Je to­mu ně­co má­lo přes rok, co v Br­ně za­ča­la fun­go­vat prv­ní čes­ká maid ka­vár­na, a bez­má­la rok, co jsem z je­jí ná­vštěvy se­psal men­ší re­port. Ten­krát mi ně­kte­ří je­ho čte­ná­ři vy­čí­ta­li, že jsem pří­liš chvá­lil, byl má­lo ob­jek­tiv­ní a že jsem vů­bec ce­lou ná­vště­vu měl pod­nik­nout ra­dě­ji in­ko­gni­to. Sho­dou okol­nos­tí jsem v mi­nu­lém týd­nu maid café na­vští­vil po­dru­hé, a přes­to­že jsem to v plá­nu pů­vod­ně ne­měl, roz­ho­dl jsem se se­psat svo­je sou­čas­né do­jmy z to­ho­to pod­ni­ku. Pře­de­sí­lám, že chvá­lit pří­liš ne­bu­du. Dle mé­ho skrom­né­ho ná­zo­ru totiž ne­ní za co.

Mo­je dru­há ná­vště­va pro­běh­la v na­pros­tém uta­je­ní, tak­že padla mož­nost, že by mi maid­ky jak­ko­liv na­dr­žo­va­ly. Dí­ky pod­stat­ně krat­ší­mu sestři­hu jsem ne­měl oba­vy ani z to­ho, že by mne ně­kte­rá z nich moh­la po­znat. Spo­leč­nost mi na­víc dě­lal ně­kdej­ší spo­lu­žák ze střed­ní ško­ly, kte­ré­mu jsem slí­bil, že mu uká­žu ka­vár­nu, v ja­ké ur­či­tě ješ­tě ne­byl.

Do maid café jsem do­ra­zil ně­co po dru­hé ho­di­ně. Uvnitř by­lo asi osm zá­kaz­ní­ků, kte­ré ob­slu­ho­va­la jed­na maid­ka. Dru­há, jak jsem poz­dě­ji za­re­gis­tro­val, se­dě­la u jed­no­ho ze sto­lů v ci­vi­lu. Při vstu­pu jsem si ani ne­byl jis­tý, zda mne ob­slu­hu­jí­cí maid­ka vů­bec pozdra­vi­la, přes­to­že si mne oči­vid­ně všimla. Ně­ja­ký ná­znak tam si­ce byl, nicmé­ně opro­ti prv­ní ná­vštěvě, kdy mne ta sa­má ucti­vě ví­ta­la a šla mi vstříc, to byl roz­díl znač­ný. No nic, po­sa­di­li jsme se k jed­no­mu ze sto­lů a br­zy nám by­ly do­ne­se­ny ob­li­gát­ní tep­lé ruč­níč­ky ná­sle­do­va­né skle­ni­ce­mi vo­dy a me­nu. Při ser­ví­ro­vá­ní vo­dy jsem ta­ké po­pr­vé a na­po­sle­dy od maid­ky sly­šel oslo­ve­ní pa­ne. A to jsem ješ­tě mu­sel na­pí­nat uši, je­li­kož to řek­la prak­tic­ky šep­tem.

Opro­ti sta­vu před rokem do­zna­lo pro­stře­dí ka­vár­ny ur­či­tých změn. Z mé­ho po­hle­du k hor­ší­mu. Zby­teč­ně při­by­lo svět­la a uby­lo moe atri­bu­tů. Rov­něž při­by­lo míst k se­ze­ní. Po­kud jsem si dob­ře vši­ml, tak z kout­ku s ka­ra­o­ke zmi­ze­lo DDR a na­o­pak se v něm ob­je­vi­la dvě křes­la. Ra­di­kál­ní změ­nou pro­šlo ta­ké me­nu ka­vár­ny, a to zejmé­na po vzhle­do­vé strán­ce. Ani tu­to změ­nu ovšem ne­hod­no­tím ja­ko po­zi­tiv­ní. Sou­čas­né me­nu je de­fault­ně v sa­lá­to­vém vy­dá­ní, při­pa­da­lo mi ne­pře­hled­né a pod­stat­ně mé­ně roz­to­mi­lé než to pů­vod­ní. Sor­ti­ment byl roz­ší­řen o růz­né al­ko­ho­lic­ké ná­po­je (me­zi ji­ný­mi i ohří­va­né sa­ké), na­bíd­ka ja­pon­ských ča­jů by mě­la být v pří­pra­vě.

Ob­jed­na­né sko­ři­co­vé cap­pu­ci­no a pro mne kla­sic­ké dvě de­ci bí­lé­ho nicmé­ně ne­zkla­ma­ly. Po znač­ce ví­na jsem si­ce ne­pá­t­ral, ale chu­ťo­vě mi přes­ně sed­lo, stej­ně ja­ko masiv­něj­ší skle­ni­ce, v níž by­lo po­dá­vá­no. U cap­pu­ci­na mne ako­rát tro­chu za­mr­ze­lo, že mi maid­ka již ne­na­bíd­la sko­ři­co­vý ob­rá­zek na ko­pec pě­ny. Ka­ma­rád si svo­je lat­té tak­též po­chva­lo­val.

Z pro­stře­dí maid café ny­ní na chví­li od­sko­čím na je­ho web. Ten před rokem chy­běl, při­čemž do jis­té mí­ry jej za­stu­po­val FB účet a poz­dě­ji i blog dis­ku­ta­bil­ní kva­li­ty. V sou­čas­nos­ti ka­vár­na vlast­ní strán­ky si­ce má, ale po­chvá­lit je bo­hu­žel ne­mo­hu. Kro­mě kon­tak­tů a ne­ak­tu­a­li­zo­va­né fo­to­ga­le­rie ne­ma­jí prak­tic­ky žád­nou in­for­ma­tiv­ní hod­no­tu. Pře­de­vším ne­tu­ším, proč na webu ka­vár­ny chy­bí je­jí ak­tu­ál­ní me­nu. Stej­ně tak ne­chá­pu, z ja­ké­ho dů­vo­du je in­for­mač­ně bo­hat­ší pro­fil na Fa­ce­boo­ku na­jed­nou ne­ve­řej­ný, tak­že se na něj nelze do­stat bez při­hlá­še­ní. U re­stau­rač­ní­ho za­ří­ze­ní usi­lu­jí­cí­ho o zá­kaz­ní­ky se jed­ná o cel­kem zá­sad­ní chy­bu.

Ale zpát­ky do ka­vár­ny… O pár de­sí­tek mi­nut poz­dě­ji jsem si vši­ml dal­ší no­vin­ky, jež ostat­ně by­la avi­zo­vá­na už při mo­jí prv­ní ná­vštěvě. Tou no­vin­kou byl but­ler, kte­rý se ob­je­vil na pla­ce. Te­dy nic pro mne. Mu­sím ovšem po­dotknout, že kdy­by měl na so­bě smoking, tak by vy­pa­dal mé­ně ja­ko oby­čej­ný číš­ník a ví­ce ja­ko sku­teč­ný slu­ha. V maid café již ne­chy­bí ani Wi­Fi při­po­je­ní k ne­tu, kte­ré jsem ovšem ne­tes­to­val. Za­to jsem otes­to­val za­pe­če­né toas­ty Brie (sýr, oře­chy, ro­zin­ky), kte­ré mu­sím po­chvá­lit. Zno­vu jsem ale če­kal, že mi maid­ka na ně na­bíd­ne ke­ču­po­vý ob­rá­zek, ne­bo ně­ja­ký ini­ci­a­tiv­ně vy­tvo­ří sa­ma. Mar­ně. Je mi jas­né, že by to jis­tě ne­byl pro­blém, kdy­bych si sám ře­kl, nicmé­ně takhle by to fun­go­vat pře­ce ne­mě­lo.

Pří­mo se mi teď na­bí­zí srov­ná­ní se dvě­ma ja­pon­ský­mi maid ka­vár­na­mi v Aki­ha­ba­ře, kte­ré jsem měl mož­nost le­tos na­vští­vit. V prv­ním pří­pa­dě se jed­na­lo o The Gra­n­va­nia, což je spí­še hospůd­ka s maid cosplay, nicmé­ně ta­měj­ší ser­vír­ky by­ly jed­ním slo­vem skvě­lé. V dru­hém pří­pa­dě na­o­pak šlo o cel­kem or­to­dox­ní maid café Cu­re Maid, kde ob­slu­hu­jí maid­ky v po­cti­vých vik­to­ri­án­ských kos­tý­mech se suk­ní až na zem (a mož­ná ješ­tě dál), tu­díž ně­ja­ké­ho moe moe ky­un si tam sku­teč­ně ne­u­ži­je­te. Na dru­hou stra­nu to­to café je vy­hlá­še­né po­ve­de­ný­mi ani­me even­ty, tak­že ne­ne­chá­vá ni­ko­ho na po­chy­bách, že je ur­če­no hlav­ně pro ota­ku. Oba ty­to pod­ni­ky mo­men­tál­ně sta­vím da­le­ko před tu­zem­skou ob­do­bu v Br­ně. Mož­ná si teď ří­ká­te „To se mu to sha­zu­je čes­ká ka­vár­na v po­rov­ná­ní s pro­fe­si­o­nál­ní­mi ja­pon­ský­mi.“. Ne­ní to­mu tak. Ješ­tě do mi­nu­lé­ho týd­ne jsem čes­ké maid­ky hod­no­til vel­mi klad­ně a byl jsem rád, že i v tom na­šem za­pa­dá­ko­vě mů­že­me mít kva­lit­ní maid café.

Mě­li jsme ješ­tě ně­ja­ké plá­ny v cen­t­ru, tak­že ně­kdy po čtvr­té na­de­šel čas za­pla­tit. Mo­je sna­ha na­vá­zat oč­ní kon­takt s ob­slu­hu­jí­cí maid­kou skon­či­la ne­ú­spěš­ně, pro­čež jsme šli k pul­tu. Do­sti mne pře­kva­pi­lo, když jsem vi­děl, že maid­ka po­čí­tá na­ši útra­tu na kal­ku­lač­ce a pe­ní­ze vra­cí z ja­kési kra­bi­ce. Roz­to­mi­lé a zá­ro­veň až dě­si­vě ne­pro­fe­si­o­nál­ní. Kaž­do­pád­ně je to zvlášt­ní, ne­boť mám za­fi­xo­vá­no, že před ne­ce­lým rokem jsem ob­dr­žel vy­tisk­nu­tý účet. Pla­ce­ní se ten­to­krá­te obe­šlo bez ko­láč­ků štěs­tí a ne­mohl jsem se zba­vit dojmu, že kdy­bych při od­cho­du ne­pozdra­vil ja­ko prv­ní, tak bych se mu­sel obe­jít i bez to­ho pozdra­vu. Ale­spoň ty ce­ny se stá­le dr­ží v ro­zum­ných me­zích.

Co ří­ci zá­vě­rem? Mám z to­ho vše­ho po­cit, že čes­ké maid café se mo­men­tál­ně na­chá­zí v ja­kém­si roz­pol­ce­ném sta­vu, kdy ne­ví, zda chce být spí­še oby­čej­nou ka­vár­nou či sku­teč­nou maid ka­vár­nou. Můj ka­ma­rád byl spo­ko­je­ný a ří­kal, že tam ně­kdy vez­me svo­ji dra­hou po­lo­vič­ku. Ne­di­vím se mu. Ne­ní to ota­ku. Já co­by ota­ku jsem na­o­pak byl po­ně­kud zkla­ma­ný. Kva­lit­ních ka­vá­ren jsou všu­de mra­ky, ta maid je u nás jed­na. A jestli­že se v ní vý­znam to­ho­to slo­va scvrk­ne pou­ze do ná­zvu a maid­kov­ských kos­tý­mů, tak je ně­co zkrát­ka špat­ně.