9. 3., na den Hat­su­ne Mi­ku, se v To­kiu ko­nal dru­hý na­ro­ze­ni­no­vý kon­cert té­to vir­tu­ál­ní zpě­vač­ky, po­jme­no­va­ný Mi­ku­pa. Že se bu­de kon­cert ko­nat vás už s do­sta­teč­ným před­sti­hem in­for­mo­val Mi­ro­ku a já teď při­ná­ším zprá­vy o tom, jak ak­ce pro­bí­ha­la. Kdo scé­nu sle­du­je, asi se už na ji­ných webech do­če­tl, že ak­ce by­la zkla­má­ní. Ta­ko­vý je pře­vlá­da­jí­cí ná­zor me­zi za­hra­nič­ním i do­má­cím ja­pon­ským pu­b­li­kem, ale já se ho po­ku­sím tro­chu vy­vrá­tit. Zkla­ma­ní jsou totiž pře­de­vším ti, co kon­cert sle­do­va­li ži­vě na stre­a­mu Ni­co­Ni­co Dou­ga ne­bo poz­dě­ji z ri­pů na You­Tu­be a po­dob­ně. Pod­le at­mo­sfé­ry pří­mo v cen­t­ru ak­ce, v ha­le Ze­pp po­blíž Co­mi­ke­to­vé sva­ty­ně To­kyo Big Si­ght si do­vo­lím tvr­dit, že ak­ce by­la na­o­pak vel­mi úspěš­ná.

Sa­mo­zřej­mě pár ne­po­ve­de­ných roz­hod­nu­tí jde asi or­ga­ni­zá­to­rům jen těž­ko od­pus­tit, tak­že za­čnu s ni­mi. Hlav­ní zkla­má­ní by­la ne­pří­tom­nost Mi­ku v po­do­bě ho­lo­gra­mu, jak všich­ni če­ka­li. Na před­cho­zí ak­ci by­la Mi­ku pro­mí­tá­na na prů­hled­nou stě­nu a pů­so­bi­la ja­ko re­a­lis­tic­ký ho­lo­gram. Ten­to­krát tan­či­la Mi­ku před pu­b­li­kem pro­mí­ta­ná kla­sic­ky dvoj­roz­měr­ně na čer­né plát­no. Sa­mo­zřej­mě se hod­ně li­dí na 3D Mi­ku tě­ši­lo a to­hle je zkla­ma­lo, ale za­se je prav­da, že jde o kon­cert. Ten by ne­měl stát jen na za­jí­ma­vých efek­tech. Pro­mí­ta­cí tech­ni­ka ja­ko ta­ko­vá vů­bec špat­ná ne­by­la a Mi­ku vy­pa­da­la sku­teč­ně krás­ně. Kdo byl v zad­ní půl­ce sá­lu si pod­le mě ani ne­mohl hned všim­nout, že ne­ní 3D. Roz­hod­nu­tí změ­nit způ­sob pro­mí­tá­ní ofi­ci­ál­ně padlo prý pro­to, že prů­svit­ná Mi­ku by­la špat­ně vi­dět ze zad­ních čás­tí sá­lu.

Před­tím	Po­tom

Dru­hou vel­kou va­dou by­la pod­le mě vol­ba mís­ta. Sál byl ví­ce­mé­ně rov­ný a Mi­ku na pódiu, kte­ré by­lo cel­kem níz­ko. Nejsem zrov­na nejmen­ší­ho vzrůstu, ale přes­to jsem ji od­ha­dem víc než půl­ku kon­cer­tu téměř ne­vi­děl. Ně­kte­ré drob­né ja­pon­ky výš­ky cca ka­te­go­rie Ko­na­ta ne­moh­ly vi­dět vů­bec nic. A po­sled­ní z vět­ších vad by­la 30-ti mi­nu­to­vá pře­stáv­ka upro­střed. To by­la sku­teč­ně zra­da. Mi­ku nejdří­ve pu­b­li­kum řád­ně na­žha­vi­la a když by­la zrov­na at­mo­sfé­ra hus­tá, že by se da­la krá­jet, tak or­ga­ni­zá­to­ři ohlá­si­li půl­ho­di­no­vou pau­zu. Co mě­li di­vá­ci bě­hem té půl­ho­di­ny dě­lat, to mi zů­stá­vá zá­ha­dou, pro­to­že sál byl tě­lo na tě­lo, tak­že na zá­chod se stej­ně do­jít ne­da­lo a na pódiu se dě­lo jen to, že byl stá­le do­ko­la pro­mí­tán je­den re­klam­ní spot.

A teď k těm dob­rým čás­tem. Kdo na to kou­kal na ob­ra­zov­ce, ten mů­že mr­mlat jak chce, ale at­mo­sfé­ra pří­mo na mís­tě by­la úžas­ná. Nejdří­ve dí­vá­ky pře­kva­pi­ly dva son­gy od ne­zná­mé se­iy­uu. (Ří­kám ne­zná­mé pro­to, že ji bo­hu­žel před vy­stou­pe­ním ni­kdo ne­před­sta­vil a bě­hem něj ne­by­la přes svůj drob­ný vzrůst téměř vi­dět. Poz­dě­ji se před­sta­vi­la ja­ko Mai Ai­za­wa.) Sa­mot­ný za­čá­tek kon­cer­tu Mi­ku byl po­jat s hu­mo­rem chytla­vým son­gem Ie­van Polk­ka a po­tom už za­ča­lo sa­mot­né před­sta­ve­ní. Sly­šel jsem hod­ně špat­ných ko­men­tá­řů na ka­pe­lu, kte­rá Mi­ku do­pro­vá­ze­la, ale li­dem v ha­le to asi stej­ně by­lo jed­no. Hla­si­tost kon­cer­tu od­va­ři­la veš­ke­ré zbyt­ky hu­deb­ní­ho slu­chu, co jsem ješ­tě mel, bě­hem prv­ních pě­ti mi­nut a po­tom už jsem si jen uží­val. Vý­běr skla­deb mož­ná tro­chu po­kul­há­val a čas­to Mi­ku zpí­va­la jen pes­t­ré smě­si zná­mých son­gů, ale v kom­po­zi­ci už stej­ně nic ne­pře­ko­ná chy­bu ve for­mě oné dlou­hé pře­stáv­ky. Mo­de­ly a po­hy­by po­stav, ale­spoň v těch čás­tech, kte­ré jsem do­ká­zal za­hléd­nout, by­ly bez chy­by. Jsem zvě­da­vý, jak moc by­ly ve sku­teč­nos­ti de­tail­ní, ale to se do­zví­me asi až z blíz­kých zá­bě­rů na DVD či BD. Z po­hle­du z pro­střed­ku sá­lu ale pů­so­bi­ly vý­teč­ně.

Kdy­bych měl vy­brat tři nej­lep­ší mo­men­ty, tak roz­hod­ně prv­ním bu­de Musun­de Hi­rai­te Ra­setsu to Mu­ku­ro. Mi­ku si tu­to sklad­bu od­tan­či­la s vě­jí­řem v ru­ce a ša­tech, kte­ré tro­chu při­po­mí­na­ly mo­der­ní va­ri­a­ci na té­ma ob­leč­ků mi­ko. Bě­hem před­sta­ve­ní by­la at­mo­sfé­ra hus­tá, že by se v ní da­lo po­ma­lu pla­vat, a Mi­ku vy­pa­da­la, ja­ko že si v tom bez­o­styš­ně li­bu­je. Když pl­ný sál spon­tán­ně re­a­go­val na je­jí laš­kov­né po­bíd­nu­tí vě­jí­řem a za­čal opa­ko­vat refrén, tak by­lo oka­mži­tě jas­né, kdo to­mu ta­dy šéfu­je. Dru­hý skvě­lý mo­ment byl ve dru­hé po­lo­vi­ně, kdy upro­střed sklad­by Mi­ku vy­rost­ly an­děl­ská kří­d­la a za­ča­la se vzná­šet kou­sek nad pódi­em. Na tu­to část jsem se schvál­ně zku­sil po­dí­vat zno­vu na You­Tu­be, ale ne­dá se to srov­ná­vat. Dou­fám, že ale­spoň BD na­bíd­ne po­dob­ný zá­ži­tek. Abych to už ne­na­ta­ho­val, tak do tře­ti­ce bych vy­bral dru­hý pří­da­vek, na za­čát­ku kte­ré­ho se Mi­ku do­je­tím roz­bre­če­la. To­hle se ně­ko­mu z or­ga­ni­zá­to­rů po­ved­lo.

Cel­ko­vě to asi nej­lé­pe shr­nul je­den ko­men­tář na 2cha­nu: „Prv­ní Mi­ku kon­cert na­bí­dl 50-ti ná­so­bek zá­ba­vy za ce­nu líst­ku. Ten dru­hý už jen 5-ti ná­so­bek.“ Je prav­da, že to moh­lo být ješ­tě o dost lep­ší, ale i tak to byl vel­mi po­ve­de­ný kon­cert. Or­ga­ni­zač­ní­mu tý­mu nej­spí­še chy­bě­li ti li­dé, kte­ří po ro­ze­přích s 5pb mi­nu­lý rok ode­šli. Pod­le in­for­ma­cí z ku­loá­rů to by­li prá­vě oni, kdo tak tvr­do­šíj­ně dba­li na kva­li­tu, až z prv­ní­ho Mi­ku­pa udě­la­li le­gen­du. Že teď dru­hý kon­cert ve stí­nu té­to le­gen­dy vy­pa­dá o ně­co hůř, s tím se asi mu­se­lo tak tro­chu po­čí­tat.