V ná­vaz­nos­ti na pří­spě­vek Doc. Odi­na, bych rád shr­nul své osob­ní zá­žit­ky na Co­mi­ke­tu 79, kte­ré­ho jsem se měl tu čest zú­čast­nit ja­ko ná­vštěv­ník.  Prv­ní, co mě na něm za­u­ja­lo, je je­ho zvlášt­ní at­mo­sfé­ra, kdy dav ti­sí­ců li­dí mí­ří do jed­no­ho mís­ta utrá­cet svo­je pe­níz­ky. To by ješ­tě ne­by­lo až tak za­jí­ma­vé, ale ti­to li­dé nejsou tak úpl­ně nor­mál­ní a když se jed­ná o je­jich ob­lí­be­ný dou­jin, tak ne­zna­jí bra­t­ra. Prv­ní den, kdy jsem do­ra­zi­li ně­co po de­vá­té, tak jsem z té ma­sy li­dí váž­ně ne­mohl. Bo­hu­žel se to ne­dá po­psat slo­vy a ani na fot­ce ta­ko­vou ma­su li­dí člo­věk pros­tě ne­do­ká­že po­řád­ně za­chy­tit. Je to jed­na z  vě­cí, co se váž­ně mu­sí pro­žít, aby člo­věk po­cho­pil a roz­ší­řil si svo­ji před­sta­vi­vost. Když mi Doc. Odi­ne ří­kal: „Ko­lem stán­ků se ne­bu­deš pro­chá­zet, ale jen dou­fat, že tě na­be­re správ­nej proud li­dí“, tak jsem se smál. A ja­kou prav­du měl, ne­jed­nou se mi sta­lo, že mě proud une­sl ji­nam, než jsem chtěl. To byl asi prv­ní vel­ký zá­ži­tek z Co­mi­ke­tu, pro­to­že prv­ní den by­la vět­ši­na stán­ků pl­ná ya­oi a na zbo­ží od fi­rem se stá­ly ne­u­vě­ři­tel­ně dlou­hé fron­ty. Se štěs­tím se mi po­da­ři­lo do­stat po­sled­ní vý­tis­ky jed­né nejme­no­va­né dou­jin sku­pi­ny. Pak jsem se hod­ně ča­su po­hy­bo­val v  cosplay sek­ci.

Dru­hý den jsme se do­mlu­vi­li, že dá­me na 4:20 sraz, což zna­me­na­lo vstá­vat ně­kdy ko­lem 3:45 a sna­žit se ně­jak na­ho­dit my­sl na to, co člo­vě­ka če­ká. Prv­ní lin­ka vla­ku by­la v kli­du, ale když jsme se pře­sou­va­li na me­t­ro, tak už jsem se opět ne­sta­čil di­vit. Ne­sku­teč­ný ná­val li­dí a po­li­cis­té, co uka­zo­va­li ku­dy se do­stat k me­t­ru. Li­di se hr­nu­li ze všech stran, ale do me­t­ra jsme se ješ­tě ně­jak na­mač­ka­li. Byl to za­jí­ma­vý po­cit být ja­ko sar­din­ka v kon­zer­vě pl­né Ja­pon­ců. Při pře­stu­pu na dal­ší lin­ku jsme se však už do prv­ní­ho vla­ku narvat ne­do­ká­za­li, a tak jsme se spo­ko­ji­li s dru­hým vla­kem a i tak jsme se umís­ti­li do­ce­la dob­ře. Řa­du na CD Red Ali­ce jsem si úspěš­ně vy­stál, na­kou­pil dou­ji­ny, kte­rý jsem ani pů­vod­ně ne­chtěl a rad­ši zmi­zel z  vý­chod­ní „Tou­hou“ ha­ly pryč, ji­nak bych tam ne­chal víc pe­něz, než bych byl scho­pen ustát. Po­té jsem stej­ně, ja­ko v prv­ní den, skon­čil u cospla­yů.

No a tře­tí den měl pro mě tro­chu stre­su­jí­cí start, ne­boť Doc. za­spal a já z to­ho má­lem po­ro­dil. Na­štěs­tí jsme se sta­či­li úspěš­ně od­pra­vit po­dob­ně ja­ko dru­hý den. Ovšem ten­to­krát jsme zís­ka­li ce­nou tro­fej a to do­je­tí na Co­mi­ket úpl­ně prv­ním vla­kem. Vevnitř jsem si po­té vy­stál řa­du na Ta­ku­mi na Mu­chi­ho, kou­pil i pár dal­ších dou­ji­nů a opět za­se ra­dě­ji ute­kl do cosplay sek­ce .

Těž­ce se mi hle­da­jí slo­va, jak bych tuhle ak­ci mohl myš­len­ko­vě shr­nout, pro­to­že jsem v ži­vo­tě na ni­čem po­dob­ném ne­byl a asi na svě­tě ne­ní nic, co by se Co­mi­ke­tu po­do­ba­lo. Já si ho užil, do­ká­zal mě do­stat do fes­ti­va­lo­vé at­mo­sfé­ry a je to pros­tě ně­co, co si bu­du pa­ma­to­vat asi hod­ně dlou­ho. Těž­ko říct, jest­li bych ná­vště­vu Co­mi­ke­tu do­po­ru­čil čes­ké­mu ota­ku. Vět­ši­nu ča­su buď­to sto­jí­te ve fron­tě, ne­bo se po­hy­bu­je­te s ma­sou li­dí do ji­né fron­ty. Hlav­ně člo­věk ne­má šan­ci si nic moc pro­hlíd­nout a váž­ně se vy­pla­tí jít spí­še na jis­to­tu. Ji­nak, cospla­ye Ja­pon­ců mi při­pa­da­li na úpl­ně ji­né úrov­ni, než ja­ko to člo­věk vi­dí u  čes­kých ak­cích. Mož­ná je to i tím, že jsem ne­na­ra­zil na Na­ru­ta. Kaž­do­pád­ně se ná­vště­va vy­pla­tí i pro člo­vě­ka ne­zna­lé­ho dou­jin sku­pin, pro­to­že ta at­mo­sfé­ra váž­ně sto­jí za to, po­kud si ji člo­věk do­ká­že užít.