snaz­ším způ­so­bem, jak si vy­dě­lat pe­ní­ze, pro­to­že jsem se hod­ně vě­no­va­la an­g­lič­ti­ně sou­kro­mě, tak­že jsem se ji na­u­či­la re­la­tiv­ně br­zy a moh­la si tak vy­dě­lá­vat pře­kla­dy če­ho­ko­liv, co mi při­šlo pod ru­ku, a ta­ké sou­kro­mou vý­u­kou ja­zy­ka.

I dnes je to jis­tě pře­de­vším otáz­ka pří­jmu. Ale vy­bí­rá­te si své pře­kla­dy na zá­kla­dě ně­če­ho?

Ni­jak zvlášť si je ne­vy­bí­rám, po­prav­dě ře­če­no. Mo­men­tál­ně jsem za­se zpát­ky na vol­né no­ze a co mi kdo dá, to pře­lo­žím. Jsem sa­mo­zřej­mě rá­da, po­kud je to ně­co za­jí­ma­vé­ho. Tře­ba ně­kte­ré z těch ro­mán­ků pro mla­dé čte­ná­ře, co pře­klá­dám teď, jsou do­ce­la za­jí­ma­vé. Roz­hod­ně lep­ší, než bý­va­ly za mých mla­dých let. A mám teď tře­ba před se­bou ce­lou sé­rii růz­ných his­to­ric­kých ro­má­nů, na kte­ré se do­ce­la tě­ším, vy­pa­da­jí za­jí­ma­vě.

Tak­že za­se troš­ku od­klon k ně­če­mu ji­né­mu.

Ne­be­ru to ja­ko od­klon. Spíš to pros­tě be­ru všech­no při jed­nom. Sa­mo­zřej­mě, že bych nej­rad­ši pře­klá­da­la je­nom ja­pon­ské ro­má­ny a ja­pon­ské ko­miksy, ale bo­hu­žel to­ho ne­ní to­lik. I při tom, co všech­no dě­lám pro Crew, to­ho stej­ně ne­ní dost, aby se tím člo­věk mohl ně­jak uži­vit. Ne­ní to na­víc jen otáz­ka ho­no­rá­ře, ale i to­ho, že tu kníž­ku pře­lo­ží­te a če­ká­te tře­ba tři ne­bo čty­ři mě­sí­ce, než vy­jde. A pe­ní­ze do­sta­ne­te až po­tom, sa­mo­zřej­mě. Či­li ne­ní mož­né dě­lat je­nom to­hle. Mu­sí­te mít i ně­co stra­nou a pro mě mo­men­tál­ně to jsou pře­kla­dy če­ho­ko­liv ji­né­ho z ja­pon­šti­ny či an­g­lič­ti­ny. Ať už jsou to me­nu do re­stau­ra­ce, ma­nu­á­ly, ne­bo ro­má­ny pro mla­dé hol­ky. Do­kud je to pře­klá­dá­ní, tak mě to ba­ví. I když te­dy mu­sím říct, že u ně­kte­rých ma­nu­á­lů hod­ně skří­pu zu­by. (smích)

Ří­ká­te, že ja­pon­ské li­te­ra­tu­ry u nás ne­vy­chá­zí to­lik, aby se tím člo­věk uži­vil. Ale je je­jí pře­klad lukra­tiv­něj­ší než pře­klá­dá­ní z an­g­lič­ti­ny?

No, je. Sa­mo­zřej­mě, že je. Saz­by za nor­mostra­nu jsou pod­stat­ně vyš­ší. Ale vzhle­dem k to­mu, jak je jí má­lo, po­řád to ne­ní dost, aby vás to uži­vi­lo sou­stav­ně. Mu­sí­te pros­tě k to­mu mít ně­co ji­né­ho. Obec­ně jsou u nás saz­by hroz­né. Ať už pro pře­kla­da­te­le, ne­bo tře­ba i re­dakč­ní a po­dob­né prá­ce, to jsou oprav­du hroz­ně mi­zer­ně pla­ce­né vě­ci. Tam se to de­set let po­řád­ně ne­po­hnu­lo. A je to hroz­ně ne­spra­ved­li­vé. Ale zá­ro­veň je ta si­tu­a­ce zou­fa­lá i pro­to, že spous­ta na­kla­da­tel­ství je ochot­na sáh­nout k ře­še­ní: „Když ne­chceš pře­klá­dat, ne­mu­síš. Ta­dy má­me spous­tu dal­ších, kte­ří bu­dou. A bu­dou za to vděč­ní.“ Čes­ká obec pře­kla­da­te­lů je pří­liš ma­lý spo­lek a pře­kla­da­te­lů je pří­liš mno­ho na to, abychom se ně­jak se­mkli a po­ža­do­va­li lep­ší pod­mín­ky. To si mo­hou do­vo­lit je­nom pře­kla­da­te­lé, kte­ří na tom jsou oprav­du hod­ně, hod­ně dob­ře. Po­čí­tám, že když Mar­tin Hil­ský řek­ne, že [za na­bíd­nu­té pe­ní­ze] oprav­du pře­klá­dat ne­bu­de, tak se mu (pev­ně dou­fám) vy­jde vstříc. Ale ab­so­lut­ní vět­ši­na, řek­ně­me 98 % ostat­ních pře­kla­da­te­lů, s tím ne­mů­že nic dě­lat. Či­li ty pod­mín­ky obec­ně jsou pro nás oprav­du hod­ně špat­né. V to­mhle stá­tě je straš­ná spous­ta pro­fe­sí, kte­ré nejsou do­sta­teč­ně pla­ce­né, ale pře­ci je­nom je u nich ale­spoň ně­ja­ký po­sun na­ho­ru. Nás oprav­du pla­tí po­řád stej­ně. Ně­kte­ré ho­no­rá­ře, tře­ba za re­dak­tor­ské prá­ce, úpl­ně stag­nu­jí. Ně­kdy jsou i men­ší, než bý­va­ly dřív. I u ko­rek­to­rů a po­dob­ně. To já na­štěs­tí ře­šit ne­mu­sím, ale znám to ze své­ho oko­lí. Jak­ko­liv je to­mu jin­de ve svě­tě ji­nak, u nás je pře­kla­da­tel­ství čas­to ta­ko­vá ta prá­ce ty­pu buď rád, že tě to vů­bec ne­chá­me dě­lat. Na pří­stup Crwe si ale ab­so­lut­ně ne­můžu stě­žo­vat.

Při­jde vám, že plat za pře­klá­dá­ní man­gy je ade­kvát­ní?

Po­kud vez­mu v po­taz hle­dis­ka obou stran, mys­lím si, že [v na­kla­da­tel­ství Crew] ke mně při­stu­pu­jí na­pros­to fé­ro­vě. Na­pros­to. Oni sa­mi na tom ta­ké ne­trh­nou mi­lióny. V to­mhle si ne­můžu stě­žo­vat, oprav­du. Ale kdy­bych to mě­la brát obec­ně, jsou pře­kla­da­te­lé ve­li­ce pod­hod­no­ce­ní. I když je pří­stup fé­ro­vý z hle­dis­ka cel­ko­vé­ho po­sta­ve­ní na­kla­da­tel­ství, ja­ko na­pří­klad v pří­pa­dě Crwe, stej­ně to ne­ní dost na to, abys­te se moh­li vě­no­vat vý­hrad­ně man­ze. Mu­sí­te učit a pře­klá­dat a tlu­mo­čit a dě­lat spous­tu dal­ších vě­cí. Na­štěs­tí mě to po­řád ba­ví.

Vy má­te zku­še­nost s pře­kla­dem ko­mik­sů i be­let­rie. V čem se li­ší va­še prá­ce a váš pří­stup při pře­kla­du me­zi ko­mik­sem a ty­pic­kou be­let­rií?

Po­prav­dě ře­če­no, ono je to hod­ně po­dob­né. Sa­mo­zřej­mě, že v ko­mik­sech má­te spe­ci­fi­ka ja­ko tře­ba zvu­ko­vé efek­ty a po­dob­ně. Ale ji­nak v tom oprav­du ne­ní zas ta­ko­vý roz­díl. Je prav­da, že pře­klá­dá­ní be­let­rie tr­vá déle. Když for­mu­lu­je­te ce­lý text, kte­rý si ne­po­má­há ob­ráz­kem, mu­sí­te dá­vat lep­ší po­zor, abys­te se vy­já­d­ři­li jas­ně a ne­do­šlo k žád­ným zá­mě­nám, aby všech­no by­lo sro­zu­mi­tel­né. Na dru­hou stra­nu jsou ně­kte­ré ko­miksy, kde ani ten ob­ra­zo­vý do­pro­vod ne­po­mů­že. Teď tře­ba do­dě­lá­vám Ghost in the Shell 2 a mís­ty to je oprav­du straš­ně ab­surd­ní. (smích) Je to pros­tě ta­ko­vý ten kla­sic­ký tech­no­ba­bble, kdy si au­tor vy­mys­lel svo­je vlast­ní tech­no­lo­gie, vlast­ní sys­témy, vlast­ní prin­ci­py fun­go­vá­ní a teď se v tom člo­věk zou­fa­le sna­ží dobrat ně­ja­ké­ho to­ho re­a­lis­tic­ké­ho zá­kla­du. Když už se tam há­zí exis­tu­jí­cí­mi tech­nic­ký­mi po­jmy ja­ko re­lé, hi­ber­nač­ní ko­mo­ra a po­dob­ně, tak je nut­né na­jít od­po­ví­da­jí­cí vý­ra­zy v češ­ti­ně. To se tý­ká neje­nom po­jme­no­vá­ní růz­ných pří­stro­jů, ale i vhod­ných slo­ves po­pi­su­jí­cích čin­nost, kte­rou ty­to pří­stro­je pro­vá­dí. Když to srov­nám, tak jsem před týd­nem do­pře­klá­da­la za­se jed­nu ro­man­tic­kou věc, v pod­sta­tě star­ší va­len­týn­ku, kte­rá je už z dneš­ní­ho po­hle­du ve­li­ce legrač­ní. A ta se svým způ­so­bem pře­klá­da­la straš­ně jed­no­du­še. Po­kud má­te tro­chu na­čte­ný ten ja­zyk, tak přes­ně ví­te, co se sta­ne. Teď pad­ne sou­mrak a v je­ho očích se za­blesk­ne vá­šeň a tak dá­le. A vy už pros­tě tak ně­jak je­de­te au­to­ma­tic­ky, až si ob­čas při­pa­dá­te ja­ko u těch star­ších por­no­fil­mů s pol­ským rych­lo­da­bin­gem, ta­ko­vé to mo­notónní ó, ano, anó (smích). A takhle je­de­te a udě­lá­te klid­ně dva­cet strá­nek den­ně. Jen­že teď se­dím u Ghost in the Shell a tře­ba ho­di­nu dě­lám jed­nu strán­ku. Pro­to­že fakt ne­vím a mu­sím dlou­ze hle­dat, hroz­ně pře­mýš­let, co tím [au­tor] mys­lel. Pře­číst to do­pře­du do­za­du pět­krát, abych si na­šla ně­ja­ké vo­dít­ko. Nejde ani tak o ten roz­díl me­zi ko­mik­sem a kni­hou, ja­ko spíš o to, co je to zač. Co je to za žánr a jak moc je au­tor div­ný.

Když už jste to na­kous­la, ja­ká kni­ha pro vás by­la pře­kla­do­vě nej­těž­ší? Byl to ten Ghost in the Shell?

Ghost in the Shell je ze všech ko­mik­sů roz­hod­ně nej­těž­ší. U jed­nič­ky jsem si ří­ka­la: „A ta dvoj­ka už snad ne­bu­de tak hroz­ná.“ A ona je hor­ší (smích). Ale co se tý­če knih, nej­těž­ší byl Ko­či­čí host. To byl můj po­sled­ní ro­má­no­vý pře­klad, co vy­šel lo­ni. Ten byl ex­trém­ně těž­ký. Au­tor je vel­mi těž­ko­to­náž­ní in­te­lek­tu­ál a bás­ník, tak­že psal oprav­du hod­ně, hod­ně slo­ži­tým sty­lem. A straš­ně čas­to se sta­ne, ko­nec­kon­ců jak u ko­mik­sů, tak u to­ho pře­kla­du be­let­ris­tic­ké­ho, že se nad ně­čím za­ra­zí­te a po­řád ne­ví­te, tak­že se mu­sí­te ze­ptat. Mu­sí­te se ze­ptat ně­ja­ké­ho Ja­pon­ce. Tak si to pře­čte­me s Ja­pon­cem a ten řek­ne:

„No asi je to takhle.“
„No jak asi? Ro­zu­míš to­mu?“
„No já fakt ne­vím, he­le. On to ří­ká straš­ně div­ně.“

U Ghost in the Shell se sta­lo mno­ho­krát, že jsme se s ně­ko­li­ka Ja­pon­ci do­hro­ma­dy ne­moh­li shod­nout, co přes­ně tím te­da ja­ko [au­tor] mys­lí. A na­ko­nec jsme po dlou­hé dis­ku­zi pod­le na­še­ho nej­lep­ší­ho vě­do­mí a svě­do­mí usou­di­li, že asi to­hle. Ale přes­ně to sa­mé by­lo u to­ho Ko­či­čí­ho hos­ta, kdy jsme si s ja­pon­skou ka­ma­rád­kou a ka­ma­rá­dem řek­li: „Fajn, tak ta­hle vě­ta bu­de asi takhle.“ A mně se to po­řád ješ­tě po­tom ne­zdá­lo, tak jsem pře­ci je­nom po­prosi­la na­kla­da­tel­ství, jest­li bych se moh­la ze­ptat au­to­ra pří­mo, aby mi na něj te­dy da­li kon­takt. Tak jsem se ho ze­pta­la a on ří­ká: „Ne ne, to je úpl­ně ji­nak.“ Vy­svět­lil mi, jak to je, ale ří­kal: „Ale ne­dě­lej­te si z to­ho nic. V an­g­lic­kém a ně­mec­kém pře­kla­du to ta­ké ne­tre­fi­li. Tam to­mu ta­ké ro­zu­mě­li ja­ko vy.“

Ale­spoň jste se ze­pta­la.

Ale­spoň to dí­ky to­mu má­me správ­ně. Tak, jak to má být. Ale ja­pon­šti­na je hod­ně vág­ní ja­zyk. Ob­čas si člo­věk ne­ní přes­ně jist, kde má pod­mět, co je té­ma vě­ty, na ko­ho se vě­ta vzta­hu­je. To bý­vá asi nej­těž­ší. Ta vágnost ja­pon­šti­ny. A vágnost je vů­bec ta­ko­vý kla­sic­ký znak, kte­rý se pro­lí­ná ja­pon­skou kul­tu­rou. Vágnost v zá­ko­nech, vágnost po­jme­no­vá­ní, vágnost v jed­ná­ní. Ta vágnost v jed­ná­ní je na jed­nu stra­nu sna­hou neu­ra­zit, na dru­hou stra­nu hod­ně kom­pli­ku­je člo­vě­ku ži­vot.

Mi­juki Mi­jabe a Ja­su­taka Cu­cui. Když po­ne­chá­me stra­nou man­gu, to jsou va­še nej­vět­ší pří­spěv­ky do čes­ky vy­da­né li­te­ra­tu­ry.

Mys­lím, že ješ­tě Na­cuo Ki­ri­no. Od Mi­jabe jsem dě­la­la je­nom je­den ro­mán. Ale od Na­cuo Ki­ri­no dva ty nej­dů­le­ži­těj­ší.

Proč jste si vy­bra­la zrov­na ty­to au­to­ry?

Já jsem si je ne­vy­bra­la, do­sta­la jsem je. To je hroz­ně jed­no­du­ché. Vždyc­ky se všich­ni pta­jí: „Ale co vás ved­lo k to­mu, že jste si je vy­bra­la?“ Pros­tě mi za­vo­la­li a řek­li udě­lej to, tak to dě­lám. Ale je prav­da, že já pros­tě nejsem v si­tu­a­ci, abych moh­la říct ne. Když řek­ne­te jed­nou ne, tak už vám zno­vu ne­za­vo­la­jí. Tak­že pře­lo­žím oprav­du to, co se mi dá. A na­štěs­tí to za­tím po­kaž­dé by­ly do­ce­la hez­ké vě­ci.

A k pře­klá­dá­ní man­gy jste se ko­neč­ně do­sta­la s na­kla­da­tel­stvím Ha­na­mi?

Ano, Ha­na­mi. Teh­dy to by­lo ví­ce­mé­ně přes zná­most. Pro­fe­sor­ka Jacque­li­ne Bern­dt dlou­hou do­bu uči­la na Kjóto Se­i­ka Dai­ga­ku (Uni­ver­zi­ta Kjóto Se­i­ka, pozn. red.) a je­den je­jí zná­mý byl prá­vě vy­da­va­tel Ha­na­mi, kte­rý chtěl pro­nik­nout na čes­ký trh a hle­dal, kdo by pře­lo­žil ten prv­ní ko­miks, Ka­ze no šo, Kni­ha vě­t­ru. A pro­to­že to by­lo hod­ně o star­ším Ja­pon­sku a by­lo tře­ba znát re­á­lie, tak hle­dal ně­ja­ké­ho ja­pa­no­lo­ga, kte­rý by to udě­lal. A pro­fe­sor­ka Bern­dt mu do­po­ru­či­la mě. Skr­ze tuhle zná­most a pro­tek­ci jsem do­sta­la Ka­ze no šo a po­tom i všech­no ostat­ní od Ha­na­mi s vý­jim­kou Bal­za­mo­va­če, to­ho dě­la­li ji­ní li­dé.

Vy jste te­dy ze­vnitř po­zna­la jak na­kla­da­tel­ství Ha­na­mi, tak na­kla­da­tel­ství Crew. Ja­ký je pod­le vás ten nej­vět­ší roz­díl v je­jich pří­stu­pu k vy­dá­vá­ní man­gy?

Ha­na­mi se sou­stře­dí na ta­ko­vé ty in­te­lek­tu­ál­něj­ší la­hůd­ky. Ne­bo pros­tě na man­gu sto­jí­cí mi­mo ma­in­stre­am. To je, mys­lím, hez­ky vi­dět na je­jich vý­bě­ru. Džiró Ta­ni­gu­či, Dai­su­ke Iga­ra­ši… To jsou vě­ci, kte­ré se, jak se Ha­na­mi bo­hu­žel pře­svěd­či­lo, pro­dá­va­jí špat­ně. Jsou hroz­ně pěk­né, ale je o ně ma­lý zá­jem. Na­pro­ti to­mu Crew ve­li­ce moud­ře vo­lí dob­rý po­měr kva­li­ty a po­pu­la­ri­ty, tak­že je­jich po­či­ny by­ly do­teď v pod­sta­tě vždyc­ky úspěš­né. A mo­hou si tím pá­dem do­vo­lit po­stup­ně roz­ši­řo­vat na­bíd­ku.

Má va­še slo­vo v Crwi ně­ja­kou váhu? Tře­ba při vý­bě­ru ti­tu­lů k vy­dá­ní?

Ob­čas jsme na to­hle té­ma de­ba­to­va­li. Pta­jí se mě vždyc­ky na můj ná­zor, ale v žád­ném pří­pa­dě ne­mám roz­ho­du­jí­cí slo­vo. Je­nom sku­teč­ně po­rad­ní hlas. A to se tý­ká hod­ně vě­cí, o všem na­ko­nec vždyc­ky roz­hod­ne re­dak­ce. Tře­ba i o ko­neč­né po­do­bě ná­zvu.

Když se vrá­tí­te k ně­ja­ké­mu své­mu star­ší­mu pře­kla­du, ať už man­gy, ne­bo be­let­rie, vi­dí­te mís­ta, u kte­rých si řek­ne­te, že bys­te to dneska pře­lo­ži­la ji­nak?

Ano, sa­mo­zřej­mě, všu­de. Ab­so­lut­ně všu­de.

A stra­ší vás dodnes ně­ja­ká pře­kla­da­tel­ská chy­ba? Že jste si uvě­do­mi­la, že je ně­co špat­ně pře­lo­že­né?

Stra­ší, stra­ší. Hlav­ně u těch Cu­cu­i­ho ro­má­nů. Ty jsou ve­li­ce těž­ké na pře­klad. Cu­cui je star­ší roč­ník, kte­rý pí­še šrou­bo­va­nou, ta­ko­vou pěk­ně květ­na­tou ja­pon­šti­nou, a tam jsem si všimla na ně­ko­li­ka mís­tech, že jsem to mě­la pře­lo­žit ji­nak. Ne­vy­ba­vím si teď ně­ja­kou ší­le­ně hru­bou chy­bu, ale sku­teč­ně, když se dneska, sko­ro po de­se­ti le­tech po­dí­vám na ty prv­ní pře­kla­dy, ří­kám si: „Pa­ne bo­že, jak se to­hle vů­bec do­sta­lo ven?“ (smích)

Ale čtou se hez­ky.

To mám ra­dost.

Tro­chu se od­su­ne­me od pře­kla­da­tel­ství k va­ší aka­de­mic­ké čin­nos­ti. Už jsme řek­li, že va­še di­plo­mo­vá prá­ce se tý­ka­la ja­pon­ské­ho ko­mik­su. Proč jste se po­slé­ze v di­zer­tač­ní prá­ci za­mě­ři­la kon­krét­ně na vy­ob­ra­zo­vá­ní žen v ja­pon­ském ko­mik­su?

Pro­to­že jsem že­na a pro­to­že mě to za­jí­má (smích). Po­kud pa­t­ří­te k ně­ja­ké sku­pi­ně, ja­ké­ko­liv, tak vás mys­lím za­čne dřív ne­bo poz­dě­ji za­jí­mat, jak jste zob­ra­zo­vá­ni. Když se po­dí­vám na svou di­zer­tač­ní prá­ci, za­mě­řu­ji se tam kon­krét­ně na zob­ra­zo­vá­ní ur­či­tých ty­pů žen. Je tam tře­ba zob­ra­zo­vá­ní le­sbic­kých žen, zob­ra­zo­vá­ní pra­cu­jí­cích žen. To všech­no jsem. A tím pá­dem, když jsem čet­la man­gu, vší­ma­la jsem si, ja­kým způ­so­bem jsou ty­hle vě­ci zob­ra­zo­vá­ny, po­zi­tiv­ně i ne­ga­tiv­ně. Jest­li se tam hod­ně spo­lé­há na ste­re­o­ty­py, ne­bo jest­li jsou ty ste­re­o­ty­py na­o­pak bo­ře­ny. Což se vlast­ně po­tom sta­lo zá­klad­ním té­ma­tem mé prá­ce.

A ma­jí ony ste­re­o­ty­py ně­ja­ký zá­klad v re­ál­né ja­pon­ské spo­leč­nos­ti? V ja­kém po­sta­ve­ní tam že­ny dnes jsou?

Přes­ně tím se vlast­ně prá­ce za­bý­va­la, zma­po­vá­ním po­sta­ve­ní že­ny v ja­pon­ské spo­leč­nos­ti. Tím, jak by­la spo­leč­nos­tí vní­má­na pra­cu­jí­cí že­na, na­pří­klad. Či jak by­ly osla­vo­vá­ny, ide­a­li­zo­vá­ny že­ny mat­ky a na­o­pak ví­ce či mé­ně dis­kri­mi­no­vá­ny že­ny, kte­ré ty­hle ide­á­ly ne­s­plňova­ly, což se dě­je dodnes. A ja­kým způ­so­bem se po­tom ty­hle po­ci­ty pro­mí­ta­ly do po­pu­lár­ní kul­tu­ry, všech­ny ty ste­re­o­ty­py ve sty­lu „pra­cu­jí­cí že­na je že­na so­bec­ká, pro­to­že za­ne­dbá­vá ro­di­nu“. Teď to ří­kám hod­ně ka­te­go­ric­ky, sa­mo­zřej­mě se to mě­ní. Ale dlou­hou do­bu by­la že­na, kte­rá sou­čas­ně pra­co­va­la, sku­teč­ně se vě­no­va­la in­ten­ziv­ně ka­ri­é­ře a mě­la dě­ti, vní­má­na vel­mi ne­ga­tiv­ně. Ja­ko ně­kdo, kdo dí­tě a man­že­la za­ne­dbá­vá. Což je ne­ga­tiv­ní ste­re­o­typ, kte­rý v po­pu­lár­ní kul­tu­ře byl čas­to vy­u­ží­ván. Exis­tu­je spous­ta se­ri­á­lů, ve kte­rých dí­tě tr­pí tím, že si ho ma­min­ka ja­ko­že ne­vší­má, pro­to­že pra­cu­je, a dí­tě se usou­ží ne­bo se dá k ně­ja­ké­mu gan­gu a tak po­dob­ně. V so­ap ope­rách a v se­ri­á­lech pro že­ny by­ly ty že­ny, kte­ré se ně­ja­kým způ­so­bem vy­my­ka­ly ne­bo se sna­ži­ly po­pí­rat obec­ně při­jí­ma­ný ide­ál, dlou­ho zob­ra­zo­vá­ny ne­ga­tiv­ně a vět­ši­nou do­padly špat­ně. Z to­ho mě­lo ply­nout po­na­u­če­ní di­vač­ce. Ale to se sa­mo­zřej­mě mě­ni­lo. Mo­je di­zer­tač­ní prá­ce jed­nak po­stih­la po­stup­nou změ­nu ve spo­leč­nos­ti, jed­nak to­hle vní­má­ní a po­u­ží­vá­ní ste­re­o­ty­pu sle­do­va­la i v ja­pon­ském ko­mik­su. Ne­bo lé­pe ře­če­no na vy­bra­ném vzor­ku ja­pon­ské­ho ko­mik­su, pro­to­že kor­pus, se kte­rým by­lo mož­né pra­co­vat, byl sa­mo­zřej­mě ob­rov­ský, tak­že jsem ho mu­se­la hod­ně skrouh­nout pod­le ur­či­tých ka­te­go­rií.

Je v sou­čas­né do­bě roz­díl me­zi čes­kou a ja­pon­skou spo­leč­nos­tí, co se ro­le že­ny tý­če?

Roz­hod­ně je. Ale tam za­se hrá­ly ro­li úpl­ně ji­né vli­vy než u nás. U nás tře­ba dlou­hou do­bu v ob­do­bí ko­mu­nis­mu by­lo zvy­kem, že že­na dě­la­la v pod­sta­tě všech­no. Pra­co­va­la a ješ­tě se sta­ra­la o do­mác­nost. Ja­pon­ci tím pá­dem hod­ně na­šich žen vní­ma­jí ne ne­ga­tiv­ně, pro­to­že na ci­zin­ky hle­dí vů­bec ja­ko na ji­ný ži­vo­čiš­ný druh, ale téměř by se da­lo říct s ta­ko­vým udi­ve­ným ob­di­vem. „Ja­ko to­hle všech­no se dá oprav­du zvlá­dat? Ne­mě­la by být že­na oprav­du spíš do­ma?“ Obec­ně je ja­pon­ská spo­leč­nost da­le­ko kon­zer­va­tiv­něj­ší než čes­ká. A vů­či že­nám da­le­ko kri­tič­těj­ší, má na ně vět­ší ná­ro­ky. U nás to ne­ní bůh ví ja­ké, je hod­ně co zlep­šo­vat, ale v po­rov­ná­ní s Ja­pon­skem je to pře­ci je­nom po­řád ješ­tě dob­ré.

Už jste tro­chu na­ča­la, že jste se ve své di­zer­tač­ní prá­ci za­bý­va­la růz­ný­mi ty­py žen, tře­ba mat­ka­mi v do­mác­nos­ti, ale i le­sbic­ký­mi že­na­mi. Když jsem va­ši prá­ci pro­chá­zel, vši­ml jsem si, že té­ma vy­ob­ra­zo­vá­ní le­sbic­ké že­ny za­bí­rá sko­ro tře­ti­nu. Proč jste se mu roz­hod­la dát to­lik pro­sto­ru?

To­to té­ma je mi ve­li­ce blíz­ké. (smích) A ta­ké se da­lo ve­li­ce dob­ře zpra­co­vat. Ale obec­ně pře­de­vším pro­to, že je to té­ma, kte­ré se ne­ře­ší pří­liš čas­to. Když se po­dí­vá­te na prá­ce v rám­ci čes­ké ja­pa­no­lo­gie ne­bo tře­ba so­ci­o­lo­gie, le­sbic­kým že­nám se jich ne­vě­nu­je mno­ho. Ja­pon­ským le­sbic­kým že­nám už vů­bec nic. A ja­pon­ským le­sbic­kým že­nám v po­pu­lár­ní kul­tu­ře tuplem. By­lo to te­dy ta­ko­vé ne­o­ra­né po­le, na kte­rém jsem se moh­la hod­ně vy­řá­dit. Ta­ké jsem se tím po­kou­še­la po­lo­žit zá­klad, ze kte­ré­ho by moh­li vy­chá­zet ostat­ní. Sna­ži­la jsem se oci­to­vat co nej­víc ja­pon­ských se­xu­o­lo­gů a od­bor­ní­ků, kte­ří se to­mu­to té­ma­tu vě­nu­jí. Ale ta­ké jich ne­ní mno­ho. Je to té­ma zkou­ma­né hlav­ně zven­ku. Ote­vře­ně se mu vě­nu­je víc ame­ric­kých ne­bo ev­rop­ských so­ci­o­lo­gů a ja­pa­no­lo­gů než těch ja­pon­ských. V po­sled­ní do­bě je to sa­mo­zřej­mě lep­ší, ale co se tý­če zá­sad­ních vel­kých stu­dií ja­pon­ských le­sbic­kých žen, ty by­ly z vět­ší čás­tí stvo­ře­ny, se­psá­ny a vy­dá­ny na­před mi­mo Ja­pon­sko a te­pr­ve poz­dě­ji se jim v Ja­pon­sku za­ča­lo vě­no­vat víc li­dí.

Sa­mo­zřej­mě, před­sud­ků se člo­věk jen tak ne­zba­ví. Ale zlep­šu­je se pre­zen­to­vá­ní LGBT ko­mu­ni­ty v Ja­pon­sku tře­ba prá­vě v těch ja­pon­ských ko­mik­sech, ale i mi­mo ně?

Zlep­šu­je. Roz­hod­ně zlep­šu­je. Je to po­řád lep­ší, ale vní­má­ní ho­mose­xu­a­li­ty je v Ja­pon­sku ze spo­le­čen­ské­ho hle­dis­ka ta­ko­vé am­bi­va­lent­ní, pro­to­že tam ni­kdy ne­by­lo tře­ba křes­ťan­ství do­sta­teč­ně sil­né na to, aby mohl vznik­nout ně­ja­ký před­su­dek pra­me­ní­cí z ná­bo­žen­ství. Ne­ga­tiv­ní pří­stup k od­liš­né se­xu­a­li­tě je spí­še otáz­ka mo­der­ní­ho Ja­pon­ska, až ob­do­bí Me­i­dži a Taišó, kdy vstře­ba­lo se­xu­o­lo­gic­ké te­o­rie ze zá­pa­du a za­ča­lo na tuhle část lid­ské se­xu­o­lo­gie po­hlí­žet ne­ga­tiv­ně. Do té do­by ji vní­ma­lo ji­nak. Po­kud ve stře­do­vě­ku ne­bo i dřív by­la ho­mose­xu­a­li­ta v Ja­pon­sku vní­má­na ne­ga­tiv­ně, tak to by­lo vět­ši­nou pro­to, že by­la spo­je­na s ně­ja­kým dal­ším ne­ga­tiv­ním je­vem. Tře­ba s ko­rup­cí. Řek­ně­me, že ni­ko­ho by ně­jak zvlášť ne­po­hor­šo­va­lo, že šógu­nův kanc­léř má svůj vlast­ní harém mi­len­ců, ať si ho má. Ale on jim pro­tekč­ně dá­val vy­so­ké stát­ní funk­ce, a to už by­lo špat­ně. Sa­mo o so­bě by to ni­ko­ho pří­liš ne­po­hor­ši­lo. Či­li na ho­mose­xu­a­li­tu by­lo teh­dy po­hlí­že­no tak, jak na ni čas­to bý­va­lo hle­dě­no ve stře­do­vě­ké Ev­ro­pě. Ja­ko na cho­vá­ní, kte­ré mů­že pro­vo­zo­vat kaž­dý, kdo chce. Za­tím­co na pře­lo­mu 19. a 20. sto­le­tí už to by­lo vní­má­no v tom mo­der­ním slo­va smys­lu ja­ko di­a­gnóza.

Ale dnes se to vy­ví­jí mož­ná tro­chu po­ma­le­ji, ale po­dob­ným sty­lem ja­ko u nás.

Roz­hod­ně po­ma­le­ji. Po­dob­ně, ale oprav­du da­le­ko po­ma­le­ji. Pře­de­vším pro­to­že je v Ja­pon­sku ješ­tě po­řád tak ob­rov­ský dů­raz na to, aby li­dé po­kud mož­no uza­ví­ra­li man­žel­ství a mě­li co nej­víc dě­tí. Aby na­plňova­li ten kla­sic­ký ro­din­ný mo­del. Ono je to po­cho­pi­tel­né, pro­to­že Ja­pon­sko má vel­ké oba­vy ze stár­nu­tí spo­leč­nos­ti, z to­ho, že je má­lo dě­tí. Ale to je pro­blém, za kte­rý si do vel­ké čás­ti mů­že sa­mo. Pro­to­že ži­vot v Ja­pon­sku je hod­ně dra­hý, pod­po­ra ro­di­ny je ma­lá a pod­po­ra pra­cu­jí­cích žen jakbys­met. Ve vý­sled­ku spous­ta z nich sku­teč­ně vo­lí mít jen jed­no dí­tě, aby mu fi­nanč­ně vů­bec by­ly schop­ny po­skyt­nout to nej­lep­ší. Ony by sa­mo­zřej­mě moh­ly mít ví­ce dě­tí, ale mu­se­ly by se smí­řit s tím, že ne všech­ny dě­ti pů­jdou na vy­so­kou, ne všem bu­dou mo­ci za­pla­tit to­hle a ta­mhle­to. A to je za­se ně­co, do če­ho je ja­pon­ská spo­leč­nost tla­čí – dát dí­tě­ti to nej­lep­ší. Pak se oci­ta­jí v kleš­tích, že by rá­dy mě­ly víc dě­ti, ale ne­moh­ly by jim dát stan­dard, kte­rý se če­ká. No tak je rad­ši mít ne­bu­dou. To je věc, kte­rou si mu­sí vy­ře­šit ja­pon­ská vlá­da se svo­jí so­ci­ál­ní po­li­ti­kou. Ne­ní to ně­co, co je mož­né vy­čí­tat mla­dým li­dem, kte­ří se na­o­pak sna­ží být zod­po­věd­ní. Ale u nás se to ko­nec­kon­ců vy­ví­jí po­dob­ně.

Na ta­to té­ma­ta jste se za­mě­ři­la i v no­vé pu­b­li­ka­ci Pla­ne­ta Nip­pon, kte­rá by mě­la vy­jít v létě. Co mů­že kni­ha čes­ké­mu čte­ná­ři při­nést?

Mys­lím, že mno­hem hlub­ší po­ro­zu­mě­ní ja­pon­ské po­pu­lár­ní kul­tu­ře. Pro­to jsme zvo­li­li i ten ná­zev Pla­ne­ta Nip­pon. Ja­pon­ská po­pu­lár­ní kul­tu­ra, ne­bo ob­čas ja­pon­ská kul­tu­ra obec­ně, je u nás vní­má­na ja­ko ně­co vzdá­le­né­ho, ja­ko z ji­né pla­ne­ty, čas­to ve­li­ce ma­tou­cí­ho. A tak jsme se hod­ně sna­ži­li od­krýt prá­vě to spo­le­čen­ské po­za­dí nej­růz­něj­ších je­vů v ja­pon­ském ko­mik­su, ani­me a fil­mech. Mys­lím, že se nám to do jis­té mí­ry po­da­ři­lo. Roz­hod­ně mys­lím, že kni­ha při­ne­se hod­ně jak těm, kdo o ja­pon­ské kul­tu­ře ne­ví mno­ho, tak i těm, kte­ří už ně­co vě­dí a pře­ci je­nom by si tu zna­lost ješ­tě rá­di pro­hlou­bi­li.

Sa­mo­zřej­mě jste i přes svůj pro­fe­si­o­nál­ní pře­kla­da­tel­ský a aka­de­mic­ký ži­vot na­dá­le pře­de­vším fa­nou­šek.

Roz­hod­ně.

Jak se ota­ku ko­mu­ni­ta pro­mě­ni­la od dob va­ší pu­ber­ty? Mů­že­te na to po­skyt­nout ně­ja­ký váš ná­hled?

To už je tak dáv­no (smích). Pře­de­vším nás teh­dy by­lo hroz­ně má­lo. By­lo nás pár a in­ter­net ješ­tě ne­fun­go­val tak skvě­le, jak by mohl. Tak­že by se vlast­ně da­lo říct, že jsme se sdru­žo­va­li a po­tká­va­li čas­tě­ji. By­lo nás míň, ale zna­li jsme se víc. A pře­de­vším tam by­la ta­ko­vá pěk­ná at­mo­sfé­ra sdí­le­ní. Vždyc­ky když se ně­ko­mu po­da­ři­lo ně­co se­hnat, tak si to ostat­ní smě­li oko­pí­ro­vat, no­sí­va­li jsme sem tam taš­ky cédé­ček a v za­hra­ni­čí na­kou­pe­ných ko­mik­sů. Té man­gy, co jsme si na­půj­čo­va­li. Dodneš­ka si Mi­chal Bro­nec mys­lí, že mám jed­nu je­ho Ra­n­mu (man­ga Ra­n­ma 1/2, pozn. red.), ale ne­mám. Pro­sím vás, na­piš­te to tam, že ne­mám! Já ji oprav­du ne­mám. Ale on si to mys­lí (smích). Ne­mám! (Ne­má! pozn. red.)

By­lo to ta­ko­vé in­tim­něj­ší, svým způ­so­bem hez­čí. Dneska je fan­dom ob­rov­ský. Mu­sím říct, že sto­jím spíš stra­nou a po­kud ne­mu­sím, tak tře­ba ani ne­cho­dím na různá se­tká­ní. Člo­věk si už ta­ké při­pa­dá ta­ko­vý star­ší a una­ve­ný a špat­ně sná­ší hluk a da­vy. Já do­sta­nu hys­te­ric­ký zá­chvat, když vle­zu do Hamleys. A na co­nu je to po­dob­né (smích). Mys­lím, že už je to pro mě ta­ko­vý ten sen­so­ry over­lo­ad. Je to­ho na mě moc. Tak­že to rad­ši sle­du­ji zpo­vzdá­lí.

Zmí­ni­la jste, že fa­nouš­kov­ská zá­klad­na je dneska ob­rov­ská. Tak­že když se ješ­tě na chví­li vrá­tím k té­ma­tu man­gy na čes­kém tr­hu, na­šlo by se vů­bec za sou­čas­né si­tu­a­ce ně­ja­ké mís­to pro dal­ší na­kla­da­tel­ství vy­dá­va­jí­cí man­gu?

Ur­či­tě, ur­či­tě na­šlo.

Ne­u­blí­ži­lo by to tře­ba prá­vě Crwi?

Ne, já mys­lím, že ne. Crew vy­dá­vá ta­ko­vý zlo­mek zlom­ku. Sa­mo­zřej­mě vy­dá­vá skvě­lé vě­ci, hod­ně po­pu­lár­ní, ale těch skvě­lých po­pu­lár­ních vě­cí je da­le­ko, da­le­ko víc. A když se po­dí­vá­te na je­jí vý­běr, sou­stře­dí se hlav­ně na se­i­nen a šónen. Kdy­by ně­kdo za­čal vy­dá­vat šódžo ne­bo klid­ně i vě­ci ve sty­lu Ha­na­mi, pros­tě ně­ja­ké vět­ší chu­ťov­ky, měl by mís­ta dost. Dů­le­ži­té je to ne­dě­lat ex­klu­ziv­ně, mu­se­li by k to­mu mít ně­co dal­ší­ho. Ale roz­hod­ně si mys­lím, že pro­sto­ru je po­řád spous­ta.

Ješ­tě otáz­ka na zá­věr. Má­te do­ma ně­co ja­pon­ské­ho, ja­ko jsou po­sta­vič­ky, su­ve­ný­ry a tak dá­le, co je vy­lo­že­ně va­ším po­kla­dem? Čím bys­te se rá­da pochlu­bi­la?

Vět­ši­nu na­šich po­sta­vi­ček vlast­ní mo­je že­na, kte­rá ne­do­vo­lí, aby se na ně sáh­lo (smích). Ale… po­čkej­te, co mám ta­ko­vé­ho nej­hez­čí­ho do­ma… Mo­je nej­hez­čí vě­ci, co mám, jsou hod­ně sta­rá vy­dá­ní nej­růz­něj­ších mang. Tře­ba z těch 50. a 60. let. Kla­sic­ké kous­ky, co se mi po­da­ři­lo ur­vat v an­tikva­ri­á­tech v Ja­pon­sku. To jsou asi mo­je nej­vět­ší po­kla­dy. Ji­nak co se tý­če fi­gu­rek, těch sa­ma ani moc ne­mám. Mám spous­tu nej­růz­něj­ších sen­ti­men­tál­ních pa­má­tek z dob stu­dia. Prv­ní Oma­mo­ri, co si člo­věk kou­pil ve sva­ty­ni. Prv­ní te­le­fon­ní kar­tu, kte­rou jsem te­le­fo­no­va­la do­mů z Ja­pon­ska (smích). Pros­tě ta­ko­vé­hle krá­my, kte­ré pro mě ma­jí ob­rov­skou hod­no­tu, ale sa­mo­zřej­mě ji­nak žád­nou ce­nu ne­ma­jí.  Ne, po­kud mlu­ví­me o po­kla­dech, tak je­nom mo­je sta­rá vy­dá­ní man­gy.

Dě­ku­ji vám za váš čas.

Já dě­ku­ji.