To­kij­ský gh­úl se u ota­ku fa­nouš­ků tě­ší vel­ké po­pu­la­ri­tě a ti čeští nejsou vý­jim­kou. A i přes fa­nouš­kov­skou kri­ti­ku po­češ­tě­né­ho ná­zvu však mů­žou ví­tě­zo­slav­ně skan­do­vat, je­li­kož se ta­to go­tic­ká man­ga do­čka­la vy­dá­ní i v tom­to sr­deč­ném kou­tu Ev­ro­py. Na­ský­tá se jen otáz­ka, zda je po­pu­la­ri­ta té­to man­gy za­slou­že­ná a jest­li si je­jí fa­nouš­ci svým hla­si­tým vy­ža­do­vá­ním k čes­ké­mu vy­dá­ní za­slou­ží po­dě­ko­vá­ní ne­bo za­řa­ze­ní je­jich jmen na gh­úl­ský jí­del­ní­ček.

O co v man­ze vlast­ně jde. V To­kiu řá­dí gh­úlo­vé, by­tos­ti, kte­ré se mas­ku­jí za li­di, aby za­pad­li do spo­leč­nos­ti, ale po no­cích taj­ně po­ží­ra­jí ob­ča­ny To­kia, je­li­kož lid­ské ma­so je to je­di­né, čím se mo­hou ži­vit. Pří­běh se sou­stře­dí na Ke­na, mla­dé­ho uni­ver­zit­ní­ho stu­den­ta, kte­rý je jed­né no­ci vlá­kán do pas­ti gh­úlem. Má ovšem ne­šťast­né štěs­tí v ne­štěs­tí, je­li­kož sou­hrou okol­nos­tí pře­ži­je a pro­bu­dí se v ne­moc­ni­ci s im­plan­to­va­ný­mi or­gá­ny své­ho útoč­ní­ka. Dí­ky to­mu zís­ká­vá nad­při­ro­ze­né gh­úl­ské schop­nos­ti, ale ta­ké ne­u­ko­ji­tel­ný hlad po lid­ském ma­se. Ken se tak do­stá­vá do ta­jem­né a dě­si­vé pod­zem­ní spo­leč­nos­ti ne­bez­peč­ných a te­ri­to­ri­ál­ních gh­úlů, ve kte­ré jde nejen o krk, ale te­čou i po­to­ky kr­ve a půlí se hla­vy. Ješ­tě ví­ce ho ale trá­pí mo­rál­ní di­le­ma, je­li­kož se mu­sí roz­hod­nout, jest­li je mu draž­ší je­ho ži­vot, ne­bo mo­rál­ní ko­dex a zá­ko­ny lid­ské spo­leč­nos­ti, kte­ré by pro za­cho­vá­ní své exis­ten­ce mu­sel po­ru­šit po­jí­dá­ním li­dí.

Nikterak ori­gi­nál­ní pre­mi­sa, ale fun­go­va­la by. Bo­hu­žel kva­li­ta man­gy vždy stou­pá a pa­dá na po­sta­vách, a to je pro To­kij­ské­ho gh­úla pro­blém. Po­sta­vy jsou buď ne­zá­živ­né ane­bo pro­tiv­né. Vy­ber­te si me­zi úchy­lá­kem, pe­si­mist­kou, ší­le­nou vra­žed­ky­ní, bez­cit­ným za­bi­já­kem ne­bo cha­rak­te­ro­vě prázd­ným hlav­ním hr­di­nou. Nic víc k nim ne­ní, po­sta­vy jed­no­du­še ne­ma­jí žád­nou hloub­ku a da­jí se po­měr­ně tref­ně po­psat jed­ním či dvě­ma slo­vy. Mož­ná je to ode mě tro­chu nefér vzhle­dem k to­mu, že se na těch pár strán­kách ješ­tě po­sta­vy ne­stih­ly řád­ně vy­bar­vit, ale byl bych ale­spoň rád, kdy­by mě cha­rak­te­ry ně­čím za­u­ja­ly. Aby na nich by­lo ně­co, co mě k nim bu­de táh­nout, co mě bu­de lá­kat k je­jich dal­ší­mu hlub­ší­mu po­zná­vá­ní. Bo­hu­žel na mě pů­so­bí pros­tě a jed­no­úče­lo­vě.

Kres­ba je tak oby­čej­ná, jak jen mů­že být. Ne­ní ni­jak oso­bi­tá. Omy­lem do kni­hy vlo­žit list z ji­né man­gy, mož­ná bys­te to ani ne­po­zna­li. Ni­jak ne­vy­ni­ká, jed­ná se o na­pros­to běž­ný styl, nikterak au­tor­sky spe­ci­fic­ký. Ale bez­peč­ný a na­pros­to funkč­ní. Kva­li­ta kres­by ja­ko ta­ko­vá na tom na­víc ne­ní vů­bec špat­ně. Nejen že je vše pře­hled­né, ale da­ří se i skvě­le na­vo­dit po­ža­do­va­nou at­mo­sfé­ru. Vzhled man­gy je sáz­ka na jis­to­tu, ale proč ne? Ne vše mu­sí být umě­lec­ké dí­lo a kres­ba mu­sí re­flek­to­vat oče­ká­vá­ní cí­lo­vé sku­pi­ny, což v tom­to pří­pa­dě od­po­ví­dá. Hlav­ní je, že to šla­pe, vy­pa­dá to dob­ře a To­kij­ské­mu gh­úlo­vi se­dí.

Je te­dy o co stát? Tak tro­chu. Po­kud jste ne­po­lí­be­ní tvor­bou pro do­spě­lé (pře­de­vším co se man­gy tý­če), bu­de se jed­nat o skvě­lý pře­klen me­zi ne­škod­nou zá­ba­vou pro mlá­dež a ne­kom­pro­mis­ní­mi kr­va­vý­mi zá­le­ži­tost­mi. Po­kud už ale má­te ně­co za se­bou ne­bo vás pří­pad­ně ne­be­rou pří­běhy sta­vě­né na pu­ber­ťá­cích a nad­při­ro­ze­ných prv­cích, mož­ná se po­o­hléd­ně­te po ně­čem kva­lit­něj­ším. Roz­hod­ně se ale ne­jed­ná o kdo­ví­ja­ký od­pad a vyš­ší mí­ra bru­ta­li­ty ta­ké pr­votříd­ní dí­lo sa­ma ne­vy­tvo­ří. Mož­ná se jed­ná o jed­no­du­chou zá­ba­vu, ale po­kud ne­po­tře­bu­je­te ge­ni­a­li­tu a hle­dá­te prů­měr­ný od­dych, má­te u če­ho po pří­cho­du do­mů vy­pnout.