Filmový analytik a žurnalista Kanó Seidži ve spolupráci s nakladatelstvím Fukkan, společností Bandai Namco Arts a animačním studiem Production I.G připravil rozsáhlou publikaci obrazového scénáře k filmu Džinró z roku 1999, který měl na svědomí jako svůj režisérský debut animátor Okiura Hirojuki. Kniha se nám dostala do rukou, a proto není od věci se na ni podívat a přiblížit její obsah případným zájemcům či rozšířit obzory neznalým. Mimo knihy a filmu je na programu i krátké seznámení s osobou fantastického tvůrce Okiury Horijukiho, neboť tato publikace je především o jeho práci.

Okiura Hirojuki dnes patří k legendám a velice váženým animátorům. Vedle Inoueho Tošijukiho patří do linie toužící po dokonalém vyobrazení realistického pohybu. Okiurův přístup se dá v jeho zoufalé honbě za věrohodným ztvárněním tíhy hmoty, logické návaznosti pohybů a jejich souladu popsat až jako „hyperrealistický“. Jeho moderního následovníka v animační filozofii najdeme v Suetomim Šindžim, který se s Okiurou setkal právě u Džinró.

Sám Okiura do průmyslu vstoupil v první polovině osmdesátých let, kdy se objevil jako animátor mezisnímků v seriálu Sókó kihei Votoms. V poslední epizodě si poprvé zkusil i animaci klíčových snímků, avšak v titulcích epizody uveden nebyl. Jeho první oficiální přiznání zásluh v titulcích přišlo s 9. epizodou anime Seidžú Bismark. O několik let později vznikl seriál Akai kódan Zillion, díky němuž se seznámil s Gotóem Takajukim a dalšími tvůrci, kteří později zformovali studio I.G, entitu, která sehrála důležitou roli při vzniku Džinró.

Hledáme-li titul, který nadaného Okiuru katapultoval do vyšších sfér, pak se díváme na Akiru. Zde náš animátor získal uznání především náročnou davovou scénou, v níž na masu lidí padá sklo. Následně se jako animační režisér objevoval v pravidelné týmové rotaci na seriálu Peter Pan no bóken. Dále přišla práce na prvním Patlabor filmu a po ní účast na tvorbě úvodní epizody v rámci průmyslu revolučního The Hakkenden, jehož 10. epizoda zpracovaná Óhirou Šinjou se zapsala do dějin.

Tím jsme pokryli Okiurův růst jakožto animátora, nicméně nyní se dostáváme k projektům, které jej pomalu začaly tvarovat i mimo čistě animační pole – Ródžin Z a především Hašire Melos. Ve filmu Ródžin Z se Okiura postaral o značnou část layoutů a vedle nich sám animoval celých sedmdesát střihů. Byl to Hašire Melos, který mu poskytl nejvíce zkušeností k budoucí práci režiséra. Rovněž to pro něj byl první projekt, kde se ujal návrhů postav. Vedle nich byl sólovým animačním režisérem filmu a rovněž zpracoval část obrazového scénáře. Právě režisér filmu Ósumi Masaaki byl tím, kdo Okiurovi poskytl cenné rady a lekce při seznamování se s kreslením storyboardů.

Po úspěchu v Hašire Melos náš animátor přešel na projekt GHOST IN THE SHELL, kde poprvé navázal úzkou spolupráci s Ošiim Mamoruem. Okiura měl na starosti návrhy postav, animační režii, kontroly scénového rozvržení v části filmu a sám animoval proslulou scénu z úvodu snímku, kdy vidíme sestavení Motočiny tělesné schránky. Čímž se dostáváme k Džinró a tedy i publikaci jeho obrazového scénáře.

První zmínka o projektu jako takovém se k Okiurovi dostala v průběhu prací na GHOST IN THE SHELL, když mu Išikawa Micuhisa, ředitel studia Production I.G, poklepal na rameno a zeptal se ho, zdali by neměl zájem podílet se na Džinró. V té době mělo jít o šestidílné OVA vycházející z mangy Kenró densecu, kterou napsal Ošii Mamoru a ilustroval Fudžiwara Kamui. Okiurovi byla nabídnuta režie jedné z epizod. Mladý animátor váhal, jelikož v té době byl naplno ponořen do umění animace a o režii jako takovou nejevil přílišný zájem. Po nějaké době ho Išikawa oslovil znovu, tentokrát s tím, že byl projekt přepracován ve film vycházející z originálního scénáře napsaného Ošiim, zasazeného do světa Kenró densecu. Stále nejistý Okiura se nechal přesvědčit a k režii filmu svolil. Tím začala cesta famózního režijního debutu, nádherného animačního úspěchu a filmu označovaného za „poslední velký čistě celuloidový japonský animovaný film“.

Jako první bylo v předprodukci potřeba finalizovat příběh a scénář. Poté, co Ošii dodal základní narativní konstrukt, musel Okiura přidat vlastní vstupy a vyladit detaily. Zde stál před obtížným rozhodováním – animátor chtěl uchopit děj tak, aby si výsledný film užili nejen příznivci Ošiiho světa plného morální relativizace a spletitých politických intrik, ale i diváci preferující příběhy stojící na lidském dramatu. Po zhlédnutí filmu můžeme posoudit, že mladý vypravěč uspěl na výbornou, neboť v chaosu policejního státu ohrožovaného teroristickou skupinou se odehrává tichý příběh dvou lidí odcizených od svého okolí. Oba se i jako členové svých společenských a profesních skupin na světě cítí osamoceni. Přestávají rozumět prostředí, o kterém si doposud mysleli, že znají. Ale dokáže se jedinec vymanit z okovů sil mnohem mocnějších a konspirací mnohem hlubších, než si dovede představit?

Po scénáři následuje krok jeho převedení v obrazový scénář. Ten pro celý film nakreslil sám Okiura, dokázal tak uchopit otěže vizuální konstrukce celku. Jak jsme již zmínili, byl to Ósumi Masaaki, který při práci na Hašire Melos seznámil Okiuru s tvorbou storyboardů. Když přijde na vývoj našeho nadějného tvůrce v tomto ohledu, nesmíme ovšem opomenout ani další figuru, která jej ovlivnila. Tou byl v současnosti velice vážený režisér Sató Džuniči. Byl to právě jeho obrazový scénář k anime Junkers Come Here, který u Okiury jako první vyvolal jistý zájem o režii. Animátor jej popisuje jako „storyboard, skrze nějž má režisér dokonalou kontrolu nad celým filmem, vypilovaný do nejmenších detailů, jako jsou drobná gesta apod.“.

Před zahájením skutečné produkce bylo potřeba najít pro film animačního režiséra. Nejdříve byl požádán „dokonalý animátor“ Inoue Tošijuki, nicméně ten odmítl s tím, že nemá ideální časové podmínky a raději pracuje přímo jako animátor. Nakonec kromě animace přispěl i drobnou mírou jako pomocný animační režisér. To však problém neřešilo, bylo třeba hledat dál. Okiura poslal nabídku Nišiovi Tecujovi, o němž slyšel, že je velice zručný a rychlý. Nišio kývl a mohly se zahájit návrhářské práce a následně i animační produkce samotná. Pro tvorbu návrhů se Okiura rozhodl zvolit „bezstínový“ vizuální styl, aby ubral práci animátorům, kteří se tak nemuseli pozastavovat nad hrou světla a stínu. Jako bezstínového krále můžeme vnímat Hosodu Mamorua a jeho díla, v nichž tento přístup k vizuálnímu ztvárnění využívá již od svého debutu.

Jakožto skutečná velká filmová produkce k sobě projekt přitáhl některé významné osobnosti průmyslu. Mimo jiné jsme mohli vidět práci animátorů Hiramacua Tadašiho, Itóa Jošijukiho, Išihamy Masašiho, Jošinariho Jóa, Andóa Masahiroa, Hondy Takešiho a Mijazawy Jasunoria. Celý film prostupuje Okiurova animační filozofie – jemné a přirozené charakterové herectví, ladné až maniakálně plynulé pohyby, přirozeně reagující ošacení apod. Zvláštní zmínku si zaslouží mechanická animace, která byla pečlivě ručně kreslena ve snaze o co nejvěrnější realistické vyobrazení. Režisér v honbě za svým ideálem proti sobě nechal rozjet auta a další techniku, aby si mohl lépe představit, jak přistoupit k animaci těchto zrádných částí.

Práce na filmu začaly probíhat v létě 1995 a dokončení trvalo zhruba tři roky. Následující rok, tedy 1999, se film objevil na několika domácích i zahraničních festivalech. A o další rok později šel film konečně do kin. O výrazném komerčním úspěchu hovořit nemůžeme, avšak snímek dosáhl mnohem významnějších met než vydělat peníze. Především znamenal fantastický režijní debut mladého tvůrce, stal se jedním z nepopiratelných animačních milníků a vedle toho dokázal díky Okiurově vedení skvěle odvyprávět Ošiiho komplexní politický příběh propletený s tíživým osobním dramatem.

Kniha nám na více než šesti stech stranách představuje kompletní obrazový scénář filmu tak, jak jej autor nakreslil. Jak již v těchto publikacích bývá pravidlem, listy storyboardů byly reprodukovány kompletní, proto si můžeme vedle vizuálních direktiv přečíst i textové pokyny ke zpracování jednotlivých scén. Okiurův pečlivý přístup k animaci se promítl i do jeho způsobu kreslení storyboardů, které si zevrubností kreseb i pokynů nezadají ani s těmi v tomto směru nejváženějšími osobami v branži. Jmenovat můžeme Nagahamu Hirošiho a zesnulého Kona Satošiho. Vypiplanost Okiurova obrazového scénáře zachází tak daleko, že jeho kresby mohou být v podstatě použity jako miniatury scénového rozvržení.

Vedle scénáře je kniha protkána rozsáhlým rozhovorem o projektu s jeho hlavním strůjcem. V samém úvodu publikace najdeme sbírku propagačních ilustrací, které pro film byly nakresleny, a to včetně jejich skic. Následuje dlouhá část, v níž Kanó Seidži zpovídá autora ohledně vzniku projektu, realizace scénáře, průběhu předprodukce, přístupu k vizuální stránce, postupu produkce, finalizace i celkových dojmů. Kanó je skvěle připravený profesionál, který ví, jak z tvůrců dostat zajímavé informace. V tomto případě mu napomáhal i fakt, že Okiura měl vlastní iniciativu mluvit a nebál se o zkušenostech ze svého debutu otevřeně hovořit. Nutno dodat, že tomu jistě napomohla i drobnost, že od té chvíle uplynulo již dvacet let; nejenom tvůrci, ale i producenti a sponzoři bývají ve vzpomínání na starší záležitostí sdílnější. Po úvodním všeobecném přehledu přichází na řadu komentáře jednotlivých částí snímku. Okiura se společně s Kanóem znovu podíval na své dílo a postupně ho po částech rozebral, čímž nám poskytl řadu dalších neocenitelných informací.

Na závěr si novinář připravil vlastní analýzu, jak ze strany vnitřních vyprávěcích struktur, tak z pohledu japonského animačního průmyslu jako celku. Na publikaci odvedl skvělý kus práce. Kromě fascinujícího obsahu byl zařízen i kvalitní tisk. Kdo film v průběhu let viděl, jistě nepřeberné množství zákulisních informací ocení. A ty, kteří film neviděli, jistě přiměje k tomu se podívat. Dalším nepochybně pomůže porozumět problematice vizuální konstrukce, neboť Okiurovy kresby v tomto ohledu nabízejí mnohé. Zajímá-li někoho čistě informační stránka, pak kromě autentického pohledu na japonský animační průmysl poloviny devadesátých let Okiurovýma očima také pobaví nejen drobnými anekdotami z produkce, ale i animátorovými zkušenostmi. Jaké rady mu ke scénáři poskytl režisér Kon Satoši? Který druh postav má Okiura nejraději? A z kolika animačních kreseb přibližně sestával výsledný film? Na to vše kniha nabízí odpovědi. Nezbývá než doufat, že Kanó ve spolupráci s vydavatelstvím Fukkan časem připraví i sbírku obrazového scénáře k Okiurově druhému filmu – Momo e no tegami.

人狼 JIN-ROH 沖浦啓之絵コンテ集
(Džinró: obrazový scénář Okiury Hirojukiho)
Datum vydání: 29. listopadu 2018
Počet stran: 616
Nakladatel: Fukkan
Cena: 4 000 jenů (bez daně)
ISBN-13: 978-4835456171