Ne­ní to­mu tak dlou­ho, co skon­či­la dru­há sé­rie Mob Psy­cho 100. Kre­a­tiv­ní, ná­pa­di­tá, fan­tas­tic­ky vy­tvo­ře­ná, na­ra­tiv­ně do­ko­na­le semknu­tá a emoč­ně mís­ty zni­ču­jí­cí a jin­dy na­bí­ze­jí­cí po­hla­ze­ní po du­ši. Mob v obou sé­ri­ích před­sta­vu­je ne­za­po­me­nu­tel­ný po­čin tvůr­čí­ho ře­mes­la. Sé­rie sta­ví­cí na pev­ných zá­kla­dech čis­té ruč­ní ani­ma­ce pod­po­ro­va­ná ča­so­vý­mi a lid­ský­mi pro­střed­ky, kte­ré jí ostat­ní te­le­viz­ní pro­jek­ty mo­hou jen ti­še zá­vi­dět. K zá­vě­ru vy­sí­lá­ní jsme pře­lo­ži­li roz­ho­vor z ofi­ci­ál­ních strá­nek ani­mo­va­né adap­ta­ce. V roz­ho­vo­ru se ba­ví Ta­či­ka­wa Ju­zu­ru (re­ži­sér, au­tor ob­ra­zo­vé­ho scé­ná­ře), Ka­me­da Jo­ši­mi­či (ná­vr­hář po­stav, ani­mač­ní re­ži­sér) a Jo­da No­bu­taka (po­hy­bo­vá gra­fi­ka) o tvor­bě úvod­ní zněl­ky k dru­hé sé­rii.

– Nejdří­ve bych se chtěl ze­ptat pa­na re­ži­sé­ra, jak jste při­stu­po­val ke kon­cep­tu no­vé­ho ope­nin­gu?

Ta­či­ka­wa: Co se prv­ní sé­rie tý­ka­lo, v ob­ra­zo­vém scé­ná­ři by­la spous­ta stři­hů, u kte­rých jsem ne­byl pev­ně roz­hod­nut, jak přes­ně je pře­vést do vý­sled­né po­do­by. Mís­ty vág­ní ob­ra­zo­vý scé­nář jsem pře­dal Jo­do­vi s hrubým po­pi­sem, co si před­sta­vu­ji a prv­ním ukáz­ko­vým vi­deem ob­sa­hu­jí­cím hro­ma­du ne­do­myš­le­ných čás­tí. Dou­fal jsem, že ho do­pl­ní o ná­pa­dy, kte­ré mně chy­bě­ly, a tě­šil se na vý­sle­dek.

– Vý­sled­ná sek­ven­ce by­la sku­teč­ně hek­tic­ká.

Ta­či­ka­wa: Ob­ra­zo­vý scé­nář k ope­nin­gu dru­hé sé­rie byl už z mé stra­ny mno­hem kon­krét­něj­ší. Jsem spíš ten typ, kte­ré­mu se sná­ze tvo­ří, když má vy­hra­ni­če­né ně­ja­ké man­ti­ne­ly, než když do­sta­ne na­pros­tou svo­bo­du. Pro­to jsem se roz­ho­dl té­ma zněl­ky za­lo­žit na „op­tic­kých ilu­zích“. Po­ne­cha­li jsme vi­zi prv­ní­ho ope­nin­gu „čer­tí­ka v kra­bič­ce“ a při­da­li k ně­mu „op­tic­ké ilu­ze“, abychom se za­se do­sta­li o úro­veň vý­še.

Ka­me­da: Když jsem ob­ra­zo­vý scé­nář vi­děl po­pr­vé, tak jsem si ře­kl: „Co? Vždyť je to všech­no pěk­ně sro­zu­mi­tel­né!“ (smích) Byl úpl­ně ji­ný než ten mi­nu­lý, ten­to­krát jsme moh­li jas­ně a re­la­tiv­ně rych­le po­sou­dit, jak co ani­mo­vat a ko­lik to za­be­re prá­ce. „Hned prv­ní střih dě­la­ný ja­ko stro­bo­skop bu­de hroz­ná piplač­ka“ a tak dál (smích).

Ta­či­ka­wa: Jo, jo, po­prav­dě jsem nejdřív chtěl i ten prv­ní střih ani­mo­va­ný ruč­ně. Za­čal jsem ho ře­šit, ješ­tě než jsem měl ho­to­vý zby­tek ob­ra­zo­vé­ho scé­ná­ře, ne­boť jsem vě­děl, že to na tvor­bu bu­de pěk­ná fuš­ka. Pře­dal jsem ho izo­lo­va­ně na­ší pro­dukč­ní se slo­vy „nejdřív ze vše­ho se po­kus­te na­jít ani­má­to­ra pro to­hle“. No, a pak jsme zjis­ti­li, že ni­ko­ho, kdo by to byl scho­pen na­kres­lit, ne­na­jde­me (smích).

Ka­me­da: Na­kres­lit ta­ko­vou sek­ven­ci ruč­ně by vy­ža­do­va­lo až ne­mož­né do­ved­nos­ti. Vždyť jde o ro­tač­ní po­hyb mno­ha ob­jek­tů, kte­ré se li­ší je­nom v nejmen­ších drob­nos­tech. Bez na­pros­to do­ko­na­lé­ho smys­lu pro pro­sto­ro­vé chá­pá­ní je to ne­mož­né na­kres­lit. Na ro­vi­nu, mys­lel jsem, že ses do­čis­ta zbláz­nil. (smích) Ať se na to dí­vám jak­ko­li, na­kres­lit ně­co ta­ko­vé­ho úpl­ně od nu­ly… je pros­tě… Nejdřív jsme chvil­ku uva­žo­va­li, že bychom vy­šli z CG mo­de­lu, že?

Ta­či­ka­wa: Ano, po­u­žít ja­ko zá­klad CG mo­del, z ně­hož by vy­šel ani­má­tor. S ta­ko­vou jsme si mys­le­li, že nám bu­de sta­čit jed­no­du­chý CG mo­del, rych­le jsme pro­to po­žá­da­li o po­moc CG pra­cov­ní­ka. Uká­za­lo se však, že je vel­kým fa­nouš­kem před­lo­hy. I když jsme v prv­ní sé­rii Mob Psy­cho 100 CG téměř ne­po­u­ži­li, tak na tom chtěl hroz­ně moc pra­co­vat s ná­mi. A byl ve­li­ce vděč­ný, že na­ko­nec mohl.

Ka­me­da: Když se na to po­dí­vám zno­vu, tak všech­ny CG mo­de­ly vy­pa­da­jí hez­ky tak, jak by mě­ly. Úpl­ně ja­ko ná­mi na­kres­le­né po­sta­vy.

Jo­da: Na­pros­to sou­hla­sím! (smích)

Ka­me­da: V du­chu jsem si ří­kal „ten střih se stro­bo­sko­pem bu­de hrůza dě­lat, dou­fám, že to ne­zů­sta­ne na mně“. (smích) Na­pro­ti to­mu hned ná­sle­du­jí­cí střih s Ru­bi­ko­vou kost­kou byl ve­li­ce snad­ný, je­li­kož se­stá­val je­nom ze sta­tic­kých kre­seb. Nejdřív tam mě­li být je­nom Mob s Re­i­ge­nem, ale Ru­bi­ko­va kost­ka má šest stran, tak jsem si po­mys­lel, co kdy­by ná­ho­dou chtě­li uká­zat dal­ší a při­kres­lil Eku­boa, Ricua a Te­rua.

Ta­či­ka­wa: V tom­to pří­pa­dě jsem hod­ně uva­žo­val, jak na­vá­zat na ten stro­bo­skop. Za­ča­li jsme pro­sto­ro­vým stro­bo­sko­pem a pře­su­nu­li se na Ru­bi­ko­vu kost­ku, lo­gic­ký pře­chod ze tří roz­mě­rů do dvou. Ná­sle­du­je ki­ne­gram, čímž se do­stá­vá­me k bo­du zro­du ani­ma­ce ja­ko ta­ko­vé. I když v ope­nin­gu sa­mot­ném to nej­spíš ne­ní tak sro­zu­mi­tel­né.

Jo­da: Jed­no­du­še jsme po­u­ži­li tech­ni­ky op­tic­kých ilu­zí z růz­ných dob.

Ka­me­da: Ten pře­chod z pro­sto­ru na plo­chu je jas­ný, ne­bo ale­spoň z ob­ra­zo­vé­ho scé­ná­ře se dal zá­měr po­cho­pit. Co se to­ho tý­če, v ope­nin­gu li­tu­ji snad je­di­né vě­ci, a to stři­hu, kdy se Mo­bo­va tvář roz­lo­ží ve vrst­vy a ná­sled­ně opět spo­jí v je­den ce­lek.

Ta­či­ka­wa: Ano, ano.

Ka­me­da: Při po­hle­du z pro­fi­lu jsme ho mě­li udě­lat do­ko­na­le plo­chým. Ja­ko do­ko­na­lý pře­chod z pro­sto­ro­vé­ho zob­ra­ze­ní do ploš­né­ho, ale mys­lím, že ve vý­sled­ku po­řád pů­so­bí tro­chu pro­sto­ro­vě. Ale ani­má­tor to na­kres­lil oprav­du dob­ře.

Ta­či­ka­wa: Prá­vě, je to skvě­le na­kres­le­né. Po­prav­dě, ten ná­pad je úpl­ně pů­vod­ně z mé di­plo­mo­vé prá­ce.

– Di­plo­mo­vé prá­ce?

Ta­či­ka­wa: Přes­ně tak. (smích) Té­ma mé di­plom­ky by­lo „bu­de vý­raz­něj­ší ob­raz slo­že­ný z mno­ha vrs­tev, ne­bo na­o­pak ob­raz se­stá­va­jí­cí z je­di­né vrst­vy“, ne­bo ně­co na ten­to způ­sob. No, a ví­ce­mé­ně jsem do­spěl k zá­vě­ru, že pů­so­bi­věj­ší je ob­raz kom­plet­ní v jed­né vrst­vě.

Ka­me­da: A proč?

Ta­či­ka­wa: Hmm, to jsem za­po­mněl. (smích) Ale v pří­pa­dě da­né­ho stři­hu jsme vy­u­ži­li kon­cept z mé prá­ce. Za­ča­li jsme s je­di­nou vrst­vou, ná­sled­ně ob­raz roz­lo­ži­li do mno­ha vrs­tev a na­ko­nec jej opět slo­ži­li v je­den, v němž jsme za­ne­cha­li tuž­ko­vý otisk.

Jo­da: Aha, v tom vě­ze­la ta sí­la. Vi­dím, že jste nad tím hod­ně pře­mýš­lel.

Ta­či­ka­wa: No, ano, teh­dy ano. (smích)

– Pa­ne Jo­do, i ten­to­krát jste po­de­psán pod po­hy­bo­vou gra­fi­kou. Kte­ré čás­ti přes­ně jste měl na sta­ros­ti?

Jo­da: Střih s Ru­bi­ko­vou kost­kou, o kte­rém jsme se ba­vi­li před chví­li, a střih s do­mi­nem. Pak jsem se po­sta­ral o pře­cho­dy a ná­vaz­nost jed­not­li­vých stři­hů a ješ­tě o lo­go… Jak ří­kal Ka­me­da, ten­to­krát by­ly in­struk­ce v ob­ra­zo­vém scé­ná­ři po­měr­ně jas­né, tak­že prá­ce by­la tím jed­no­duš­ší.

– Když ří­ká­te do­mi­no­vý střih, co přes­ně jste v něm měl na sta­ros­ti?

Ta­či­ka­wa: Do­stal všech­ny díl­ky sklá­dač­ky sa­mo­stat­ně a mu­sel je po­sklá­dat do cel­ku. Tak­že oprav­du ja­ko do­mi­no, sta­vět je­den dí­lek za dru­hý.

Jo­da: Po­sklá­dat na se­be vrst­vy, ne­chat ka­me­ru po­kra­čo­vat po­ma­lu vpřed pod­le scé­no­vé­ho roz­vr­že­ní mě­lo pů­vod­ně sta­čit, je­nomže… se uká­za­lo, že tak snad­né to ne­bu­de. Ješ­tě než spad­ne prv­ní kost­ka, už vi­dí­te dal­ší, to je při­ro­ze­né, ale když jich za­se vi­dí­te pří­liš, vy­pa­dá to zvlášt­ně. Mu­se­li jsme to pro­to udě­lat tak, že za­tím­co kost­ky pří­mo před ka­me­rou pa­da­jí do­lů, me­zi­tím se dál od ka­me­ry po­stup­ně ob­je­vu­jí dal­ší.

Ta­či­ka­wa: U stři­hů se běž­ně po­u­ží­vá ča­so­vý arch, ale v pří­pa­dě čás­ti s do­mi­nem jsme ne­po­u­ži­li nic. Je­nom jsme Jo­do­vi pře­da­li veš­ke­rý po­třeb­ný ma­te­ri­ál a ne­cha­li ho, ať se s tím po­pe­re. Ale mě­li jsme ohled­ně to­ho­to stři­hu men­ší ne­do­ro­zu­mě­ní s pro­dukč­ní. (smích) Ta si nejdřív mys­le­la, že pa­da­jí­cí po­sta­vič­ky bu­dou je­nom sta­tic­ké kres­by, ale já jsem je chtěl ani­mo­va­né. Aby při pá­du pů­so­bi­ly pro­sto­ro­vě.

Ka­me­da: Ano, ta­ky jsem si mys­lel, že kres­by bu­dou sta­tic­ké.

Jo­da: I když to zmí­nil už na prv­ní po­ra­dě, mys­lel jsem si, že se ne­bu­dou hý­bat.

Ta­či­ka­wa: Ale já ce­lou do­bu už od za­čát­ku ří­kal, že chci, aby ty pá­dy by­ly ani­mo­va­né. (smích)

Ka­me­da: A pak na to jed­no­ho dne při­šla Ii­zu­ka (Mi­či­ko, pro­du­cent­ka): „Co­že, vy to chce­te ani­mo­vat!?“ (smích)

Ta­či­ka­wa: Mys­lím, že to moh­lo být tak ve dvě ve tři v no­ci, kdy mi tro­chu na­štva­ná vo­la­la, jest­li to s tím ani­mo­vá­ním do­mi­no­vé scé­ny mys­lím váž­ně. (smích) Ale vždyť jsem to ří­kal už od za­čát­ku!

Ka­me­da: Ve­dl se kvů­li to­mu dost os­t­rý spor.

Ta­či­ka­wa: Ano. „Ko­lik to bu­de po­stav?“ pta­la se, tak jsem od­po­vě­děl, že všech­ny z pro­pa­gač­ní­ho ob­ráz­ku. Je­nomže po­stav na té ilu­stra­ci by­lo dob­rých še­de­sát, že? (smích) Vy­padlo z ní je­nom „To ne­pů­jde!“, a pak po vel­kých útra­pách jsme jich tam do­sta­li ale­spoň čty­ři­cet.

Ka­me­da: Ale i to je ve­li­ký roz­díl. (smích)

– I tak to mu­se­lo stát ohrom­né úsi­lí.

Ka­me­da: Ano, mys­lím, že prá­vě ten­to střih nám za­bral nej­ví­ce ča­su.

Jo­da: Mu­se­li jsme ho upra­vo­vat ne­sčet­ně­krát. Ne­u­stá­le jsme upra­vo­va­li rych­lost. Než jsme se do­sta­li k sou­čas­né­mu vý­sled­ku, tak jsme je nejdřív ne­cha­li pa­dat tro­chu rych­le­ji.

Ta­či­ka­wa: Když už strá­vi­li to­lik ča­su je­jich kres­le­ním, při­šlo mi, že po­sta­vy pa­da­jí pří­liš rych­le.

Jo­da: Tak jsem vy­tvo­řil o tro­chu po­ma­lej­ší ver­zi, na což Ka­me­da re­a­go­val slo­vy: „Ne­by­la ta rych­lej­ší ver­ze lep­ší?“ (smích)

Ka­me­da: No, pa­ma­tu­ji si, že když jsem se kdy­si dáv­no dí­val na sha­zo­vá­ní do­mi­na v te­le­vi­zi, ta rych­lost, s ja­kou se kost­ky ří­ti­ly do­lů, by­la uspo­ko­ju­jí­cí. Je prav­da, že by mi by­lo lí­to té ani­ma­ce, ale pře­ce jen by­la vy­tvo­ře­na za jis­tým úče­lem, tak­že mys­lím, že ji mů­že­me po­u­žít, jak chce­me. Klid­ně bych je ne­chal pa­dat i rych­le­ji.

Jo­da: Když jsem to ří­kal jed­no­mu ko­le­go­vi, po­zna­me­nal: „Ka­me­da to­ho na­kres­lil to­lik, že i při sle­do­vá­ní zpra­co­vá­vá po­hyb mno­hem snáz než ostat­ní“ (smích) Ka­me­da nej­spíš i v té rych­los­ti vi­dí vše, co po­tře­bu­je.

Ka­me­da: Hloupost!

– Ha­ha­ha. Té­ma ope­nin­gu by­lo si­ce „op­tic­ké ilu­ze“ a prv­ní půl­ka jich by­la pl­ná, ale v dru­hé čás­ti jsme se do­čka­li in­ten­ziv­ní bo­jo­vé sek­ven­ce.

Ta­či­ka­wa: Abych se při­znal, nejdřív jsem se brá­nil při­dá­ní čis­tých bo­jo­vých scén. Ale pak jsem si ře­kl, že když po­za­dí vy­tvo­ří­me z hra­né­ho fil­mu a na něj umís­tí­me ani­ma­ci, moh­li bychom se i ta­dy při­blí­žit kon­cep­tu op­tic­ké ilu­ze.

Ka­me­da: Ne, ne, to­hle ne­ní žád­ná op­tic­ká ilu­ze. (smích)

Ta­či­ka­wa: Vždyť já vím. (smích) Je­nom te­dy, ob­vykle, když se vy­tvá­ře­jí po­dob­né stři­hy, nejdřív se na­to­čí hra­né zá­bě­ry. Po­ří­dí se zá­znam, pak se z něj vy­be­rou ty scé­ny, kte­ré se ho­dí a ná­sled­ně se pře­da­jí ani­má­to­rům, aby ko­na­li své dí­lo… ale my to udě­la­li přes­ně ob­rá­ce­ně! Nejdřív nám ani­má­to­ři na­kres­li­li ani­ma­ci a až na je­jím zá­kla­dě jsme vy­ra­zi­li na­tá­čet zá­bě­ry pro po­za­dí.

– Aha!

Ta­či­ka­wa: V pří­pa­dě se­ri­á­lu ja­ko je Mob Psy­cho 100 by li­dé nej­spíš če­ka­li, že ani­ma­ci po­za­dí na­kres­lí­me ruč­ně. Ale na­padlo mě, že by to pro­ten­to­krát ne­mu­se­lo být špat­né udě­lat ji­nak. Je­nom te­dy, když jsme zá­bě­ry na­to­či­li po­pr­vé, prak­tic­ky se ne­da­ly po­u­žít; mu­se­li jsme je jít pro­to na­to­čit ješ­tě jed­nou. Ale vší­ma­vým jis­tě ne­u­nik­lo, že i ve vý­sled­ku jsou drob­né ne­přes­nos­ti. Mů­že­me říct, že ty­hle chyb­ky jsou dal­ší op­tic­kou ilu­zí, co mys­lí­te? (smích)

Jo­da: Na­to­če­né je to oprav­du pěk­ně. Mys­lím si, že k so­bě čás­ti pa­su­jí, jak nej­lé­pe v těch­to pod­mín­kách mů­žou. Ale ne­řekl bych, že je to op­tic­ká ilu­ze. (smích)

– Při­jde mi, že se z op­tic­kých ilu­zí za­čí­ná stá­vat spíš vtip. (smích)

Jo­da: Upra­vit po­za­dí do mo­nochro­ma­tic­ké po­do­by by­lo ná­pa­di­té.

Ta­či­ka­wa: K to­mu mě při­ved­la apli­ka­ce Ol­li, kte­rá za­ča­la být po­pu­lár­ní v do­bě, kdy jsem si ne­byl jis­tý, jak s tím dál.

– To je apli­ka­ce, kte­rá po­ří­ze­né vi­deo zpra­cu­je tak, že vy­pa­dá ja­ko ani­me.

Ta­či­ka­wa: Jak už jsme se ba­vi­li, ne­chtěl jsem, aby by­la hlav­ní čás­tí ope­nin­gu bo­jo­vá scé­na, ale na­padlo mě, že kdy­bychom to udě­la­li takhle, mož­ná bychom do­ká­za­li tro­chu za­cho­vat náš kon­cept op­tic­kých ilu­zí.

Jo­da: Ne­bo jsem se tím chtěl ale­spoň pře­svěd­čit. (smích)

Ka­me­da: S ta­ko­vým zpra­co­vá­ním ob­ra­zu sta­čí, když se za­cho­va­jí ob­ry­sy. Li­dé si jsou schop­ni sa­mi kom­pen­zo­vat pro­sto­ro­vé zob­ra­ze­ní je­nom na zá­kla­dě ob­rysů a stí­nů.

Jo­da: Teď jsem si vzpo­mněl, když se ba­ví­me o op­tic­kých ilu­zích, ke kon­ci se ob­je­ví ná­pis „YOUR LI­FE IS YOUR OWN“ a v mži­ku se pro­mě­ní v „MOB PSY­CHO 100“.

Ta­či­ka­wa: Ano, ale je to oprav­du je­nom mžik.

Jo­da: O to se po­sta­ral je­den můj (10­GAU­GE) ko­le­ga, kte­rý si ne­byl jis­tý, ja­kým způ­so­bem ne­chat text pro­mě­nit v lo­go. A pak na­jed­nou ře­kl: „A! Prá­vě mě ně­co na­padlo“ a za­pra­co­val svou myš­len­ku do vý­sled­ku. Všimli jste si to­ho?

Ka­me­da: (Sle­du­je vi­deo) Oprav­du! To jsem ne­vě­děl!

– Text se roz­lo­ží a ja­ko vy­stři­ho­ván­ky opět slo­ží v MOB PSY­CHO 100.

Jo­da: Ře­kl bys­te, že je to op­tic­ká ilu­ze?

Ta­či­ka­wa: Ne­po­chyb­ně (smích).

– Ha­ha­ha. Na zá­věr, když se ohléd­ne­te za pra­cí, co bys­te ře­kl, pa­ne re­ži­sé­re?

Ta­či­ka­wa: Ten­to­krát jsme opět udě­la­li spous­tu vě­cí, kte­ré v běž­ném ope­nin­gu člo­věk ne­u­vi­dí. Na­pří­klad na­tá­če­ní zá­bě­rů vy­so­ko nad měs­tem. Ří­kal jsem si je­nom, co to u všech všu­dy vlast­ně dě­lá­me?

– Je to ope­ning, o kte­rý jste měl pev­ně v ru­kou od za­čát­ku až do kon­ce, že?

Ta­či­ka­wa: Vlast­ně ano. Ono totiž, když člo­věk úpl­ně přes­ně ne­ví, co vlast­ně chce, tak to ani ni­ko­mu dal­ší­mu svě­řit ne­mů­že. (smích) Kdy­by to ně­kdo v půl­ce vzdal, ne­vě­děl bych, co dě­lat. Pak když do­šlo na střih, po­cho­pi­tel­ně jsem měl k ru­ce ve­dou­cí­ho stři­hu, ale ně­jak jsem si za­čal scé­ny, co jsem měl už k dis­po­zi­ci, stří­hat sám, jed­nu po dru­hé. Na­pří­klad tu, pro kte­rou jsme pod­kla­dy na­tá­če­li nad měs­tem, u níž jsem zkrá­til dél­ku a tak po­dob­ně. Nicmé­ně v ko­neč­né fá­zi v kaž­dém aspek­tu vlád­la ru­ka to­ho a to­ho od­bor­ní­ka, ale ve své pod­sta­tě se tvor­ba to­ho­to ope­nin­gu při­blí­ži­la ne­zá­vis­lé pro­duk­ci.