Mí­lo­vý­mi kro­ky se do­pře­du že­ne čes­ké vy­dá­ní ti­tán­ské sé­rie od Isa­ja­mi Hadži­me­ho, tak­že už tu má­me je­jí šes­tý sva­zek. Útok ti­tá­nů po­stup­ně na­bí­ral na kva­li­tě jak po strán­ce pří­bě­ho­vé, tak po strán­ce kre­seb­ní. Pla­tí to i pro šes­tý pří­růs­tek?

Ce­lá kni­ha se to­čí ko­lem in­te­li­gent­ní žen­ské ti­tán­ky, kte­rá se ob­je­vi­la na kon­ci mi­nu­lé­ho dí­lu. V tom vě­zí plus i mí­nus té­to čás­ti. Na jed­nu stra­nu by se da­lo ří­ci, že sva­zek pů­so­bí uza­vře­ným do­jmem. Ro­ze­hrá­vá se v něm pří­bě­ho­vá li­nie s onou žen­skou ti­tán­kou, ně­co má­lo (oprav­du má­lo) o ní zjis­tí­me a po­sled­ní strán­ky skon­čí zá­vě­rem, kte­rý má si­ce být cli­f­fhan­ge­rem, ale spíš se je­ví ja­ko re­la­tiv­ně uspo­ko­ji­vý zá­věr ro­ze­hra­né­ho dě­je. Zá­ro­veň se ale vlast­ně nic ne­sta­ne, dů­le­ži­té udá­los­ti se ode­hra­jí jen na sa­mém za­čát­ku a kon­ci svaz­ku a ce­lá kni­ha tak pů­so­bí spí­še ja­ko jed­na roz­ta­ha­ná ka­pi­to­la. Ob­je­ví se ne­pří­tel a zby­tek strá­nek před ním po­sta­vy jen utí­ka­jí, pří­pad­ně se s ním po­ku­sí střet­nout, aby byl na­ko­nec hon na koč­ku a na myš ně­jak ukon­čen.

Na­štěs­tí je ten omáč­ko­vý ob­sah ale­spoň re­la­tiv­ně zá­bav­ný. Žen­ská ti­tán­ka ne­pů­so­bí jen ja­ko dal­ší ne­pří­tel, ale za­jí­má vás, co je vlast­ně zač, ja­ký je je­jí úkol a proč se cho­vá tak in­te­li­gent­ně a ne­před­ví­da­tel­ně. Je­jí způ­so­by za­bí­je­ní jsou na­víc nejen ne­mi­lo­srd­né, ale ta­ké vy­na­lé­za­vé a akč­ní pa­sá­že jsou tak dí­ky ní vel­mi str­hu­jí­cí. O pou­ta­vé mo­men­ty te­dy nou­ze roz­hod­ně ne­ní.

Aby sva­zek ne­pů­so­bil mo­notónně, au­tor děj na při­bliž­ně jed­nu ka­pi­to­lu chytře pře­ru­šu­je re­trospek­tiv­ním ná­hle­dem na udá­los­ti před vý­zkum­nou vý­pra­vou na úze­mí ti­tá­nů. V tom­to fla­shbac­ku se pro­zkou­má­vá nejen Ere­no­va schop­nost pře­mě­ny v ti­tá­na, ale ta­ké dů­vě­ra či ne­dů­vě­ra je­ho bra­trů ve zbro­ji k ně­mu. Pří­tom­nost je­b­lé ve­li­tel­ky Han­ge na­víc do­dá­vá dě­ji žá­da­né od­leh­če­ní.

Kres­ba opět pů­so­bí o ně­co uhla­ze­ně­ji, a ač se au­tor ne­vzdá­vá své­ho ob­lí­be­né­ho šra­fo­vá­ní, stá­le ví­ce vy­u­ží­vá stí­no­vá­ní še­dou bar­vou. Ta­ké je tře­ba po­dotknout, že dá­vá vět­ší dů­raz na oči. Ty Isa­ja­ma kres­lí jak­si prázd­ně v tom dob­rém slo­va smys­lu. Ja­ko by po­sta­vy vlast­ně by­ly už teď jen cho­dí­cí­mi mrt­vo­la­mi. Mi­mi­ka po­stav cel­ko­vě by­la vždy au­to­ro­vou před­nos­tí, na­dá­le se však zlep­šu­je. Pro­blém mu ale stá­le dě­la­jí pro­por­ce po­stav, což nej­ví­ce od­ná­ší Ere­nův čas­to ne­při­ro­ze­ně dlou­hý krk.

Edi­tač­ně se jed­ná o crwác­ký stan­dard, i když mís­ty troš­ku ru­šil ne úpl­ně jed­not­ný styl tex­tu. Pře­kla­do­vě bez vý­tek, An­na Kři­ván­ko­vá opět od­ved­la svou prá­ci na jed­nič­ku a je­jí cit pro ja­zyk tě­ší. Snad bych jen sem tam ubral na množ­ství troj­te­ček, ze kte­rých mám po pře­čte­ní po­cit, ja­ko by se vy­sky­to­va­ly snad v kaž­dé tex­to­vé bub­li­ně. Ne­mu­sí se ovšem jed­na o ne­duh pře­kla­du, nad­mí­ra troj­te­ček je prav­dě­po­dob­ně pří­tom­ná již v ori­gi­ná­le.

No­vý sva­zek Úto­ku ti­tá­nů je spí­še jen pře­šla­po­vá­ním na mís­tě. Pří­běh se od zá­vě­ru mi­nu­lé­ho svaz­ku vlast­ně ni­kam moc ne­po­su­nul, ale na­štěs­tí je nám to vy­na­hra­ze­no do­stat­kem po­ve­de­né ak­ce a kr­va­vých skvrn. Na­víc přes prak­tic­ky chy­bě­jí­cí po­sun v dě­ji nás ale­spoň že­ne do­pře­du dáv­ka ta­jem­na. Příš­tě už by to ale chtě­lo šláp­nout na plyn a při­jít s ně­ja­kým zá­sad­něj­ším od­ha­le­ním.

Za po­skyt­nu­tí re­cenz­ní­ho vý­tis­ku dě­ku­je­me na­kla­da­tel­ství Crew.