Tokijský ghúl se u otaku fanoušků těší velké popularitě a ti čeští nejsou výjimkou. A i přes fanouškovskou kritiku počeštěného názvu však můžou vítězoslavně skandovat, jelikož se tato gotická manga dočkala vydání i v tomto srdečném koutu Evropy. Naskýtá se jen otázka, zda je popularita této mangy zasloužená a jestli si její fanoušci svým hlasitým vyžadováním k českému vydání zaslouží poděkování nebo zařazení jejich jmen na ghúlský jídelníček.
O co v manze vlastně jde. V Tokiu řádí ghúlové, bytosti, které se maskují za lidi, aby zapadli do společnosti, ale po nocích tajně požírají občany Tokia, jelikož lidské maso je to jediné, čím se mohou živit. Příběh se soustředí na Kena, mladého univerzitního studenta, který je jedné noci vlákán do pasti ghúlem. Má ovšem nešťastné štěstí v neštěstí, jelikož souhrou okolností přežije a probudí se v nemocnici s implantovanými orgány svého útočníka. Díky tomu získává nadpřirozené ghúlské schopnosti, ale také neukojitelný hlad po lidském mase. Ken se tak dostává do tajemné a děsivé podzemní společnosti nebezpečných a teritoriálních ghúlů, ve které jde nejen o krk, ale tečou i potoky krve a půlí se hlavy. Ještě více ho ale trápí morální dilema, jelikož se musí rozhodnout, jestli je mu dražší jeho život, nebo morální kodex a zákony lidské společnosti, které by pro zachování své existence musel porušit pojídáním lidí.
Nikterak originální premisa, ale fungovala by. Bohužel kvalita mangy vždy stoupá a padá na postavách, a to je pro Tokijského ghúla problém. Postavy jsou buď nezáživné anebo protivné. Vyberte si mezi úchylákem, pesimistkou, šílenou vražedkyní, bezcitným zabijákem nebo charakterově prázdným hlavním hrdinou. Nic víc k nim není, postavy jednoduše nemají žádnou hloubku a dají se poměrně trefně popsat jedním či dvěma slovy. Možná je to ode mě trochu nefér vzhledem k tomu, že se na těch pár stránkách ještě postavy nestihly řádně vybarvit, ale byl bych alespoň rád, kdyby mě charaktery něčím zaujaly. Aby na nich bylo něco, co mě k nim bude táhnout, co mě bude lákat k jejich dalšímu hlubšímu poznávání. Bohužel na mě působí prostě a jednoúčelově.
Kresba je tak obyčejná, jak jen může být. Není nijak osobitá. Omylem do knihy vložit list z jiné mangy, možná byste to ani nepoznali. Nijak nevyniká, jedná se o naprosto běžný styl, nikterak autorsky specifický. Ale bezpečný a naprosto funkční. Kvalita kresby jako taková na tom navíc není vůbec špatně. Nejen že je vše přehledné, ale daří se i skvěle navodit požadovanou atmosféru. Vzhled mangy je sázka na jistotu, ale proč ne? Ne vše musí být umělecké dílo a kresba musí reflektovat očekávání cílové skupiny, což v tomto případě odpovídá. Hlavní je, že to šlape, vypadá to dobře a Tokijskému ghúlovi sedí.
Je tedy o co stát? Tak trochu. Pokud jste nepolíbení tvorbou pro dospělé (především co se mangy týče), bude se jednat o skvělý překlen mezi neškodnou zábavou pro mládež a nekompromisními krvavými záležitostmi. Pokud už ale máte něco za sebou nebo vás případně neberou příběhy stavěné na puberťácích a nadpřirozených prvcích, možná se poohlédněte po něčem kvalitnějším. Rozhodně se ale nejedná o kdovíjaký odpad a vyšší míra brutality také prvotřídní dílo sama nevytvoří. Možná se jedná o jednoduchou zábavu, ale pokud nepotřebujete genialitu a hledáte průměrný oddych, máte u čeho po příchodu domů vypnout.