Útok ti­tá­nů se v mi­nu­lých dvou svaz­cích po­měr­ně dr­žel zkrát­ka a pře­kva­pi­vě to sé­rii dost pro­spí­va­lo. By­lo sa­mo­zřej­mě ale po­tře­ba na­ko­nec skli­dit při­pra­vo­va­nou pů­du a při­jít s ně­čím vel­kým. Po­ved­lo se?

Sed­mý sva­zek vlast­ně ne­za­čí­ná zrov­na špat­ně. Ar­mi­no­vo fi­lo­zo­fo­vá­ní o obě­to­vá­ní ži­vo­tů pro vyš­ší účel má ně­co do se­be a slou­ží ja­ko skvě­lá ote­ví­ra­cí sek­ven­ce kni­hy. Nás ale pře­de­vším za­jí­má žen­ská ti­tán­ka, kte­rá by­la chy­ce­na vý­zkum­ným tý­mem na kon­ci mi­nu­lé­ho svaz­ku. Ta se v šo­ku­jí­cí úni­ko­vé ak­ci do­sta­ne na svo­bo­du, aby se mohl Eren opět před­vést ve své ti­tá­ní for­mě. Na to se sa­mo­zřej­mě všich­ni fa­nouš­ci třás­li ne­do­čka­vos­tí. Kdo by se ne­tě­šil na epic­ký sou­boj těch­to dvou ti­tá­nů, na po­řád­nou rvač­ku, kte­rá v té­to sé­rii do­po­sud chy­bě­la. Bo­hu­žel se jed­ná o ne­ná­pa­di­tý sou­boj bez emo­cí, ja­ké­ko­liv in­ven­ce, dy­na­mi­ky, či mo­men­tu pře­kva­pe­ní. Tuhle le­tí jed­na pěst, po­té při­chá­zí dal­ší rá­na pěs­tí…  mož­ná při­jde i ně­ja­ký ko­pa­nec. Eren s ti­tán­kou do se­be jed­no­du­še ře­žou tak dlou­ho, do­kud se je­den z nich ne­vy­čer­pá. Je­di­nou světlou chvil­kou v tom­to sou­bo­ji by­lo let­mé vy­u­ži­tí pro­stře­dí. Ne­u­vě­ři­tel­ně pro­mar­ně­ná pří­le­ži­tost, kte­rá po­tá­pí ce­lý, ji­nak dob­ře vy­sta­vě­ný, pří­bě­ho­vý arc.

Ti­tán­ka sa­ma o so­bě nej­pr­ve pů­so­bí oprav­du vý­hruž­ně, ob­zvláš­tě když za­čnou ja­ko mou­chy pa­dat zku­še­ní a uzná­va­ní vo­já­ci, ale vel­mi rych­le se re­spekt k ní vy­pa­ří. Jak do­sta­ne strach z Ere­na, je­jí vý­hruž­ný a se­be­vě­do­mý vý­raz se pro­mě­ní v tvář ustra­še­né pu­ber­ťač­ky a z to­ho ne­ní ces­ty zpět. Eren na­víc ne­ní je­di­ný, kdo be­re žen­ské ti­tán­ce ví­tr z pla­chet. Ka­pi­tán Le­vi jí ta­ké dá co pro­to. Lé­tá ko­lem ní zbě­si­lou rych­los­tí, pře­se­ká jí všech­ny šla­chy na tě­le a vy­švih­ne se s ne­jed­ním ob­di­vu­hod­ným ak­ro­ba­tic­kým kous­kem. Ovšem přes­to­že bych rád ty­to vi­zu­ál­ně efek­tiv­ní kre­a­ce po­chvá­lil, ne­můžu. Ač se jed­ná o zá­živ­nou chvil­ku, ve kte­ré Le­vi za­zá­ří, dost to ubí­rá na po­ci­tu re­a­lis­tič­nos­ti. Nelze ne­chat ne­pří­te­lem zlik­vi­do­vat ně­ko­lik zku­še­ných vo­já­ků, o kte­rých se sklá­da­jí hr­din­ské bás­ně, aby si­tu­a­ci po­slé­ze vza­la do ru­kou jed­na po­sta­va, kte­rá ja­ko­by svý­mi schop­nost­mi vy­padla z ji­né man­gy. To­hle ne­ní Ble­ach, nelze bo­os­to­vat po­sta­vy na úkor uvě­ři­tel­nos­ti ja­kož­to sce­náris­tic­ký únik ze sle­pé ulič­ky. Bez ohle­du na to, ko­lik zku­še­nos­tí Le­vi v bo­ji má, to jed­no­du­še ne­pů­so­bí vě­ro­hod­ně.

Po­chval­ná slo­va se ne­do­tknou ani kres­by. Za­tím­co v prů­bě­hu sé­rie kva­li­ta kres­by mír­ně stou­pa­la, ten­to­krát se au­tor moc ne­před­ve­dl. Těž­ko uvě­řit, že by už tak ne zrov­na kre­seb­ně na­da­ný au­tor mohl kles­nout, re­a­li­ta je ovšem ji­ná. A nejde o po­zvol­nou změ­nu sty­lu, kte­rá je ny­ní ješ­tě pa­tr­něj­ší. Po­za­dí je jed­no­tvár­né a od­by­té, pro­por­ce po­stav se ne vždy po­ve­dou a ob­čas má au­tor i pro­blém s re­a­lis­tic­kým tva­rem hla­vy či se za­sa­ze­ním ob­li­če­je na správ­né mís­to. Na­víc do­kon­ce bý­vá ob­tíž­né roz­po­znat od se­be ně­kte­ré po­sta­vy. A ja­ko by to­ho ne­by­lo má­lo, vel­mi špat­ný střih me­zi scé­na­mi to vše ješ­tě zhor­šu­je. V jed­nu chví­li mi do­kon­ce pár rá­meč­ků tr­va­lo, než jsem si uvě­do­mil, že se děj na­chá­zí na ji­ném mís­tě s ji­ný­mi po­sta­va­mi.

Vy­lo­že­ně o ka­ta­stro­fě se mlu­vit ne­dá. Pří­běh ne­ní úpl­ně ne­za­jí­ma­vý, je pl­ný dob­rých ná­pa­dů a pře­kva­pe­ní. Isa­ja­ma Hadži­me ovšem s tím­to svaz­kem uká­zal, že je mi­zer­ným vy­pra­vě­čem. Dob­rý scé­nář za­bi­la je­ho re­a­li­za­ce a ne­můžu se tak zba­vit po­ci­tu, že by se měl Útok ti­tá­nů lé­pe v ji­ných ru­kou. Snad se jed­ná o pou­hé škobrt­nu­tí. Svaz­ků, kte­ré by mě moh­ly vy­vést z omy­lu, je před ná­mi ješ­tě po­žeh­na­ně.