Fil­mo­vý ana­ly­tik a žur­na­lis­ta Kanó Se­i­dži ve spo­lu­prá­ci s na­kla­da­tel­stvím Fuk­kan, spo­leč­nos­tí Ban­dai Nam­co Arts a ani­mač­ním stu­di­em Pro­ducti­on I.G při­pra­vil roz­sáh­lou pu­b­li­ka­ci ob­ra­zo­vé­ho scé­ná­ře k fil­mu Džinró z roku 1999, kte­rý měl na svě­do­mí ja­ko svůj re­ži­sér­ský de­but ani­má­tor Okiu­ra Hi­ro­juki. Kni­ha se nám do­sta­la do ru­kou, a pro­to ne­ní od vě­ci se na ni po­dí­vat a při­blí­žit je­jí ob­sah pří­pad­ným zá­jem­cům či roz­ší­řit ob­zo­ry ne­zna­lým. Mi­mo kni­hy a fil­mu je na pro­gra­mu i krát­ké se­zná­me­ní s oso­bou fan­tas­tic­ké­ho tvůr­ce Okiu­ry Ho­ri­juki­ho, ne­boť ta­to pu­b­li­ka­ce je pře­de­vším o je­ho prá­ci.

Okiu­ra Hi­ro­juki dnes pat­ří k le­gen­dám a ve­li­ce vá­že­ným ani­má­to­rům. Ve­d­le Inou­e­ho To­ši­juki­ho pat­ří do li­nie tou­ží­cí po do­ko­na­lém vy­ob­ra­ze­ní re­a­lis­tic­ké­ho po­hy­bu. Okiu­rův pří­stup se dá v je­ho zou­fa­lé hon­bě za vě­ro­hod­ným ztvár­ně­ním tí­hy hmo­ty, lo­gic­ké ná­vaz­nos­ti po­hy­bů a je­jich sou­la­du po­psat až ja­ko „hy­perre­a­lis­tic­ký“. Je­ho mo­der­ní­ho ná­sle­dov­ní­ka v ani­mač­ní fi­lo­zo­fii na­jde­me v Su­e­to­mim Šin­džim, kte­rý se s Okiu­rou se­tkal prá­vě u Džinró.

Sám Okiu­ra do prů­mys­lu vstou­pil v prv­ní po­lo­vi­ně osm­de­sá­tých let, kdy se ob­je­vil ja­ko ani­má­tor me­zi­sním­ků v se­ri­á­lu Sókó ki­hei Vo­toms. V po­sled­ní epi­zo­dě si po­pr­vé zku­sil i ani­ma­ci klí­čo­vých sním­ků, avšak v ti­tul­cích epi­zo­dy uve­den ne­byl. Je­ho prv­ní ofi­ci­ál­ní při­zná­ní zá­sluh v ti­tul­cích při­šlo s 9. epi­zo­dou ani­me Se­i­džú Bis­mark. O ně­ko­lik let poz­dě­ji vzni­kl se­ri­ál Akai kódan Zil­li­on, dí­ky ně­muž se se­zná­mil s Gotóem Ta­ka­jukim a dal­ší­mi tvůr­ci, kte­ří poz­dě­ji zfor­mo­va­li stu­dio I.G, enti­tu, kte­rá se­hrá­la dů­le­ži­tou ro­li při vzni­ku Džinró.

Hle­dá­me-li ti­tul, kte­rý na­da­né­ho Okiu­ru ka­ta­pul­to­val do vyš­ších sfér, pak se dí­vá­me na Aki­ru. Zde náš ani­má­tor zís­kal uzná­ní pře­de­vším ná­roč­nou da­vo­vou scé­nou, v níž na ma­su li­dí pa­dá sklo. Ná­sled­ně se ja­ko ani­mač­ní re­ži­sér ob­je­vo­val v pra­vi­del­né tý­mo­vé ro­ta­ci na se­ri­á­lu Pe­ter Pan no bóken. Dá­le při­šla prá­ce na prv­ním Patla­bor fil­mu a po ní účast na tvor­bě úvod­ní epi­zo­dy v rám­ci prů­mys­lu re­vo­luč­ní­ho The Hak­ken­den, je­hož 10. epi­zo­da zpra­co­va­ná Óhi­rou Šin­jou se za­psa­la do dě­jin.

Tím jsme po­kry­li Okiu­rův růst ja­kož­to ani­má­to­ra, nicmé­ně ny­ní se do­stá­vá­me k pro­jek­tům, kte­ré jej po­ma­lu za­ča­ly tva­ro­vat i mi­mo čis­tě ani­mač­ní po­le – Ródžin Z a pře­de­vším Ha­ši­re Me­los. Ve fil­mu Ródžin Z se Okiu­ra po­sta­ral o znač­nou část la­y­ou­tů a ve­d­le nich sám ani­mo­val ce­lých se­dm­de­sát stři­hů. Byl to Ha­ši­re Me­los, kte­rý mu po­sky­tl nej­ví­ce zku­še­nos­tí k bu­dou­cí prá­ci re­ži­sé­ra. Rov­něž to pro něj byl prv­ní pro­jekt, kde se ujal ná­vrhů po­stav. Ve­d­le nich byl sólo­vým ani­mač­ním re­ži­sé­rem fil­mu a rov­něž zpra­co­val část ob­ra­zo­vé­ho scé­ná­ře. Prá­vě re­ži­sér fil­mu Ósu­mi Ma­sa­a­ki byl tím, kdo Okiu­ro­vi po­sky­tl cen­né ra­dy a lek­ce při se­zna­mo­vá­ní se s kres­le­ním sto­ry­bo­ar­dů.

Po úspě­chu v Ha­ši­re Me­los náš ani­má­tor pře­šel na pro­jekt GHOST IN THE SHELL, kde po­pr­vé na­vá­zal úz­kou spo­lu­prá­ci s Oši­im Ma­mo­ru­em. Okiu­ra měl na sta­ros­ti ná­vrhy po­stav, ani­mač­ní re­žii, kon­t­ro­ly scé­no­vé­ho roz­vr­že­ní v čás­ti fil­mu a sám ani­mo­val pro­slu­lou scé­nu z úvo­du sním­ku, kdy vi­dí­me se­sta­ve­ní Mo­to­či­ny tě­les­né schrán­ky. Čímž se do­stá­vá­me k Džinró a te­dy i pu­b­li­ka­ci je­ho ob­ra­zo­vé­ho scé­ná­ře.

Prv­ní zmín­ka o pro­jek­tu ja­ko ta­ko­vém se k Okiu­ro­vi do­sta­la v prů­bě­hu pra­cí na GHOST IN THE SHELL, když mu Iši­ka­wa Micu­hi­sa, ře­di­tel stu­dia Pro­ducti­on I.G, po­kle­pal na ra­me­no a ze­ptal se ho, zda­li by ne­měl zá­jem po­dí­let se na Džinró. V té do­bě mě­lo jít o šes­ti­díl­né OVA vy­chá­ze­jí­cí z man­gy Ke­nró den­secu, kte­rou na­psal Ošii Ma­mo­ru a ilu­stro­val Fudži­wa­ra Ka­mui. Okiu­ro­vi by­la na­bíd­nu­ta re­žie jed­né z epi­zod. Mla­dý ani­má­tor vá­hal, je­li­kož v té do­bě byl na­pl­no po­no­řen do umě­ní ani­ma­ce a o re­žii ja­ko ta­ko­vou neje­vil pří­liš­ný zá­jem. Po ně­ja­ké do­bě ho Iši­ka­wa oslo­vil zno­vu, ten­to­krát s tím, že byl pro­jekt pře­pra­co­ván ve film vy­chá­ze­jí­cí z ori­gi­nál­ní­ho scé­ná­ře na­psa­né­ho Oši­im, za­sa­ze­né­ho do svě­ta Ke­nró den­secu. Stá­le ne­jis­tý Okiu­ra se ne­chal pře­svěd­čit a k re­žii fil­mu svo­lil. Tím za­ča­la ces­ta famózní­ho re­žij­ní­ho de­bu­tu, nád­her­né­ho ani­mač­ní­ho úspě­chu a fil­mu ozna­čo­va­né­ho za „po­sled­ní vel­ký čis­tě ce­lu­loi­do­vý ja­pon­ský ani­mo­va­ný film“.

Ja­ko prv­ní by­lo v před­pro­duk­ci po­tře­ba fi­na­li­zo­vat pří­běh a scé­nář. Po­té, co Ošii do­dal zá­klad­ní na­ra­tiv­ní kon­strukt, mu­sel Okiu­ra při­dat vlast­ní vstu­py a vy­la­dit de­tai­ly. Zde stál před ob­tíž­ným roz­ho­do­vá­ním – ani­má­tor chtěl ucho­pit děj tak, aby si vý­sled­ný film uži­li nejen pří­z­niv­ci Ošii­ho svě­ta pl­né­ho mo­rál­ní re­la­ti­vi­za­ce a sple­ti­tých po­li­tic­kých in­trik, ale i di­vá­ci pre­fe­ru­jí­cí pří­běhy sto­jí­cí na lid­ském dra­ma­tu. Po zhléd­nu­tí fil­mu mů­že­me po­sou­dit, že mla­dý vy­pra­věč uspěl na vý­bor­nou, ne­boť v cha­o­su po­li­cej­ní­ho stá­tu ohro­žo­va­né­ho te­ro­ris­tic­kou sku­pi­nou se ode­hrá­vá ti­chý pří­běh dvou li­dí od­ci­ze­ných od své­ho oko­lí. Oba se i ja­ko čle­no­vé svých spo­le­čen­ských a pro­fes­ních sku­pin na svě­tě cí­tí osa­mo­ce­ni. Pře­stá­va­jí ro­zu­mět pro­stře­dí, o kte­rém si do­po­sud mys­le­li, že zna­jí. Ale do­ká­že se je­di­nec vy­ma­nit z oko­vů sil mno­hem moc­něj­ších a kon­spi­ra­cí mno­hem hlub­ších, než si do­ve­de před­sta­vit?

Po scé­ná­ři ná­sle­du­je krok je­ho pře­ve­de­ní v ob­ra­zo­vý scé­nář. Ten pro ce­lý film na­kres­lil sám Okiu­ra, do­ká­zal tak ucho­pit otě­že vi­zu­ál­ní kon­struk­ce cel­ku. Jak jsme již zmí­ni­li, byl to Ósu­mi Ma­sa­a­ki, kte­rý při prá­ci na Ha­ši­re Me­los se­zná­mil Okiu­ru s tvor­bou sto­ry­bo­ar­dů. Když při­jde na vý­voj na­še­ho na­děj­né­ho tvůr­ce v tom­to ohle­du, ne­smí­me ovšem opo­me­nout ani dal­ší fi­gu­ru, kte­rá jej ovliv­ni­la. Tou byl v sou­čas­nos­ti ve­li­ce vá­že­ný re­ži­sér Sató Džuni­či. Byl to prá­vě je­ho ob­ra­zo­vý scé­nář k ani­me Jun­kers Co­me He­re, kte­rý u Okiu­ry ja­ko prv­ní vy­vo­lal jis­tý zá­jem o re­žii. Ani­má­tor jej po­pi­su­je ja­ko „sto­ry­bo­ard, skr­ze nějž má re­ži­sér do­ko­na­lou kon­t­ro­lu nad ce­lým fil­mem, vy­pi­lo­va­ný do nejmen­ších de­tai­lů, ja­ko jsou drob­ná ges­ta apod.“.

Před za­há­je­ním sku­teč­né pro­duk­ce by­lo po­tře­ba na­jít pro film ani­mač­ní­ho re­ži­sé­ra. Nejdří­ve byl po­žá­dán „do­ko­na­lý ani­má­tor“ Inoue To­ši­juki, nicmé­ně ten od­mí­tl s tím, že ne­má ide­ál­ní ča­so­vé pod­mín­ky a ra­dě­ji pra­cu­je pří­mo ja­ko ani­má­tor. Na­ko­nec kro­mě ani­ma­ce při­spěl i drob­nou mí­rou ja­ko po­moc­ný ani­mač­ní re­ži­sér. To však pro­blém ne­ře­ši­lo, by­lo tře­ba hle­dat dál. Okiu­ra po­slal na­bíd­ku Ni­ši­o­vi Tecu­jo­vi, o němž sly­šel, že je ve­li­ce zruč­ný a rych­lý. Ni­šio ký­vl a moh­ly se za­há­jit ná­vr­hář­ské prá­ce a ná­sled­ně i ani­mač­ní pro­duk­ce sa­mot­ná. Pro tvor­bu ná­vrhů se Okiu­ra roz­ho­dl zvo­lit „bez­stí­no­vý“ vi­zu­ál­ní styl, aby ubral prá­ci ani­má­to­rům, kte­ří se tak ne­mu­se­li po­za­sta­vo­vat nad hrou svět­la a stí­nu. Ja­ko bez­stí­no­vé­ho krá­le mů­že­me vní­mat Ho­so­du Ma­mo­rua a je­ho dí­la, v nichž ten­to pří­stup k vi­zu­ál­ní­mu ztvár­ně­ní vy­u­ží­vá již od své­ho de­bu­tu.

Ja­kož­to sku­teč­ná vel­ká fil­mo­vá pro­duk­ce k so­bě pro­jekt při­tá­hl ně­kte­ré vý­znam­né osob­nos­ti prů­mys­lu. Mi­mo ji­né jsme moh­li vi­dět prá­ci ani­má­to­rů Hi­ra­ma­cua Ta­da­ši­ho, Itóa Jo­ši­juki­ho, Iši­ha­my Ma­sa­ši­ho, Jo­ši­na­ri­ho Jóa, Andóa Ma­sa­hi­roa, Hon­dy Ta­ke­ši­ho a Mi­ja­za­wy Ja­su­no­ria. Ce­lý film pro­stu­pu­je Okiu­ro­va ani­mač­ní fi­lo­zo­fie – jem­né a při­ro­ze­né cha­rak­te­ro­vé he­rec­tví, lad­né až ma­ni­a­kál­ně ply­nu­lé po­hy­by, při­ro­ze­ně re­a­gu­jí­cí oša­ce­ní apod. Zvlášt­ní zmín­ku si za­slou­ží me­cha­nic­ká ani­ma­ce, kte­rá by­la peč­li­vě ruč­ně kres­le­na ve sna­ze o co nej­věr­něj­ší re­a­lis­tic­ké vy­ob­ra­ze­ní. Re­ži­sér v hon­bě za svým ide­á­lem pro­ti so­bě ne­chal roz­jet au­ta a dal­ší tech­ni­ku, aby si mohl lé­pe před­sta­vit, jak při­stou­pit k ani­ma­ci těch­to zrád­ných čás­tí.

Prá­ce na fil­mu za­ča­ly pro­bí­hat v létě 1995 a do­kon­če­ní tr­va­lo zhru­ba tři roky. Ná­sle­du­jí­cí rok, te­dy 1999, se film ob­je­vil na ně­ko­li­ka do­má­cích i za­hra­nič­ních fes­ti­va­lech. A o dal­ší rok poz­dě­ji šel film ko­neč­ně do kin. O vý­raz­ném ko­merč­ním úspě­chu ho­vo­řit ne­mů­že­me, avšak sní­mek do­sá­hl mno­hem vý­znam­něj­ších met než vy­dě­lat pe­ní­ze. Pře­de­vším zna­me­nal fan­tas­tic­ký re­žij­ní de­but mla­dé­ho tvůr­ce, stal se jed­ním z ne­po­pi­ra­tel­ných ani­mač­ních mil­ní­ků a ve­d­le to­ho do­ká­zal dí­ky Okiu­ro­vě ve­de­ní skvě­le od­vy­prá­vět Ošii­ho kom­plex­ní po­li­tic­ký pří­běh pro­ple­te­ný s tí­ži­vým osob­ním dra­ma­tem.

Kni­ha nám na ví­ce než šes­ti stech stra­nách před­sta­vu­je kom­plet­ní ob­ra­zo­vý scé­nář fil­mu tak, jak jej au­tor na­kres­lil. Jak již v těch­to pu­b­li­ka­cích bý­vá pra­vi­dlem, lis­ty sto­ry­bo­ar­dů by­ly re­pro­du­ko­vá­ny kom­plet­ní, pro­to si mů­že­me ve­d­le vi­zu­ál­ních di­rek­tiv pře­číst i tex­to­vé po­ky­ny ke zpra­co­vá­ní jed­not­li­vých scén. Okiu­rův peč­li­vý pří­stup k ani­ma­ci se pro­mí­tl i do je­ho způ­so­bu kres­le­ní sto­ry­bo­ar­dů, kte­ré si ze­vrub­nos­tí kre­seb i po­ky­nů ne­za­da­jí ani s tě­mi v tom­to smě­ru nej­vá­že­něj­ší­mi oso­ba­mi v bran­ži. Jme­no­vat mů­že­me Na­ga­ha­mu Hi­ro­ši­ho a ze­snu­lé­ho Ko­na Sa­to­ši­ho. Vy­pipla­nost Okiu­ro­va ob­ra­zo­vé­ho scé­ná­ře za­chá­zí tak da­le­ko, že je­ho kres­by mo­hou být v pod­sta­tě po­u­ži­ty ja­ko mi­ni­a­tu­ry scé­no­vé­ho roz­vr­že­ní.

Ve­d­le scé­ná­ře je kni­ha pro­tká­na roz­sáh­lým roz­ho­vo­rem o pro­jek­tu s je­ho hlav­ním strůj­cem. V sa­mém úvo­du pu­b­li­ka­ce na­jde­me sbír­ku pro­pa­gač­ních ilu­stra­cí, kte­ré pro film by­ly na­kres­le­ny, a to včet­ně je­jich skic. Ná­sle­du­je dlou­há část, v níž Kanó Se­i­dži zpo­ví­dá au­to­ra ohled­ně vzni­ku pro­jek­tu, re­a­li­za­ce scé­ná­ře, prů­bě­hu před­pro­duk­ce, pří­stu­pu k vi­zu­ál­ní strán­ce, po­stu­pu pro­duk­ce, fi­na­li­za­ce i cel­ko­vých dojmů. Kanó je skvě­le při­pra­ve­ný pro­fe­si­o­nál, kte­rý ví, jak z tvůr­ců do­stat za­jí­ma­vé in­for­ma­ce. V tom­to pří­pa­dě mu na­po­má­hal i fakt, že Okiu­ra měl vlast­ní ini­ci­a­ti­vu mlu­vit a ne­bál se o zku­še­nos­tech ze své­ho de­bu­tu ote­vře­ně ho­vo­řit. Nut­no do­dat, že to­mu jis­tě na­po­moh­la i drob­nost, že od té chví­le uply­nu­lo již dva­cet let; neje­nom tvůr­ci, ale i pro­du­cen­ti a spon­zo­ři bý­va­jí ve vzpo­mí­ná­ní na star­ší zá­le­ži­tos­tí sdíl­něj­ší. Po úvod­ním vše­o­bec­ném pře­hle­du při­chá­zí na řa­du ko­men­tá­ře jed­not­li­vých čás­tí sním­ku. Okiu­ra se spo­leč­ně s Kanóem zno­vu po­dí­val na své dí­lo a po­stup­ně ho po čás­tech ro­ze­bral, čímž nám po­sky­tl řa­du dal­ších ne­o­ce­ni­tel­ných in­for­ma­cí.

Na zá­věr si no­vi­nář při­pra­vil vlast­ní ana­lý­zu, jak ze stra­ny vnitř­ních vy­prá­vě­cích struk­tur, tak z po­hle­du ja­pon­ské­ho ani­mač­ní­ho prů­mys­lu ja­ko cel­ku. Na pu­b­li­ka­ci od­ve­dl skvě­lý kus prá­ce. Kro­mě fas­ci­nu­jí­cí­ho ob­sa­hu byl za­ří­zen i kva­lit­ní tisk. Kdo film v prů­bě­hu let vi­děl, jis­tě ne­pře­ber­né množ­ství zá­ku­lis­ních in­for­ma­cí oce­ní. A ty, kte­ří film ne­vi­dě­li, jis­tě při­mě­je k to­mu se po­dí­vat. Dal­ším ne­po­chyb­ně po­mů­že po­ro­zu­mět pro­ble­ma­ti­ce vi­zu­ál­ní kon­struk­ce, ne­boť Okiu­ro­vy kres­by v tom­to ohle­du na­bí­ze­jí mno­hé. Za­jí­má-li ně­ko­ho čis­tě in­for­mač­ní strán­ka, pak kro­mě au­ten­tic­ké­ho po­hle­du na ja­pon­ský ani­mač­ní prů­my­sl po­lo­vi­ny de­va­de­sá­tých let Okiu­ro­vý­ma oči­ma ta­ké po­ba­ví nejen drob­ný­mi anekdo­ta­mi z pro­duk­ce, ale i ani­má­to­ro­vý­mi zku­še­nost­mi. Ja­ké ra­dy mu ke scé­ná­ři po­sky­tl re­ži­sér Kon Sa­to­ši? Kte­rý druh po­stav má Okiu­ra nej­ra­dě­ji? A z ko­li­ka ani­mač­ních kre­seb při­bliž­ně se­stá­val vý­sled­ný film? Na to vše kni­ha na­bí­zí od­po­vě­di. Ne­zbý­vá než dou­fat, že Kanó ve spo­lu­prá­ci s vy­da­va­tel­stvím Fuk­kan ča­sem při­pra­ví i sbír­ku ob­ra­zo­vé­ho scé­ná­ře k Okiu­ro­vě dru­hé­mu fil­mu – Mo­mo e no te­ga­mi.

人狼 JIN-ROH 沖浦啓之絵コンテ集
(Džinró: ob­ra­zo­vý scé­nář Okiu­ry Hi­ro­juki­ho)
Da­tum vy­dá­ní: 29. lis­to­pa­du 2018
Po­čet stran: 616
Na­kla­da­tel: Fuk­kan
Ce­na: 4 000 je­nů (bez da­ně)
ISBN-13: 978-4835456171