Crew na­dá­le vy­dá­vá no­vé epi­zo­dy již pro­dá­va­ných mang, tak­též ovšem ne­po­le­vu­je v před­sta­vo­vá­ní no­vých svě­tů a pří­bě­hů z mys­lí ja­pon­ských au­to­rů. Ně­ko­lik knih má za se­bou už ta­ké sé­rie, kte­rou jsme u nás ješ­tě ne­stih­li ro­ze­brat. Jed­ná se o fan­ta­sy man­gu Ča­ro­dě­jo­va ne­věs­ta, z je­jíchž prv­ních dvou svaz­ků vám dnes při­ne­se­me svo­je do­jmy.

Jak už ná­zev mů­že na­po­ví­dat, jed­ná se o man­gu mí­ře­nou pře­de­vším na pu­ber­tál­ní děv­ča­ta. Roz­hod­ně ale do­ká­že za­ujmout i vrs­tev­ní­ky opač­né­ho po­hla­ví. Vtáh­ne vás do po­tem­ně­lé­ho fan­ta­sy svě­ta pl­né­ho magie, nad­při­ro­ze­ných by­tos­tí a ta­ju­pl­ných in­di­vi­duí. Go­tic­ky la­dě­né pro­stře­dí mů­že již od prv­ních stran pů­so­bit dost vág­ně a ja­ko ně­co, co už jste mě­li mož­nost vi­dět v ne­spočtu ji­ných, star­ších děl. Do­ká­že ale pře­kva­pit a při­jít i s ně­čím, co při­táh­ne po­zor­nost. Po­ne­chá­me-li mi­mo tře­ba ta­ko­vé dra­ky a ne­bez­peč­né ví­ly, za zmín­ku ur­či­tě sto­jí pa­pí­ro­ví ptá­ci, ko­či­čí vá­leč­ní­ci či ne­bez­peč­ná magie pra­me­ní­cí z tra­gic­ké lás­ky. Cen­t­rem pří­bě­hu je již z obál­ky po­zor­nost při­ta­hu­jí­cí ča­ro­děj s hla­vou ve tva­ru zví­ře­cí leb­ky – Eli­as.

Eli­as je sou­čas­ně ta­ké tím nej­vý­raz­něj­ším a nej­za­jí­ma­věj­ším prv­kem man­gy. Je­ho vze­zře­ní pů­so­bí stra­ši­del­ně a od­ta­ži­tě. Ze za­čát­ku si jen těž­ko před­sta­ví­te, že bys­te si moh­li ob­lí­bit ně­ko­ho, kdo je v pří­bě­hu na prv­ní po­hled jen na pa­rá­du. Nicmé­ně kro­mě to­ho, že pod mas­kou roz­hod­ně skrý­vá ne­jed­no ta­jem­ství a skříň má pl­nou kost­liv­ců, se jed­ná i o po­měr­ně pro­pra­co­va­nou po­sta­vu. Je ele­gant­ní, in­te­li­gent­ní, pů­so­bí pa­siv­ně, ale sou­čas­ně je se­bestřed­ný, je z něj cí­tit ta­jem­no, hrůza a po­cit nad­řa­ze­nos­ti. S ostat­ní­mi muži už to bo­hu­žel tak rů­žo­vé ne­ní, je­li­kož se ve zkrat­ce jed­ná jen o hod­né he­zou­ny, pří­pad­ně o po­hled­né da­re­bá­ky s no­sem na­ho­ru.

Žen­ské po­sta­vy na tom bo­hu­žel nejsou o nic lé­pe. Vět­ši­nou se jed­ná o že­ny, kte­ré jsou schop­něj­ší, moud­řej­ší a na­myš­le­něj­ší než muži a ma­jí po­tře­bu dá­vat jim to do­sta­teč­ně na­je­vo. O to víc v kon­tras­tu s ni­mi vy­ční­vá pro­ta­go­nist­ka sé­rie Či­se, u kte­ré šla au­tor­ka přes­ně opač­ným smě­rem a vy­lo­že­ně tím ubli­žu­je na­ra­ti­vu. Či­se je ex­trém­ně pa­siv­ní dív­ka, kte­rá nic ne­ví, je snad­no zma­ni­pu­lo­va­tel­ná, ne­ní schop­na se sa­ma roz­ho­do­vat ne­bo ně­co pod­nik­nout na vlast­ní pěst. Au­tor­ka si­ce po­u­ži­la sta­rý, ale ově­ře­ný vy­pra­věč­ský po­stup, kdy no­vý svět sle­du­je­me oči­ma po­sta­vy, kte­rá o něm ví to­lik, co my, ale či­ní tak skr­ze po­sta­vu, kte­rá ten­to svět jen pa­siv­ně při­jí­má a ne­ní schop­na se mu po­sta­vit na od­por. Ne­jed­ná se vů­bec o ak­tiv­ní a sil­nou po­sta­vu. Mís­to to­ho, aby Či­se ovlivňova­la pří­běh a svět ko­lem se­be, svět ovlivňuje ji, sa­ma nic ne­způ­so­bu­je a vě­ci se jí pros­tě jed­no­du­še dě­jí.

A to ve­de ta­ké k asi nej­vět­ší vý­t­ce, kte­rá v mé hla­vě bi­la na po­plach po ce­lou do­bu čte­ní. Či­se by­la ja­kož­to ot­rok Eli­a­sem od­kou­pe­na na auk­ci. Svůj osud bez ja­ké­ho­ko­liv od­po­ru při­ja­la, Eli­a­se vza­la za své­ho pá­na a ani ni­jak zvlášť ne­pro­tes­to­va­la pro­ti je­ho přá­ní po­jmout ji za svou choť či plá­nu vy­u­žít je­jí ži­vot­ní ma­gic­kou ener­gii. Na­o­pak Či­se ja­kož­to kou­pe­né zbo­ží svě­ři­la svůj ži­vot a vů­li do Eli­a­so­vých ru­kou, a co víc, sa­ma k ně­mu za­ča­la po­ci­ťo­vat ná­klon­nost a mož­ná i hlub­ší ci­ty. Do­kon­ce i scé­na, ve kte­ré Eli­as z Či­se ná­sil­ně str­há ob­le­če­ní v pří­pra­vě na kou­pel a po­té ji ce­lou na­hou umy­je vlast­ní­ma ruka­ma, je pre­zen­to­vá­na tak, že je to vlast­ně pro dívči­no dob­ro a Eli­as je jen spo­le­čen­sky ne­o­hra­ba­ný. Či­se je ve vý­sled­ku do­kon­ce vděč­ná za to, že mů­že re­la­xo­vat ve va­ně. Au­tor­ka se na­víc sna­ží ve své pod­stat­ně zá­važ­nou a de­pre­siv­ní scé­nu, ve kte­ré jde vlast­ně o zná­sil­ně­ní, po­dat ko­mic­ky. Bez ohle­du na to, co za za­jí­ma­vé pří­běhy mů­že ten­to ma­gic­ký svět na­bíd­nout, ta­to po­div­ná, ne­ná­sil­ně ne­ná­pad­ná a po del­ší úva­ze snad až zvrá­ce­ná ado­ra­ce ot­ro­kář­ství či dr­že­ní mo­ci nad že­nou mi za­b­raňuje v ote­vře­ní dal­ší­ho svaz­ku.

Ča­ro­dě­jo­va ne­věs­ta na prv­ní po­hled ne­vy­pa­dá ja­ko špat­ná man­ga. Má po­měr­ně pěk­né po­zlát­ko v po­do­bě si­ce nikterak ori­gi­nál­ní, ale pří­jem­né stan­dard­ní kres­by. Po­chmur­ný ma­gic­ký svět oči­vid­ně má co na­bíd­nout a s tro­chou sna­hy by snad au­tor­ka ča­sem pře­ce jen moh­la sta­romódním a ně­kdy až plyt­kým po­sta­vám vdech­nout tro­chu uvě­ři­tel­něj­ší ná­dech. Co se ovšem ne­po­ved­lo ucho­pit správ­ně, je hlav­ní po­sta­va a vztah s je­jím ma­ji­te­lem. Vy­zně­ní to­ho­to vzta­hu a je­ho pří­pad­né do­pa­dy au­tor­ka zrov­na dva­krát ne­do­mys­le­la. Po­kud jste ro­dič, kte­rý pře­mýš­lí, že tu­to man­gu na­dě­lí své­mu pu­ber­ťá­ko­vi pod stro­me­ček, roz­hod­ně vám do­po­ru­ču­ji si to dů­klad­ně pro­mys­let. Po­kud te­dy ne­chce­te, aby va­še dce­ra čet­la o mla­dé dív­ce, kte­rou v tra­dič­ním du­chu ot­ro­kář­ství do své­ho vlast­nic­tví od­kou­pí pod­stat­ně star­ší muž, kte­rý je k ní vel­mi hod­ný a kte­ré­ho si ob­lí­bi­la a ne­má pro­blém se mu ode­vzdat. Z je­jich vzta­hu mi jde mráz po zá­dech.