V prv­ní čás­ti jsme si před­sta­vi­li tvůr­čí zá­ze­mí spor­tov­ních te­le­viz­ních pro­jek­tů ze stá­je ani­mač­ní pro­du­cent­ky Ma­cu­ši­ty Ke­i­ko, kte­ré vzni­ka­jí pod kří­d­ly stu­dia Pro­ducti­on I.G. Po­slé­ze jsme pře­šli k zá­klad­ním tvůr­čím jmé­nům se­ri­á­lu Ballro­om e Jóko­so. Zmí­ni­li jsme mi­mo ji­né re­ži­sé­ra Ita­zua Jo­ši­mi­ho, ná­vr­há­ře po­stav Ki­ši­du Taka­hi­roa, před­ní re­ži­sé­ry ani­ma­ce Či­bu Taka­hi­roa a Hon­du Ma­sa­juki­ho, ani­mač­ní re­ži­sé­ry akč­ních scén Mukódu Taka­ši­ho a Li­ang BoYu i hlav­ní­ho ani­má­to­ra Ta­ke­na­ku Šin­goa. Ny­ní se pře­su­ne­me k dal­ším kon­krét­ním jmé­nům, kte­rá se na pro­jek­tu po­dí­le­la, ať už pra­vi­del­ně či pou­ze ja­ko jed­no­rá­zo­ví hos­té.

Pře­kva­pe­ním, kte­ré ni­kdo ne­če­kal a kte­ré nej­ví­ce roz­ví­ři­lo di­vác­ké vo­dy, se sta­la pří­tom­nost Ha­ry Ke­ii­či­ho. Ha­ra je re­ži­sé­rem po­hy­bu­jí­cím se přes de­set let vý­hrad­ně na po­li fil­mo­vé tvor­by. Je­ho po­sled­ním se­ri­á­lo­vým pro­jek­tem byl Crayon Šin-čan, je­hož tým opus­til v ro­ce 2004, při­čemž od té do­by se ja­ko re­ži­sér vě­no­val fil­mo­vým pro­jek­tům; ani­mo­va­ným i hra­ným. Z těch ani­mo­va­ných mů­že­me zmí­nit Crayon Šin-čan: Ara­ši o Jo­bu Mórecu! Oto­na Te­i­ko­ku Gja­kušú, což je je­den z nej­mi­lo­va­něj­ších fil­mů v té­to sé­rii. Me­zi pro­jek­ty již ne­spja­té s vel­kou znač­kou pat­ří Kap­pa no Coo to Na­cu­ja­su­mi, Co­lor­ful a Sa­rusu­be­ri: Miss Ho­kusai, na kte­rém se se­tkal s Ita­zu­em. Je te­dy zřej­mé, že v pří­pa­dě Ballro­om se Ha­ra roz­ho­dl po­mo­ci své­mu zná­mé­mu a na­kres­lil pro něj ob­ra­zo­vé scé­ná­ře hned ke čtyřem epi­zo­dám (5, 6, 11, 13). V pří­pa­dě epi­zod 5 a 13 byl scé­nář zce­la v ru­kou Ha­ry. O zby­lé dvě epi­zo­dy se po­dě­lil pří­mo s Ita­zu­em, neb Ha­ra při­znal, že o tan­ci ne­ví zho­la nic, a ne­chtěl zby­teč­ně na­ru­šo­vat sty­lis­tic­kou kon­zis­ten­ci ta­neč­ních sek­ven­cí, na níž tvůr­čí­mu tý­mu po­cho­pi­tel­ně zá­le­že­lo. Ita­zu te­dy na­bí­dl, že se o ta­nec po­sta­rá sám, aby se je­ho ko­le­ga mohl sou­stře­dit na scé­ny mi­mo par­ket. A jak se vy­tá­hl! Fan­tas­tic­ky zpra­co­va­né scé­no­vé roz­vr­že­ní a ná­pa­di­té úh­ly, kte­ré dr­ží di­vá­ko­vo oko v po­zo­ru a ni­kdy ne­nu­dí. Je­ho ná­vyk na fil­mo­vé pro­stře­dí však byl ně­kdy znát až pří­liš, což je zřej­mé z Ita­zu­o­va pro­hlá­še­ní, že Ha­ra­ro­va kres­ba ne­ní v rám­ci te­le­viz­ní pro­duk­ce z eko­no­mic­ké­ho hle­dis­ka mož­ná. Abych se ješ­tě vrá­til k roz­dě­le­ní prá­ce na spo­leč­ných epi­zo­dách, tak u 6. epi­zo­dy Ita­zu vy­po­mohl pou­ze s ta­neč­ní­mi scé­na­mi, za­tím­co epi­zo­du 11. si oba pá­no­vé roz­dě­li­li půl na půl. Ita­zu na­kres­lil prv­ní po­lo­vi­nu, za­tím­co Ha­ra dru­hou. Za Ha­rův nej­lep­ší vý­kon bych pak osob­ně ozna­čil epi­zo­du 13., kte­rá do­ko­na­le re­pre­zen­tu­je je­ho do­ved­nos­ti re­a­li­zo­va­né v ome­ze­ních te­le­viz­ní pro­duk­ce.

Tím, ko­ho mu­sí­me v sou­vis­los­ti s Ha­rou v tom­to pří­pa­dě zmí­nit, je epi­zod­ní re­ži­sér Ito­ga Šin­taró, kte­rý byl po­vě­řen těž­kým úko­lem re­a­li­zo­vat Ha­ro­vy ob­ra­zo­vé scé­ná­ře k epi­zo­dám 5 a 13. Zhos­til se ho však zod­po­věd­ně a vý­sle­dek si za­slou­ží po­chva­lu. Mi­mo ty­to dvě ješ­tě re­ží­ro­val dal­ší epi­zo­dy (9, 18 a 20) vy­chá­ze­jí­cí ze scé­ná­řů od ji­ných tvůr­ců. Ke stě­žej­ním dí­lům sklá­dač­ky pat­ří rov­něž ani­má­tor­ka Sató Ma­sa­ko, kte­rá mě­la na sta­ros­ti pře­de­vším epi­zo­dy 4, 17 a 23, pro něž jak na­kres­li­la ob­ra­zo­vé scé­ná­ře, tak je i sa­ma re­ží­ro­va­la. Dal­ší Ita­zu­o­vu po­chva­lu si vy­slou­žil au­tor ob­ra­zo­vých scé­ná­řů k epi­zo­dám 9, 14 a 18 – Jo­ši­da Taizó. Ve­li­kou pod­po­rou pro ce­lou pro­duk­ci byl i Oku­no Ha­ruo, me­zi je­hož vý­ko­ny pat­ří zpra­co­vá­ní epi­zod 8 a 19, u nichž se po­sta­ral o ob­ra­zo­vý scé­nář, re­žii i ani­mač­ní re­žii. Umož­nil tak ostat­ním ani­mač­ním re­ži­sé­rům, aby se moh­li vě­no­vat zby­lým epi­zo­dám a ce­lé pro­duk­ci tím do­přál po­třeb­ný čas na­víc. Ja­ko po­sled­ní­ho z té­to sku­pi­ny zmiňuji Micuna­ku Susu­mua, jenž vy­tvo­řil ob­ra­zo­vý scé­nář k 20. epi­zo­dě. Všich­ni ti­to tvůr­ci jsou zde po­hro­ma­dě, neb v prů­bě­hu pro­duk­ce všech sé­rií Hai­kjú!! tvo­ři­li je­jí pev­né já­dro. Prá­vě Micuna­ka byl se­ri­á­lo­vým re­ži­sé­rem vo­lej­ba­lo­vé­ho ani­me v pří­pa­dě všech tří řad. Sám si pak re­a­lis­tic­ký pří­stup k ani­mač­ní­mu ztvár­ně­ní spor­tu od­ne­sl z adap­ta­ce Óki­ku Fu­ri­ka­but­te, je­jíž dru­há sé­rie se vy­sí­la­la v ro­ce 2010 a na níž se Micuna­ka po­dí­lel ja­ko ani­mač­ní re­ži­sér akč­ní slož­ky.

Ny­ní opět opus­tí­me vo­dy za­běh­lých tvůr­ců z Hai­kjú!! a při­po­me­ne­me si dal­ší tvůr­ce, kte­ří se ta­ké blýsk­li. Prv­ním je ani­má­tor a re­ži­sér No­mu­ra Ka­zu­ja, jenž pro Ballro­om na­kres­lil ob­ra­zo­vé scé­ná­ře ke třem epi­zo­dám (3, 7 a 12), opla­til tak Ita­zu­o­vi služ­bu z před­cho­zí­ho roku, kdy pro něj Ita­zu vy­ko­nal roz­sáh­lé prá­ce na Jo­ker Ga­me, kte­ré za­hr­no­va­ly ilu­stra­ce zá­vě­reč­né ti­tul­ko­vé sek­ven­ce, ob­ra­zo­vý scé­nář a re­žii 11. epi­zo­dy a ani­ma­ci ně­ko­li­ka stři­hů ve 12. epi­zo­dě. Ten, kdo zvlá­dl nej­vět­ší kus prá­ce, byl jed­no­znač­ně Ki­se Ka­zu­či­ka. V sou­čas­né do­bě je to je­den ze zá­klad­ních tvůr­čích ka­me­nů stu­dia Pro­ducti­on I.G a zá­ro­veň zku­še­ný ani­má­tor, ná­vr­hář po­stav i re­ži­sér, zná­mý na­pří­klad dí­ky své prá­ci na fil­mech BLO­OD THE LAST VAM­PI­RE, Kidó Ke­i­sa­cu Patla­bor a se­ri­á­lu xxxHO­LiC. Sám se po­sta­ral o ob­ra­zo­vý scé­nář, epi­zod­ní re­žii i ani­mač­ní re­žii 10. dí­lu, kte­rý rov­něž sám z vel­ké čás­ti ani­mo­val. Je­ho kres­by by­ly na ta­ko­vé úrov­ni, že ko­rek­ce Či­by Taka­hi­roa a Mukódy Taka­ši­ho (před­ní re­ži­sér ani­ma­ce a ani­mač­ní re­ži­sér akč­ní slož­ky pro da­nou epi­zo­du) by­ly na­pros­to mi­ni­mál­ní. V ce­lé epi­zo­dě te­dy lze sle­do­vat ne­fil­tro­va­ný Ki­se­ho styl. Oku di­vá­ka rov­něž ne­mů­že unik­nout, že je­ho kres­by jsou ješ­tě mír­ně za­ku­la­ce­něj­ší než bý­vá zvy­kem (pře­de­vším pak ve vzpo­mín­ko­vých čás­tech), což by­lo ne­po­chyb­ně způ­so­be­no tím, že v da­né do­bě sou­běž­ně pra­co­val na se­ri­á­lu Ma­de in Abyss, pro kte­rý vy­tvá­řel ná­vrhy po­stav a byl ani­mač­ním re­ži­sé­rem úvod­ní epi­zo­dy.

Ani­ma­ce: Ki­se Ka­zu­či­ka; Epi­zo­da #10

V ro­vi­ně čis­tě ani­má­tor­ské pří­jem­ně pře­kva­pil Su­e­to­mi Šin­dži v úvod­ní epi­zo­dě, je­hož scé­na by­la si­ce ve­li­ce krát­ká, avšak o to úder­něj­ší. Su­e­to­mi pat­ří k od­cho­van­cům stu­dia Ga­i­nax a ná­sle­dov­ní­kům hy­perre­a­lis­tic­ké­ho pří­stu­pu k po­hy­bu mi­s­tra ani­má­to­ra Okiu­ry Hi­ro­juki­ho. 11. epi­zo­da při­nes­la mla­dé­ho Ja­ma­mo­ta Ke­na a je­ho pat­náct vte­řin bri­lan­ce. Ani­má­tor do prů­mys­lu vstou­pil účas­tí na se­ri­á­lu Spa­ce Dan­dy v ro­ce 2014. Dal­ším hos­tem za­slu­hu­jí­cím zmín­ku je Ku­ri­ta Ši­ni­či zná­mý ja­ko skvě­lý akč­ní ani­má­tor, pra­vi­del­ný epi­zod­ní ani­mač­ní re­ži­sér z Ble­ache. V rám­ci něj na epi­zo­dách dě­lal spo­leč­ně s re­ži­sé­rem Ta­či­ka­wou Ju­zu­ru­em, pro kte­ré­ho byl lo­gic­kou prv­ní vol­bou ja­ko ná­vr­hář po­stav ke kraťa­su De­ath Bil­li­ards a ná­sled­né­mu se­ri­á­lo­vé­mu roz­ší­ře­ní De­ath Pa­ra­de. Je­ho prá­ce se ob­je­vi­la ve 20. epi­zo­dě. Hned v dal­ším dí­lu na něj na­vá­zal své­ráz­ný Ha­ši­mo­to Šin­dži, jenž se vy­sky­tu­je pře­váž­ně u fil­mo­vých pro­duk­cí. Ha­ši­mo­ta cha­rak­te­ri­zu­je „špi­na­vý“ a ne­uhla­ze­ný pří­stup k ani­ma­ci. Po­sta­vy se v je­ho po­dá­ní pře­stá­va­jí po­do­bat li­dem a stá­va­jí se z nich spí­še vrst­vy skic na­ku­pe­ných na se­be. Po­hy­by v je­ho scé­nách jsou agre­siv­ní, ne­o­pra­co­va­né a při­po­mí­na­jí fan­tas­tic­ké gej­zí­ry sy­ro­vos­ti. Čas­to s ním spo­lu­pra­cu­je nemé­ně le­gen­dár­ní ko­le­ga Óhiró Šinjó, kte­rý sdí­lí je­ho zá­klad­ní ani­mač­ní fi­lo­zo­fii. Zde se žel ob­je­vil Ha­ši­mo­to sám. Ob­lou­kem se vra­cí­me zpět k 1. epi­zo­dě a dal­ší­mu ani­má­to­ro­vi, je­hož by by­la ško­da ne­zmí­nit – Ura­ga­mi Ta­ka­juki. Me­zi nej­vět­ší úspě­chy to­ho­to je­din­ce pat­ří film Pop in Q, kde se blýs­kl vy­ni­ka­jí­cí­mi ná­vrhy po­stav a ja­ko před­ní re­ži­sér ani­ma­ce.

Ani­ma­ce: Ja­ma­mo­to Ken; Epi­zo­da #11

Zvlášt­ní zmín­ku si vy­slou­žil Ki­ši­da Taka­hi­ro. Ani­má­tor, kte­rý se již lé­ta vě­nu­je vý­hrad­ně ná­vrhům po­stav; ty na­vr­ho­val i pro Ballro­om. Dí­ky své­mu ci­tu pro os­t­ré, avšak na po­hled stá­le lí­bi­vé ná­vrhy se stal ve­li­ce vy­hle­dá­va­ným spe­ci­a­lis­tou. Z je­ho ži­vo­to­pi­su mů­že­me vy­pích­nout na­pří­klad No­ein Mó Hi­to­ri no Ki­mi e, Bac­ca­no! a Du­ra­ra­ra!!. Je­ho pů­so­be­ní v Ballro­om pro­duk­ci jej však ne­če­ka­ně při­ved­lo zpět k ani­ma­ci (sic po­žá­dal, aby je­ho jmé­no v ti­tul­cích me­zi ani­má­to­ry uve­de­no ne­by­lo). Sta­lo se tak po­té, co si před­ní re­ži­sér ani­ma­ce Či­ba Taka­hi­ro po­stě­žo­val, že po­sta­vu jed­no­ho z ta­neč­ní­ků (kon­krét­ně Hjódóa Ki­j­o­ha­rua) je ve­li­ce ob­tíž­né kres­lit. Hned vzá­pě­tí nad­ho­dil, aby jej te­dy na­kres­lil sám Ki­ši­da, když si ho na­vrh­nul. Tak se na­ko­nec i sta­lo v pří­pa­dě 2. epi­zo­dy a prv­ní úvod­ní ti­tul­ko­vé sek­ven­ce. O kte­ré scé­ny přes­ně se jed­ná, za­tím ni­kdo ne­pro­zra­dil; i přes­to jde o zá­bav­nou drob­nou anekdo­tu.

Jak už to u vět­ši­ny pro­jek­tů v tom­to prů­mys­lu bý­vá, ani zde se to ne­o­be­šlo bez de­le­go­vá­ní prá­ce na dal­ší spo­leč­nos­ti. Epi­zo­dy zce­la zpra­co­va­né ji­ný­mi ani­mač­ní­mi stu­dii by­ly cel­kem tři – dru­há, šes­tá a čtr­nác­tá. 2. díl byl v ru­kou spo­leč­nos­ti Pierrot, 6. zpra­co­va­lo osa­zen­stvo stu­dia Fron­tier En­gi­ne a o 14. se po­sta­ra­li B.S.P. Aby se tvůr­ci z Pro­ducti­on I.G ujis­ti­li, že bu­dou i epi­zo­dy zpra­co­va­né ji­ný­mi spo­leč­nost­mi do­sa­ho­vat vy­ty­če­né­mu stan­dar­du, tak je umís­ti­li do ve­li­ce dů­sled­né pé­če před­ních a akč­ních ani­mač­ních re­ži­sé­rů. V mno­ha pří­pa­dech pá­no­vé pů­vod­ní ta­neč­ní scé­ny zce­la pře­kres­li­li, aby (v nej­lep­ším pří­pa­dě) ne­do­šlo k žád­né­mu po­kle­su kva­li­ty. Za­jí­ma­vým drob­kem je, že za­tím­co Mukóda je ve­li­ce ne­svůj (mír­ně ře­če­no) z to­ho, když ně­kdo pro­vá­dí ko­rek­ce je­ho vlast­ní prá­ce, tak v opač­ném pří­pa­dě je ja­ko ani­mač­ní re­ži­sér ve svých ko­rek­cích dru­hých ve­li­ce peč­li­vý a ne­mi­lo­srd­ný.

Tím se vra­cí­me zpět k Ita­zu­o­vi sa­mot­né­mu a je­ho pří­stu­pu k pro­jek­tu. Za svou nej­mi­lej­ší epi­zo­du ozna­čil tu 16., k níž na­kres­lil ob­ra­zo­vý scé­nář spo­leč­ně s Ka­mató Jú­su­kem. Epi­zo­da na­zva­ná „Čtyř­no­hý“ ob­sa­hu­je jak čet­né dáv­ky lid­ské­ho dra­ma­tu, kdy se spo­lu ta­neč­ní­ci při tré­nin­ku přou o své pre­fe­ren­ce (skvě­lá scé­na ani­mo­va­ná Ta­ke­ba­nou Ken­go­em), tak pře­hr­šel ta­neč­ních scén. Ja­kož­to stá­le pře­de­vším ani­má­tor se Ita­zu ne­bál při­lo­žit ru­ku dí­lu i v tom­to smě­ru. Ve­d­le to­ho, že se účast­nil mno­hých ko­rek­cí u zmí­ně­ných epi­zod svě­ře­ných ji­ným, sám ani­mo­val úžas­nou přes půl mi­nu­ty dlou­hou ta­neč­ní sek­ven­ci v zá­vě­reč­né epi­zo­dě. Vskut­ku fan­tas­tic­ký způ­sob, jak dál se­ri­á­lu sbo­hem.

Ani­ma­ce: Ita­zu Jo­ši­mi; Epi­zo­da #24

Zbý­vá ro­ze­brat ješ­tě dvě slož­ky – in­te­gra­ci CGI v rám­ci eko­no­mic­ké­ho za­chá­ze­ní se zdro­ji pro­duk­ce a ne úpl­ně šťast­nou ces­tu k do­kon­če­ní zá­vě­reč­ných epi­zod ze scé­ná­sris­tic­ké­ho hle­dis­ka. Nejdří­ve k CGI re­ží­ro­va­né Itóem Kóhe­i­em. Ita­zu k té­to slož­ce při­stu­po­val ve­li­ce obe­zřet­ně. Před­ně šlo o to, ne­na­ru­šit pří­tom­nos­tí CGI prv­ků tra­dič­ní ruč­ní ani­ma­ci, kte­rá má zde, dí­ky sil­ným ob­ry­so­vým lin­kám, po­měr­ně oso­bi­tý vzhled. CGI by­lo te­dy po­u­ži­to pro děj ne­vý­znam­ných ta­neč­ní­ků v po­za­dí par­ke­tu. Jakmi­le se ty­to be­ze­jmen­né po­sta­vy při­blí­ži­ly k hlav­ním pá­rům, při­šla sna­ha za­jis­tit, aby by­ly na­kres­le­ny ruč­ně. Dal­ší vy­u­ži­tí na­šlo ve scé­nách, kdy ka­me­ra ne­dr­že­la sta­tic­ky na mís­tě, ale ná­sle­do­va­la po­sta­vy po par­ke­tu. Po­za­dí v těch­to ná­roč­ných scé­nách by­la zpra­co­vá­na s vy­u­ži­tím CGI, kte­ré ce­lý pro­ces usnadňuje. Itóův tým rov­něž vy­tvo­řil mo­de­ly ta­neč­ních hal, kte­ré ani­má­to­rům opět usnad­ni­ly prá­ci s ná­roč­něj­ší­mi scé­na­mi za­hr­nu­jí­cí­mi po­hyb ka­me­ry pří­pad­ně vět­ší množ­ství ta­neč­ní­ků a di­vá­ků.

Scé­ná­ře měl zce­la v ru­kou di­va­del­ní spi­so­va­tel a re­ži­sér Su­e­micu Ke­ni­či, pro nějž šlo o prv­ní zku­še­nost s ani­mo­va­nou tvor­bou. Spo­leč­ně s Ita­zu­em mě­li již od za­čát­ku ví­ce­mé­ně jas­ný bod, kde čty­ři­a­dva­ce­ti epi­zod­ní se­ri­ál, vy­chá­ze­jí­cí ze stej­no­jmen­né před­lo­hy, ukon­čit – na vel­kém ta­neč­ním tur­na­ji, kde pro­jdou pro­ta­go­nis­ta a je­ho ta­neč­ní part­ner­ka zkouš­kou nejen svých fy­zic­kých do­ved­nos­tí, ale ta­ké schop­nos­tí kom­pro­mi­su a vzá­jem­né em­pa­tie. Tref­né vy­vr­cho­le­ní obou aspek­tů se­ri­á­lu (na par­ke­tu a mi­mo něj). Po­tíž by­la v tom, že man­ga ne­by­la ješ­tě ani zda­le­ka na kon­ci to­ho­to děj­ství. Pů­vod­ní plá­ny po­čí­ta­ly s tím, že au­tor­ka Ta­ke­u­či To­mo po­skyt­ne ná­čr­ty ka­pi­tol do­pře­du tak, aby z nich moh­li tvůr­ci adap­ta­ce vy­tvo­řit vlast­ní ver­zi fi­ná­le, kte­ré pak vy­jde ví­ce­mé­ně sou­běž­ně v man­ze a ani­me. Co však na­bra­lo ne­če­ka­ný směr, byl je­jí zdra­vot­ní stav, kte­rý se na pod­zim ra­zant­ně zhor­šil a Ta­ke­u­či ne­by­la schop­na do­dat hrubé ná­čr­ty ani do­kon­čit vlast­ní ka­pi­to­ly. Ita­zu tak mu­sel vi­zu­ál­ní ztvár­ně­ní 24. epi­zo­dy do­kon­čit sám, což mu však ne­dě­la­lo ve­li­ké ob­tí­že. Je­nom je ne­šťast­né, že ne­by­lo mož­né pů­vod­ní plán na­pl­nit. Man­ga mě­la za­čít opět vy­chá­zet za­čát­kem le­toš­ní­ho roku, nicmé­ně tak se ne­sta­lo a na­kla­da­tel (Ko­dan­sha) in­for­mo­val, že dal­ší zprá­vu po­skyt­ne, až se bu­de au­tor­ka bu­de opět schop­na vě­no­vat kresbě. Ne­zbý­vá te­dy, než Ta­ke­u­či po­přát mno­ho štěs­tí a brz­ké uzdra­ve­ní.

Po­dí­vá­me-li se na pro­jekt ja­ko ce­lek, pak jde o ve­li­ce so­lid­ní pro­duk­ci; jed­nu z nej­lep­ších loňské­ho roku, co se te­le­viz­ní sfé­ry tý­če. Ita­zu si­ce po­ně­kud pře­kva­pil stříd­mos­tí, kte­rá se od tvůr­ce zvyk­lé­ho na fil­mo­vé pro­stře­dí ne­o­če­ká­va­la; re­spek­ti­ve ne v ta­ko­vé mí­ře. Na dru­hou stra­nu si eko­no­mič­těj­ším pří­stu­pem k po­hy­bu za­jis­til pev­něj­ší zá­kla­dy a so­lid­něj­ší ča­so­vý ma­nage­ment. I přes­to se mu po­ved­lo do­pl­nit já­dro Ma­cu­ši­ti­na tý­mu o vlast­ní sil­né kon­tak­ty a roz­ší­řit tak tvůr­čí zá­klad­nu, kte­rá se­ri­á­lu rov­něž pro­spě­la. Ve vý­sled­ku jde o pří­jem­né sle­do­vá­ní, je­hož pří­běh se mož­ná až pří­liš dr­ží tra­dič­ní­ho vy­prá­vě­ní růstu pro­ta­go­nis­ty skr­ze je­den vy­vo­le­ný sport, avšak zá­bav­ná vzta­ho­vá dy­na­mi­ka me­zi po­sta­va­mi a ne­otře­lé pro­střed­ní ta­neč­ních sou­tě­ží ne­do­stat­ky vy­va­žu­jí. A to vše je za­ba­le­no ve skvě­lém vi­zu­ál­ním pro­ve­de­ní, za kte­ré vdě­čí­me tý­mu, je­muž se ten­to člá­nek vě­no­val.