Už je to měsíc a půl, co proběhl Comiket 80, ale až teď jsem se konečně dostal k tomu napsat nějaké své postřehy a zážitky. Byl jsem na všech třech dnech a každý byl pro mě dost odlišný jak náplní, tak zátěží.
První den byl asi nejdobrodružnější. Přestože jsem byl Comiketový začátečník, rozhodl jsem se vyrazit první den na první vlak na Rinkai lince, neboť jsem toužil po krásném jinbei s Ohanou, kterého bylo k prodeji jen 300 kusů. Kdybych první vlak nestihl, cíle bych určitě nedosáhl, proto jsem nenechal nic náhodě a místo nejbližší zastávky jsem vyrazil na něco přes půl hodinu chůze vzdálené nádraží Ueno, abych se dostal na první vlak směřující k metru Yuurakuchou, které mě doveze na Rinkai linku. Když jsem opouštěl ubytovnu, bylo asi 3:45 ráno. Na Uenu jsem byl s dostatečným předstihem a v klidu nasedl v 4:34 na první a poloprázdný Keihin-Touhoku spoj. Na Yuurakuchou nás nevystoupilo moc a když jsme došli k vstupu do metra, narazili jsme na ještě stále zavřené dveře. Po několika minutách už lidí přibylo a když se metro otevřelo, vtrhl dovnitř už docela slušný hlouček lidí. Stále zbývalo asi dvacet minut do příjezdu prvního metra a nástupiště se do té doby pořádně zahustilo. Metro, které přijelo směrem od Ikebukuro, už stihlo nabrat hodně lidí a vypadalo to, že se tam už nikdo nenacpe. Přesto se tam nějakým způsobem většina lidí na nástupišti nacvakala. Ale někteří přeci jen mohli metru při odjezdu jenom zamávat.
Ve vagónu jsem poprvé poznal, co to znamená nacpané metro a jak se vlastně cítí sardinky. Nemohl jsem se ani hnout, díky čemuž jsem tedy nemohl ani spadnout. Příjemné to nebylo, ale šlo to vydržet. Našlo se tam i pár lidí, kteří nejeli na Comiket, a kupodivu se jim podařilo vystoupit tam, kde chtěli. Když jsme dojeli na stanici Shin-Kiba, došlo na nejtěžší a nejhorší část. Bezhlavý úprk po schodech nahoru, skrz turnikety, na Rinkai linku. Bolelo to. Bolelo to. Hlavně ty schody. Ale nakonec se mi podařilo nastoupit na první Rinkai spoj a ve vagónu jsem se kupodivu mohl dokonce hýbat, ba i tancovat bych tam mohl. Byl to krajnější vagón, a spousta lidí to vzdá dřív, než k nim dojdou.
Na Kokusaitenjijou jsme všichni vystoupili a v přítomnosti diváků a i kamer jsme se rychlou, velmi rychlou chůzí vydali směrem k Tokyo Big Sight, kde už se dav rozdělil na ty, co jdou do Východních hal, a ty, co jdou do Západních. Já šel na firemní stánky do Západní haly a někdy od 6:00 až do 10:00 jsem čekal docela daleko od budovy, možná dobrých 500 metrů, za zintenzivňující se záře slunce. Když už jsem se těsně po desáté dostal do patra k firemním stánkům, dav se znovu dělil a já nevěděl, kam mám jít. Nejdřív jsem se zařadil do nějaké fronty, co vedla dovnitř do budovy, ale hned na to jsem si to rozmyslel a šel dál po terase. A udělal jsem dobře, protože jsem dovnitř vešel bez nějakého čekání ve frontě a navíc jsem se ocitl přesně před stánkem, do kterého jsem měl namířeno. Ohana jinbei – úspěšný zisk!
Celý zbytek dne jsem pak strávil v obrovských hodinových frontách. Jednu z nich jsem po dvou hodinách vzdal a dvě další úspěšně vyčekal. Do Východních hal jsem se vůbec nedostal.
Druhý den jsem přijel asi až ve dvanáct. Neúspěšně jsem čekal asi půl hodinu ve frontě koupit někomu něco na Aniplex stánku, a pak jsem šel obhlédnout cosplaye. Druhý den se nedělo nic, o čem by stálo se rozepisovat.
Třetí den jsem vyrazil spolu s Odinem opět na první Rinkai, tentokrát už bez půlhodinového putování temným Tokiem na vzdálené nádraží Ueno. Podařilo se nám dostat se na první spoj, ale i přesto jsme byli hodně daleko ve frontě do Východních hal. V deset, při vstupu, jsme se rozdělili a každý šel svým směrem lovit svou kořist. Asi za hodinu a kus jsem obešel většinu svých cílů. Nikde jsem nestál žádné dlouhé fronty, nejdelší, asi tříminutovou, jsem čekal na trap doujinshi pro Simika XD
Asi ve dvanáct jsem se rozhodl zařadit do jedné z nejdelších front, do fronty na extrémně populární circle Tinker Bell (Tinkle z Tinker Bellu dělala například design postav z Ro-Kyu-Bu). Tam jsem strávil něco přes dvě hodiny, ale úspěšně získal, co jsem chtěl. Zbývající necelé dvě hodiny do konce jsem pak strávil kroužením po Západních a Východních halách.
Co dodat? Minimálně to, že Comiket nedoporučuji netrpělivým osobám, které nenávidí davy lidí a dlouhé fronty. Takoví by se na Comiketu zbláznili a nebyl by to pro ně moc příjemný zážitek. Já ale za sebe můžu říct, že jsem si Comiket i ne příliš pohodlné cestování prvním vlakem náramně užil.
