Po menší odmlce se vracím ke svému reportu z C80, jehož úvodní dějství jsem zakončil cestou z prvního comiketového dne. Navážu tedy začátkem dne druhého…

Druhý den jsem vstával na svůj vkus dost brzy, jelikož jsem na zastávce metra v Akihabaře (kde jsem měl hotel) musel stihnout spoj v 5:24, ve kterém jel Odine. To se mi navzdory mojí pověstné nedochvilnosti kupodivu podařilo. Ulice Akiby, nástupiště i samotné metro byly po páté hodině ranní prakticky liduprázdné, zhola nic nenasvědčovalo tomu, že ve stejnou dobu míří napříč Tokiem tisíce lidí na druhý den Comiketu. To se projevilo až po přestupu na vlak. Ten sice určitě nebyl tak vražedně natřískaný jako první vlakový spoj k výstavišti Big Sight, ale stejně jste si mohli o nějaké té intimní zóně nechat leda tak zdát.

Po příjezdu na kýženou stanici se celá tato masa vyvalila z vagónů a již na nástupišti byl přítomen pořadatel s megafonem, kterým se snažil apelovat na nedočkavé otaku, aby v zájmu vlastní bezpečnosti neutíkali. Přese všechnu japonskou kultivovanost to v některých případech ale stejně nebylo nic platné. Tentokrát jsme přijeli z jiné strany než první den, tudíž následoval zdlouhavý pochod až k samotnému veletržišti okořeněný vtipně nebezpečnými ocelovými sloupky, které na některých místech trčely z chodníku a které se před člověkem vynořily z davu většinou až na poslední chvíli. Nicméně nakonec jsme šťastně dorazili na volné prostranství, kde se formovala fronta na Comiket. Zařadili jsme se tedy na její prozatimní konec, počkali, až z nás utvoří řadu, načež jsme mohli usednout na zem.

Následující cca čtyři a půl hodiny nebyly vůbec ničím zajímavé, když pominu tu skutečnost, že na pár kilometrech se zcela dobrovolně peklo pár desítek tisíc lidí (úvodní fotka). Naštěstí to nebylo až tak děsivé, jak jsem si během letošního chladného léta v ČR představoval. Sluníčko se průběžně schovávalo za mraky a od moře občas zafoukal příjemný větřík. Obvyklé ranní teploty letního Japonska sice jsou na náš vkus relativně vysoké, nicméně v porovnání s těmi poledními a odpoledními se stále ještě jedná o tu přijatelnější variantu. Stačí mít libovolnou pokrývku hlavy, k ní ideálně vějíř plus něco na stírání potu a přirozeně dbát na pitný režim. Já si za ty čtyři hodiny vystačil s litrem tekutin, ale je fakt, že bych snesl i více. Musím přiznat, že jsem lehce záviděl některým japonským otaku, kteří si s sebou přinesli malé skládací stoličky. Na holém (a horkém) betonu se totiž sedí obzvláště nepohodlně, nemluvě o čas od času zdřevěnělých nohách. Těžko říct, zda jest toto čekání na otevření bran Comiketu náročnější po fyzické či psychické stránce. Každopádně během této doby mne poprvé napadlo, že bych možná měl vzdát svoji účast na třetím dni C80.

V deset hodin bylo slyšet hlášení rozhlasu z výstaviště, že druhý den Comiketu byl právě zahájen. To bylo doprovozeno hromadným potleskem a postupným ubýváním řad dříve příchozích po naší levé straně. Konečně se dostalo i na frontu, ve které jsme s Odinem stáli, a my se tak vydali na cestu k bočnímu vstupu do východních hal, které v tento den ovládala zejména Touhou tvorba. Čím blíže jsme byli, tím více se zrychlovala rychlost přesunu a všudypřítomní pořadatelé hlasitě vybízeli k udržování co možná nejmenších rozestupů. V tu chvíli jsem se nedokázal ubránit představě dobytka, který ženou úzkou ohradou na porážku. Těsně před vchodem jsme se ještě stačili domluvit na odpoledne, načež Doc. Odine kvapně vyrazil za vytouženými plody práce svých oblíbených doujin autorů. Mne doujinshi nechávaly chladným, ale jinudy než skrze východní haly se v danou chvíli stejně jít nedalo.

A tak jsem se i já stal svědkem toho davového šílenství. Okamžitě po vstupu do spojovací haly se mi naskytl pohled na nespočetné množství lidí spěchajících všemi směry. Každý chtěl být co nejdříve u stánku svého oblíbeného circlu, od něj se rychle přemístit k dalšímu a tak to šlo pořád dokola. I přes zdánlivý chaos ovšem bylo znát, že přítomní orgové i policisté mají situaci pevně ve svých rukou. Jak by obdobná akce nejspíše vypadala v našich tuzemských podmínkách, si ani nechci představovat.

Na cosplay se mi ještě nechtělo, a tak jsem se po chvíli paběrkování rozhodl vydat západním směrem k firemním stánkům, kde jsem měl v plánu utratit nechutné množství peněz, i když mi bylo jasné, že to nejlepší zboží již bude beznadějně vyprodáno. Při té příležitosti jsem omrkl i spodní část západní haly. Zde mne ovšem nic zvláště nezaujalo, takže jsem se vydal nahoru na terasu a do haly, kterou okupuje to ziskuchtivější osazenstvo každého Comic Marketu. Cestou jsem nemohl nezaregistrovat šílenou frontu, která se táhla od horní haly podél okraje terasy k nějakému stánku s menším pódiem. Dodnes jsem ale nezjistil, kvůli čemu všichni ti lidé riskovali samovznícení.

I v hale byli lidé. HODNĚ lidí. Nebylo přes ně příliš vidět, nedalo se mezi nimi příliš orientovat, dýchat a v neposlední řadě vlastně ani smysluplně pohybovat. Jakožto někdejší návštěvník INVEXu jsem měl pocit, že jsem cestoval časem i prostorem a ocitl se v pavilonu L (legendární Game Hall) na tomto českém veletrhu. Po nějaké době bezcílného bloudění jsem odtamtud raději vypadl. Po menším osvěžení jsem se však rozhodl nevzdat, k firemním stánkům se vrátil a udělal jsem dobře. Přítomných otaku znatelně ubylo a zmizela i většina posledních front, tudíž se dalo bez problémů nakupovat. Pominu-li skutečnost, že v tom rambajzu musel člověk na prodávající bezmála křičet, popřípadě se domlouvat za pomoci rukou. Po chvíli prohlížení nabídky jednotlivých stánků jsem si v taškách už odnášel tričko AnoHana, tapestry s Cirno a pár drobností. Rovněž jsem byl chudší o několik tisíc yenů, přičemž ta rychlost, s jakou jsem o ně přišel, mne poněkud vyděsila.

Dal jsem si tedy menší pauzu spojenou s odpočinkem na zemi venku před vstupní halou, kde byl stín a z nějakého důvodu tam nádherně foukalo. Po půl jedné jsem se vypravil zpátky k firemní sekci a při té příležitosti pořídil snímek, jenž můžete vidět pod článkem. Sice jsem věděl, že v prostorách Comiketu se fotografovat nesmí, nicméně venku mi to až tak divné nepřipadalo. Tím spíše, když někteří návštěvníci v této lidské koloně sami fotili či natáčeli na kameru. Vedle postupující Japonec mi ale dal jasně najevo, že fotit fakt nemám. Následující tři hodiny jsem strávil procházením haly s firemními stánky, nakoupil jsem ještě pár věcí, zkoukl trailery podzimních anime na všech přítomných videoprezentacích a mezitím nasbíral obrovské množství nejrůznějších letáků, časopisů a dalších propagačních předmětů, které tam byly nabízeny prakticky na každém kroku. Ještěže comiketové tašky, ve kterých zde zákazníci většinou dostávají zakoupené zboží, jsou nejenom esteticky hodnotné, ale též dostatečně rozměrné a bytelné na to, aby se do nich vešla spousta další kořisti.

Byl jsem až překvapený rozlehlostí celého areálu určeného společnostem otaku průmyslu. Uliček tvořených z natěsnaných stánků bylo dost a ne úplně snadno se mi mezi nimi orientovalo. Většinou jsem se nakonec vynořil někde úplně jinde, než jsem původně předpokládal. Každý firemní stánek má svoje číslo a ke každému se vás snaží něčím přitáhnout. Vedle gigantů jako Nitro+, Aniplex, ASCII Media Works tady jsou začínající firmičky, které o svoje místo na výsluní teprve usilují. Osobně mne nejvíce zaujal stánek právě ASCII Media Works. Pokud jsem si dobře všiml, tak u něj sice nic neprodávali, ovšem o to více rozdávali. Coby vydavatelé časopisů Dengeki měli připraveny různé druhy propagačních verzí těchto časopisů, jež neúnavně nabízeli kolemjdoucím. I jejich prezentace právě vysílaných a připravovaných anime pouštěná hned vedle na obří obrazovce byla ze všech nejpropracovanější a nejdelší. Mimochodem pěkné fotografie z firemní sekce najdete v matteasově reportu.

Před čtvrtou hodinou jsem se s pocitem dokonalého kulturního vyžití a blížící se smrti z vyčerpání konečně přesunul před hlavní halu, kde následovalo již jen obligátní hlášení o skončení Comic Marketu a opětovný hromadný potlesk drtivé většiny jeho návštěvníků. I druhý comiketový den byl skvělým zážitkem, nicméně po fyzické stránce mne odrovnal takovým způsobem, že ve mne nakonec zvítězila ona kacířská myšlenka z konce čtvrtého odstavce, a to nejít na den třetí. Ve smyslu hesla „když nemůžu, tak nemusím“ jsem se tedy stal samozvaným comiketovým odpadlíkem. Zpětně mne toto rozhodnutí svým způsobem mrzí, ale pevně doufám, že si jej za rok a něco bohatě vynahradím na C83.