Rozhovor s Annou Křivánkovou: O Japonsku, překládání a Planetě Nippon

anna_krivankova

Mgr. Anna Křivánková, Ph.D.
Japanoložka, překladatelka
Nejoblíbenější manga: Hi Izuru Tokoro no Tenshi
Nejoblíbenější anime: Sailor Moon, Sayonara Zetsubou Sensei
Nejoblíbenější kniha: Shiga NaoyaAnya Kouro
Nejoblíbenější film: Tampopo
Vlastní předpověď úmrtí: V 97 letech během Stříbrné bitvy v zóně Kobylisy. Bude zastřelena účastníkem bitvy před místní samoobsluhou při pokusu utratit poslední peníze za staré rohlíky a konzervy pro kočky. (Věštba z doslovu v knize Konec stříbrného věku)
Milovnice japonské kuchyně, nedůvěřivá k diktafonům.

17. června roku 2017 v pražském Klubu Cross během probíhající akce Crwecon sešla japanoložka a překladatelka nejen japonské beletrie a mangy Anna Křivánková po schodech dolů do herního sálu, kde jsme ji již očekávali. Měla na sobě úchvatné šaty s natištěnými útržky stránek z různých mang, úsměv na tváři. Na Crwecon přišla společně se spoluautory představit připravovanou publikaci o japonské pop kultuře s názvem Planeta Nippon. S radostí ale souhlasila, že ještě před zahájením své přednášky poskytne novinkovému portálu konata.cz interview o překladatelství a o tématech, která podrobněji rozebírá právě v publikaci Planeta Nippon. Po pozdravech a krátké neformální konverzaci jsme spustili záznam.

Když se řekne Japonsko, co to pro vás především znamená? Jaká slova se vám vybaví jako první?

To je těžká otázka. Vzhledem k mému působení za poslední roky to bude nějaká forma japonské populární kultury. Ať už v té komiksové, nebo nějaké jiné. Ale je pravda, že dřív, když jsem začala studovat japanologii, jsem si hodně oblíbila japonskou literaturu. Především tu z období Taishou či z konce období Meiji. Japonsko pro mě tím pádem není jenom to moderní, ale přece jenom i to starší, neřkuli i to úplně klasické. Když se tedy řekne Japonsko, vybavím si něco z japonské kultury, ať už populární, nebo klasické. A potom samozřejmě japonskou kuchyni, která je senzační. (smích)

sailormoonA ta vaše obsese Japonskem začala kdy? Co to spustilo?

Spustil to seriál Sailor Moon, když mi bylo šestnáct. Viděla jsem ho na německé televizi, myslím, že to bylo SAT1 nebo něco takového, možná RTL. Každopádně tehdy se člověk poprvé díval na anime s tím, že věděl, co to je. Už předtím jsem přišla do styku s mangou, hlavně skrze časopisy Crew, konkrétně třeba s Gunsmith Cats, takže už jsem v té době měla malinko povědomí o japonské populární kultuře, jenom mě ještě tak úplně nechytla. A Sailor Moon mě oslovil docela hodně, koneckonců jsem byla cílová skupina. Přivedl mě potom ke své komiksové verzi a tím pádem pak k dalším komiksům i seriálům. Člověk začal postupně objevovat Japonsko. Nejenom moderní, ale i to starší. Konkrétně v Sailor Moon si vzpomínám, že bylo hodně odkazů na původní legendy a šintoismus. Tak jsem se začala zajímat o spoustu různých věcí a nějak to nakonec přišlo všechno najednou.

V šestnácti letech, akorát v čase, kdy jste začala přemýšlet nad tím, co budete na vysoké škole studovat. Takže za vaše studium japanistiky může Sailor Moon?

Začala jsem se učit japonsky, protože v té době tu nebylo téměř nic k dispozici a chtěla jsem mít možnost si případně něco přečíst v originále. Chvilku jsem se učila sama, to se ale člověk nikdy moc nikam nedostane. Takže jsem začala chodit do jazykové školy na japonštinu vždycky jednou týdně. Tam se člověk také moc daleko nedostal. (smích) Protože nás tam bylo pět a půl a vždycky někdo chyběl a pak zdržoval, takže jsme pořád omílali dokola ty samé věci. Ale byla to poměrně dobrá průprava. Člověk se hodně zamiloval do toho jazyka a do celé té kultury. Takže potom, když jsem se rozhodovala, co bych chtěla dělat, přišla mi japanologie jako hrozně atraktivní volba. Čili jsem se rozhodla pro ni a vlastně pro nic jiného.

Takže to nebylo jenom o fanouškovství.

Ne, tehdy už ne. Samozřejmě bez toho by to nešlo. To byl v podstatě katalyzátor celého toho procesu, ale v době, kdy jsem se rozhodla, už jsem se cítila hodně přitahována celým Japonskem, celou jeho kulturou. Samozřejmě jsem Japonsko tehdy ještě neznala z první ruky a s Japonci jako takovými jsem měla dost omezené styky, maximálně jsem se s někým dvakrát do roka setkala skrz Česko-japonskou společnost. Čili neměla jsem ještě tu úplně realistickou představu o Japonsku. Spíš takovou tu vysněnou. Trošičku se toho dotýkáme i v Planetě Nippon. Člověk měl velice romantické představy o tom, jak to v Japonsku chodí nebo nechodí. O tom, jak je to tam skvělé. A teprve později, když se tam dostal a když začal studovat nějak seriózněji, odhalil i ty negativnější stránky. Nebo lépe řečeno přišel na to, že je Japonsko v mnoha ohledech země jako každá jiná. Ale tehdy to pro něj ještě byla taková ta…

Vysněná pohádka bez problémů?

Tak. Ne že by úplně bez problémů, ale člověk ho opravdu viděl jako něco jiného a lepšího.

A kdyby japanologie nevyšla, jaký byl plán B? Kde byste dnes byla?

Těžko říct. Tehdy jsem se na to tak hrozně upnula, opravdu jsem těm přípravám na přijímací zkoušky věnovala strašně moc času, že jsem si ani moc nepřipouštěla, že by to nevyšlo. Ale je pravda, že jsem zvažovala studium práv a anglistiky. Tak by to bylo něco z toho.

Nakonec jste tedy úspěšně dostudovala japanologii, dostala jste se i přes magisterské studium. A už ve své magisterské práci jste se zabývala japonským komiksem.

To je pravda. Ale bylo to ještě takové hodně naivní. Dneska, když to po sobě čtu zpětně, to opravdu není nic moc. (smích) Ale měla jsem radost, že se mi tehdy to téma podařilo prosadit. Protože na fakultě se v té době japonské populární kultuře nevěnoval vlastně nikdo. Tedy kromě filmů, to bylo něco jiného, ale řekněme komiksům a komiksovému průmyslu celkově. Nechci říct, že to bylo úplně super tabu, že když to člověk zmínil, tak se na něj začali všichni mračit, to tak úplně ne. Ale přece jenom se to bralo jako něco, co není tak úplně vhodné ke studiu. Čili jsem měla radost, že se mi to tehdy podařilo prosadit a že jsem to v podstatě šoupla i do té doktorské. (smích) To bylo ještě větší umění.

A už při psaní magisterské práce jste věděla, že chcete překládat mangu do češtiny?

Rozhodně, to jsem vždycky chtěla. Nebo lépe řečeno ne že bych na to zase byla nějak strašlivě upnutá od začátku, ale postupem času se mi to začínalo jevit jako velice atraktivní. Byl to ovšem problém, protože tady se manga téměř nevydávala a dlouhou dobu to vypadalo, že se ani vydávat nebude, protože s tím byly spojené velké problémy. Nicméně už tehdy, když jsem dokončovala studium, byla představa, že bych mohla někdy překládat mangu, velice lákavá.

A stvořila jste i nějaké neoficiální překlady? Zasloužila jste se nějak o šíření japonské kultury k nám ještě před tím, než jste začala překládat pro nakladatelství?

Snažila jsem se ji šířit v mezích možností. To znamená, že měl člověk tehdy třeba nějakou tu přednášku na conech a podobně. Nebylo to nic extrémně aktivního. Intenzivní snaha především o změnu pohledu na japonský komiks přišla až koncem studia. Dneska už je ta situace zase trochu jiná. Populární kultuře se věnuje v rámci nejrůznějších diplomových a dizertačních prací daleko víc lidí. Ale tehdy to bylo o něco horší, a to jak tady, tak v zahraničí. Když jsem třeba ještě coby student magisterského studia nebo i krátce poté už jako mladý doktorand jela na nějakou konferenci nebo sympózium, stávalo se, že se někteří starší profesoři dívali na člověka hodně skrz prsty, když zmínil, čemu se vlastně věnuje. A to ve mně vzbudilo velikou chuť podílet se na tom, aby veřejnost začala vnímat komiks jinak. Tak, jak si to zaslouží. Myšlenka, že masová populární kultura musí být nutně brak, to je strašný přežitek. Takhle už dneska hodně lidí nepřemýšlí, přinejmenším ve světě. U nás je to bohužel ještě pořád tak půl na půl. I z toho důvodu jsem se začala snažit, aby lidé tento pohled opustili, aby to tak přestali vnímat.

Portfolium vašich překladů je docela rozmanité. Od mangy a japonské beletrie přes americké Young Adult novely…

Ano, správně.

… až po publikace o dietě? Je to správně?

Překlady těchto publikací vznikly ve stylu „byla jsem mladá, potřebovala jsem práci.“ (smích) Překládání pro mě bylo vždycky už od střední školy nejlepším a nejsnazším způsobem, jak si vydělat peníze, protože jsem se hodně věnovala angličtině soukromě, takže jsem se ji naučila relativně brzy a mohla si tak vydělávat překlady čehokoliv, co mi přišlo pod ruku, a také soukromou výukou jazyka.

I dnes je to jistě především otázka příjmu. Ale vybíráte si své překlady na základě něčeho?

Nijak zvlášť si je nevybírám, popravdě řečeno. Momentálně jsem zase zpátky na volné noze a co mi kdo dá, to přeložím. Jsem samozřejmě ráda, pokud je to něco zajímavého. Třeba některé z těch románků pro mladé čtenáře, co překládám teď, jsou docela zajímavé. Rozhodně lepší, než bývaly za mých mladých let. A mám teď třeba před sebou celou sérii různých historických románů, na které se docela těším, vypadají zajímavě.

Takže zase trošku odklon k něčemu jinému.

Neberu to jako odklon. Spíš to prostě beru všechno při jednom. Samozřejmě, že bych nejradši překládala jenom japonské romány a japonské komiksy, ale bohužel toho není tolik. I při tom, co všechno dělám pro Crew, toho stejně není dost, aby se tím člověk mohl nějak uživit. Není to navíc jen otázka honoráře, ale i toho, že tu knížku přeložíte a čekáte třeba tři nebo čtyři měsíce, než vyjde. A peníze dostanete až potom, samozřejmě. Čili není možné dělat jenom tohle. Musíte mít i něco stranou a pro mě momentálně to jsou překlady čehokoliv jiného z japonštiny či angličtiny. Ať už jsou to menu do restaurace, manuály, nebo romány pro mladé holky. Dokud je to překládání, tak mě to baví. I když tedy musím říct, že u některých manuálů hodně skřípu zuby. (smích)

Říkáte, že japonské literatury u nás nevychází tolik, aby se tím člověk uživil. Ale je její překlad lukrativnější než překládání z angličtiny?

No, je. Samozřejmě, že je. Sazby za normostranu jsou podstatně vyšší. Ale vzhledem k tomu, jak je jí málo, pořád to není dost, aby vás to uživilo soustavně. Musíte prostě k tomu mít něco jiného. Obecně jsou u nás sazby hrozné. Ať už pro překladatele, nebo třeba i redakční a podobné práce, to jsou opravdu hrozně mizerně placené věci. Tam se to deset let pořádně nepohnulo. A je to hrozně nespravedlivé. Ale zároveň je ta situace zoufalá i proto, že spousta nakladatelství je ochotna sáhnout k řešení: „Když nechceš překládat, nemusíš. Tady máme spoustu dalších, kteří budou. A budou za to vděční.“ Česká obec překladatelů je příliš malý spolek a překladatelů je příliš mnoho na to, abychom se nějak semkli a požadovali lepší podmínky. To si mohou dovolit jenom překladatelé, kteří na tom jsou opravdu hodně, hodně dobře. Počítám, že když Martin Hilský řekne, že [za nabídnuté peníze] opravdu překládat nebude, tak se mu (pevně doufám) vyjde vstříc. Ale absolutní většina, řekněme 98 % ostatních překladatelů, s tím nemůže nic dělat. Čili ty podmínky obecně jsou pro nás opravdu hodně špatné. V tomhle státě je strašná spousta profesí, které nejsou dostatečně placené, ale přeci jenom je u nich alespoň nějaký posun nahoru. Nás opravdu platí pořád stejně. Některé honoráře, třeba za redaktorské práce, úplně stagnují. Někdy jsou i menší, než bývaly dřív. I u korektorů a podobně. To já naštěstí řešit nemusím, ale znám to ze svého okolí. Jakkoliv je tomu jinde ve světě jinak, u nás je překladatelství často taková ta práce typu buď rád, že tě to vůbec necháme dělat. Na přístup Crwe si ale absolutně nemůžu stěžovat.

Přijde vám, že plat za překládání mangy je adekvátní?

Pokud vezmu v potaz hlediska obou stran, myslím si, že [v nakladatelství Crew] ke mně přistupují naprosto férově. Naprosto. Oni sami na tom také netrhnou milióny. V tomhle si nemůžu stěžovat, opravdu. Ale kdybych to měla brát obecně, jsou překladatelé velice podhodnocení. I když je přístup férový z hlediska celkového postavení nakladatelství, jako například v případě Crwe, stejně to není dost na to, abyste se mohli věnovat výhradně manze. Musíte učit a překládat a tlumočit a dělat spoustu dalších věcí. Naštěstí mě to pořád baví.

gitsVy máte zkušenost s překladem komiksů i beletrie. V čem se liší vaše práce a váš přístup při překladu mezi komiksem a typickou beletrií?

Popravdě řečeno, ono je to hodně podobné. Samozřejmě, že v komiksech máte specifika jako třeba zvukové efekty a podobně. Ale jinak v tom opravdu není zas takový rozdíl. Je pravda, že překládání beletrie trvá déle. Když formulujete celý text, který si nepomáhá obrázkem, musíte dávat lepší pozor, abyste se vyjádřili jasně a nedošlo k žádným záměnám, aby všechno bylo srozumitelné. Na druhou stranu jsou některé komiksy, kde ani ten obrazový doprovod nepomůže. Teď třeba dodělávám Ghost in the Shell 2 a místy to je opravdu strašně absurdní. (smích) Je to prostě takový ten klasický technobabble, kdy si autor vymyslel svoje vlastní technologie, vlastní systémy, vlastní principy fungování a teď se v tom člověk zoufale snaží dobrat nějakého toho realistického základu. Když už se tam hází existujícími technickými pojmy jako relé, hibernační komora a podobně, tak je nutné najít odpovídající výrazy v češtině. To se týká nejenom pojmenování různých přístrojů, ale i vhodných sloves popisujících činnost, kterou tyto přístroje provádí. Když to srovnám, tak jsem před týdnem dopřekládala zase jednu romantickou věc, v podstatě starší valentýnku, která je už z dnešního pohledu velice legrační. A ta se svým způsobem překládala strašně jednoduše. Pokud máte trochu načtený ten jazyk, tak přesně víte, co se stane. Teď padne soumrak a v jeho očích se zableskne vášeň a tak dále. A vy už prostě tak nějak jedete automaticky, až si občas připadáte jako u těch starších pornofilmů s polským rychlodabingem, takové to monotónní ó, ano, anó (smích). A takhle jedete a uděláte klidně dvacet stránek denně. Jenže teď sedím u Ghost in the Shell a třeba hodinu dělám jednu stránku. Protože fakt nevím a musím dlouze hledat, hrozně přemýšlet, co tím [autor] myslel. Přečíst to dopředu dozadu pětkrát, abych si našla nějaké vodítko. Nejde ani tak o ten rozdíl mezi komiksem a knihou, jako spíš o to, co je to zač. Co je to za žánr a jak moc je autor divný.

Když už jste to nakousla, jaká kniha pro vás byla překladově nejtěžší? Byl to ten Ghost in the Shell?

Ghost in the Shell je ze všech komiksů rozhodně nejtěžší. U jedničky jsem si říkala: „A ta dvojka už snad nebude tak hrozná.“ A ona je horší (smích). Ale co se týče knih, nejtěžší byl Kočičí host. To byl můj poslední románový překlad, co vyšel loni. Ten byl extrémně těžký. Autor je velmi těžkotonážní intelektuál a básník, takže psal opravdu hodně, hodně složitým stylem. A strašně často se stane, koneckonců jak u komiksů, tak u toho překladu beletristického, že se nad něčím zarazíte a pořád nevíte, takže se musíte zeptat. Musíte se zeptat nějakého Japonce. Tak si to přečteme s Japoncem a ten řekne:

„No asi je to takhle.“
„No jak asi? Rozumíš tomu?“
„No já fakt nevím, hele. On to říká strašně divně.“

U Ghost in the Shell se stalo mnohokrát, že jsme se s několika Japonci dohromady nemohli shodnout, co přesně tím teda jako [autor] myslí. A nakonec jsme po dlouhé diskuzi podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí usoudili, že asi tohle. Ale přesně to samé bylo u toho Kočičího hosta, kdy jsme si s japonskou kamarádkou a kamarádem řekli: „Fajn, tak tahle věta bude asi takhle.“ A mně se to pořád ještě potom nezdálo, tak jsem přeci jenom poprosila nakladatelství, jestli bych se mohla zeptat autora přímo, aby mi na něj tedy dali kontakt. Tak jsem se ho zeptala a on říká: „Ne ne, to je úplně jinak.“ Vysvětlil mi, jak to je, ale říkal: „Ale nedělejte si z toho nic. V anglickém a německém překladu to také netrefili. Tam tomu také rozuměli jako vy.“

Alespoň jste se zeptala.

Alespoň to díky tomu máme správně. Tak, jak to má být. Ale japonština je hodně vágní jazyk. Občas si člověk není přesně jist, kde má podmět, co je téma věty, na koho se věta vztahuje. To bývá asi nejtěžší. Ta vágnost japonštiny. A vágnost je vůbec takový klasický znak, který se prolíná japonskou kulturou. Vágnost v zákonech, vágnost pojmenování, vágnost v jednání. Ta vágnost v jednání je na jednu stranu snahou neurazit, na druhou stranu hodně komplikuje člověku život.

Miyuki Miyabe a Yasutaka Tsutsui. Když ponecháme stranou mangu, to jsou vaše největší příspěvky do česky vydané literatury.

Myslím, že ještě Natsuo Kirino. Od Miyabe jsem dělala jenom jeden román. Ale od Natsuo Kirino dva ty nejdůležitější.

Proč jste si vybrala zrovna tyto autory?

Já jsem si je nevybrala, dostala jsem je. To je hrozně jednoduché. Vždycky se všichni ptají: „Ale co vás vedlo k tomu, že jste si je vybrala?“ Prostě mi zavolali a řekli udělej to, tak to dělám. Ale je pravda, že já prostě nejsem v situaci, abych mohla říct ne. Když řeknete jednou ne, tak už vám znovu nezavolají. Takže přeložím opravdu to, co se mi dá. A naštěstí to zatím pokaždé byly docela hezké věci.

A k překládání mangy jste se konečně dostala s nakladatelstvím Hanami?

Ano, Hanami. Tehdy to bylo víceméně přes známost. Profesorka Jacqueline Berndt dlouhou dobu učila na Kyouto Seika Daigaku (Univerzita Kyouto Seika, pozn. red.) a jeden její známý byl právě vydavatel Hanami, který chtěl proniknout na český trh a hledal, kdo by přeložil ten první komiks, Kaze no sho, Kniha větru. A protože to bylo hodně o starším Japonsku a bylo třeba znát reálie, tak hledal nějakého japanologa, který by to udělal. A profesorka Berndt mu doporučila mě. Skrze tuhle známost a protekci jsem dostala Kaze no sho a potom i všechno ostatní od Hanami s výjimkou Balzamovače, toho dělali jiní lidé.

Vy jste tedy zevnitř poznala jak nakladatelství Hanami, tak nakladatelství Crew. Jaký je podle vás ten největší rozdíl v jejich přístupu k vydávání mangy?

Hanami se soustředí na takové ty intelektuálnější lahůdky. Nebo prostě na mangu stojící mimo mainstream. To je, myslím, hezky vidět na jejich výběru. Jirou Taniguchi, Daisuke Igarashi… To jsou věci, které se, jak se Hanami bohužel přesvědčilo, prodávají špatně. Jsou hrozně pěkné, ale je o ně malý zájem. Naproti tomu Crew velice moudře volí dobrý poměr kvality a popularity, takže jejich počiny byly doteď v podstatě vždycky úspěšné. A mohou si tím pádem dovolit postupně rozšiřovat nabídku.

Má vaše slovo v Crwi nějakou váhu? Třeba při výběru titulů k vydání?

Občas jsme na tohle téma debatovali. Ptají se mě vždycky na můj názor, ale v žádném případě nemám rozhodující slovo. Jenom skutečně poradní hlas. A to se týká hodně věcí, o všem nakonec vždycky rozhodne redakce. Třeba i o konečné podobě názvu.

Když se vrátíte k nějakému svému staršímu překladu, ať už mangy, nebo beletrie, vidíte místa, u kterých si řeknete, že byste to dneska přeložila jinak?

Ano, samozřejmě, všude. Absolutně všude.

paprika_cucuiA straší vás dodnes nějaká překladatelská chyba? Že jste si uvědomila, že je něco špatně přeložené?

Straší, straší. Hlavně u těch Tsutsuiho románů. Ty jsou velice těžké na překlad. Tsutsui je starší ročník, který píše šroubovanou, takovou pěkně květnatou japonštinou, a tam jsem si všimla na několika místech, že jsem to měla přeložit jinak. Nevybavím si teď nějakou šíleně hrubou chybu, ale skutečně, když se dneska, skoro po deseti letech podívám na ty první překlady, říkám si: „Pane bože, jak se tohle vůbec dostalo ven?“ (smích)

Ale čtou se hezky.

To mám radost.

Trochu se odsuneme od překladatelství k vaší akademické činnosti. Už jsme řekli, že vaše diplomová práce se týkala japonského komiksu. Proč jste se posléze v dizertační práci zaměřila konkrétně na vyobrazování žen v japonském komiksu?

Protože jsem žena a protože mě to zajímá (smích). Pokud patříte k nějaké skupině, jakékoliv, tak vás myslím začne dřív nebo později zajímat, jak jste zobrazováni. Když se podívám na svou dizertační práci, zaměřuji se tam konkrétně na zobrazování určitých typů žen. Je tam třeba zobrazování lesbických žen, zobrazování pracujících žen. To všechno jsem. A tím pádem, když jsem četla mangu, všímala jsem si, jakým způsobem jsou tyhle věci zobrazovány, pozitivně i negativně. Jestli se tam hodně spoléhá na stereotypy, nebo jestli jsou ty stereotypy naopak bořeny. Což se vlastně potom stalo základním tématem mé práce.

A mají ony stereotypy nějaký základ v reálné japonské společnosti? V jakém postavení tam ženy dnes jsou?

Přesně tím se vlastně práce zabývala, zmapováním postavení ženy v japonské společnosti. Tím, jak byla společností vnímána pracující žena, například. Či jak byly oslavovány, idealizovány ženy matky a naopak více či méně diskriminovány ženy, které tyhle ideály nesplňovaly, což se děje dodnes. A jakým způsobem se potom tyhle pocity promítaly do populární kultury, všechny ty stereotypy ve stylu „pracující žena je žena sobecká, protože zanedbává rodinu“. Teď to říkám hodně kategoricky, samozřejmě se to mění. Ale dlouhou dobu byla žena, která současně pracovala, skutečně se věnovala intenzivně kariéře a měla děti, vnímána velmi negativně. Jako někdo, kdo dítě a manžela zanedbává. Což je negativní stereotyp, který v populární kultuře byl často využíván. Existuje spousta seriálů, ve kterých dítě trpí tím, že si ho maminka jakože nevšímá, protože pracuje, a dítě se usouží nebo se dá k nějakému gangu a tak podobně. V soap operách a v seriálech pro ženy byly ty ženy, které se nějakým způsobem vymykaly nebo se snažily popírat obecně přijímaný ideál, dlouho zobrazovány negativně a většinou dopadly špatně. Z toho mělo plynout ponaučení divačce. Ale to se samozřejmě měnilo. Moje dizertační práce jednak postihla postupnou změnu ve společnosti, jednak tohle vnímání a používání stereotypu sledovala i v japonském komiksu. Nebo lépe řečeno na vybraném vzorku japonského komiksu, protože korpus, se kterým bylo možné pracovat, byl samozřejmě obrovský, takže jsem ho musela hodně skrouhnout podle určitých kategorií.

Je v současné době rozdíl mezi českou a japonskou společností, co se role ženy týče?

Rozhodně je. Ale tam zase hrály roli úplně jiné vlivy než u nás. U nás třeba dlouhou dobu v období komunismu bylo zvykem, že žena dělala v podstatě všechno. Pracovala a ještě se starala o domácnost. Japonci tím pádem hodně našich žen vnímají ne negativně, protože na cizinky hledí vůbec jako na jiný živočišný druh, ale téměř by se dalo říct s takovým udiveným obdivem. „Jako tohle všechno se dá opravdu zvládat? Neměla by být žena opravdu spíš doma?“ Obecně je japonská společnost daleko konzervativnější než česká. A vůči ženám daleko kritičtější, má na ně větší nároky. U nás to není bůh ví jaké, je hodně co zlepšovat, ale v porovnání s Japonskem je to přeci jenom pořád ještě dobré.

Už jste trochu načala, že jste se ve své dizertační práci zabývala různými typy žen, třeba matkami v domácnosti, ale i lesbickými ženami. Když jsem vaši práci procházel, všiml jsem si, že téma vyobrazování lesbické ženy zabírá skoro třetinu. Proč jste se mu rozhodla dát tolik prostoru?

Toto téma je mi velice blízké. (smích) A také se dalo velice dobře zpracovat. Ale obecně především proto, že je to téma, které se neřeší příliš často. Když se podíváte na práce v rámci české japanologie nebo třeba sociologie, lesbickým ženám se jich nevěnuje mnoho. Japonským lesbickým ženám už vůbec nic. A japonským lesbickým ženám v populární kultuře tuplem. Bylo to tedy takové neorané pole, na kterém jsem se mohla hodně vyřádit. Také jsem se tím pokoušela položit základ, ze kterého by mohli vycházet ostatní. Snažila jsem se ocitovat co nejvíc japonských sexuologů a odborníků, kteří se tomuto tématu věnují. Ale také jich není mnoho. Je to téma zkoumané hlavně zvenku. Otevřeně se mu věnuje víc amerických nebo evropských sociologů a japanologů než těch japonských. V poslední době je to samozřejmě lepší, ale co se týče zásadních velkých studií japonských lesbických žen, ty byly z větší částí stvořeny, sepsány a vydány napřed mimo Japonsko a teprve později se jim v Japonsku začalo věnovat víc lidí.

Samozřejmě, předsudků se člověk jen tak nezbaví. Ale zlepšuje se prezentování LGBT komunity v Japonsku třeba právě v těch japonských komiksech, ale i mimo ně?

Zlepšuje. Rozhodně zlepšuje. Je to pořád lepší, ale vnímání homosexuality je v Japonsku ze společenského hlediska takové ambivalentní, protože tam nikdy nebylo třeba křesťanství dostatečně silné na to, aby mohl vzniknout nějaký předsudek pramenící z náboženství. Negativní přístup k odlišné sexualitě je spíše otázka moderního Japonska, až období Meiji a Taishou, kdy vstřebalo sexuologické teorie ze západu a začalo na tuhle část lidské sexuologie pohlížet negativně. Do té doby ji vnímalo jinak. Pokud ve středověku nebo i dřív byla homosexualita v Japonsku vnímána negativně, tak to bylo většinou proto, že byla spojena s nějakým dalším negativním jevem. Třeba s korupcí. Řekněme, že nikoho by nějak zvlášť nepohoršovalo, že shougunův kancléř má svůj vlastní harém milenců, ať si ho má. Ale on jim protekčně dával vysoké státní funkce, a to už bylo špatně. Samo o sobě by to nikoho příliš nepohoršilo. Čili na homosexualitu bylo tehdy pohlíženo tak, jak na ni často bývalo hleděno ve středověké Evropě. Jako na chování, které může provozovat každý, kdo chce. Zatímco na přelomu 19. a 20. století už to bylo vnímáno v tom moderním slova smyslu jako diagnóza.

Ale dnes se to vyvíjí možná trochu pomaleji, ale podobným stylem jako u nás.

Rozhodně pomaleji. Podobně, ale opravdu daleko pomaleji. Především protože je v Japonsku ještě pořád tak obrovský důraz na to, aby lidé pokud možno uzavírali manželství a měli co nejvíc dětí. Aby naplňovali ten klasický rodinný model. Ono je to pochopitelné, protože Japonsko má velké obavy ze stárnutí společnosti, z toho, že je málo dětí. Ale to je problém, za který si do velké části může samo. Protože život v Japonsku je hodně drahý, podpora rodiny je malá a podpora pracujících žen jakbysmet. Ve výsledku spousta z nich skutečně volí mít jen jedno dítě, aby mu finančně vůbec byly schopny poskytnout to nejlepší. Ony by samozřejmě mohly mít více dětí, ale musely by se smířit s tím, že ne všechny děti půjdou na vysokou, ne všem budou moci zaplatit tohle a tamhleto. A to je zase něco, do čeho je japonská společnost tlačí – dát dítěti to nejlepší. Pak se ocitají v kleštích, že by rády měly víc děti, ale nemohly by jim dát standard, který se čeká. No tak je radši mít nebudou. To je věc, kterou si musí vyřešit japonská vláda se svojí sociální politikou. Není to něco, co je možné vyčítat mladým lidem, kteří se naopak snaží být zodpovědní. Ale u nás se to koneckonců vyvíjí podobně.

planeta_nipponNa tato témata jste se zaměřila i v nové publikaci Planeta Nippon, která by měla vyjít v létě. Co může kniha českému čtenáři přinést?

Myslím, že mnohem hlubší porozumění japonské populární kultuře. Proto jsme zvolili i ten název Planeta Nippon. Japonská populární kultura, nebo občas japonská kultura obecně, je u nás vnímána jako něco vzdáleného, jako z jiné planety, často velice matoucího. A tak jsme se hodně snažili odkrýt právě to společenské pozadí nejrůznějších jevů v japonském komiksu, anime a filmech. Myslím, že se nám to do jisté míry podařilo. Rozhodně myslím, že kniha přinese hodně jak těm, kdo o japonské kultuře neví mnoho, tak i těm, kteří už něco vědí a přeci jenom by si tu znalost ještě rádi prohloubili.

Samozřejmě jste i přes svůj profesionální překladatelský a akademický život nadále především fanoušek.

Rozhodně.

Jak se otaku komunita proměnila od dob vaší puberty? Můžete na to poskytnout nějaký váš náhled?

To už je tak dávno (smích). Především nás tehdy bylo hrozně málo. Bylo nás pár a internet ještě nefungoval tak skvěle, jak by mohl. Takže by se vlastně dalo říct, že jsme se sdružovali a potkávali častěji. Bylo nás míň, ale znali jsme se víc. A především tam byla taková pěkná atmosféra sdílení. Vždycky když se někomu podařilo něco sehnat, tak si to ostatní směli okopírovat, nosívali jsme sem tam tašky cédéček a v zahraničí nakoupených komiksů. Té mangy, co jsme si napůjčovali. Dodneška si Michal Bronec myslí, že mám jednu jeho Ranmu (manga Ranma 1/2, pozn. red.), ale nemám. Prosím vás, napište to tam, že nemám! Já ji opravdu nemám. Ale on si to myslí (smích). Nemám! (Nemá! pozn. red.)

Bylo to takové intimnější, svým způsobem hezčí. Dneska je fandom obrovský. Musím říct, že stojím spíš stranou a pokud nemusím, tak třeba ani nechodím na různá setkání. Člověk si už také připadá takový starší a unavený a špatně snáší hluk a davy. Já dostanu hysterický záchvat, když vlezu do Hamleys. A na conu je to podobné (smích). Myslím, že už je to pro mě takový ten sensory overload. Je toho na mě moc. Takže to radši sleduji zpovzdálí.

Zmínila jste, že fanouškovská základna je dneska obrovská. Takže když se ještě na chvíli vrátím k tématu mangy na českém trhu, našlo by se vůbec za současné situace nějaké místo pro další nakladatelství vydávající mangu?

Určitě, určitě našlo.

Neublížilo by to třeba právě Crwi?

Ne, já myslím, že ne. Crew vydává takový zlomek zlomku. Samozřejmě vydává skvělé věci, hodně populární, ale těch skvělých populárních věcí je daleko, daleko víc. A když se podíváte na její výběr, soustředí se hlavně na seinen a shounen. Kdyby někdo začal vydávat shoujo nebo klidně i věci ve stylu Hanami, prostě nějaké větší chuťovky, měl by místa dost. Důležité je to nedělat exkluzivně, museli by k tomu mít něco dalšího. Ale rozhodně si myslím, že prostoru je pořád spousta.

Ještě otázka na závěr. Máte doma něco japonského, jako jsou postavičky, suvenýry a tak dále, co je vyloženě vaším pokladem? Čím byste se ráda pochlubila?

Většinu našich postaviček vlastní moje žena, která nedovolí, aby se na ně sáhlo (smích). Ale… počkejte, co mám takového nejhezčího doma… Moje nejhezčí věci, co mám, jsou hodně stará vydání nejrůznějších mang. Třeba z těch 50. a 60. let. Klasické kousky, co se mi podařilo urvat v antikvariátech v Japonsku. To jsou asi moje největší poklady. Jinak co se týče figurek, těch sama ani moc nemám. Mám spoustu nejrůznějších sentimentálních památek z dob studia. První Omamori, co si člověk koupil ve svatyni. První telefonní kartu, kterou jsem telefonovala domů z Japonska (smích). Prostě takovéhle krámy, které pro mě mají obrovskou hodnotu, ale samozřejmě jinak žádnou cenu nemají.  Ne, pokud mluvíme o pokladech, tak jenom moje stará vydání mangy.

Děkuji vám za váš čas.

Já děkuji.

Zanechte komentář