Na­sli­bo­va­li jsme re­por­ty z Co­mi­ke­tu, tak při­šel čas ně­ja­ké to čte­ní ko­neč­ně do­dat. Jed­no­den­ní re­kon­va­lescen­ce po vče­rej­ším ná­vra­tu do Ósa­ky pro mě by­la dost, ale ostat­ní re­dak­to­ři to ma­jí do­mů o kus dál, tak se to­ho cho­pím ja­ko prv­ní. Ně­ja­ké do­jmy z té­to nej­vět­ší ak­ce ota­ku svě­ta jsme ta­dy psa­li už v zi­mě se Si­mi­kem a před­po­klá­dám, že za­jí­ma­vé po­stře­hy při­ne­sou i Mi­ro­ku s Mat­te­a­sem. Pro mě to ale byl už tře­tí Co­mi­ket a ne­mys­lím si, že mo­je zou­fa­lé la­men­to­vá­ní nad kle­sa­jí­cí úrov­ní ná­vštěv­ní­ků (za­se) bu­de ně­ko­ho za­jí­mat, tak se po­stře­hům ra­dě­ji vy­hnu. Mís­to to­ho do­dám ně­ja­ké fak­tic­ké in­for­ma­ce, kte­ré se asi ostat­ním dvě­ma re­dak­to­rům psát chtít ne­bu­de.

Le­toš­ní Co­mi­ket s po­řa­do­vým čís­lem 80 byl o ně­co men­ší, než ty před­cho­zí. Sou­čas­ný re­kord v ná­vštěv­nos­ti dr­ží před­cho­zí roč­ník s cel­ko­vým souč­tem 560 000 ná­vštěv­ní­ků. Co­mi­ket 80 se do­stal bě­hem tří dní „jen“ na 540 000. Sa­mo­zřej­mě se jed­ná jen o od­ha­dy a v přes­ných čís­lech mož­ná bu­de roz­díl men­ší či vět­ší. Re­la­tiv­ně níz­ká ná­vštěv­nost se při­su­zu­je vel­ké­mu ze­mětře­se­ní, kte­ré na ja­ře po­stih­lo se­ve­ro­vý­chod Ja­pon­ska a or­ga­ni­zá­to­ři Co­mi­ke­tu uved­li, že ve sku­teč­nos­ti če­ka­li ná­vštěv­nost ješ­tě niž­ší. Je to ale po­pr­vé od Co­mi­ke­tu 70, co po­čet ná­vštěv­ní­ků opro­ti před­cho­zí­mu roč­ní­ku kle­sl. Vý­jim­kou byl ovšem tře­tí den, kte­rý si udr­žel svou po­věst pek­la na ze­mi. Při­šlo přes 200 000 ná­vštěv­ní­ků a na mís­tě byl ten­to ná­por sil­ně cí­tit. I pl­ně vy­u­ži­té všech­ny ha­ly gi­gan­tic­ké­ho To­kyo Big Si­ght, nej­vět­ší­ho vý­sta­viš­tě v Ja­pon­sku, pře­stá­va­ly sta­čit. Tím­to tem­pem se nej­spí­še br­zy do­čká­me ono­ho obá­va­né­ho 4-den­ní­ho Co­mi­ke­tu.

Jak jsem již uve­dl, Co­mi­ket se opět ko­nal ve vý­sta­viš­ti To­kyo Big Si­ght. Ač­ko­liv tam má již dlou­hou tra­di­ci, ne­by­lo to ten­to rok opět zce­la jis­té. Kvů­li kon­tro­verz­ní měst­ské vý­hláš­ce z pe­ra pa­na sta­ros­ty Ishi­ha­ry se zva­žo­va­lo, jest­li bu­de vů­bec mož­né Co­mi­ket na to­kij­ské pů­dě zno­vu otevřít. Pro příští, zim­ní Co­mi­ket už by­lo ta­ké ja­ko mís­to uve­de­no To­kyo Big Si­ght, tak­že se or­ga­ni­zá­to­rům zřej­mě po­ved­lo pro­blém ně­jak vy­ře­šit. Ji­ný pro­blém se jim ale za­čí­ná tro­chu vy­my­kat z ru­kou. Jsou jím tak­zva­né „tet­su­ya gu­mi“, sku­pin­ky, kte­ré se sro­cu­jí před To­kyo Big Si­gh­tem již ve­čer či v no­ci a tvo­ří noč­ní fron­tu. Ta­to noč­ní fron­ta je již del­ší do­bu pro­ti pra­vi­dlům, do­kon­ce je ny­ní pro­ti pra­vi­dlům i při­jíž­dět ja­kým­ko­liv způ­so­bem ke Co­mi­ke­tu dří­ve, než v 5 rá­no, ale čím dál ví­ce ná­vštěv­ní­kům bo­hu­žel za­čí­na­jí být ta­to pra­vi­dla zce­la vol­ná. Dva na­ši re­dak­to­ři do­ra­zi­li na zkouš­ku na tře­dí den Co­mi­ke­tu prv­ním mož­ným vla­kem (kte­rý by sám o so­bě asi za­slou­žil ně­ja­ký člá­nek) a si­tu­a­ce vy­pa­da­la dě­si­vě. Ná­vštěv­ní­ky z prv­ní­ho vla­ku, kte­ří při­je­li nejdří­ve, jak je pod­le pra­vi­del mož­né, by­lo nut­né u vý­chod­ních hal za­čít řa­dit až na dru­hé, spod­ní par­ko­viš­tě. Pro lep­ší před­sta­vu to je zhru­ba ně­kde v po­lo­vi­ně to­ho da­vu li­dí, kte­rý do­ra­zí na Co­mi­ket ješ­tě před je­ho ote­vře­ním v 10 ho­din. Ně­ko­lik de­sí­tek tí­síc li­dí tak již trá­vi­lo u To­kyo Big Si­ght noc.

Vel­ký ná­růst po­pu­la­ri­ty za­zna­me­nal cosplay. Dva vel­ké pla­cy cospla­ye­rům už ne­sta­či­ly a pod­le to­ho, že or­ga­ni­zá­to­ři na mís­tě dě­la­li an­ke­tu a vy­ptá­va­li se ná­vštěv­ní­ků, tak se mož­ná v bu­douc­nu do­čká­me ví­ce mís­ta pro cosplay na Co­mi­ke­tu. Zá­ro­veň pra­vi­dla pro cosplay do­zna­ly ur­či­tých změn, tak­že od to­ho­to roku už mo­hou cospla­ye­ři po­u­ží­vat růz­né re­kvi­zi­ty ja­ko me­če ne­bo hůl­ky, kte­ré by­ly do­sud za­ká­za­né. Me­zi dou­ji­ny za­zá­řil ci­rcle Ma­do­ka-ya, na kte­rý se pod­le ně­kte­rých stá­la nejdel­ší fron­ta. Je­jich Ma­do­ka dou­jin, kte­rý byl již před po­led­nem bez­na­děj­ně vy­pro­da­ný, se hned po Co­mi­ke­tu za­čal pro­dá­vat na ja­pon­ských auk­cích s ďá­bel­skou ce­nou ko­lem sed­mi ti­síc ye­nů. Na ob­ráz­ku vle­vo vi­dí­te ješ­tě vel­mi vý­hod­nou po­zi­ci ve fron­tě, do kte­ré se mohl do­stat pou­ze člo­věk, kte­rý je na Co­mi­ke­tu na lís­tek. Hůře na tom by­li „přespá­va­či“, kte­ří si po­čka­li přes noc. Kdo při­jel prv­ním vla­kem, měl prý ješ­tě po­řád ně­ja­kou tu ma­lou šan­ci si dou­jin kou­pit. Sa­mo­zřej­mě, že to­to ta­ké vy­vo­la­lo ne­spo­ko­je­né re­ak­ce všech, kte­ří ješ­tě ctí pra­vi­dla a ne­hod­la­jí se účast­nit noč­ních front.

Cel­ko­vě se opět jed­na­lo o pr­votříd­ní ak­ci s vý­bor­nou at­mo­sfé­rou, tak, jak má Co­mi­ket být. Ně­ko­lik po­sled­ních let už ale bo­hu­žel To­kyo Big Si­ght za­čí­ná pras­kat ve švech a Co­mi­ke­tu pře­stá­vá sta­čit, tak­že jsem sám zvě­da­vý, jak to bu­de s Co­mi­ke­tem dál.