Jsou to­mu dva týd­ny, co ja­pon­ský­mi mé­dii pro­běh­la zprá­va o roz­zu­ře­ných ro­di­čích, kte­ří za­ča­li na so­ci­ál­ních sí­tích bro­jit pro­ti ča­so­pi­su Šúkan Šónen Jump. Co se sta­lo? Man­ga Ju­ragi-só no Jú­na-san vy­da­la spe­ci­ál­ní dvou­strán­ku (ukáz­ku na­lez­ne­te pod člán­kem), na níž zob­ra­zi­la své hr­din­ky, kterak jim pa­da­jí plav­ky. Ro­di­če pak vy­táh­li ar­gu­ment, že po­dob­né vý­je­vy nejsou vhod­né pro dě­ti. Ča­so­pis sám o so­bě v ro­ce 2009 tvr­dil, že ví­ce než po­lo­vi­na je­ho čte­ná­řů je mlad­ších 14 let a je­ho žánro­vé za­mě­ře­ní pak obec­ně le­ží ko­lem hra­ni­ce 8 až 18 let.

Jak to tak u kon­tro­verz­ních si­tu­a­cí bý­vá, mno­ho li­dí při­spě­cha­lo se svý­mi ví­ce či mé­ně eru­do­va­ný­mi ná­zo­ry. Na webech je čas­to zmiňova­ná ad­vo­kát­ka Óta Ke­i­ko, kte­rá se vy­já­d­ři­la, že by ro­di­če mě­li do­kon­ce až za­b­raňovat svým dě­tem ku­po­vat ten­to ča­so­pis, je­li­kož dle ní man­gy ja­ko Ju­ragi-só no Jú­na-san zob­ra­zu­jí for­mu se­xu­ál­ní­ho ha­ra­še­ní pro po­tě­še­ní čte­ná­řů. Na stej­nou stra­nu se po­sta­vi­la i pro­fe­sor­ka gen­de­ro­vých stu­dií Mu­ta Ka­zue z Ósac­ké uni­ver­zi­ty. Je­jí hlav­ní pro­blém tkví v tom, že se dě­ti prý tím­to způ­so­bem učí při­stu­po­vat k že­nám ja­ko k se­xu­ál­ním ob­jek­tům a ná­sled­ně ne­bu­dou brát v po­taz přá­ní svých bu­dou­cích part­ne­rů. Va­dí jí na­víc ta­ké to, že dě­ti bu­dou brát se­xu­ál­ní ak­ty ja­ko běž­nou, ne­in­tim­ní věc.

Na dru­hé stra­ně tá­bo­ru pak sto­jí na­pří­klad dal­ší ad­vo­kát Miu­ra Jo­ši­taka, pod­le nějž se ne­mů­že jed­nat o se­xu­ál­ní ha­ra­še­ní, je­li­kož hr­di­na pou­ze sle­du­je vů­li bo­ží a sám se ne­sna­ží po­sta­vy ak­tiv­ně svlé­kat. Man­gaka Ega­wa Ta­cu­ja, tvůr­ce ko­me­die Gol­den Boy, se vy­já­d­řil, že Ju­ragi-só no Jú­na-san se ješ­tě znač­ně kro­tí opro­ti ně­kte­rým dří­věj­ším man­gám, ja­ko je Ha­ren­či Ga­ku­en z roku 1968. Dá­le se ne­chal sly­šet, že je hloupé brá­nit dě­tem ve čte­ní ur­či­tých děl, je­li­kož se li­dé stá­va­jí do­spě­lý­mi i dí­ky mož­nos­ti na­bí­rá­ní in­for­ma­cí z růz­ných zdro­jů. Nej­dů­le­ži­těj­ší pak je ne­chat dě­ti mys­let sa­my za se­be. V pod­sta­tě stej­ný ná­zor za­stá­vá i uměl­ky­ně Iga­ra­ši Me­gu­mi, pod­le níž by se ro­di­če mě­li da­le­ko ví­ce za­jí­mat o se­xu­ál­ní vý­cho­vu než o cen­zu­ru.

O sa­mot­né množ­ství na­ho­ty se dí­ky té­to „dis­ku­zi“ za­čal za­jí­mat re­dak­tor strá­nek Af­ter Ca­reer Con­necti­on, Ka­wa­ši­ma Taró. Ve svém pře­hle­du po­pi­su­je, že jed­na z prv­ních vlaj­ko­vých lo­dí Šónen Jum­pu by­la již zmiňova­ná man­ga Ha­ren­či Ga­ku­en, je­jíž ná­zev by se dal pře­lo­žit ja­ko Ne­stoud­ná ško­la, a běž­ně zob­ra­zo­va­la na­ho­tu. Stej­ně tak se dě­lo u vel­ké­ho po­čtu dal­ších mang až do pozd­ních 90. let, ze zná­mých v Dra­gon Ballu bě­hal Go­ku na­ha­tý sko­ro ne­u­stá­le a man­ga Ra­n­ma ½ ta­ké na­hý­mi scén­ka­mi ne­šet­ři­la. Sa­mot­né na­ho­ty tak ubý­vá. Ka­wa­ši­ma pak po­zna­me­nal, že se kro­mě výsky­tu změ­ni­la i for­ma fan­ser­vi­su, kdy ak­tiv­ní hr­di­no­vé, kte­ří sa­mi nad­zve­dá­va­li suk­ně, by­li vy­stří­dá­ni pa­siv­ní­mi sle­do­va­či dě­ní. V zá­vě­ru člán­ku se pak za­mys­lel pře­de­vším nad tím, že ro­di­če ne­roz­li­šu­jí roz­dí­ly me­zi ak­tiv­ní­mi a pa­siv­ní­mi hr­di­ny.

A co vy, vy­ho­vu­je vám sou­čas­ný stav, ne­bo bys­te chtě­li v dí­lech ví­ce, či mé­ně na­ho­ty?