Už je to mě­síc a půl, co pro­bě­hl Co­mi­ket 80, ale až teď jsem se ko­neč­ně do­stal k to­mu na­psat ně­ja­ké své po­stře­hy a zá­žit­ky. Byl jsem na všech třech dnech a kaž­dý byl pro mě dost od­liš­ný jak ná­pl­ní, tak zá­tě­ží.

Prv­ní den byl asi nej­dob­ro­druž­něj­ší. Přes­to­že jsem byl Co­mi­ke­to­vý za­čá­teč­ník, roz­ho­dl jsem se vy­ra­zit prv­ní den na prv­ní vlak na Rin­kai lin­ce, ne­boť jsem tou­žil po krás­ném jinbei s Oha­nou, kte­ré­ho by­lo k pro­de­ji jen 300 ku­sů. Kdy­bych prv­ní vlak ne­sti­hl, cí­le bych ur­či­tě ne­do­sá­hl, pro­to jsem ne­ne­chal nic ná­ho­dě a mís­to nej­bliž­ší za­stáv­ky jsem vy­ra­zil na ně­co přes půl ho­di­nu chůze vzdá­le­né ná­dra­ží Ue­no, abych se do­stal na prv­ní vlak smě­řu­jí­cí k me­t­ru Yu­u­ra­ku­chou, kte­ré mě do­ve­ze na Rin­kai lin­ku. Když jsem opouš­těl uby­tov­nu, by­lo asi 3:45 rá­no. Na Ue­nu jsem byl s do­sta­teč­ným před­sti­hem a v kli­du na­se­dl v 4:34 na prv­ní a po­lo­prázd­ný Ke­i­hin-Tou­ho­ku spoj. Na Yu­u­ra­ku­chou nás ne­vy­stou­pi­lo moc a když jsme do­šli k vstu­pu do me­t­ra, na­ra­zi­li jsme na ješ­tě stá­le za­vře­né dve­ře. Po ně­ko­li­ka mi­nu­tách už li­dí při­by­lo a když se me­t­ro ote­vře­lo, vtr­hl dovnitř už do­ce­la sluš­ný hlou­ček li­dí. Stá­le zbý­va­lo asi dva­cet mi­nut do pří­jez­du prv­ní­ho me­t­ra a ná­stu­piš­tě se do té do­by po­řád­ně za­hus­ti­lo. Me­t­ro, kte­ré při­je­lo smě­rem od Ike­bu­ku­ro, už stih­lo na­brat hod­ně li­dí a vy­pa­da­lo to, že se tam už ni­kdo ne­na­cpe. Přes­to se tam ně­ja­kým způ­so­bem vět­ši­na li­dí na ná­stu­piš­ti na­cvaka­la. Ale ně­kte­ří pře­ci jen moh­li me­t­ru při od­jez­du je­nom za­má­vat.

Ve vagónu jsem po­pr­vé po­znal, co to zna­me­ná na­cpa­né me­t­ro a jak se vlast­ně cí­tí sar­din­ky. Ne­mohl jsem se ani hnout, dí­ky če­muž jsem te­dy ne­mohl ani spad­nout. Pří­jem­né to ne­by­lo, ale šlo to vy­dr­žet. Na­šlo se tam i pár li­dí, kte­ří neje­li na Co­mi­ket, a ku­po­di­vu se jim po­da­ři­lo vy­stou­pit tam, kde chtě­li. Když jsme do­je­li na sta­ni­ci Shin-Ki­ba, do­šlo na nej­těž­ší a nej­hor­ší část. Bez­hla­vý úprk po scho­dech na­ho­ru, skrz tur­ni­ke­ty, na Rin­kai lin­ku. Bo­le­lo to. Bo­le­lo to. Hlav­ně ty scho­dy. Ale na­ko­nec se mi po­da­ři­lo na­stou­pit na prv­ní Rin­kai spoj a ve vagónu jsem se ku­po­di­vu mohl do­kon­ce hý­bat, ba i tan­co­vat bych tam mohl. Byl to kraj­něj­ší vagón, a spous­ta li­dí to vzdá dřív, než k nim do­jdou.

Na Ko­kusai­te­n­ji­jou jsme všich­ni vy­stou­pi­li a v pří­tom­nos­ti di­vá­ků a i ka­mer jsme se rych­lou, vel­mi rych­lou chůzí vy­da­li smě­rem k To­kyo Big Si­ght, kde už se dav roz­dě­lil na ty, co jdou do Vý­chod­ních hal, a ty, co jdou do Zá­pad­ních. Já šel na fi­rem­ní stán­ky do Zá­pad­ní ha­ly a ně­kdy od 6:00 až do 10:00 jsem če­kal do­ce­la da­le­ko od bu­do­vy, mož­ná dob­rých 500 me­t­rů, za zin­ten­zivňují­cí se zá­ře slun­ce. Když už jsem se těs­ně po de­sá­té do­stal do pa­t­ra k fi­rem­ním stán­kům, dav se zno­vu dě­lil a já ne­vě­děl, kam mám jít. Nejdřív jsem se za­řa­dil do ně­ja­ké fron­ty, co ved­la dovnitř do bu­do­vy, ale hned na to jsem si to roz­mys­lel a šel dál po te­ra­se. A udě­lal jsem dob­ře, pro­to­že jsem dovnitř ve­šel bez ně­ja­ké­ho če­ká­ní ve fron­tě a na­víc jsem se oci­tl přes­ně před stán­kem, do kte­ré­ho jsem měl na­mí­ře­no. Oha­na jinbei – úspěš­ný zisk!

Ce­lý zby­tek dne jsem pak strá­vil v ob­rov­ských ho­di­no­vých fron­tách. Jed­nu z nich jsem po dvou ho­di­nách vzdal a dvě dal­ší úspěš­ně vy­če­kal. Do Vý­chod­ních hal jsem se vů­bec ne­do­stal.

Dru­hý den jsem při­jel asi až ve dva­náct. Ne­ú­spěš­ně jsem če­kal asi půl ho­di­nu ve fron­tě kou­pit ně­ko­mu ně­co na Ani­plex stán­ku, a pak jsem šel ob­hléd­nout cospla­ye. Dru­hý den se ne­dě­lo nic, o čem by stá­lo se ro­ze­pi­so­vat.

Tře­tí den jsem vy­ra­zil spo­lu s Odi­nem opět na prv­ní Rin­kai, ten­to­krát už bez půl­ho­di­no­vé­ho pu­to­vá­ní tem­ným To­ki­em na vzdá­le­né ná­dra­ží Ue­no. Po­da­ři­lo se nám do­stat se na prv­ní spoj, ale i přes­to jsme by­li hod­ně da­le­ko ve fron­tě do Vý­chod­ních hal. V de­set, při vstu­pu, jsme se roz­dě­li­li a kaž­dý šel svým smě­rem lo­vit svou ko­řist. Asi za ho­di­nu a kus jsem obe­šel vět­ši­nu svých cí­lů. Ni­kde jsem ne­stál žád­né dlou­hé fron­ty, nejdel­ší, asi tří­mi­nu­to­vou, jsem če­kal na trap dou­jin­shi pro Si­mi­ka XD

Asi ve dva­náct jsem se roz­ho­dl za­řa­dit do jed­né z nejdel­ších front, do fron­ty na ex­trém­ně po­pu­lár­ní ci­rcle Tin­ker Bell (Tin­kle z Tin­ker Bellu dě­la­la na­pří­klad de­sign po­stav z Ro-Kyu-Bu). Tam jsem strá­vil ně­co přes dvě ho­di­ny, ale úspěš­ně zís­kal, co jsem chtěl. Zbý­va­jí­cí ne­ce­lé dvě ho­di­ny do kon­ce jsem pak strá­vil krou­že­ním po Zá­pad­ních a Vý­chod­ních ha­lách.

Co do­dat? Mi­ni­mál­ně to, že Co­mi­ket ne­do­po­ru­ču­ji ne­tr­pě­li­vým oso­bám, kte­ré ne­ná­vi­dí da­vy li­dí a dlou­hé fron­ty. Ta­ko­ví by se na Co­mi­ke­tu zbláz­ni­li a ne­byl by to pro ně moc pří­jem­ný zá­ži­tek. Já ale za se­be můžu říct, že jsem si Co­mi­ket i ne pří­liš po­ho­dl­né ces­to­vá­ní prv­ním vla­kem ná­ram­ně užil.