Dnes vám při­ná­ší­me pře­klad roz­ho­vo­ru s tvůr­ci ani­me Ja­ku­so­ku no Ne­ver­land, kte­rý jsme pře­vza­li ze ser­ve­ru MyA­ni­me­List. Sku­pi­no­vé in­ter­view se usku­teč­ni­lo na le­toš­ním Sa­ku­ra-co­nu ve Wa­shing­to­nu a zú­čast­ni­li se ho čty­ři čle­no­vé tý­mu: re­ži­sér Kanbe Ma­mo­ru, pro­du­cen­ti Ono Ši­no­bu a Su­zuki Ken­ta a se­ijú Emmy, Mo­ro­ho­ši Su­mi­re.

Upozornění: Následující text obsahuje spoilery!

Na Zá­pa­dě se ani­me Ja­ku­so­ku no Ne­ver­land do­čka­lo vel­mi po­zi­tiv­ních ohla­sů. Čím si pod­le vás to­to klad­né při­je­tí kri­ti­kou za­slou­ži­lo a ja­ké by­ly re­ak­ce fa­nouš­ků?

Mo­ro­ho­ši: Ta­to ak­ce je prv­ní mi­mo Ja­pon­sko, na kte­rou jsem by­la po­zvá­na, a je to prá­vě dí­ky Ja­ku­so­ku no Ne­ver­land. Ni­kdy před­tím jsem ne­mě­la pří­le­ži­tost osob­ně za­žít, jak si fa­nouš­ci uží­va­jí ani­me a obec­ně ten­to typ ak­cí. Dí­ky to­mu, co jsem zde vi­dě­la, jsem si uvě­do­mi­la, jak svě­to­vě roz­ší­ře­né ani­me to je a jsem oprav­du šťast­ná, že ta­dy můžu být a za­žít to osob­ně.

Kanbe: Při tvor­bě ani­me jsme mys­le­li pře­de­vším na ja­pon­ské pu­b­li­kum, a kon­cept se tu­díž za­mě­řo­val hlav­ně na ja­pon­ské di­vá­ky. Pro­to nás do­ce­la pře­kva­pil úspěch sé­rie na Zá­pa­dě u zá­moř­ských di­vá­ků.

Ono: Tvo­ři­li jsme pří­běh, kte­rý, jak jsme vě­ři­li, bu­de hod­ně po­pu­lár­ní v Ja­pon­sku a sa­mo­zřej­mě jsme se sna­ži­li i o vy­so­kou kva­li­tu ani­ma­ce… a mys­lím, že se nám jí po­ved­lo do­sáh­nout. A když jsem se do­sle­chl, že je na­še dí­lo vel­mi po­pu­lár­ní i ve Spo­je­ným stá­tech… oprav­du mi to udě­la­lo ra­dost.

Su­zuki: Ta­ky jsem byl oprav­du šťast­ný, když jsem sly­šel, jak moc je ob­lí­be­né. Pro­to­že jsme mě­li pří­le­ži­tost si nejdřív pře­číst man­gu – ani­me je, sa­mo­zřej­mě, na mo­ti­vy man­gy – moh­li jsme z ní při tvor­bě ani­me vy­chá­zet. Mys­lím si ale, že spous­ta di­vá­ků, hlav­ně za­hra­nič­ních, se nej­pr­ve se­tka­la s ani­me. Te­pr­ve po­tom zjis­ti­li, že ori­gi­ná­lem je man­ga a pod­le ní je ani­me na­to­če­no. Pro­to by mě do­ce­la za­jí­ma­lo, jest­li by­lo pro di­vá­ky víc šo­ku­jí­cím vstu­pem do pří­bě­hu sle­do­vá­ní ani­me a rád si to před­sta­vu­ju.

To by­lo! Kon­trast me­zi úvod­ní­mi scé­na­mi a ko­neč­ným od­ha­le­ním byl šo­ku­jí­cí, nut­no při­znat.

Úro­veň ani­ma­ce by­la na vy­so­ké úrov­ni a by­li jsme ob­zvlášť ohro­me­ni, jak se vám po­ved­lo spo­jit 2D a 3D ani­ma­ci a jak při­ro­ze­ně vý­sle­dek pů­so­bil. By­lo hod­ně ná­roč­né to­ho do­sáh­nout? Po­u­ži­li jste ně­ja­ké no­vé me­to­dy vy­tvo­ře­né kon­krét­ně pro to­to ani­me?

Ono: V prv­ní řa­dě je tře­ba říct, že všech­ny scé­ny v Gra­ce Field Hou­se vy­u­ží­va­jí 3D­CG (troj­roz­měr­nou po­čí­ta­čo­vou gra­fi­ku). Vy­mo­de­lo­va­li jsme ce­lý vnitřek do­mu ve 3D a ten­to mo­del jsme po­u­ži­li pro in­te­ri­é­ro­vé scé­ny. Stej­ně tak jsme ve 3D­CG vy­tvo­ři­li všech­na po­za­dí, což nám ná­sled­ně do­vo­li­lo po­u­ží­vat všech­ny úh­ly zá­bě­rů ka­mer. Dí­ky 3D mo­de­la­ci jsme mě­li v na­tá­če­ní oprav­du vel­kou vol­nost.

Kanbe: Ohled­ně roz­dí­lů me­zi ruč­ně kres­le­nou ani­ma­cí a 3D ani­ma­cí, vždyc­ky to bu­de vy­pa­dat tro­chu ji­nak. Pros­tě to ji­nak nejde, oprav­du. Ale ve sna­ze sní­žit ty­to roz­dí­ly, jak jen to bu­de mož­né, jsme na ruč­ní ani­ma­ci po­u­ži­li ně­kte­ré vel­mi spe­ci­fic­ké fil­try, aby by­la co nej­po­dob­něj­ší 3D ani­ma­ci.

Co pro vás by­la nej­vět­ší vý­zva při prá­ci na tom­to ani­me? A kon­krét­ně pro vás, Mo­ro­ho­ši, by­lo ně­co, če­mu jste mu­se­la vě­no­vat zvlášt­ní po­zor­nost, když jste ztvárňova­la Em­mu?

Mo­ro­ho­ši: Pro­to­že jsem by­la Em­ma a man­ga je hod­ně po­pu­lár­ní, by­lo mi už od chví­le, kdy jsem tu ro­li při­ja­la, jas­né, že spous­ta čte­ná­řů bu­de mít už svo­ji vlast­ní před­sta­vu o Emmě. A pro­to jsem mu­se­la pře­mýš­let, jak ji ztvár­ním a jak ji bu­du na­mlou­vat, aby to co nej­ví­ce od­po­ví­da­lo to­mu, jak si ji li­dé už před­sta­vu­jí. Sna­ži­la jsem se od­had­nout, jak se co nej­ví­ce při­blí­žit před­sta­vám a oče­ká­vá­ním, kte­ré už čte­ná­ři ma­jí a jak mo­je pro­ve­de­ní při­jmou. By­la to pro mě ob­rov­ská vý­zva a ta­ké vel­ký tlak, abych ty­to oče­ká­vá­ní do­ká­za­la na­pl­nit.
Při „hra­ní“ Emmy pro mě by­lo vel­mi dů­le­ži­té, abych ji do­ká­za­la po­dat ja­ko co nej­u­přím­něj­ší. Ona je totiž vel­mi ote­vře­ná a je to ty­pic­ký rys je­jí osob­nos­ti. Na­pro­ti to­mu jsem ne­chtě­la, aby by­la po­řád stej­ná. Mu­se­la jsem být fle­xi­bil­ní a re­a­go­vat na změ­ny v je­jím cho­vá­ní, jak sé­rie po­stu­po­va­la. Pro­to­že je zde spous­ta dě­jo­vých zvra­tů a ob­ra­tů a s po­stu­pem ča­su se pří­běh hod­ně vy­ví­jí, chtě­la jsem ten­to vý­voj za­chy­tit u Em­mi­na pro­je­vu, pro­to­že tak to bu­de za­jí­ma­vé a zá­bav­né pro di­vá­ky.

Kanbe: Pro mě zde by­ly dvě nej­vět­ší vý­zvy. Prv­ní sou­vi­se­la, opět, s kom­bi­na­cí 3D­CG mo­de­lo­vá­ní a 2D ani­ma­ce. Pro­to­že jsme už na za­čát­ku vy­tvo­ři­li vel­ký zá­klad­ní 3D mo­del, mu­sel jsem na­plá­no­vat, jak bu­de­me ten­to 3D mo­del s po­stu­pem ča­su vy­u­ží­vat v jed­not­li­vých epi­zo­dách. U 2D ani­ma­ce totiž mů­že ka­me­ra u na­tá­če­ní pře­jíž­dět pou­ze li­ne­ár­ně. Ne­mů­že­te u to­če­ní ka­me­rou pře­jíž­dět a zá­ro­veň zo­o­mo­vat. Na­pro­ti to­mu u 3D ani­ma­ce to­hle udě­lat mů­že­te a s tě­mi­to mož­nost­mi jsem mu­sel po­čí­tat. Na­ko­nec jsme ten­to druh po­hy­bu ka­me­ry bo­ha­tě vy­u­ží­va­li a já jsem mu­sel dát po­zor, aby to ne­vy­pa­da­lo ne­při­ro­ze­ně.
Dru­há nej­vět­ší vý­zva pro mě sou­vi­se­la s fak­tem, že před­lo­ho­vá man­ga je vel­mi kva­lit­ní a po­pu­lár­ní. A i když to mů­že znít tro­chu div­ně, prá­vě pro­to, že je ori­gi­nál­ní prá­ce tak dob­rá, jsem se ja­ko re­ži­sér ani­ma­ce ne­sna­žil mít na ani­mač­ní strán­ku pří­liš sil­ný vliv. Chtěl jsem se od ní od­pou­tat, tro­chu se dr­žet zpát­ky a sna­žil se shro­máž­dit co nej­víc pod­ně­tů ze všech stran, abych se na ani­ma­ci při je­jí tvor­bě mohl dí­vat ja­ko na ce­lek. Kvů­li to­mu vlast­ně ne­mám pří­liš sil­ný po­cit, že je to oprav­du mo­je prá­ce.

Ono: Mo­je od­po­věď bu­de po­dob­ná té re­ži­sé­ro­vě. Ta­ké sou­vi­sí s 3D mo­de­lo­vá­ním, kon­krét­ně s roz­sáh­lým mo­de­lo­vá­ním, kte­ré jsme mu­se­li pro­vést před za­čát­kem pra­cí na zbyt­ku epi­zod. Zhru­ba 70 % pří­bě­hu se ode­hrá­vá uvnitř Gra­ce Field Hou­se, a tak se tvor­ba to­ho­to mo­de­lu uká­za­la ja­ko vel­mi uži­teč­ná. Ale by­lo to po­pr­vé, kdy jsme u ani­me mu­se­li po­u­žít to­lik 3D mo­de­lo­vá­ní a kdy se ta­ko­vé množ­ství dě­je ode­hrá­va­lo v jed­né bu­do­vě. Tak­že mo­je od­po­věď je z tro­chu ji­né­ho úhlu po­hle­du než od re­ži­sé­ra, ale by­lo pro mě ná­roč­né v před­sti­hu po­sou­dit, ko­lik ča­su nám 3D mo­de­lo­vá­ní ze za­čát­ku za­be­re. A sa­mo­zřej­mě jsem chtěl, aby všech­no bě­že­lo hlad­ce a pod­le plá­nu, tak­že jsem se na to mu­sel ob­zvláš­tě sou­stře­dit. By­la to na za­čát­ku pro­duk­ce vel­ká ne­zná­má.

Su­zuki: Z mé­ho úhlu po­hle­du by­la nej­vět­ší vý­zvou pro­pa­gač­ní strán­ka. Te­dy jak pro­pa­go­vat to­hle ani­me, udě­lat ho co nej­víc pou­ta­vé, aby se na něj li­dé chtě­li dí­vat a při­tom ne­zmí­nit, že jsou tam pří­še­ry, pro­to­že te­nhle fakt jsme chtě­li ne­chat uta­je­ný. Jak jste zmí­ni­li na za­čát­ku, v prv­ní epi­zo­dě je vel­ký kon­trast me­zi za­čát­kem, kde je pěk­ný dům, ve kte­rém všech­ny dě­ti ži­jí spo­leč­ně a jsou šťast­né, a pak dra­ma­tic­ký ob­rat na kon­ci dí­lu. Po­řád jsem na to mu­sel mys­let. Úz­ce to sou­vi­se­lo s tvor­bou pro­pa­gač­ních upou­tá­vek a způ­so­bem, ja­kým jsme vy­pouš­tě­li in­for­ma­ce o ani­me bě­hem vy­sí­lá­ní. By­lo pro nás vel­mi dů­le­ži­té mít pod kon­t­ro­lou, ja­ká in­for­ma­ce bu­de uvol­ně­na a kdy.

Jak už Ono zmí­nil dří­ve, 70 % pří­bě­hu se ode­hrá­vá uvnitř Gra­ce Field Hou­se. Svět ven­ku, kte­rý pro­za­tím di­vá­ci vi­dě­li, se zdá po­měr­ně ma­lý. Cí­ti­li jste se ně­kdy tou­to ve­li­kos­tí svě­ta ome­ze­ni?

Kanbe: Ve sku­teč­nos­ti prá­vě na­o­pak. Pro­to­že jsme to­hle ani­me tvo­ři­li, vě­dě­li jsme, jak skon­čí a ja­ký zá­věr bu­de mít dva­nác­tá epi­zo­da. Vě­dě­li jsme, jak je ten­to svět těs­ný a ome­ze­ný a pří­běh, kte­rý jsme vy­prá­vě­li, byl o tom, jak dě­ti unik­nou z to­ho­to těs­né­ho a ome­ze­né­ho svě­ta. By­lo to vlast­ně sou­čás­tí pří­bě­hu, že je ten svět tak ma­lý. A pro­to jsme se na na­ší stra­ně tím­to fak­tem ne­cí­ti­li ni­jak zvlášť ome­ze­ni. Vlast­ně to by­lo do­ce­la v po­řád­ku.

I když ani­me ori­gi­nál­ní man­gu hod­ně zvi­di­tel­ni­lo, by­la ozná­me­na dru­há sé­rie. Jsou plá­ny na adap­ta­ci ce­lé­ho pří­bě­hu?

Su­zuki: Na to je těž­ké od­po­vě­dět (smích). V té­to chví­li jsme v po­lo­vi­ně pra­cí na dru­hé řa­dě Ja­ku­so­ku no Ne­ver­land. A před­lo­ho­vá man­ga stá­le po­kra­ču­je a ne­by­la ukon­če­na. Prv­ní sezóna ani­me by­la prak­tic­ky stej­ná ja­ko prv­ní část man­gy. Při tvor­bě to­ho­to ani­me jsme se od man­gy pří­liš ne­od­chý­li­li. Ale ve dru­hé řa­dě bu­de­me mít nej­spíš vět­ší vol­nost ve ztvár­ně­ní po­kra­čo­vá­ní pří­bě­hu. Sa­mo­zřej­mě s jis­to­tou ne­mů­že­me říct, jak to bu­de vy­pa­dat, pro­to­že na tom mo­men­tál­ně po­řád pra­cu­je­me a nic z to­ho za­tím ne­ní de­fi­ni­tiv­ní. Ale má­me ve hře mož­nost se od man­gy tro­chu ví­ce od­chý­lit, mož­ná… Ví­me, že jsou zde di­vá­ci, kte­ří po shléd­nu­tí ani­me chtě­jí po­kra­čo­vat a číst man­gu a pak jsou tu di­vá­ci, kte­ří už man­gu čet­li a teď se kou­ka­jí na ani­me. Chtě­li bychom dru­hou řa­du udě­lat tak, aby by­la za­jí­ma­vá kvů­li roz­díl­ným prv­kům a ji­né­mu po­hle­du, než je v man­ze. Na­pří­klad styl kre­seb byl v prv­ní sé­rii pro­ti man­ze tro­chu ji­ný a způ­sob vy­prá­vě­ní pří­bě­hu byl ta­ké od­liš­ný, pro­to­že se tak roz­ho­dl re­ži­sér.
Tak­že… v té­to chví­li ne­můžu říct, že pře­ve­de­me do ani­me ce­lý pří­běh až do kon­ce. Nejsme v mo­men­tě, kdy bychom to moh­li říct. Omlou­vám se. (smích) V sou­čas­nos­ti ne­mů­že­me na va­ši otáz­ku dát klad­nou ne­bo zá­por­nou od­po­věď, ale tvr­dě pra­cu­je­me na ani­me, kte­ré bu­de vel­mi za­jí­ma­vé, zá­bav­né a bu­de ra­dost jej sle­do­vat. Jak pro je­ho po­dob­nos­ti tak i od­liš­nos­ti od man­gy. To mů­že­me za­ru­čit, dob­ře se bav­te, pro­sím.

V Ja­ku­so­ku no Ne­ver­land je vel­ké množ­ství po­stav a i ty nej­ví­ce ve­d­lej­ší po­sta­vy jsou čas­to pev­ně za­kot­ve­ny v dě­ji. Jak jste si moh­li být jis­tí, že všech­ny po­sta­vy do­sta­ly v ani­me do­sta­tek pro­sto­ru, kte­rý v pří­bě­hu po­tře­bo­va­ly?

Ono: Na to­hle bychom mě­li ne­chat od­po­vě­dět re­ži­sé­ra. (smích). Je to „tři hlav­ní po­sta­vy“ pro­ti „všem ve­d­lej­ším po­sta­vám“.

Kanbe: Na tuhle otáz­ku je těž­ké od­po­vě­dět, tak­že se omlou­vám, jest­li mo­je od­po­věď ne­bu­de přes­ně ta­ko­vá, ja­kou bys­te chtě­li. Ale hned na úvod, tři ústřed­ní po­sta­vy, Em­ma, Ray a Nor­man, jsou oprav­do­ví gé­ni­o­vé a hlav­ní hr­di­no­vé. Pří­běh se od­ví­jí pře­váž­ně oko­lo nich. Na­pro­ti to­mu jsou zde ve­d­lej­ší po­sta­vy Do­na a Gil­dy, u kte­rých v prv­ní sezóně ani­me do­chá­zí k oprav­du nej­vět­ší­mu vý­vo­ji, a tak v pod­sta­tě re­pre­zen­tu­jí zby­tek ostat­ních hr­di­nů, co se tý­ká osob­nost­ní­ho růstu v prv­ních dva­nác­ti epi­zo­dách. A pak je tu sa­mo­zřej­mě Phil ja­ko jed­no z „ma­lých dě­tí“. Prá­vě Phi­la a dal­ší men­ší dě­ti jsem se ja­ko re­ži­sér sna­žil do­stat do co nej­ví­ce scén to by­lo mož­né. I když v těch­to scé­nách ne­mě­ly hlav­ní ro­li, stej­ně jsem je tam chtěl před­vést, aby Em­mi­no od­hod­lá­ní „za kaž­dou ce­nu za­chrá­nit všech­ny dě­ti“ oprav­du dá­va­lo smy­sl. Di­vák je tak na je­jich stra­ně a ne­chce ani jed­no z ma­lých dě­tí ne­chat ze­mřít. A to ani ty, kte­ré by­ly za­chy­ce­ny jen let­mo. Co nej­víc jsem se o to sna­žil.