Když jsem za­čal se čte­ním sé­rie Gan­tz, ani ve snu by mě ne­na­padlo, že si mě ta ptá­ko­vi­na bu­de schop­ná zís­kat. S kaž­dým svaz­kem se v mých očích ale sé­rie zve­da­la, do­kud si mě zce­la svou béč­ko­vos­tí ne­zís­ka­la a já se na no­vé svaz­ky ne­za­čal tě­šit. V po­sled­ních ka­pi­to­lách na­víc za­po­čal ja­ký­si re­start sé­rie, kte­rý znač­ně na­po­mohl ke zvý­še­ní kva­li­ty. Vy­pla­ti­lo se a dr­ží se kva­li­ta i ve dva­nác­tém svaz­ku?

Nej­pr­ve by­lo na za­čát­ku no­vé­ho svaz­ku za­po­tře­bí uzavřít ma­sa­kr, kte­rý Izu­mi roz­pou­tal v cen­t­ru To­kia. Do­šlo tak na dob­ře vy­sta­vě­nou wes­ter­no­vou pře­střel­ku me­zi Izu­mim a Ku­ro­nem. Od­po­čet do ta­se­ní kol­tů je at­mo­sfé­ric­ký a scé­na je bri­lant­ně rozfá­zo­vá­na do pa­ne­lů. Po­té se děj pře­sou­vá již kla­sic­ky do míst­nos­ti s čer­nou kou­lí a k sou­bo­ji s no­vý­mi mi­mo­zemš­ťa­ny, ten­to­krát již s no­vý­mi po­sta­va­mi. Dost po­stav je opět za pou­hé ko­zy k obě­to­vá­ní, ale vzhle­dem k je­jich pro­tiv­nos­ti jim tu smrt vy­lo­že­ně pře­ji. No­vé hlav­ní po­sta­vy, kte­ré se nám již stih­ly před­sta­vit v po­sled­ních svaz­cích, si si­ce uži­jí svých pět mi­nut slá­vy, sou­těž o nej­lep­ší­ho týp­ka ovšem ten­to­krát vy­hrá­vá úpl­ně no­vý dě­de­ček, kte­rý přes svou ne­škod­nost a dob­ro­sr­deč­nost do­ka­zu­je, že roz­hod­ně ne­pat­ří do staré­ho že­le­za a hra­vě str­čí do kapsy všech­ny mla­dí­ky ko­lem se­be. Te­nhle sou­boj pro­ti di­no­sau­rům ješ­tě bu­de zá­ba­va.

Ano, mi­mo­zemš­ťa­né ten­to­krát vy­pa­da­jí ja­ko di­no­sau­ři. Zní to mož­ná hlou­pě a ono to ta­ké hloupé ve své pod­sta­tě je, ale prá­vě pro­to to je tak ge­ni­ál­ně dob­ré. Přes­ně o tom Gan­tz je. Au­tor na­víc oči­vid­ně ješ­tě ani ne­vy­čer­pal všech­ny své ná­pa­dy na bo­jo­vé vy­mo­že­nos­ti. Ve­d­le Izu­mi­ho ob­ří ka­ta­ny se ten­to­krát před­sta­vi­la i ja­ká­si po­div­ná mo­tor­ka a já se ne­můžu do­čkat, až nám příš­tě před­ve­de, co vlast­ně umí.

Ke kresbě ne­ní moc co říct. Vzhle­dem k to­mu, že si Oku Hi­ro­ja vy­po­má­há při tvor­bě Gan­t­zu po­čí­ta­čo­vý­mi mo­de­ly, ne­ní moc kam kles­nout ani se po­su­nout. Jed­ná se ale roz­hod­ně o kva­lit­ní kresbu a už ani ne­pů­so­bí to­lik bez­du­še, ja­ko to­mu tak by­lo ze za­čát­ku. Stej­ně tak lze vy­po­zo­ro­vat lep­ší ná­vaz­nost me­zi jed­not­li­vý­mi rá­meč­ky a s tím ru­ku v ru­ce jdou­cí lé­pe od­vy­prá­vě­ný pří­běh.

Proč takhle ne­mohl Gan­tz vy­pa­dat už od za­čát­ku? Oku se si­ce prak­tic­ky vra­cí k to­mu, co v sé­rii dě­lal ce­lou do­bu, než děj do­čas­ně pře­ve­dl do ci­vil­ní­ho svě­ta, ale ten­to­krát s mno­hem za­jí­ma­věj­ší­mi a sym­pa­tič­těj­ší­mi po­sta­va­mi, na­pí­na­věj­ším dě­jem a da­ří se mu na­vo­dit po­cit, že ta­hle man­ga oprav­du ne­má být jen o efek­tiv­ním vy­vraž­ďo­vá­ní. Už nejde pou­ze o pře­hlíd­ku střev a po­to­ků kr­ve s úče­lem otevřít čte­ná­ři pu­su do­ko­řán. Au­tor si uvě­do­mil své chy­by, na­pra­vil je a já mu tím­to od­pouš­tím. Bu­douc­nost Gan­tz vy­pa­dá slib­ně.