Foto: Aurielle

22. až 24. srpna se v Praze konal druhý ročník anime festivalu Natsucon. Největší změnou oproti prvnímu ročníku bylo přesunutí akce z Kulturního centra Zahrada na pražském Chodově do prostor obchodní akademie ve Svatoslavově ulici v Nuslích. Návštěvníci, jejichž počet byl podle očekávání větší než loni, se mohli těšit na promítání různých titulů v čele s Cestou do Fantazie od Mijazakiho Hajaa, na přednášky na rozličná témata, mohli si zasoutěžit o věcné ceny například v soutěži inspirované japonskými zábavními pořady anebo třeba ochutnat něco z japonských cukrovinek. Hlavní program se odehrával v pěti místnostech a v několika dalších pak probíhal program vedlejší, na němž si mohli návštěvníci vyzkoušet například retro herní automaty vedle stále ještě relativně nového Kinectu. Zájemci také měli možnost vyzkoušet VR displej na hlavu, Oculus Rift. Řada lidí, zejména cosplayerů, pak také využívala prostor malého parku před školou.

Vedení Natsuconu již také oznámilo, že příští rok se uskuteční třetí ročník festivalu, a to přesně 21. až 23. srpna, tedy prakticky ve stejnou dobu jako letos. Aby nezůstalo jen u stručných holých faktů, přinášíme vám reporty z akce od dvou účastníků Natsuconu, kteří se za svůj život zúčastnili již mnoha českých conů a festivalů. Ten první bude z pohledu člena staffu, Ratmieho, který měl na starost hernu s deskovými hrami, a ten druhý bude z pohledu řadového návštěvníka mJezdce.

[tldr title=“Natsucon 2014 – odspoda a z rohu“]

Natsucon 2014 byl nejspíš vážně dobrý con. Až je mi líto, že jsem na něm prakticky nebyl.

To bylo totiž tak: když mi, stejně jako všem ostatním, přišla obsílka od Atelwen, zda bych nechtěl znovu sloužit, souhlasil jsem a požádal o deskovky jako minule.

Ačkoliv jsem byl vázaný mít jenom tři služby, což je pro normálního pomocníka cca dvanáct hodin sezení na jeho pozadí, během kterých se může věnovat prakticky čemukoliv kromě spaní, bylo to se mnou trochu složitější. Na deskovkách obvykle chcete mít někoho, kdo hrám rozumí a umí lidem nabídnout tu správnou hru na základě jejich preferencí. Nebyl jsem k tomu tudíž ničím nucen, ale očekávalo se ode mě, že budu jakýmsi deskovkovým hikikomorim.

Čtete-li tedy reporty, abyste se dozvěděli, jak se líbila vaše přednáška či jaká byla ta, kterou jste museli oželet, toto nejspíš není report pro vás. Pokud vás ale fascinují zákulisní detaily a příběhy nejnižších vrstev uražených a ponížených, v nichž hrdé grácie Kritika a Realita vedou válku a slaví svatbu jedna s druhou, čtěte směle dál.

Byvše člověkem zádumčivým a roztržitým, je klidně možné, že jsem přehlédl něco naprosto evidentního. Například, třebas organizace měla podchycené věci, které mi podchycené nepřišly, a já šel po jejich drátkách, aniž bych o tom věděl. Strávil jsem také mentálně většinu času kdesi na onom pomezí mezi deliriem spánkové deprivace a deliriem kofeinovým. Bylo-li něco jinak, nestyďte se na to upozornit.

Pátek

Dorazil jsem asi o půl hodiny pozdě, čímž mi nejspíš utekla spousta práce. Šel jsem tou zdaleka nejhorší cestou, kolem Pankráce, poněvadž jsem nepochopil, že je to ta škola, kde jsem už byl asi desetkrát. Se špatně vytisknutou mapou a botou o číslo menší jsem se půl hodiny pokoušel tu blbou silnici před Pankrácem obejít nebo přejít, než jsem si všimnul, že má podchod. Pak jsem ještě pěkně dlouhou bloudil v těch trojúhelníkových ulicích. Praha je jako Duwang – nádhernějšího města na světě není.

Náhoda tomu chtěla, že jsem jako první u branky potkal Blizzy a musel jsem si zanadávat zrovna jí. Uvnitř jsem našel Campariho, který mě představil Atelwen, jež mi ukázala deskovky. Dostal jsem laminačku s nickem, která byla hezká, ale nic k ní. Zvláštní. Kdyby alespoň byla ta Wi-fi, abych si mohl program najít. Určitě je to tak, říkal jsem si, že recepci ještě neotevřeli a později si ho půjde vyzvednout.

To, že kdo nemá pásku, je staff, je nicméně moc dobrý systém. Zajímalo by mě, kolik lidí se na con dovedlo propašovat. Leda by si tu pásku přestřihli, předali a zalepili izolepou na zápěstí. Poněvadž toho by si, myslím, vůbec nikdo nevšiml.

Zatímco jsem barevné stoly uvnitř kompulzivně srovnával do vzorů, využil jsem hodné a nezadané pány staffáky k nošení těžkých bezbarvých lavic snad až z půdy. Ředitelé škol, bděte. Dávat nižší třídy s lehkými lavicemi do přízemí a vyšší s těžkými nahoru je pitomost. Stejně jako být pouze starý vám samo o sobě privilegium nezaručí, být mladý není tělesné postižení. Když se k nim budete chovat jako ke kriplům, budou se jako kriplové chovat k vám až vyrostou. Lezení do schodů si dobré dítě užívá, ale vyložená radost z pohybu je naučený reflex. Ze špatného člověka se jen skrze velkou námahu stane člověk dobrý a mělo by se začít v mládí. Nuceně. Šlo by zde i invokovat Nietzscheho – jejich těla mají přece nevyvratitelný vliv na jejich mysl. Pak si nadávejte, že se vám zvyšuje obezita. NEETové jsou veskrze hubení lidé a každý vám potvrdí, že do toho sklepa je nutno se propracovat z velikých výšin.

A taky je pak strašná pakárna to nosit.

Deskovky samotné byly z Mephitu – tímto jim děkuji za sponzorování conu. Bylo by ale mnohem lepší, kdybych dostal předem nějaký seznam toho, s čím budu pracovat. Atelwen říkala, že se to rozhodne až na místě, ale já pořád nějak nechápu, proč by tohle nemělo jít zařídit. Například jsem předpokládal, že letos přinesou zase pět pauperových balíků na učení MtG. Minulý rok tak učinili, což od nich bylo velice galantní, a nic se jim neztratilo – i čistotu a nepoškrábanost obalů jsem kontroloval. Kdybych věděl, že tam tentokrát nebudou, dal bych pár paklíků commonů dohromady sám.

Z krabice na mě vybafl kromě klasické sady Osadníků, Carcassone, Jungle Speedu a Dixitu ještě přeložený Munchkin. To bylo příjemné překvapení. Základní balení ale nemá žádnou mapu na levely, tudíž jsem musel použít magii studenta umění a připravit hráčům slidery z kancelářských sponek.

Na Jungle Speed jsem naštěstí měl mrňavé prvňáčkovské lavice a židle, což je asi nejlepší způsob, jak tu hru hrát. Podivné bylo dostat Vládce Tokia. Hra je to krásná a barevná a házíte v ní tolika kostkami, jako byste hráli Shadowrun, ale taky je poměrně snadno zničitelná. Timeline byla taky hra, kterou jsem ocenil. Jednoduchá a poučná. A pokořující. Přitom jsem se bál, podle obalu, že to bude další nudná steampunková kravina.

Zato Malacca je neskutečně špatná hra. Stále ne tak mysl zastírající a hloupá jako třeba Alhambra, ale s Yuffie a Urzuem jsme později tuhle pirátskou hru pro její nesnesitelnou špatnost museli přestat hrát uprostřed. Chudák Yuffie se nám ke konci málem zakousla do stolu. V Hlavní roli tam byla taky a kvalitou se řadí hned vedle.

Nakonec mi Atelwen a tuším i Akiko přišly říct, že asi přijdou jak lidi od šógi, tak od go (kteří nikdy nepřišli), stejně jako už v programu oznámení hráči pokeru. Bude příště mahjong? Bylo by to fajn. Letos jsem ale měl dle situace v místnosti tak šest až deset stolů a kdyby někdo chtěl přinést ještě vlastní CCG nebo to go, obzvlášť v pátek večer, místnost by praskla ve švech.

Kdesi mezi stavěním a nošením lavic mě taky vytáhli na proslov hlavní organizátorky. Staff nedostane program, protože je programů málo. Dobrý vtip. Všichni se smě–. Ne, tohle by se nemělo opakovat. Staff se pak nemohl ubránit dojmu, že je míň než návštěvník. Což by sice v jistém smyslu každý staffák cítit měl, ale tohle není ten správný způsob, jak vypěstovat v poddaných pokoru. Vzpomínám si teď mimochodem na čísi zmínku, že si návštěvníci brali programy po několika, ale potvrdit to nemůžu.

Když jsem měl postaveno, přišel pán od pokeru s tím, že budou potřebovat dva trojstoly a dvacet židlí. Dvacet židlí ve škole už bohužel vůbec nebylo, tak jsem jim k večeru musel přistavět ty, co byly zrovna volné. Kluci ze šógi jsou dobří lidé a spokojili se se dvěma lavicemi pro maximálně osm lidí, ale zbyla mi i tak míň než půlka sálu. Tou dobou mi začalo docházet, že si asi budu chtít doopravdy dávat na místnost pozor.

I když mě zajímala Neowormova francouzská přednáška, blok experimentálních přednášek, stejně jako ta extrémně zajímavá přednáška od Blizzy a Mirabel, která měla v anotaci napsané „nitro+“, nedalo se nic dělat. Zrovna jsem v těch chvílích měl službu nebo jsem dostatečně nevěřil návštěvníkům a tak.

Většinu času mi tam dělal dobrovolnou společnost Fenste. Měl službu venku v přízemí, ale byl prakticky neustále v deskovkárně. Těžko říct zda z přebytku či nedostatku zvědavosti. Zvláštní člověk. Po třech dnech mi z rozhovorů s ním už trochu hrabalo. Hodně tam byl taky Urzu a místnost mi párkrát pohlídal; to bylo fajn.

Když se k večeru v místnosti zastavila Ika, shledala, že hraju Carcassone s nějakým sotva desetiletým klukem a automaticky usoudila, že je to nějaký můj známý, když tam nikdo rodičovitý nikde neseděl. Ale pravda je horší: kluka tam nechal sedět jeho otec, který se sám šel bavit na con. Šógisté se s klukem snad dokonce znali, takže to pravděpodobně ani nebylo poprvé.

Jeho otec nevypadal nijak zvlášť úžasně a pokoušel se mi, než odešel, vysvětlit, kterak odpor ke Comic Sansu je předsudek a že je dabing rozhodně ve všech případech preferovaný před originálem nebo titulky; kromě prequelů Hvězdných válek. Tohle bych si ani nedokázal vymyslet. Nebohý hoch měl evidentně za tátu Napůla. Když jsem ho pozoroval už asi druhou hodinu, jak chodí od stolu ke stolu a prohlíží si všechny ty hry, které neumí hrát, nemohlo se mi ho nezželet. Carcassone, které jsem se nabídl ho naučit, rychle pochopil. Hrál ho potom s neuvěřitelnou pozorností.

Ke konci hry začal pomalu kromě prostého kývání hlavou kluk i mluvit a vedle výše zmíněné Iky se přivalil kibicovat i Astrak. Mladík nakonec vypadal, že si to vážně užil, z čehož mám sice radost, ale doma to pro něj asi taková sranda není.

Elda mi mimochodem půjčila Drzej dódžin, který mě oproti všem očekáváním nadchnul. Chci být součástí téhle věci. Budu v sobě muset tu sexuální frustraci nějak pěstovat, abych vůbec měl námět.

Ten poker na večer se scházel velice pomalu, ale nakonec se sešel. Přestože dvacet lidí to nebylo, oba stoly se použily. Do večera jsem víceméně pozoroval hraní pokeru, seděl u Fire Emblemu, učil a hrál Munchkin a když už mě nevyhnutelně znechutilo a rozzlobilo všechno ostatní, kreslil jsem si na tabuli Murderface hrající poker. Hodně jsem podcenil křídu na tabuli jako médium, bylo to fakt těžké. Děkuji maido kavárně za zapůjčení růžové křídy.

Sobota

Noc byla strašná. Mlhavě si taky vybavuju, že mě nějaký tlustý chlap rozespalého štípal do pekáče, ale horší bylo, že si tam někdo pouštěl nějakou pitomou k-popovou písničku pořád dokola a já sám jsem se musel sebrat a říct mu, že v té místnosti pár lidí spí a ostatní se asi chtějí soustředit na hru.

Rozpis služeb mi teď říká, že tou dobou měla službu v místnosti ta depresivně vyhlížející vysoká zrzka Dorry, která se mi předtím svěřila, že má v sobě dvě piva. Třeba ho pak vyprovodila ona, netuším, příliš usilovně jsem se pokoušel spát. Každopádně to nebylo nic, co jsem měl nebo chtěl řešit.

Ranní káva a toasty moc uspokojivé nebyly, ale naštěstí jsem potkal v bufetu Greka a mohl si u něj zkusit šplhnout radostným pozdravem, protože jinak netuším, jak by se mi tu přednášku na Akiconu mohlo povést získat.

Tento den byl na programu zlatý hřeb: edisonova a Astrakova přednáška Jak se dělá fansub. Popravdě, ona to nebyla až taková pecka, jak všichni očekávali. Velmi jí chyběl humor. To asi plyne z toho smutného faktu, že poukazování na nepředstavitelné chyby už těm našim novodobým koniášům ani nepřijde zvlášť vtipné. Spolehli se tudíž na to, že na přednášku přijde mnoho „postižených“ a místo nějakých srandiček ten čas plně věnovali snaze je něco naučit.

Moc se mi nechtělo se hned vracet, když jsem deskovkárnu jednou opustil a nechal v rukou zodpovědně působícího hlídače, jehož jméno si nevybavuji. Obešel jsem si tedy své body zájmu, nabral stravenky a rozhodl se vyzkoušet, zda mají maidky a butleři lepší kafe než „bufeťáci“.

Jako blesk z čistého nebe se mi v maido kavárně povedlo zastihnout xD25. Byl to zjevně naskriptovaný event ve vizuální novele mého života. Projevil se jako člověk překvapivě uvědomělý a záživný, vlastnící Paralen i Ibalgin. Celý con by pro mě bez něj byl ponurejší.

Měl jsem, jak jsem chtěl, možnost ochutnat tu překapávanou kávu, druhá možnost byla instantní. Teď nevím, jestli působím od pohledu až tak jako bezdomovec, nebo jestli nic lepšího prostě neměli – nicméně káva byla velmi průměrná. Alespoň nestála třicet korun, jako ta v bufetu. Stravenky jsme měli dostat do meido kavárny – jejich káva byla stravitelná.

Strávit personál už bylo těžší. Maidka, co asi měla být emo a vlasy měla jako Gene Simmons, byla usměvavá a investovaná, genki tomboy naopak nebyla ani trochu genki. Odžó-sama nebyla povznesená, spíš stoická až otrávená. Ani o-cho-cho nedělala. Jamato Nadešiko byla necharakteristicky líná. Zato byly všechny dodžikko jako hrom. Kdyby si častěji všímaly, že někdo dopil, a trpělivě stály poblíž, než se budou moci vloudit do hovoru a zeptat se, jestli nechcete další, dostávaly by těch dýšek daleko víc. Butlery zhodnotit nemohu.

Jedna maidka nám taky nepochopitelně položila na stůl Uno, tážíc se, zda si nechceme zahrát. Pak se šla věnovat vypadání dobře v rohu a nám zůstala na stole hra blahé paměti určená pro osmileté děti, kterou jsme ani jeden neuměli, k tomu bez přiložených pravidel. Jediné rozumné vysvětlení, které mi přichází na mysl, je, že slyšela dva sotva oholené neckbeardy, jak se baví o deskovkách, a chtěla jim tímto způsobem něco zcela konkrétního naznačit.

xD25 chtěl ukázat přeložený Munchkin, protože ho kdysi překládal sám. Když jsem se s ním tudíž vrátil, abych mu ukázal jaký strašlivý a comicsansový překlad oficiální Munchkin má, všimnul jsem si, že nějaký jiný harant, co byl na conu se svojí mámou, mi trochu poškodil Vládce Tokia. Moc mačkal ty kartonové figurky. Měl hopperskou mikinu, hopperskou čepici a vlasy jako Gil. Ne jako Gilgameš z Fate, myslím jako Gil z Bravíčka. Nepamatujete už si Gila? Já taky ne. Buďme tomu rádi.

Neděle

Noc byla tentokrát daleko příjemnější. Společnost mi v brzkých hodinách dělalo Wolfiiho znavené a bezvládné tělo, spící dle mého vzoru pečlivě rozložené mezi židlí, stolem a rukama.

K polednímu se tam zastavil Neoworm a šel se mnou na přednášku, takže jsem viděl alespoň jednu další než tu povinnou od dvojice Astrak&edison. Problém s přednášením, který si málokdo začínající uvědomí, je, že žádný unikátní titul nemá tolik povrchního materiálu, aby se o něm dalo mluvit uspořádaně bez spoilerů. Snížit se ke spoilování není řešení tohoto problému. A udělat pokecovou přednášku pro zasvěcené i nezasvěcené vám sice zaručí určitou účast, ale taky vám udělá velký nepořádek v tom, co je váš cíl a jaká by k němu měla vést cesta. Výsledek bude dost plytký.

Petrova přednáška o Metal Gearu na tohle hodně trpěla. Když si chcete popovídat o něčem na téhle úrovni, uděláte líp, když s tím půjdete do hospody nebo čajovny. Tahle snůška spoilerů a mlžení sice nebyla nepříjemná, určitě byla lepší než přednáška řádu FF nebo Zenyho, ale do přednáškového sálu přece jenom těžko patřila. Klidně můžete dodat, že tak je to u první přednášky vždycky. Forma přednášejícího samotného byla slušná a mluvil o něčem, co ho zjevně vážně zajímalo, ale materiál by ve vší své absurditě šel uspořádat líp. Hlavně ke konci. Snad se poučí.

Astrakova šestičlená společnost Munchkinů nakonec opravdu do deskovkárny dorazila, ale asi hodinu a půl před koncem conu. Neexistovala tudíž naděje, že by hru mohli dohrát, což jim ale nezabránilo to zkusit. Když se mělo končit, už jsem jim musel začít tahat židle z pod zadků a nahrazovat je těmi, co do místnosti skutečně patřily. Trvalo dlouho, než se smířili s nedohranou hrou a zabalili to.

Je třeba zmínit to, že stoly a židle byly roztahané od místnosti k místnosti strašlivým až análním způsobem. Maido kavárna byla naprosto nejurážlivější. Je klidně možné, že tam vzadu zůstalo zahrabaných pár kusů odjinud, ale nikdo už neměl náladu sundávat z té hromady tři lavice a pět židlí, aby bylo možné prověřit tu jednu, na kterou už nebylo vidět. Rozhodli jsme se doufat, že kdokoliv je tam takhle idiotsky naskládal, věděl, co dělal.

Neměl jsem dojem, že by se kdokoliv z přítomných – a nutno podotknout, dobrovolných a zhusta nestaffáckých – nosičů lavic a židlí jakkoliv štítil práce. Ať už fantasticky ohavně klející Neoworm, naprosto altruistický Ero, statný blonďák kterému jsem nepřišel na jméno, nebo inteligentní staffácké slečny, které pochopily, že nám hodně pomůžou, když nás budou navádět na správné dveře. Byl by ale takový problém, aby jeden člověk předem prošel všechny sály s papírem, zjistil, kolik je potřeba jakých lavic na co, a pak vyhledal, kde nejblíž přebývají? To, co jsme nosili, bylo občas nejdál od sebe, jak to šlo.

Při uklízení jsem si mimochodem všiml (a otravoval s tím posléze Campariho), že plakáty jsou hrozně blbě říznuté. Říkejte mi, že jsem hnidopich – napsal jsem přece zrovna něco na Konatu – ale plakát, na kterém je mezi mínus dvěma až plus třemi milimetry bílé místo, je z profesionálního hlediska dost neomluvitelná věc. Pokud někdo z organizátorů vlastní takhle dobrou tiskárnu, ale ořezával plakáty odlamovákem a prknem, ať příště radši řízne do barvy. Propagační grafika 101.

Když už to vypadalo, že nikdo nic nechce odnést, mohl jsem se ve své o číslo menší botě odpajdat domů. Seděly vedle mě ve vlaku dvě paní, které zjevně jely do Dobřan. Nevím, jestli to něco znamenalo.

Závěrem vám musím sdělit, že mi na Natsuconu sice bylo strašlivě, ale byla to především moje vlastní vina. Hlad, pohodlný a dlouhý spánek, číslo bot, to vše jsem měl vzít v úvahu. Ke konci mi však bylo už daleko lépe a můj dojem z posledních pár hodin snad nebude zastřen všelijakou retroaktivní devalvací prožitku a projekcí.

Natsucon stojí na našich snech a nadějích. Nás autorů, kteří na něm nechceme nic zkazit a každý opatrně přidáváme svůj pečlivě nabroušený střípek jeho mozaiky, i našich návštěvníků, kteří jsou s námi tak často osobně provázáni a nedovolili by si nebavit se na něm, i kdyby jen pro nás, vědouce, jakou práci do něj vkládáme. Snažíme se oživit ducha starého ADVíku z každého svého dojmu. Jeho nesmrtelnost už nebude takovou zvrácenou nesmrtelností Kunderovou, jakou je nám hrozeno z Východu. Pravý potomek, jeho myšlenkami odchovaný, na sebe vezme břímě snahy o ideál. Sám ADVík však mohl ideálu dosáhnout jen proto, že jen co je mrtvé, dovede být skutečně dokonalé. Kdyby trval, kdo může zaručit jeho neměnnost? Nikdo, a tak je to správné, neboť člověk jest tvorem věčně nedokonalým, dokud bude živ, a sama změna se tak stává matérií našich životů. Natsucon je jako naše dítě. Letos mu jeho šaty byly velké a přece by se do nich brzy nemusel vejít.

Ach, běda! Jak krásné je mládí, a jak strašlivá je dospělost. Tělo se mění a mate mysl. Tolik ideálů je v ní rozdrceno v prach. Dvě stovky návštěvníků z cílové skupiny Vaška Pravdy by námi letos otřásly v základech. Málokdo z nás by chtěl vyprovázet deset opilců za noc. Nemůžeme je nijak zastavit, musíme je naučit nás respektovat.

Připravme se na ně. Jsou už za dveřmi. Trilenid říkal cosi o slušnosti a etice. Bylo by záhodno si přesně vybavit, co to bylo.

Ratmie

[/tldr]

[tldr title=“Raport z Natsuconu 2014″]

Hned na začátku je dobré upozornit, že tento report popisuje con očima někoho, kdo už byl na hodně moc conech, a tak se jeho náhled značně liší od běžných návštěvníků festivalů, kteří oplývají optimismem a naivitou. Nečekejte tudíž, že budu zmiňovat, že se něco promítalo. Na promítání se totiž chodí jen na první, popřípadě druhé akci, ne? Potom člověk zjistí, že se dají dělat i jiné zajímavější věci.

Pár dní před Natsuconem jsem zjistil, že nebude na původním místě, ale někde jinde. Nijak to nebylo na škodu, za rohem bylo metro. Zhruba stejně daleko jako v případě minulého ročníku. Čili milé překvapení… co to kecám. Bydlím v Praze, takže mi stačí, když je to v Praze. S nastartovaným Pubtransem a navigací od strejdy Googla (ano, opravdu, na necelých 100 metrů se šlo podle navigace) jsem se úspěšně v pátek přesunul ke škole kdovíčeho. Před vstupem mě čekala jen malá fronta, a to ještě neproběhlo Zahájení, na které jsem se vykašlal a s náramkem se vydal na přednášku Císař a Japonsko. Mimochodem ten náramek ani moc neškrábal a byl z nějakého celkem příjemného plastu. Akorát ke konci se mi trochu odchlipoval ten přečnívající konec, protože mám úzkou ruku.

Přednáška o císařích byla taková shrnující, takže jsem se v tom začal orientovat a jen čekám, kdy to opět všechno zapomenu. Jako bonus bylo několik zajímavostí ohledně toho, že císař sází rýži, a když se mu dcera vdá za plebs, tak s ní skoro vůbec nesmí mluvit. Nemůžu říct, že to byl ztracený čas. No, a potom byl čas vyhledat tavernu, dát si jídlo a něco k pití. Na cony se konec konců jezdí kvůli lidem, ne kvůli programu.

Hospoda Zlý časy byla hezká, měli velký výběr kdejakých piv, ale jinak nic moc. Výběr jídla byl spíš pro vyplnění dlouhé chvíle, a tak jsem smutně koukal na divný omáčky, které stydly, než dorazily úplně jiné hranolky. Nezbývalo, než rychle zavelet ústup a kam jinam, než zpět do školy. Ta měla dvě patra, ale k tomu ještě později. Tentokrát to bylo na téma Kočka v japonské kultuře. Přednáška patřila mezi ty populárně naučné. Takže hafo divných obrázků při prezentaci doplněné o seriózní informace k ostrovům, kde je hodně moc koček. Osobně nejsem moc fanoušek teorie „koček musí být plný internet“. Popravdě toho mám už plný zuby a přestává mi to připadat vtipný. Ale tahle přednáška mě zaujala. Teda až na galerii „tady je kočka a tady je taky kočka a tady je taky kočka“. No tak… kdo přišel s touhle úchylkou na kočky? Zpět k přednášce. Líbila se mi zmínka o kočičích celebritách. Připadaly mi asi stokrát vtipnější než Grumpy Cat. Třeba video, kde kočka vůbec nic nedělá. No, a pak byla přednáška ukončena s dodatkem o absenci dotazů ze strany obecenstva. Jo, chytrý to přednášející. Přišel na to, že publikum bude jen zarytě mlčet jako na střední při dotazech učitelů.
Mimochodem, docela jsem se divil, co dělá v programu Adventure Time. Silně jsem to nechápal, a tak byl čas na pravidelný večerní hromadný derping u nejaponských nápojů. Sláva, že v Praze dorazí pizza i po půlnoci.

V sobotu ráno (pro neznalé: přibližně tak v 11 hodin) byl výlet do japonské restaurace Katsura, o níž jsem neměl ponětí, že existuje. Servírka vytasila japonštinu, a tak jsem mohl rozhýbat svou vlastní weaboo japonštinu a čekat, kdy dostanu lavorem po hlavě. Kupodivu se tak nestalo a návštěva se tak proměnila v příjemné posezení, u kterého jsem přemýšlel, kolik japonských zvyklostí jsem asi porušil. Jídlo mi moc chutnalo a poprvé jsem ochutnal slavné „karé rajsu“. Připadalo mi jemně pálivé, ale prý to jako nebylo pálivé vůbec. Asi jsem hrozně rozmazlený, či co. Ceny byly o trochu vyšší než v běžné restauraci, ale to mě nijak nepálilo. Mluvili na mě japonsky, pouštěli v televizi podivné japonské show, z reproduktorů hrál j-pop a já si mohl po jídle zaujatě prohlížet tiskoviny s rozsypaným čajem, kterému ani zbla nerozumím. Teda až na znak „no“, ale ten zavináč pozná asi každý.

S plným žaludkem opět do školy, která měla dvě patra a hrozně dlouhé chodby do tvaru L a schody do dalšího poschodí byly hned na začátku u vchodu. Přednáškové sály byly pochopitelně úplně na konci chodeb. Proč to zmiňuji… o tom později.

Na další přednášce byl Grek a náplní bylo pojednání o seijú. I když ono je v podstatě jedno, o čem byla, byl tam Grek. Konalo se to ve velkém sále, což byla malá tělocvična, kde byl na pódiu Grek. Dozvěděl jsem se tam plno zajímavostí ze světa seijú a obecně vývoji rozhlasových stanic, kartelů a podivností, které se staly. Docela jsem se u přednášky bavil a hezké bylo, že Grek zmínil i Hirano Aju. Bohužel přednáška trvala jen hodinu a tak nezbývalo, než se s Grekem rozloučit a vymyslet co dál. V tu chvíli mě ještě napadlo, že jsem nepocítil sílu orgů, pokud nepočítám přednášející (jako třeba Greka) nebo ty, co seděli u vchodu. To bylo na výsost příjemné, protože to přidávalo conu další body. Nebo možná návštěvníci nedělali takový brajgl. Kdo ví?

Každopádně když jsem ušel od velkého sálu, který byl na konci chodby, jen pár kroků, zjistil jsem naprosto úchvatnou věc. Všechny ty dlouhé cesty sem a tam byly totálně zbytečné. Uprostřed chodby totiž byly schody. Proč mi to nikdo neřekl? Neustále jsem se trmácel sem a tam s nadávkami na téma architektura v Čechách. Přitom stačilo chodit po těch podezřelých schodech, čímž bych si ušetřil asi tak milion kroků.

To mě tak zmohlo, že jsem se rozhodl nabrat energii. Kde jinde než v Maido kafé? Bohužel tam nebyla žádná loli. Takže jsem tam jen tak seděl a po 15 minutách to vzdal první. To byl ideální čas odhodit teorii o zuřivých cun-cun maidkách a posunout vysvětlení na vyšší úroveň. Přece jen jsem viděl dost fantasy anime, abych nerozpoznal, že kolem nás je záhadná bariéra, která má časový zámek nastavený na 29 minut. Po rozpadu bariéry jsem si rychle dal ice-kafé se zvrhle vlažnou teplotou a totéž v zázvorovém podání.

Nebyl čas přemýšlet, musel jsem valit na „Subtext: Západ vs. Východ“. Zvláštní to název přednášky, že? Ono jim tam vypadlo slovo juri, což postřehlo oko juri fanboy kolegy. Ještěže všichni nevyhynuli a pár nás ještě zbývá. Přednáška byla naprostá pecka. Do té doby jsem si myslel, že mám juri brýle. Zjistil jsem však, že přednášející nesahám ani po kotníky. Teorii, že „idol anime“ jsou jen živná půda pro juri, jsem jakžtakž dával s hodně odřenými ušima. Ono to šlo však ještě dál. Přišel rozbor Hanajamaty. Jako chápu, že ta série je, ehm, „gay“, ale nikdy by mě nenapadlo tam hledat juri. Naru se červená skoro kdykoliv, ale tenhle syndrom se najde třeba v Tokyo Ravens, kde se červenají u všeho. Jaja se fixuje na Naru, protože je to její jediná kamarádka. A Hana je jen přefetovaná energeťáky. Každopádně přednáška mi dala hodně k zamyšlení, zda mi Sakura Trick nepoškrábal brýle. Budu muset na tomhle pořádně zamakat. Druhá část přednášky byla o hraných seriálech. To po mně nikdo nemohl chtít, abych to nějak vnímal.

Následně byla traptatadadá~ hospoda. Tentokrát to bylo Chapadlo hned za rohem s bandou lidí, o kterých jsem vůbec netušil, kdo jsou. To mi nijak nevadilo. Hospoda byla poloprázdná, a tak došlo i na velmi pěkná témata. Což je přesně ten důvod, proč by měl člověk jezdit na podobné cony/festivaly.

No, ale aby to nebylo trapné, tak jsem chtěl ještě zajít na „Jak přednášet o hentai“, kam jsem se pochopitelně nedostavil, protože věci, lidi, pocity… navíc přednáška stejně nakonec padla, takže mi nic vlastně ani neuteklo. Jen snad nepochopitelný ohňostroj. Koho vůbec mohlo napadnout uprostřed Prahy dělat ohňostroj?

Ovšem na následné „Japonsko – země démonů“ jsem se dostavil. Byl jsem už sice unavený, ovšem přednáška byla natolik zajímavá, že jsem si ji vychutnal do dna. Po 30 minutách přednášející skončila prezentace a musela rychle mizet, protože věci, lidi, pocity… Každopádně to byla hodně zajímavá přednáška o kdejakých starobylých démonech, jejichž znalost se šikne při koukání na anime. Navíc bylo vidět, že přednášející byla do tématu hodně vážně zažraná.

A co neděle… Tu jsem vynechal a šel na Wotko, protože Girls und Panzer und Gefühle.

mJezdec

[/tldr]