Po men­ší od­ml­ce se vra­cím ke své­mu re­por­tu z C80, je­hož úvod­ní děj­ství jsem za­kon­čil ces­tou z prv­ní­ho co­mi­ke­to­vé­ho dne. Na­vá­žu te­dy za­čát­kem dne dru­hé­ho…

Dru­hý den jsem vstá­val na svůj vkus dost br­zy, je­li­kož jsem na za­stáv­ce me­t­ra v Aki­ha­ba­ře (kde jsem měl ho­tel) mu­sel stih­nout spoj v 5:24, ve kte­rém jel Odi­ne. To se mi na­vzdo­ry mo­jí po­věst­né ne­do­chvil­nos­ti ku­po­di­vu po­da­ři­lo. Uli­ce Aki­by, ná­stu­piš­tě i sa­mot­né me­t­ro by­ly po pá­té ho­di­ně ran­ní prak­tic­ky li­du­prázd­né, zho­la nic ne­na­svěd­čo­va­lo to­mu, že ve stej­nou do­bu mí­ří na­příč To­ki­em ti­sí­ce li­dí na dru­hý den Co­mi­ke­tu. To se pro­je­vi­lo až po pře­stu­pu na vlak. Ten si­ce ur­či­tě ne­byl tak vra­žed­ně na­třís­ka­ný ja­ko prv­ní vla­ko­vý spoj k vý­sta­viš­ti Big Si­ght, ale stej­ně jste si moh­li o ně­ja­ké té in­tim­ní zóně ne­chat le­da tak zdát.

Po pří­jez­du na ký­že­nou sta­ni­ci se ce­lá ta­to ma­sa vy­va­li­la z vagónů a již na ná­stu­piš­ti byl pří­to­men po­řa­da­tel s me­ga­fo­nem, kte­rým se sna­žil ape­lo­vat na ne­do­čka­vé ota­ku, aby v zájmu vlast­ní bez­peč­nos­ti ne­u­tí­ka­li. Pře­se všech­nu ja­pon­skou kul­ti­vo­va­nost to v ně­kte­rých pří­pa­dech ale stej­ně ne­by­lo nic plat­né. Ten­to­krát jsme při­je­li z ji­né stra­ny než prv­ní den, tu­díž ná­sle­do­val zdlou­ha­vý po­chod až k sa­mot­né­mu ve­letr­žiš­ti oko­ře­ně­ný vtip­ně ne­bez­peč­ný­mi oce­lo­vý­mi sloup­ky, kte­ré na ně­kte­rých mís­tech tr­če­ly z chod­ní­ku a kte­ré se před člo­vě­kem vy­no­ři­ly z da­vu vět­ši­nou až na po­sled­ní chví­li. Nicmé­ně na­ko­nec jsme šťast­ně do­ra­zi­li na vol­né pro­stran­ství, kde se for­mo­va­la fron­ta na Co­mi­ket. Za­řa­di­li jsme se te­dy na je­jí pro­za­tim­ní ko­nec, po­čka­li, až z nás utvo­ří řa­du, na­čež jsme moh­li used­nout na zem.

Ná­sle­du­jí­cí cca čty­ři a půl ho­di­ny ne­by­ly vů­bec ni­čím za­jí­ma­vé, když po­mi­nu tu sku­teč­nost, že na pár ki­lo­me­t­rech se zce­la dob­ro­vol­ně peklo pár de­sí­tek ti­síc li­dí (úvod­ní fot­ka). Na­štěs­tí to ne­by­lo až tak dě­si­vé, jak jsem si bě­hem le­toš­ní­ho chlad­né­ho lé­ta v ČR před­sta­vo­val. Slu­níč­ko se prů­běž­ně scho­vá­va­lo za mra­ky a od mo­ře ob­čas za­fou­kal pří­jem­ný vět­řík. Ob­vyk­lé ran­ní tep­lo­ty let­ní­ho Ja­pon­ska si­ce jsou na náš vkus re­la­tiv­ně vy­so­ké, nicmé­ně v po­rov­ná­ní s tě­mi po­led­ní­mi a od­po­led­ní­mi se stá­le ješ­tě jed­ná o tu při­ja­tel­něj­ší va­ri­an­tu. Sta­čí mít li­bo­vol­nou po­krýv­ku hla­vy, k ní ide­ál­ně vě­jíř plus ně­co na stí­rá­ní po­tu a při­ro­ze­ně dbát na pit­ný re­žim. Já si za ty čty­ři ho­di­ny vy­sta­čil s li­t­rem te­ku­tin, ale je fakt, že bych sne­sl i ví­ce. Mu­sím při­znat, že jsem lehce zá­vi­děl ně­kte­rým ja­pon­ským ota­ku, kte­ří si s se­bou při­nes­li ma­lé sklá­da­cí sto­lič­ky. Na ho­lém (a hor­kém) be­to­nu se totiž se­dí ob­zvláš­tě ne­po­ho­dl­ně, ne­mluvě o čas od ča­su zdře­vě­ně­lých no­hách. Těž­ko říct, zda jest to­to če­ká­ní na ote­vře­ní bran Co­mi­ke­tu ná­roč­něj­ší po fy­zic­ké či psy­chic­ké strán­ce. Kaž­do­pád­ně bě­hem té­to do­by mne po­pr­vé na­padlo, že bych mož­ná měl vzdát svo­ji účast na tře­tím dni C80.

V de­set ho­din by­lo sly­šet hlá­še­ní roz­hla­su z vý­sta­viš­tě, že dru­hý den Co­mi­ke­tu byl prá­vě za­há­jen. To by­lo do­pro­vo­ze­no hro­mad­ným po­tles­kem a po­stup­ným ubý­vá­ním řad dří­ve pří­cho­zích po na­ší le­vé stra­ně. Ko­neč­ně se do­sta­lo i na fron­tu, ve kte­ré jsme s Odi­nem stá­li, a my se tak vy­da­li na ces­tu k boč­ní­mu vstu­pu do vý­chod­ních hal, kte­ré v ten­to den ovlá­da­la zejmé­na Tou­hou tvor­ba. Čím blí­že jsme by­li, tím ví­ce se zrych­lo­va­la rych­lost pře­su­nu a všu­dypří­tomní po­řa­da­te­lé hla­si­tě vy­bí­ze­li k udr­žo­vá­ní co mož­ná nejmen­ších ro­ze­stu­pů. V tu chví­li jsem se ne­do­ká­zal ubrá­nit před­sta­vě do­byt­ka, kte­rý že­nou úz­kou ohra­dou na po­ráž­ku. Těs­ně před vcho­dem jsme se ješ­tě sta­či­li do­mlu­vit na od­po­led­ne, na­čež Doc. Odi­ne kvap­ně vy­ra­zil za vy­tou­že­ný­mi plo­dy prá­ce svých ob­lí­be­ných dou­jin au­to­rů. Mne dou­jin­shi ne­chá­va­ly chlad­ným, ale ji­nu­dy než skr­ze vý­chod­ní ha­ly se v da­nou chví­li stej­ně jít ne­da­lo.

A tak jsem se i já stal svěd­kem to­ho da­vo­vé­ho ší­len­ství. Oka­mži­tě po vstu­pu do spo­jo­va­cí ha­ly se mi na­sky­tl po­hled na ne­spo­čet­né množ­ství li­dí spě­cha­jí­cích vše­mi smě­ry. Kaž­dý chtěl být co nejdří­ve u stán­ku své­ho ob­lí­be­né­ho ci­rclu, od něj se rych­le pře­mís­tit k dal­ší­mu a tak to šlo po­řád do­ko­la. I přes zdán­li­vý cha­os ovšem by­lo znát, že pří­tomní or­go­vé i po­li­cis­té ma­jí si­tu­a­ci pev­ně ve svých ru­kou. Jak by ob­dob­ná ak­ce nej­spí­še vy­pa­da­la v na­šich tu­zem­ských pod­mín­kách, si ani ne­chci před­sta­vo­vat.

Na cosplay se mi ješ­tě ne­chtě­lo, a tak jsem se po chví­li pa­běr­ko­vá­ní roz­ho­dl vy­dat zá­pad­ním smě­rem k fi­rem­ním stán­kům, kde jsem měl v plá­nu utra­tit ne­chut­né množ­ství pe­něz, i když mi by­lo jas­né, že to nej­lep­ší zbo­ží již bu­de bez­na­děj­ně vy­pro­dá­no. Při té pří­le­ži­tos­ti jsem omr­kl i spod­ní část zá­pad­ní ha­ly. Zde mne ovšem nic zvláš­tě ne­za­u­ja­lo, tak­že jsem se vy­dal na­ho­ru na te­ra­su a do ha­ly, kte­rou oku­pu­je to zis­kuchti­věj­ší osa­zen­stvo kaž­dé­ho Co­mic Mar­ke­tu. Ces­tou jsem ne­mohl ne­za­re­gis­tro­vat ší­le­nou fron­tu, kte­rá se táh­la od hor­ní ha­ly po­dél okra­je te­ra­sy k ně­ja­ké­mu stán­ku s men­ším pódi­em. Dodnes jsem ale ne­zjis­til, kvů­li če­mu všich­ni ti li­dé ris­ko­va­li sa­mo­vzní­ce­ní.

I v ha­le by­li li­dé. HOD­NĚ li­dí. Ne­by­lo přes ně pří­liš vi­dět, ne­da­lo se me­zi ni­mi pří­liš ori­en­to­vat, dý­chat a v ne­po­sled­ní řa­dě vlast­ně ani smys­lu­pl­ně po­hy­bo­vat. Ja­kož­to ně­kdej­ší ná­vštěv­ník IN­VE­Xu jsem měl po­cit, že jsem ces­to­val ča­sem i pro­sto­rem a oci­tl se v pa­vi­lo­nu L (le­gen­dár­ní Ga­me Hall) na tom­to čes­kém ve­letr­hu. Po ně­ja­ké do­bě bez­cíl­né­ho blou­dě­ní jsem od­tam­tud ra­dě­ji vy­pa­dl. Po men­ším osvě­že­ní jsem se však roz­ho­dl ne­vzdat, k fi­rem­ním stán­kům se vrá­til a udě­lal jsem dob­ře. Pří­tom­ných ota­ku zna­tel­ně uby­lo a zmi­ze­la i vět­ši­na po­sled­ních front, tu­díž se da­lo bez pro­blé­mů na­ku­po­vat. Po­mi­nu-li sku­teč­nost, že v tom ram­baj­zu mu­sel člo­věk na pro­dá­va­jí­cí bez­má­la kři­čet, po­pří­pa­dě se do­mlou­vat za po­mo­ci ru­kou. Po chví­li pro­hlí­že­ní na­bíd­ky jed­not­li­vých stán­ků jsem si v taš­kách už od­ná­šel trič­ko Ano­Ha­na, ta­pes­t­ry s Cir­no a pár drob­nos­tí. Rov­něž jsem byl chud­ší o ně­ko­lik ti­síc ye­nů, při­čemž ta rych­lost, s ja­kou jsem o ně při­šel, mne po­ně­kud vy­dě­si­la.

Dal jsem si te­dy men­ší pau­zu spo­je­nou s od­po­čin­kem na ze­mi ven­ku před vstup­ní ha­lou, kde byl stín a z ně­ja­ké­ho dů­vo­du tam nád­her­ně fou­ka­lo. Po půl jed­né jsem se vy­pra­vil zpát­ky k fi­rem­ní sek­ci a při té pří­le­ži­tos­ti po­ří­dil sní­mek, jenž mů­že­te vi­dět pod člán­kem. Si­ce jsem vě­děl, že v pro­sto­rách Co­mi­ke­tu se fo­to­gra­fo­vat ne­smí, nicmé­ně ven­ku mi to až tak div­né ne­při­pa­da­lo. Tím spí­še, když ně­kte­ří ná­vštěv­ní­ci v té­to lid­ské ko­lo­ně sa­mi fo­ti­li či na­tá­če­li na ka­me­ru. Ve­d­le po­stu­pu­jí­cí Ja­po­nec mi ale dal jas­ně na­je­vo, že fo­tit fakt ne­mám. Ná­sle­du­jí­cí tři ho­di­ny jsem strá­vil pro­chá­ze­ním ha­ly s fi­rem­ní­mi stán­ky, na­kou­pil jsem ješ­tě pár vě­cí, zkou­kl trai­le­ry pod­zim­ních ani­me na všech pří­tom­ných vi­deo­pre­zen­ta­cích a me­zi­tím na­sbí­ral ob­rov­ské množ­ství nej­růz­něj­ších le­tá­ků, ča­so­pi­sů a dal­ších pro­pa­gač­ních před­mě­tů, kte­ré tam by­ly na­bí­ze­ny prak­tic­ky na kaž­dém kro­ku. Ješ­tě­že co­mi­ke­to­vé taš­ky, ve kte­rých zde zá­kaz­ní­ci vět­ši­nou do­stá­va­jí za­kou­pe­né zbo­ží, jsou neje­nom es­te­tic­ky hod­not­né, ale též do­sta­teč­ně roz­měr­né a by­tel­né na to, aby se do nich ve­šla spous­ta dal­ší ko­řisti.

Byl jsem až pře­kva­pe­ný roz­leh­los­tí ce­lé­ho are­á­lu ur­če­né­ho spo­leč­nos­tem ota­ku prů­mys­lu. Uli­ček tvo­ře­ných z na­těs­na­ných stán­ků by­lo dost a ne úpl­ně snad­no se mi me­zi ni­mi ori­en­to­va­lo. Vět­ši­nou jsem se na­ko­nec vy­no­řil ně­kde úpl­ně jin­de, než jsem pů­vod­ně před­po­klá­dal. Kaž­dý fi­rem­ní stá­nek má svo­je čís­lo a ke kaž­dé­mu se vás sna­ží ně­čím při­táh­nout. Ve­d­le gi­gan­tů ja­ko Nit­ro+, Ani­plex, AS­CII Me­dia Works ta­dy jsou za­čí­na­jí­cí fir­mič­ky, kte­ré o svo­je mís­to na vý­slu­ní te­pr­ve usi­lu­jí. Osob­ně mne nej­ví­ce za­u­jal stá­nek prá­vě AS­CII Me­dia Works. Po­kud jsem si dob­ře vši­ml, tak u něj si­ce nic ne­pro­dá­va­li, ovšem o to ví­ce roz­dá­va­li. Co­by vy­da­va­te­lé ča­so­pi­sů Den­geki mě­li při­pra­ve­ny růz­né dru­hy pro­pa­gač­ních ver­zí těch­to ča­so­pi­sů, jež ne­ú­nav­ně na­bí­ze­li ko­lemjdou­cím. I je­jich pre­zen­ta­ce prá­vě vy­sí­la­ných a při­pra­vo­va­ných ani­me pouš­tě­ná hned ve­d­le na ob­ří ob­ra­zov­ce by­la ze všech nej­pro­pra­co­va­něj­ší a nejdel­ší. Mi­mo­cho­dem pěk­né fo­to­gra­fie z fi­rem­ní sek­ce na­jde­te v mat­te­a­so­vě re­por­tu.

Před čtvr­tou ho­di­nou jsem se s po­ci­tem do­ko­na­lé­ho kul­tur­ní­ho vy­ži­tí a blí­ží­cí se smr­ti z vy­čer­pá­ní ko­neč­ně pře­su­nul před hlav­ní ha­lu, kde ná­sle­do­va­lo již jen ob­li­gát­ní hlá­še­ní o skon­če­ní Co­mic Mar­ke­tu a opě­tov­ný hro­mad­ný po­tlesk dr­ti­vé vět­ši­ny je­ho ná­vštěv­ní­ků. I dru­hý co­mi­ke­to­vý den byl skvě­lým zá­žit­kem, nicmé­ně po fy­zic­ké strán­ce mne odrov­nal ta­ko­vým způ­so­bem, že ve mne na­ko­nec zví­tě­zi­la ona ka­cíř­ská myš­len­ka z kon­ce čtvr­té­ho od­stav­ce, a to nejít na den tře­tí. Ve smys­lu hes­la „když ne­můžu, tak ne­mu­sím“ jsem se te­dy stal sa­mozva­ným co­mi­ke­to­vým od­pad­lí­kem. Zpět­ně mne to­to roz­hod­nu­tí svým způ­so­bem mr­zí, ale pev­ně dou­fám, že si jej za rok a ně­co bo­ha­tě vy­na­hra­dím na C83.