Kaž­dý člo­věk má od­liš­ný vkus a ba­ví ho ně­co ji­né­ho. Po pře­čte­ní man­gy se vět­ši­nou ne­ní pro­blém po­měr­ně rych­le roz­hod­nout, jest­li se vám tre­fi­la do vku­su, pří­pad­ně zda jde o vše­o­bec­ně kva­lit­ní dí­lo bez ohle­du na to, že to zrov­na vás ne­chyt­lo za srd­ce. Jen­že pak se ob­je­ví tře­ba ta­ko­vý Gan­tz od au­to­ra jmé­nem Oku Hi­ro­ja a od­po­věď ne­mu­sí být tak jed­no­du­chá.

Pří­běh je pros­tý. Po smr­ti (te­dy po tom, co by mě­la být va­še smrt… ale kdo ví, jak to je) jste vy­brá­ni Gan­t­zem, hu­ma­no­id­ní by­tos­tí hi­ber­nu­jí­cí uvnitř po­div­né čer­né kou­le, a jste nu­ce­ni bo­jo­vat pro­ti mi­mo­zemš­ťa­nům. Ja­kou­ko­liv ne­po­sluš­nost Gan­tz ne­mi­lo­srd­ně tres­tá, tak­že ne­má­te na vý­běr a mu­sí­te se vy­dá­vat na mi­se, z nichž se vra­cí má­lo­kdo.

Až sem dob­ré.

Jen­že když vět­ši­nu prv­ní­ho svaz­ku na­pl­ní au­tor vy­ke­cá­vá­ním v míst­nos­ti a zby­tek běhá­ním po měs­tě, čte­ná­ře si tím ne­zís­ká. Pře­lous­kat se přes prv­ní sva­zek pro mě byl oprav­du pro­blém. Nic se ne­dě­je, at­mo­sfé­ra je mdlá, sna­ží se to tvá­řit, že au­tor ne­má zá­bra­ny… vý­sle­dek je pros­tě jen div­ný. Sil­ně ne­sym­pa­tic­ký pro­ta­go­nis­ta mě na­víc od čte­ní spí­še od­ra­zo­val a ostat­ní po­sta­vy to­mu ta­ké zrov­na moc ne­po­má­ha­ly. Po­tě­ší ale­spoň na hra­ni­ci ne­chut­nos­ti a roz­to­mi­los­ti ba­lan­cu­jí­cí mi­mo­zemšťan ci­bul­ka, kte­rý na po­div­nos­ti ješ­tě při­dá­vá.

Dru­hý sva­zek za­čí­ná ma­sa­krem, kte­rý ni­čím ne­o­hro­mu­je, a se zdá, že se au­tor zby­teč­ně a pří­liš rych­le zba­vu­je po­stav, kte­ré ani ne­sti­hl po­řád­ně pro­kres­lit, tu­díž s vá­mi je­jich smrt nic ne­dě­lá. Ale­spoň vý­ba­va na za­bí­je­ní mi­mo­zemš­ťa­nů či­ní vě­ci tro­chu za­jí­ma­vý­mi; kom­bi­né­zy, kte­ré da­jí svým no­si­te­lům až nad­lid­ské schop­nos­ti, děj sluš­ně oži­vu­jí. Dru­hý sva­zek nej­pr­ve uka­zu­je, že ta­dy nej­spíš pů­jde jen o akčňák pl­ný střev, ale po­sled­ní stra­ny za­čnou dá­vat na­dě­ji. Vy­no­ří se totiž otáz­ka, zda jsou hr­di­no­vé tě­mi stej­ný­mi lid­mi, kte­ří do­po­sud krá­če­li po té­to ze­mi. Ob­zvlášť, když jed­na z nich při­jde do­mů a zjis­tí, že je­jí pů­vod­ní tě­lo je stá­le na­ži­vu a ona tak exis­tu­je dva­krát.

V kni­ze tře­tí se hr­di­no­vé vra­cí do svých oby­čej­ných ži­vo­tů. Nej­za­jí­ma­věj­ší je stře­do­škol­ská dě­jo­vá lin­ka hlav­ní­ho hr­di­ny Ku­ro­na Ke­ie, kte­rý zne­u­ží­vá nad­lid­ských mož­nos­tí bo­jo­vé kom­bi­né­zy mi­mo bo­je s mi­mo­zemš­ťa­ny pro osob­ní po­tře­by. Bez dů­sled­ků to ale sa­mo­zřej­mě ne­bu­de. Tře­tí Gan­tz ne­má zlé zá­plet­ky a při­ná­ší za­jí­ma­vé ná­pa­dy, ce­lé to však tr­pí po­sta­va­mi. Ty no­vě pří­cho­zí jsou stá­le stej­ně ne­sym­pa­tic­ké ja­ko ty sta­ré a ty sta­ré se ne­zlep­šu­jí. Asi jde o au­to­rův zá­měr, ale oprav­du se mi ne­lí­bí, když je­di­ný, ko­ho chci vi­dět ži­vé­ho, je psy­cho­pat, kte­rý ve vol­ném ča­se „tr­há ko­čič­ky“. Ano, ty chlu­pa­té a mňou­ka­jí­cí.

Ješ­tě je po­tře­ba po­za­sta­vit se u se­xu­ál­ní strán­ky té­to man­gy. V Gan­t­zo­vi je totiž pře­hr­šel ero­ti­ky. A to to­lik, až je to otrav­né. Ku­ro­no Kei ve svých vnitř­ních di­a­lo­zích ne­u­stá­le mys­lí na sex a mla­dá prsa­tá Ki­ši­mo­to Kei (ano, stej­ná jmé­na) mu ne­dá spát. A ne­ní se če­mu di­vit, au­tor to s ní oprav­du pře­há­ní. Du­dy ne­u­stá­le ven­ku, po­řád se pro­du­cí­ru­je na­ha­tá, me­zi no­ha­ma ji lí­že pes a když při­jde ke Ke­i­o­vi do­mů, ze­ptá se ho, jest­li by moh­la být je­ho do­má­cí maz­lí­ček. Takhle vy­pa­dá pře­stře­le­ný fan­ser­vis. K to­mu ne­chá­pu po­u­ži­tí cen­zu­ry. Z hol­či­čí Kei je por­nohvězda s pěk­ně vy­kres­le­ný­mi vna­dy i ochlu­pe­ním a klid­ně si ve va­ně špu­lí za­de­ček, při­čemž jsou jas­ně vi­dět i oba je­jí spod­ní ot­vo­ry. Ovšem když je na­ha­tý klu­či­čí Kei, tak se cen­zu­ru­jí nejen je­ho po­hlav­ní or­gá­ny, ale i se­da­cí par­tie. Mi­mo­cho­dem ve tře­tím svaz­ku vy­stu­pu­je muž­ská po­sta­va s ho­mose­xu­ál­ní ori­en­ta­cí, což jsem oprav­du v tom­to ko­mik­su, kte­rý je oči­vid­ně sil­ně cí­le­ný na he­te­ro­se­xu­ál­ní muž­ské čte­ná­ře, ne­če­kal. Bo­hu­žel se jed­ná o ste­re­o­typ­ní­ho ma­cha, kte­rý mlá­tí chlap­ce ze střed­ní ško­ly a pe­ne­tra­cí jim rád „na­tr­há­vá anál­ní ot­vo­ry“, když zmír­ní­me je­ho slo­va.

Uvě­do­mu­ji si, že jsem v té­to re­cen­zi spí­še ha­nil. Nej­vět­ší pro­blém mám totiž s tím, že i přes všech­ny zá­po­ry mě Gan­tz ba­vil. Ve své pod­sta­tě se jed­ná o pi­to­most, kte­rá sta­ví na kr­va­vé ak­ci a ero­ti­ce, ale po­dá­vá to zvlášt­ně zá­bav­ným způ­so­bem, kte­rý vás u čte­ní dr­ží. Na­víc má au­tor za­jí­ma­vé ná­pa­dy a trum­fy v ruká­vech. Kres­ba ta­ké ne­ní špat­ná, a přes­to­že je jak­si bez du­še, je­jí tak tro­chu do po­čí­ta­čo­vé gra­fi­ky la­dě­ný styl per­fekt­ně se­dí. Je te­dy Gan­tz dob­rá ne­bo špat­ná man­ga? Těž­ko říct, zá­le­ží na vás. Ale po­kud má­te rá­di ne­ná­roč­ný go­re, nej­spíš se bu­de jed­nat o dí­lo pro vás. Za mě nad Gan­t­zem za­tím po prv­ních třech svaz­cích vi­sí otaz­ník in­kli­nu­jí­cí k pal­ci do­lů. Crwi jde ale plus za vše ostat­ní, pře­de­vším pak za vět­ší for­mát knih.

Za po­skyt­nu­tí re­cenz­ních vý­tis­ků dě­ku­je­me na­kla­da­tel­ství Crew.