Tu­to let­ní sezónu vy­chá­zí ani­me On­ga­ku Šódžo (2018). Na­va­zu­je na stej­no­jmen­nou ze čtyř ani­ma­cí, kte­ré vy­šly z Ani­me Mi­rai 2015 a kte­rou mě­lo na sta­ros­ti stu­dio De­en. Šlo v ní o dvě dívči­ny Eri a Ha­ru, kte­ré se roz­hod­ly zú­čast­nit se ja­ko dvo­ji­ce zpě­va­ček sou­tě­že vy­psa­né ně­čím ja­ko je ni­co­ni­co. A to přes to, že Ha­ru ne­u­mí zpí­vat a Eri dě­sí vy­stu­po­vá­ní před ví­ce lid­mi. Nicmé­ně je­jich tr­ni­tá ces­ta na pódi­um by­la do­ce­la in­spi­ra­tiv­ní. Per aspe­ra ad as­t­ra.

Navna­dě­na pů­vod­ním, 25 mi­nut dlou­hým OVA zkou­ším te­le­viz­ní zpra­co­vá­ní. Má mít 12 × 24 mi­nut.

Už od za­čát­ku prv­ní epi­so­dy vy­pa­dá sé­rie ja­ko ge­ne­ric­ké idol ani­me. V žád­ném ohle­du ne­při­po­mí­ná pů­vod­ní On­ga­ku Šódžo z pro­jek­tu Ani­me Mi­rai 2015, ač­ko­li stu­dio se ne­změ­ni­lo. Za jed­not­li­vý­mi aspek­ty pro­duk­ce teď ale sto­jí ně­kdo ji­ný. V rám­ci Young Ani­ma­tor Tra­i­ning Pro­ject, pod kte­rý Ani­me Mi­rai spa­dá, dá­va­jí stu­dia šan­ci a dů­le­ži­té posty mé­ně zná­mým spo­lu­pra­cov­ní­kům. V pří­pa­dě pů­vod­ních On­ga­ku Šódžo to by­li re­ži­sér Iši­ku­ra Ke­ni­či, hu­deb­ník Tai­ši a ná­vrhy po­stav dě­la­la Madži­ro. V pří­pa­dě dva­nác­ti­díl­né sé­rie pře­kva­pi­vě do­sta­li mož­nost (ji­ní) ne­zná­mí pra­cov­ní­ci, ale vý­sle­dek znač­ně po­kul­há­vá.

Ani­ma­ce je prů­měr­ná, styl kres­by ni­čím ne­za­ujme a prv­ní před­ve­de­ná pís­nič­ka je lehce za­po­me­nu­tel­ná. Na­víc jak to u idol ani­me bý­vá, jed­not­li­vé idol­ky ma­jí dost vy­hra­ně­né osob­nos­ti. Jed­no­du­še chci říct, že roz­li­šu­jí­cí zna­ky jed­not­li­vých dí­vek jsou pří­šer­né. Chá­pu, že si me­zi ni­mi má di­vák na­jít tu svo­ji, ale mu­sí být všech­ny tak plo­ché, te­dy jed­no­stran­né? Na dru­hou stra­nu mám na­dě­ji, že se to zlep­ší. Je­de­náct ido­lek a ješ­tě hlav­ní hr­din­ku totiž v sotva 24 mi­nu­tách pros­tě ne­před­sta­ví­te.

Do­stá­vám se k dru­hé epi­so­dě, ve kte­ré mě ví­tá do očí bi­jí­cí CG. Nicmé­ně bych moh­la ko­neč­ně říct, o čem ta­to sé­rie vlast­ně je. Má­me je­de­nác­ti­člen­nou céč­ko­vou (tím mys­lím hor­ší než béč­ko­vou) dív­čí sku­pi­nu jmé­nem On­ga­ku Šódžo, te­dy v pře­kla­du Hu­deb­ní hol­ky. Abychom mě­li dů­vod po­řád­ně všech­no vy­svět­lo­vat, tak me­zi ně ho­dí­me roz­to­mi­lou, jed­no­stran­ně na­da­nou Ha­na­ko, kte­rá o idol­kách ne­ví prak­tic­ky nic. Má­me te­dy spous­tu pří­le­ži­tos­tí vy­svět­lo­vat, jak to v idol byz­ny­su fun­gu­je. Tře­ba jak těž­ké je se pro­sa­dit ne­bo jak to všich­ni be­rou ší­le­ně váž­ně.

Mi­lá Ha­na­ko za­čne pra­co­vat pro Pi­ne Re­cords ja­ko hol­ka pro všech­no. Hned prv­ní úkol zvlád­ne na jed­nič­ku a po­ma­lu ob­měk­ču­je míst­ní cun­de­re. Ne­bo­jí se ale za­jít ješ­tě o krok dál a za­sáh­nout do kos­tý­mů na vy­stou­pe­ní. Sa­mo­zřej­mě s úspě­chem. Kro­mě to­ho v dru­hé epi­so­dě uvi­dí­te čtvr­ti­nu dí­vek na­hých s cen­zu­rou v po­do­bě ka­pek sté­ka­jí­cích po zr­ca­dle.

Tře­tí epi­so­da se po­no­ří hlou­bě­ji do osob­nos­tí jed­not­li­vých dívčin, je­jich ro­lí v rám­ci sku­pi­ny a sna­ží se při­dat tro­chu plas­tič­nos­ti těm plo­chým ar­che­ty­pům z epi­so­dy prv­ní. Hlav­ně Hijó, pro změ­nu míst­ní kúde­re. Děj se po­ma­lu su­ne kupře­du.

Ver­dikt: Upřím­ně jsem če­ka­la ně­co tro­chu ji­né­ho. Mám po­cit ja­ko by se Stu­dio De­en sna­ži­lo vy­třís­kat co nej­víc pe­něz z pů­vod­ních On­ga­ku Šódžo, te­dy do­ce­la úspěš­né­ho po­či­nu. Jen­že jak už jsem psa­la, se­lhá­va­jí po všech strán­kách. Po osmé epi­so­dě ma­jí jak na MA­Lu, tak na Ani­DB pod­prů­měr­né skóre a mys­lím, že se ne­ní če­mu di­vit. Bu­du se tro­chu opa­ko­vat; je to ge­ne­ric­ké idol ani­me, ani­ma­cí prů­měr­né, ni­čím ne­za­jí­ma­vý styl kres­by, za­po­me­nu­tel­ná hud­ba, po­sta­vy by se si­ce snad ča­sem zlep­ši­ly, ale na prv­ní do­jem nic moc. Mám tu vý­ho­du, že kou­kám se zpož­dě­ním a můžu se po­dí­vat na hod­no­ce­ní poz­děj­ších dí­lů. Řek­nu vám, ta­ké nic moc. Tak­že uvi­dí­me, jest­li bu­du ro­zum­ná a ra­dě­ji se bu­du vě­no­vat star­ším osvěd­če­ným kous­kům, ne­bo bu­du tvr­do­hla­vě tr­vat na do­kon­če­ní na­ča­té sé­rie. Nicmé­ně, jed­ním slo­vem, ne­do­po­ru­ču­ji.