Jsou tomu dva týdny, co japonskými médii proběhla zpráva o rozzuřených rodičích, kteří začali na sociálních sítích brojit proti časopisu Šúkan Šónen Jump. Co se stalo? Manga Juragi-só no Júna-san vydala speciální dvoustránku (ukázku naleznete pod článkem), na níž zobrazila své hrdinky, kterak jim padají plavky. Rodiče pak vytáhli argument, že podobné výjevy nejsou vhodné pro děti. Časopis sám o sobě v roce 2009 tvrdil, že více než polovina jeho čtenářů je mladších 14 let a jeho žánrové zaměření pak obecně leží kolem hranice 8 až 18 let.
Jak to tak u kontroverzních situací bývá, mnoho lidí přispěchalo se svými více či méně erudovanými názory. Na webech je často zmiňovaná advokátka Óta Keiko, která se vyjádřila, že by rodiče měli dokonce až zabraňovat svým dětem kupovat tento časopis, jelikož dle ní mangy jako Juragi-só no Júna-san zobrazují formu sexuálního harašení pro potěšení čtenářů. Na stejnou stranu se postavila i profesorka genderových studií Muta Kazue z Ósacké univerzity. Její hlavní problém tkví v tom, že se děti prý tímto způsobem učí přistupovat k ženám jako k sexuálním objektům a následně nebudou brát v potaz přání svých budoucích partnerů. Vadí jí navíc také to, že děti budou brát sexuální akty jako běžnou, neintimní věc.
Na druhé straně táboru pak stojí například další advokát Miura Jošitaka, podle nějž se nemůže jednat o sexuální harašení, jelikož hrdina pouze sleduje vůli boží a sám se nesnaží postavy aktivně svlékat. Mangaka Egawa Tacuja, tvůrce komedie Golden Boy, se vyjádřil, že Juragi-só no Júna-san se ještě značně krotí oproti některým dřívějším mangám, jako je Harenči Gakuen z roku 1968. Dále se nechal slyšet, že je hloupé bránit dětem ve čtení určitých děl, jelikož se lidé stávají dospělými i díky možnosti nabírání informací z různých zdrojů. Nejdůležitější pak je nechat děti myslet samy za sebe. V podstatě stejný názor zastává i umělkyně Igaraši Megumi, podle níž by se rodiče měli daleko více zajímat o sexuální výchovu než o cenzuru.
O samotné množství nahoty se díky této „diskuzi“ začal zajímat redaktor stránek After Career Connection, Kawašima Taró. Ve svém přehledu popisuje, že jedna z prvních vlajkových lodí Šónen Jumpu byla již zmiňovaná manga Harenči Gakuen, jejíž název by se dal přeložit jako Nestoudná škola, a běžně zobrazovala nahotu. Stejně tak se dělo u velkého počtu dalších mang až do pozdních 90. let, ze známých v Dragon Ballu běhal Goku nahatý skoro neustále a manga Ranma ½ také nahými scénkami nešetřila. Samotné nahoty tak ubývá. Kawašima pak poznamenal, že se kromě výskytu změnila i forma fanservisu, kdy aktivní hrdinové, kteří sami nadzvedávali sukně, byli vystřídáni pasivními sledovači dění. V závěru článku se pak zamyslel především nad tím, že rodiče nerozlišují rozdíly mezi aktivními a pasivními hrdiny.
A co vy, vyhovuje vám současný stav, nebo byste chtěli v dílech více, či méně nahoty?
