K nej­pres­tiž­něj­ším fil­mo­vým oce­ně­ním na svě­tě be­ze­spo­ru pat­ří ce­na Ame­ric­ké fil­mo­vé aka­de­mie zná­má ja­ko Os­car. V ka­te­go­rii „Nej­lep­ší ci­zo­ja­zyč­ný film“ mů­že kaž­dá ze­mě na­vrh­nout pou­ze jed­no­ho kan­di­dá­ta a le­tos se jím stal ani­mo­va­ný po­čin Ten­ki no ko, re­ži­sé­ra Ma­ko­ta Šin­kaie. Jed­ná se te­pr­ve o tře­tí ja­pon­ský ani­me film v dě­ji­nách, kte­rý tu­to no­mi­na­ci zís­kal. Před­tím se to po­ved­lo pou­ze ce­lo­ve­čer­ním fil­mům Pom po­ko (1994) a Prin­cez­na Mo­no­no­ke (1998), ale ani je­den z nich na­ko­nec na sa­mot­nou no­mi­na­ci ne­do­sá­hl. (Jed­ná se pro­za­tím pou­ze o vy­slá­ní kan­di­dá­ta za Ja­pon­sko – sa­mot­nou no­mi­na­ci na Os­ca­ra zís­ká pou­ze pět fil­mů vy­bra­ných ame­ric­kou aka­de­mií.) Pro Šin­kaie se jed­ná už o dru­hý ta­ko­vý ná­vrh, i když ani je­ho pro­za­tím nej­slav­něj­ší kou­sek Ki­mi no na wa v ro­ce 2016 no­mi­na­ci ne­zís­kal (zde byl za­řa­zen do ka­te­go­rie „Nej­lep­ší ani­mo­va­ný film“ a no­mi­no­ván byl spo­leč­nos­tí Funa­ni­mati­on).

Ja­pon­sko je v zís­ká­vá­ní Os­ca­rů za nej­lep­ší ci­zo­ja­zyč­ný film po­měr­ně úspěš­né, pro­to­že s cel­kem šest­nác­ti no­mi­na­ce­mi a čtyř­mi ví­tě­zi dr­ží 4. mís­to na svě­tě v po­čtu oce­ně­ní. Po­sled­ním ví­tě­zem byl ro­ce 2008 film Oku­ri­bi­to (u nás pod ná­zvem Prů­vod­ce) a po­sled­ním no­mi­no­va­ným pak lo­ni po­čin Man­bi­ki ka­zo­ku (u nás pod ná­zvem Zlo­dě­ji).

Ať už Ten­ki no ko no­mi­na­ci, ne­bo do­kon­ce Os­ca­ra zís­ká ne­bo ne, jed­ná se mi­ni­mál­ně o dal­ší vel­mi úspěš­ný Šin­kaiův po­čin. Po uve­de­ní do ja­pon­ských kin se pět z šes­ti prv­ních týd­nů dr­ží na prv­ním mís­tě žeb­říč­ku ná­vštěv­nos­ti a je­ho trž­by po mi­nu­lém ví­ken­du pře­ko­na­ly ne­u­vě­ři­tel­ných 10 mi­li­ard je­nů (při­bliž­ně 2,3 mi­li­ar­dy ko­run). Zá­ro­veň je nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mem le­toš­ní­ho roku a cel­ko­vě je už ny­ní na 9. mís­tě všech fil­mů pro­mí­ta­ných v Ja­pon­sku pod­le tr­žeb.

A o čem že film vlast­ně je?
Je lé­to a Ho­do­ka, kte­rý stu­du­je prv­ní roč­ník střed­ní ško­ly na od­lehlém os­t­ro­vě, utí­ká z do­mo­va do To­kia, kde mu ale br­zy do­chá­ze­jí pe­ní­ze a do­stá­vá se do pro­blé­mů. Kaž­dý den pr­ší a po­ča­sí je ne­zvykle po­chmur­né, stej­ně ja­ko se je­ví chlap­co­va bu­douc­nost. Ži­vo­ří v ústra­ní až ko­neč­ně do­stá­vá prá­ci ja­ko re­dak­tor v zá­had­ném ča­so­pi­su za­bý­va­jí­cím se nad­při­ro­ze­nem. Jed­no­ho dne pak na ro­hu ruš­né uli­ce po­tká­vá Hi­nu. Ve­se­lou a roz­hod­nou dív­ku, kte­rá má zvlášt­ní, ale úžas­nou schop­nost: do­ká­že za­sta­vit déšť a roz­jas­nit ob­lo­hu…