Ani­mo­va­ný se­ri­ál Mars Red vy­prá­ví pří­běh z ja­pon­ské­ho ob­do­bí Taišó. Hlav­ní děj je za­mě­ře­ný na upí­ry ži­jí­cí v To­kiu a spe­ci­ál­ní ar­mád­ní jed­not­ku, kte­rá s ni­mi bo­ju­je. Před­lo­hou sé­rie je text pro scé­nic­ké čte­ní (for­ma di­va­dla bez scén a pl­ných kos­tý­mů), je­hož au­to­rem je di­va­del­ní re­ži­sér a spi­so­va­tel Fudži­sa­wa Bun-Ó. Ser­ve­ru ANN se po­da­ři­lo au­to­ra vy­zpo­ví­dat, a to nejen ohled­ně ani­me, ale ta­ké je­ho umě­lec­kých zku­še­nos­tí. Dnes vám na Ko­na­tě při­ná­ší­me pře­klad to­ho­to roz­ho­vo­ru.

Va­še ka­ri­é­ra je za­tím ve­li­ce vzru­šu­jí­cí. Stu­do­val jste v Lon­dýně obor di­va­del­ní­ho umě­ní a ná­sled­ně jste zde i vy­stu­po­val. Co vás k di­va­del­ní­mu svě­tu při­ved­lo a proč jste se roz­ho­dl stu­do­vat v Ev­ro­pě?
K zájmu o di­va­dlo mě při­ve­dl můj dě­da, Fudži­sa­wa Ta­keo, je­den ze za­kla­da­te­lů spo­leč­nos­ti Hon­da. Ne­za­jí­mal se je­nom o ka­buki a di­va­dlo Nó, ale bral mě ta­ké na ope­ry a mu­zi­ká­ly. Po­sled­ním dár­kem, kte­rý mi dal před smr­tí, by­la vstu­pen­ka na ope­ru Bo­ris Go­du­nov od Puški­na.

V Ev­ro­pě jsem se roz­ho­dl stu­do­vat, pro­to­že jsem měl dům v Pa­ří­ži a pro­to­že Lon­dýn byl cen­t­rem svě­to­vé di­va­del­ní scé­ny, stej­ně ja­ko New York. Dal­ším dů­vo­dem by­lo, že Gold­smi­ths Colle­ge, kte­rá spa­dá pod Lon­dýn­skou uni­ver­zi­tu a kte­rou jsem vy­stu­do­val, je ne­smír­ně svo­bo­do­my­sl­ná.

Na va­šem pro­fi­lu se uvá­dí, že jste byl prv­ní Ja­po­nec, kte­rý v di­va­dle King’s He­ad v Lon­dýně ztvár­nil dí­lo HYP­NA­GO­GIA. Mů­že­te nám k to­mu ně­co ří­ci? Ja­ké jste z to­ho měl po­ci­ty?
Je hod­ně Ja­pon­ců, kte­ří cí­tí, že když při­jde na to být Ja­pon­cem, ži­vot ve svě­tě je­jich identi­tu ome­zu­je. Já ži­ju tak, abych do­ká­zal, že to ne­ní prav­da. Svá vy­stou­pe­ní be­ru ja­ko jed­nu z cest, jak to do­ká­zat.

Mů­že­te nám vy­svět­lit, ja­ký je roz­díl me­zi re­ci­tač­ním dra­ma­tem a tra­dič­ním di­va­del­ním vy­stou­pe­ním? A jak na tom sta­ví Fudži­sa­wa Rea­ding The­a­t­re?
Re­ci­tač­ním dra­ma­tům se v Ja­pon­sku zpo­čát­ku pří­liš ne­da­ři­lo. Když při­jde na re­ci­ta­ce a dal­ší po­dob­né ak­ce v za­hra­ni­čí, čas­to se ko­na­jí na mís­tech, ja­ko jsou na­pří­klad knih­ku­pec­tví. V Ja­pon­sku ta­ko­vá kul­tu­ra v té do­bě ne­e­xis­to­va­la. Pro­to jsem vy­stou­pe­ní kon­ci­po­val téměř stej­ně ja­ko běž­ná di­va­del­ní před­sta­ve­ní s ho­nos­ný­mi vy­stou­pe­ní­mi ži­vé ka­pe­ly a ob­le­če­ním. Je­di­ný roz­díl je v tom, že her­ci zů­stá­va­jí ne­hyb­ní.

Ne­hyb­nost je vý­ho­da. Když her­ci při hra­ní se­tr­vá­va­jí na jed­nom mís­tě, mů­že­me vy­u­ží­vat růz­né spe­ci­ál­ní efek­ty ja­ko svět­la, oheň a vý­buchy, je­jichž po­u­ži­tí by by­lo u běž­né­ho před­sta­ve­ní ne­bez­peč­né. Ži­vá vy­stou­pe­ní, křikla­vé kos­týmy a oká­za­lé spe­ci­ál­ní efek­ty… mů­že vám při­pa­dat, že se vše sou­stře­dí jen na vi­zu­ál­ní do­jem. Když ale sto­jí her­ci na mís­tě a hra­jí pou­ze hla­sem, sti­mu­lu­je to di­vá­ko­vu před­sta­vi­vost a kaž­dý si mů­že do­mů od­nést vlast­ní je­di­neč­ný zá­ži­tek.

Pří­běh Mars Red je uni­kát­ní ve svých jem­ných názna­cích. By­lo to zá­měr­né?
Mars Red uka­zu­je upí­ry nejen ja­ko tra­dič­ně sil­ná mon­stra, ale ta­ké ja­ko zra­ni­tel­né čle­ny spo­leč­nos­ti. Jed­ním z té­mat je, že jak li­dé, tak upí­ři ma­jí svo­je sil­né a sla­bé strán­ky. Mys­lím si, že to je ve­li­ce dů­le­ži­tá pod­sta­ta ani­me.

Je po­tře­ba, aby me­zi­ná­rod­ní di­vá­ci vě­dě­li ně­co o ob­do­bí Taišó? Ja­ké aso­ci­a­ce vy­vo­lá­vá u ja­pon­ských di­vá­ků?
Ob­do­bí Taišó je tro­chu po­dob­né an­g­lic­ké prů­mys­lo­vé re­vo­lu­ci. Když ří­kám „tro­chu“, mu­sím to upřes­nit. Za­tím­co An­g­lie vše­mož­né vě­ci vy­na­lé­za­la, v pří­pa­dě Ja­pon­ska šlo o je­jich hro­mad­ný im­port. Da­lo by se te­dy ří­ci, že se jed­na­lo o hyb­rid­ní éru, kte­rá vznik­la náh­lým smí­chá­ním zá­pad­ní a ja­pon­ské kul­tu­ry. Ta ja­pon­ská mě­la však stá­le svou uni­kát­ní krá­su, na níž od­ka­zu­je­me ozna­če­ním „ro­man­ti­ka Taišó“. Nicmé­ně při po­dob­ně ma­so­vé­mu im­por­tu kul­tu­ry je nut­né být kri­tic­ký. Když se do­že­ne do ex­tré­mu, mů­že to do­pad­nout ja­ko při vel­kém ze­mětře­se­ní v Kantó (1923). Rjóun­ka­ku byl 12­pa­t­ro­vý mra­kodrap po­sta­ve­ný bez ja­kých­ko­liv opat­ře­ní pro­ti ze­mětře­se­ním. Ač­ko­li byl po­sta­ve­ný v zá­pad­ním sty­lu, aby sym­bo­li­zo­val Taišó ro­man­ti­ku, ze­mětře­se­ní ho zni­či­lo. A o tři roky poz­dě­ji skon­či­lo i sa­mot­né ob­do­bí Taišó.

Co si mys­lí­te, že stá­le lá­ká di­vá­ky k upír­ským pří­bě­hům?
Je mno­ho mon­ster ja­ko Fran­ken­stein, vl­kod­la­ci, upí­ři apod. Ale ne­při­jde vám, že prá­vě upí­ři me­zi ni­mi, co se tý­če sí­ly a po­čtu sla­bin, cel­kem vy­ni­ka­jí? Ne­cí­tí­te tu při­taž­li­vost dvou zce­la kon­tras­tu­jí­cích ele­men­tů – nad­lid­ské schop­nos­ti vy­kou­pe­né sla­bi­na­mi?

V Mars Red je na ty­to sla­bi­ny kla­den ješ­tě vět­ší dů­raz než u kla­sic­kých upí­rů. Jsou sla­bí na slun­ci, ne­mů­žou pla­vat, po­tře­bu­jí krev. Ma­jí ze­sí­le­né smys­ly a smrad a hluk in­dustri­ál­ní­ho Ja­pon­ska jim způ­so­bu­je jen bo­lest a utr­pe­ní. V na­šem pří­bě­hu je vi­di­tel­ný pa­ra­dox, kte­rý při­ná­ší mo­der­ní vě­da in­dustri­ál­ní re­vo­lu­ce: pod­po­ru­je upí­ří sla­bos­ti. Sou­čas­ně ale ne­do­ká­že nic udě­lat s emo­ce­mi pra­me­ní­cí­mi z je­jich ne­smr­tel­nos­ti. Dou­fám, že se vám bu­de to­to no­vé po­je­tí lí­bit.

Jsou ně­ja­ká dal­ší di­va­del­ní dí­la, kte­rá si mys­lí­te, že by by­la vhod­ná k ani­me adap­ta­ci? Jsou na­o­pak ně­ja­ká, je­jichž ztvár­ně­ní je pod­le vás nej­lep­ší na prk­nech?
Mys­lím si, že vě­ci ja­ko Onmjódži, kte­ré se ozna­ču­je za ja­pon­skou va­ri­a­ci na ča­ro­děj­nic­ké pří­běhy, ne­bo No­buna­ga no inu (pří­běh prv­ní­ho ja­pon­ské­ho vo­jen­ské­ho psa), kte­rý zís­kal ce­nu na Se­ijú Awards, by moh­ly br­zo zís­kat ani­me. Sám jsem pů­so­bil v 31 ori­gi­nál­ních pří­bě­zích. Čas­to mi ří­ka­jí, že stra­ši­del­né his­tor­ky se v ani­me po­do­bě ne­tě­ší pří­liš dob­ré­mu při­je­tí. V tom pří­pa­dě by se te­dy ani­me adap­ta­ce moh­lo do­čkat cel­kem 29 z těch­to di­va­del­ních děl.