Itó Džun­dži, snad je­den z nej­zná­měj­ších au­to­rů ja­pon­ské ho­ro­ro­vé man­gy, se po po­sled­ní tří­díl­né sé­rii Spi­rá­la vra­cí na pul­ty čes­kých knih­ku­pec­tví se svým slav­ným dí­lem Ry­by – Útok z hlu­bin. To ne­zkla­me svo­jí zpo­čát­ku po­div­nou, mys­te­riózní a poz­dě­ji dě­su­pl­nou at­mo­sfé­rou, dí­ky kte­ré bu­de­te chtít ob­ra­cet strán­ky až do kon­ce, abys­te od­leh­či­li va­ší mys­li a na­šli od­po­věď na spous­tu otá­zek, kte­ré s kaž­dým od­ha­le­ným ta­jem­stvím vy­plou­va­jí na po­vrch.

Zpo­čát­ku po­měr­ně pří­mo­ča­rý a jed­no­du­chý pří­běh dvou stře­do­ško­lá­ků, kte­ří se po dě­si­vém zá­žit­ku z po­tá­pě­ní vra­cí do­mů na před­měs­tí To­kia, se po­stup­ně stupňuje v boj o ho­lý ži­vot. Všu­dypří­tom­ný pach smr­ti do­pro­vá­zí dě­si­vý po­hled na tle­jí­cí ry­by po­cho­du­jí­cí po sou­ši. Jak je to mož­né? Růz­no­ro­dé moř­ské po­tvo­ry totiž krá­čí na os­t­rých me­cha­nic­kých no­hách. Vše vy­pa­dá od­por­ně, stra­ši­del­ně a čas­to až bláz­ni­vě pře­stře­le­ně. Itó je ta­ké mi­s­trem hy­per­bo­ly, a tak, když už si mys­lí­te, že dál pří­běh vy­gra­do­vat nelze, pře­kva­pí vás téměř ab­surd­ním vy­svět­le­ním, co sto­jí za onou ší­le­nou apo­ka­ly­p­sou ry­bí­ho po­cho­du mrtvých. Itó umí ude­řit svo­jí před­sta­vi­vos­tí a ve­d­le vy­kres­lo­vá­ní cho­dí­cích kon­če­tin, hlav, zví­ře­cích a lid­ských těl, kr­ve a hni­lob­ných te­ku­tin, lé­ta­cích stro­jů a dě­si­vé tech­no­lo­gie je ve vás scho­pen vy­vo­lat i po­cit úz­kos­ti a ne­jis­to­ty. Zá­va­ly úle­ků, vy­dě­še­ných vý­ra­zů a pře­kva­pi­vých zvra­tů do­sta­nou hlav­ní hr­di­ny do ex­trém­ních, bi­zar­ních až surre­a­lis­tic­kých mo­men­tů, kdy se bu­de­te ptát sa­mi se­be, jest­li to, co vi­dí­te, je re­ál­né, či jen hr­di­no­va fan­ta­zie. My­sl čte­ná­ře po­té za­pla­vu­je je­di­ná otáz­ka: „Co se ta­dy ksa­k­ru dě­je?!“

Dů­le­ži­tých po­stav ne­ní mno­ho. Ta­da­ši je pro­to­ty­pem mla­dé­ho, za­pá­le­né­ho a od­da­né­ho pří­te­le, kte­rý se ne­bo­jí bo­jo­vat o ho­lý ži­vot své pří­tel­ky­ně Ka­o­ri. Ta se čte­ná­ři zdá už od za­čát­ku po­měr­ně ufňuka­nou a roz­maz­le­nou hol­čič­kou, co ze svých ma­ný­rů prav­dě­po­dob­ně ni­kdy ne­vy­ros­te, za­tím­co se Ta­da­ši sna­ží udě­lat vše pro­to, aby jí vy­ho­věl a ve všem po­mohl. Krom ústřed­ní­ho pá­reč­ku se v ně­ko­li­ka dal­ších ka­pi­to­lách se­zná­mí­me i s Ta­da­ši­ho strý­cem. Jed­ná se o pro­fe­so­ra a za­pá­le­né­ho věd­ce s ta­jem­nou mi­nu­los­tí, kte­rá po­stup­ně do­há­ní nejen je­ho, ale i všech­ny v oko­lí. Ne­ní ovšem tře­ba se po­sta­va­mi ně­jak blí­že za­bý­vat. Jed­ná se pře­de­vším o kli­šo­id­ní lout­ky, kte­ré ro­zu­mu moc ne­po­bra­ly.

Itó a kres­ba je ta­ké ka­pi­to­la sa­ma o so­bě. Bra­vur­ní kon­cen­t­ra­ce jak na de­tail, tak na po­za­dí do­ká­žou vy­vo­lat do­jem vel­ko­le­posti, cha­o­su i úz­kos­ti v těs­ných pro­sto­rách oki­na­wských by­tů a ulic pl­ných ne­bez­pe­čí čí­ha­jí­cí­ho na kaž­dém kro­ku. Po­kud je tře­ba vznést ně­ja­kou vý­tku, je to k au­to­ro­vu vy­kres­lo­vá­ní žen­ských po­stav, kte­ré je po­měr­ně jed­no­tvár­né. Ně­kdy se vám zdá (po­kud zná­te i je­ho dal­ší tvor­bu), že jste je „už ně­kde vi­dě­li“. Itó Džun­dži je ale i přes­to mi­s­trem ho­ro­ru a oplý­vá schop­nos­tí vy­tvo­řit dě­si­vé ze zdán­li­vě oby­čej­ných vě­cí, kte­ré za nor­mál­ních okol­nos­tí ne­ma­jí žád­nou zne­po­ko­ji­vou ko­no­ta­ci. Snad nej­ty­pič­těj­ším zna­kem ja­kési at­mo­sfé­ric­ké dě­si­vos­ti je ty­pic­ká ab­sen­ce vy­kres­lo­vá­ní očí u ně­kte­rých po­stav.

Co se edi­ta­ce a pře­kla­du tý­če, tak si na­kla­da­tel­ství Crew po­ra­di­lo mis­tr­ně se vše­mi ci­to­slov­ci – zvu­ky kla­pa­jí­cích stroj­ků, kla­pá­ním za dveř­mi či čvach­tá­ním mi­li­o­nů ryb uli­ce­mi. Je to skvě­lá a dě­si­vá po­dí­va­ná zá­ro­veň. Pře­klad An­ny Kři­ván­ko­vé je v tom­to ohle­du ví­ce než úcty­hod­ný. A snad až na pár gra­fic­kých kom­pro­mi­sů se zdá být ce­lý sva­zek dob­ře vi­zu­ál­ně vy­ře­šen. Co se tý­če pře­kla­du ná­zvu, v ja­pon­ském ori­gi­ná­le se man­ga jme­nu­je Gjo, což je sy­no­ny­mem jak pro ci­to­slov­ce úle­ku, tak i pro sub­stan­ti­vum ry­ba. Pro čes­ké čte­ná­ře ale re­dak­ce zvo­li­la dob­rý a pří­stup­ný pře­klad. Ry­by, a i dal­ší moř­ští ži­vo­či­cho­vé, jsou sku­teč­ně cen­t­rál­ním kon­cep­tem a mo­ti­vem stra­chu.

Po­kud jste fa­nouš­ky at­mo­sfé­ric­ké­ho ja­pon­ské­ho se­i­nen ho­ro­ru, tak si ur­či­tě ten­to kou­sek ne­nech­te ujít. Do­po­ru­ču­ji ta­ké ne­vy­ne­chat krát­ké po­víd­ky na kon­ci (zejmé­na Zá­ha­du zlo­mu v Ami­ga­ře), kte­ré do­ko­na­le vy­na­hra­zu­jí po­cit zma­te­nos­ti a ne­sku­teč­nos­ti hlav­ní­ho na­ra­ti­vu. Pří­běhy svým ta­jem­nem při­po­mí­na­jí kla­sic­ké ho­ro­ro­vé epi­zo­dy se­ri­á­lů ja­ko Ak­ta X či Kraj­ní me­ze a sto­jí za pře­čte­ní po­sled­ních pár strá­nek i v pří­pa­dě, že vás téměř až béč­ko­vý hlav­ní pří­běh moc ne­lá­ká. Dej­te ovšem Ry­bám šan­ci. Ve spo­je­ní s bi­zar­ní at­mo­sfé­rou, le­ka­vý­mi mo­men­ty, ze kte­rých až tuh­ne krev v ži­lách, po­ci­ty ne­jis­to­ty a ne­u­stá­lým bo­jem o ži­vot jsou Ry­by man­gou pro ty, kte­ří se ne­bo­jí at­mo­sfé­ric­ké­ho, snad až ab­surd­ní­ho ho­ro­ru.