Za­po­ča­la nám dru­há sé­rie ani­me Šin­geki no Kj­odžin, je te­dy ide­ál­ní do­ba na to, abychom se po­dí­va­li na de­vá­tý sva­zek man­gy, z je­hož prv­ní ka­pi­to­ly no­vá epi­zo­da ani­me vy­chá­zí. De­vá­tá kni­ha jde ale ješ­tě dá­le za prv­ní epi­zo­du se­ri­á­lu, tak­že po­zor na spo­i­le­ry!

Eren a je­ho sku­pi­na osob­ních stráž­ců ten­to­krát po­měr­ně vý­raz­ně ustu­pu­jí do po­za­dí. Pro­ho­dí pár vět, do­jde na tro­chu plá­no­vá­ní a sna­ží se ze svá­za­né­ho ja­zy­ka tvr­do­hla­vé­ho kně­ze do­stat ně­ja­ké in­for­ma­ce. Ere­no­va li­nie te­dy slou­ží spí­še ja­ko na­stí­ně­ní to­ho, na co se mů­že­me tě­šit v bu­douc­nu.

Ten­to­krát se ovšem děj to­čí spí­še ko­lem ve­d­lej­ších po­stav, kte­ré si mu­sí po­ra­dit s eva­ku­a­cí ci­vi­lis­tů před hor­dou ti­tá­nů krá­če­jí­cích s ob­rov­ským chlu­pá­čem v če­le. Ten­to no­vý chlu­pa­tý me­ga­zord, je­hož pra­vou identi­tu pro­za­tím ne­zná­me, vy­pa­dá, ja­ko by ze se­be ti­tán ze hry Sha­dow of the Col­los­sus skle­pal br­ně­ní. Je­ho po­měr­ně jed­no­du­chý de­sign vy­pa­dá skvě­le, ne­bez­peč­ně a stra­ši­del­ně. Nad ostat­ní­mi vy­ční­vá nejen dí­ky od­mí­tá­ní de­pi­la­ce, ale ta­ké svý­mi ex­trém­ně dlou­hý­mi pa­že­mi, kte­ré­mu po­sky­tu­jí ne­jed­nu vý­ho­du. Te­nhle se po­ve­dl jak svým vzhle­dem, tak i svou zví­da­vou osob­nos­tí.
Vy­ved­la se i Con­nie­ho dě­jo­vá li­nie, kte­rá pro­zra­di­la až ne­če­ka­ně moc a prak­tic­ky tak udě­la­la z Úto­ku ti­tá­nů ofi­ci­ál­ně mys­te­riózněj­ší ver­zi ko­mik­su Ži­ví mrt­ví pro ne­pl­no­le­té. Ale­spoň tro­chu bys­tré­mu čte­ná­ři ko­neč­ně do­jde, od­kud se be­rou ti­tá­ni a to je ně­co, na co če­ká­me prak­tic­ky již od prv­ní ka­pi­to­ly. Teď už jen zjis­tit, kdo za tím vším sto­jí a za ja­kým úče­lem jsou ti­tá­ni tvo­ře­ni.

Za to­to všech­no pa­lec na­ho­ru, včet­ně ma­lých kon­ver­zač­ních špe­ků, pře­de­vším pak za tí­ži­vý roz­ho­vor me­zi dvě­ma zá­měr­ně nejme­no­va­ný­mi po­sta­va­mi, kte­ré le­žér­ně pro­zra­dí nejen své se­xu­ál­ní pre­fe­ren­ce, ale i ně­co mno­hem zá­važ­něj­ší­ho.

Cel­ko­vou kva­li­tu ovšem ka­zí ně­ko­lik trap­ných či ne­pře­svěd­či­vých mo­men­tů. A ne­jed­ná se jen o pár hloupých vět, kte­ré sem tam pad­nou. Vr­cho­lem ani ne­ní nu­ce­ný a ne­míst­ný smích, kte­rý měl ne­bez­peč­nou kon­ver­za­ci ho­nem utnout. Nej­vět­ším pro­hřeš­kem to­ho­to svaz­ku je Sa­sha. To je ta hlou­pá sel­ka s be­ze­dným ža­lud­kem, kte­rá se po­řád ně­čím lá­du­je a mís­ty tak při­po­mí­ná spí­še vy­hla­do­vě­lé zví­ře než sku­teč­nou lid­skou by­tost. Scé­na z je­jí mi­nu­los­ti je ne­pře­svěd­či­vá ja­ko je­jí osob­nost. Oka­mžik, kdy jí vy­lét­ne se­ke­ra z ru­kou a za­sek­ne se do stro­pu, je vy­lo­že­ně k smí­chu. A v ne­po­sled­ní řa­dě mo­ment, ve kte­rém při hr­din­ském se­be­obě­to­vá­ní vy­klouz­ne ti­tá­no­vi ze se­vře­ní, je snad až k plá­či.

Vy­pra­věč­ská kva­li­ta man­ga sé­rie Útok ti­tá­nů kle­sá a stou­pá ja­ko ja­pon­ská hor­na­tá kra­ji­na. V jed­nu chví­li otá­čí­te stra­nu za stra­nou v zá­chva­tu po­tře­by vě­dět, co bu­de dál, jin­dy zas má­te chuť vy­tr­há­vat stra­ny, aby se je­jich hloupost ne­ší­ři­la dál. Ta­hle ne­vy­rov­na­nost se do­po­sud stří­da­la spíš po svaz­cích, ten­to sva­zek je ale sa­mo­stat­nou hor­skou drá­hou. Skvě­lé ná­pa­dy stří­da­jí ty pi­to­mé, čte­ná­řo­va ná­la­da se mě­ní od spo­ko­je­nos­ti k zou­fal­ství. Au­to­ra za­chraňuje pře­de­vším rov­no­měr­ně dáv­ko­va­né po­su­ny v pří­bě­hu a od­ha­lo­vá­ní ta­jem­stvích, kte­rých ti­tá­ny oči­vid­ně ob­klo­pu­je ví­ce. Me­tál ten­to sva­zek si­ce ne­do­sta­ne, ve vý­sled­ku se ale ne­jed­ná o špat­nou kni­hu. Mís­ty mož­ná pi­to­mou, ale pře­de­vším stá­le ješ­tě zá­bav­nou.

Za po­skyt­nu­tí re­cenz­ní­ho vý­tis­ku dě­ku­je­me na­kla­da­tel­ství Crew.