Dí­ky ota­ku sub­kul­tu­ře zná me­lon pan, te­dy me­lou­no­vý chléb, i spous­ta li­dí, kte­ří ho ni­kdy ne­o­chut­na­li a dost mož­ná ani ne­o­chut­na­jí. Ti, kte­ří jej pře­ci jen oku­sí, pak ne­zříd­ka bý­va­jí pře­kva­pe­ni je­ho re­la­tiv­ně ne­vý­raz­nou chu­tí. Jed­ná se de fac­to jen o hut­né slad­ké pe­či­vo (v na­pros­té vět­ši­ně pří­pa­dů bez ja­ké­ko­liv ná­pl­ně) upe­če­né do po­do­by na­dý­cha­né­ho bo­chán­ku, jenž svým vzhle­dem lehce při­po­mí­ná po­lo­vi­nu me­lou­nu. Je­di­nou chu­ťo­vě vý­raz­něj­ší čás­tí je za­ob­le­ná kůr­ka sy­pa­ná krys­ta­lo­vým cuk­rem. Jed­ná se te­dy o ide­ál­ní věc na rych­lé za­hná­ní hla­du, ovšem nelze od ní oče­ká­vat ně­ja­ké or­gie chu­tí.

V po­sled­ní do­bě však stá­le ví­ce ja­pon­ských pe­ká­ren při­chá­zí s me­lon pa­ny pl­ně­ný­mi kré­mem (ně­kdy pří­mo s me­lou­no­vou pří­chu­tí) a v jed­nom pří­pa­dě do­kon­ce zmrz­li­nou. Síť pe­ká­ren pa­t­ří­cích pod nad­ná­rod­ní hol­ding Ja­ma­za­ki šla ji­ným smě­rem a ne­dáv­no uved­la na trh pro­dukt před­sta­vu­jí­cí to nej­lep­ší z kla­sic­ké­ho me­lou­no­vé­ho chle­ba, te­dy je­ho slad­kou kůr­ku. Ten­to pan ne­se vše­ří­ka­jí­cí ná­zev Me­lon Pan no Ka­wa Jai­čai­ma­ši­ta (Upek­li jsme kůr­ku z me­lou­no­vé­ho chle­ba) a tvo­ří jej oprav­du jen hor­ní a spod­ní krus­ta vy­pl­ně­né pou­ze mi­ni­mál­ním množ­stvím stříd­ky. Na re­cep­tu se ji­nak nic ne­změ­ni­lo, a tak si kon­zu­ment uži­je tu nej­chut­něj­ší část me­lon pa­nu ma­jí­cí sotva po­lo­vi­nu ka­lo­rií ce­lé­ho pe­či­va.