Hra­ný film na mo­ti­vy man­gy Ru­rouni Ken­shin už je na svě­tě. Po před­pre­mi­é­ře se 9. 7. usku­teč­ni­la be­se­da, na kte­ré re­ži­sér Oo­to­mo Ke­ishi film před­sta­vil a po­dě­lil se s pří­tom­ný­mi i o pár zá­žit­ků z na­tá­če­ní. Na té­to be­se­dě vzni­kl ta­ké roz­ho­vor, kte­rý byl pak zve­řej­něn na ofi­ci­ál­ních strán­kách fil­mu. Roz­ho­vor vám ní­že při­ná­ší­me pře­lo­že­ný.

Ry­ou­ma­den, kte­rý jste rov­něž na­tá­čel, byl ta­ké his­to­ric­ký pří­běh, ale ten­to­krát jde o pří­běh za­lo­že­ný na man­ze. Tu­šil jste to?

Sa­mo­zřej­mě jsem Ken­shi­na znal. Zpo­čát­ku jsem si ří­kal, proč jsem na­bíd­ku na na­tá­če­ní Ken­shi­na do­stal zrov­na já, když jde o úpl­ně ji­ný styl, ale pak mě to za­ča­lo za­jí­mat. Kla­dl jsem si otáz­ku, jak by asi pře­ží­va­ly cha­rak­te­ry z do­by Ba­ku­mat­su, kte­ré jsme před­sta­vi­li ve Ry­ou­ma­de­nu, v na­sta­lém ob­do­bí Me­i­ji. Je mi jas­né, že fa­nouš­ci man­gy bu­dou prá­ci ze žán­ru, kte­rý jsem si ni­kdy ne­zku­sil, hod­no­tit vel­mi přís­ně. Ale prá­vě pro­to mi při­jde, že to bu­de stát za to.

Au­tor man­gy, pan Wat­suki, prý už dří­ve vě­děl, jak bu­de film vy­pa­dat.

Pan Wat­suki mě hned ze­za­čát­ku po­žá­dal, abych do fil­mu ne­vklá­dal žád­né CG ani­ma­ce. Na těch ne­sčet­ných schůz­kách, co jsme spo­lu mě­li, jsme si na­vzá­jem do­ha­zo­va­li růz­né ná­pa­dy a krů­ček po krůč­ku pra­co­va­li na spo­leč­ném dí­le. Vlast­ním tem­pem jsem si če­tl man­gu a po­stup­ně se mi v hla­vě ro­dil film. A dí­ky pa­nu Wat­suki­mu, kte­rý lé­pe než kdo ji­ný ro­zu­mí roz­dí­lu me­zi man­gou a fil­mem, jsem ho do­ká­zal do­kon­čit. Už od prv­ní řád­ky se­děl ve­d­le mě a kou­kal mi přes ra­me­no. A když jsem skon­čil, ře­kl mi „Je to skvě­lé, ne­mám co říct. Spo­ko­je­nost.“ A já si mohl od­dych­nout.

Pan Sa­tou Ta­ke­ru ztvár­nil Ken­shi­na vý­teč­ně, že?

Pan Wat­suki sou­hla­sil, že Ta­ke­ru je ja­ko stvo­ře­ný pro ro­li Ken­shi­na. Při prá­ci na ji­ných pro­jek­tech jsem pl­ně po­cho­pil, jak moc je Ta­ke­ru fy­zic­ky i he­rec­ky zdat­ný. Ten­to­krát jde ale o ak­ci, a to ješ­tě vel­mi ná­roč­nou. Mu­se­li jsme být zvláš­tě peč­li­ví v dra­ma­tic­kých akč­ních scé­nách.

Ře­kl bych, že dneš­ní Ja­pon­sko po­tře­bu­je ně­ja­ké­ho hr­di­nu. Hi­mu­ra Ken­shin je krás­ným pří­kla­dem hr­di­ny vy­ža­do­va­né­ho do­bou, ne­mys­lí­te?

Na­še hes­lo při na­tá­če­ní zně­lo „Mu­sí­me vy­tvo­řit hr­di­nu, kte­rý se vy­rov­ná hr­di­nům od Mar­ve­la!“ Vy­tvo­řit ta­ko­vé­ho hr­di­nu ne­ní vů­bec snad­né, ale sto­jí to za to. Mám hroz­ně rád ta­ko­vé ty hr­di­ny, kte­ří bo­ju­jí i přes ne­do­sta­tek schop­nos­tí. Ken­shin i přes své pro­ti­chůd­né po­ci­ty, kdy od­mí­tá od­lo­žit svůj meč, ale ne­chce při­tom za­bí­jet, tvr­dě bo­ju­je. Mys­lím si, že přes­ně ta­ko­vý by měl být oprav­do­vý hr­di­na.

Sta­lo se vám při na­tá­če­ní ně­co do­jem­né­ho?

Kdy­ko­liv měl Ta­ke­ru chvil­ku vol­na, tré­no­val si akč­ní scé­ny. Jen­že jed­nou se zra­nil. Mys­lel si, že se na něj bu­du zlo­bit, tak ří­kal „Jsem tak ne­vy­tré­no­va­ný, že jsem se zra­nil. Pro­sím vás, nech­te mě tré­no­vat ješ­tě víc!“ Ta­ke­ru má Ken­shi­na tak moc rád, že se za­přel, aby svou ob­lí­be­nou po­sta­vu ne­mu­sel zra­dit. To mě oprav­du do­ja­lo. Do­kon­ce ří­kal, že po­kud mu akč­ní scé­ny ne­pů­jdou, tak skon­čí s he­rec­tvím. Ta­ko­vý člo­věk je po­žeh­ná­ním pro re­ži­sé­ra. Ne­mohl bych si přát víc.

Je ně­co, co jste při „pře­mě­ně“ man­gy na film pros­tě ne­mohl vy­ne­chat?

Ži­vou­cí ak­ci. Nejde jen o oby­čej­nou ak­ci, ale o dra­ma, na­pě­tí. Mys­lím si, že jsem dal her­cům pěk­ně za­brat.

Vě­děl bys­te o ně­čem, v čem se film li­ší od před­lo­hy, ne­bo kde je na­o­pak před­lo­ze věr­ný?

Vy­tvá­řel jsem film se zá­mě­rem za­cho­vat pů­vod­ní myš­len­ku. Uká­za­lo se ale, že ne­ní mož­né věr­ně se dr­žet vše­ho v před­lo­ze. Po­tře­bo­val jsem vy­tvo­řit zhru­ba dvou­ho­di­no­vý film, tak­že jsem mu­sel zre­du­ko­vat po­čet po­stav, zku­sil jsem po­změ­nit cha­rak­ter pří­bě­hu a vlast­ně až do po­sled­ní chví­le jsem na fil­mu ně­co upra­vo­val. Na­víc si ří­kám, že her­ci a po­sta­vy by si mě­li ro­zu­mět na­vzá­jem.

A na zá­věr vzkaz od pa­na re­ži­sé­ra Oo­to­ma:

Sna­žil jsem se ni­ko­liv o his­to­ric­ký sní­mek, ale o ak­ci, kte­rá ne­má v Ja­pon­sku ob­do­by. Tě­ší mě, že jsem mohl při­jmout tuhle výzvu a po­hrát si i s nejmen­ší­mi de­tai­ly. Dou­fám te­dy, že se vý­sled­ný film bu­de lí­bit.